,,Ani nevíš, jak moc se podobáš Amiře, maličká."

Mirraen pomalu zvedla zrak, ale zůstala nadále přikčená. Asany hlas byl klidný a vyrovnaný, avšak bylo v něm i něco nespoutaného, co ji nutilo dávat si pozor a vážit slova.

,,Jak víte, že jsem to já?" Zeptala se ze zvědavosti.

Bílá dračice se bublavě zasmála. ,,Když pominu podobný obličej a vůni? Široko daleko není jiný míšenec s fialovými vlasy. Navíc z tebe cítím tu zvláštní sílu, o které mi říkala Saf," vysvětlila a předklonila se, aby na Mirraen lépe viděla. ,,Líbí se mi tvé oči. Taková barva se jen tak nevidí."

Hurikán si podrážděně odfrkl, ale Asana ho ignorovala. Mirraen si až teď všimla, že s sebou přinesl i tu mrtvolu. Její zápach musel při letu vyčichnout.

,,Mami?" Pípla opatrně Chladná hvězda. ,,Jak je možné, že s námi Mirraen může komunikovat?"

Asana švihla ocasem ze strany na stranu a poté se od dívky odtáhla. Mirraen si uvědomila, že celou tu dobu zatajovala dech.

,,Na tuto otázku nemám právo odpovídat, ledaže by to Mirraen sama chtěla."

Mirraen stydlivě sklopila zrak a zkoumala stébla trávy, když se na ni upřely rovnou tři páry očí. Mluvení opravdu nebyla její silná stránka. ,,Mám v sobě krev Shir, starověkého národu bytostí ovládajících všechny jazyky."

Lidé zjednodušeně říkali, že Shiry rozumí zvířatům, ale říct něco takového drakům by byla sebevražda.

Díky této rodové větvi Mirraen nejenže dokázala mluvit se všemi bytostmi, které nevyužívaly k dorozumívání slova, ale také se lépe učila i ostatní jazyky, třeba elfský, staroelfský a další původní řeči, jež se ostatní museli učit i celé roky.

,,Stejně mi to nic neříká," zabrblala Hvězda. Hurikán ji udeřil zezadu ocasem do hlavy, aby zmlkla, za což na něho vycenila tesáky.

,,Co tě sem přivádí, Mirraen?" Zajímala se Asana a posadila se naproti ní. Mirraen se zmateně rozhlédla.

,,Sem na mýtinu?"

Asana pobaveně zavrtěla hlavou.

,,Už je to dlouho, co jsem si povídala s člověkem. Je to sice osvěžující, ale zapomněla jsem, jak umíte uvažovat," protáhla si křídla. ,,Nemyslím sem jako sem. Myslím tím, co tě donutilo opustit hnízdo."

Mirraen se podrbala na bradě, aby zaměstnala ruce. ,,Mám...předtuchy. Chci je zastavit dřív, než se vyplní."

Hurikán si ji prohlédl od hlavy až k patě s jistým druhem pohrdání, ale Hvězda do něho varovně strčila. Protočil nad ní oči.

Mirraen nejistě přešlápla. Pohled na hašteřící se sourozence za Asaninými zády ji znervózňoval. ,,Možná moje sny nic neznamenají."

Asana nesouhlasně zavrčela. ,,Mám pro tebe jednu otázku. Souhlasíš s tím, abych ti ji položila?"

Mirraen přikývla. Asana si pohodlně obtočila ocas kolem předních tlap a s vůdcovským klidem se zeptala:

,,Co jsi, Mirraen? Tam uvnitř, hluboko v duši. Jsi člověk, nebo drak?"

Hvězda a Hurikán se zhluboka nadechli, jako by to sami slyšeli nejmíň stokrát, ale Mirraen to nedávalo smysl.

,,Nejspíš nechápu význam," naklonila hlavu lehce na stranu.

,,Jednáš hlavou," přiblížila se k ní Asana jako divoká kočka, ,,nebo srdcem?"

Mirraen si vzpomněla na to, co jí Ren říkal před odletem. Řídila se hlavou, ale ani tak jí moc nevěřila. Balancovala mezi dvěma propastmi, ale ve skutečnosti se ještě nemusela rozhodnout tak, aby se ukázalo, do které spadne.

,,Já nevím," přiznala.

Asaně zajiskřilo v očích. ,,Když jsi se rozhodla následovat své sny, co tě vedlo temnotou?" Řekla jí hlasem, ze kterého běhal mráz po zádech. ,,Přemýšlej o tom."

Vstala a o krok ustoupila. ,,Věř ve své instinkty, Mirraen. Poslouchej své srdce, protože hlava tě může snadno zradit." Její ladné bílé tělo dodávalo slovům na vážnosti a jakémsi mysteriózním dojmu. ,,Buď drakem - nespoutaná a svobodná."

Jak se měla stát něčím jiným? Změna byla přepych, který si mohl dovolit jen málokdo, a dovednost, jíž nevládla.

,,Kam vůbec míříš?" Popošla dopředu Hvězda. ,,Kudy vede tvá pouť?"

,,Podle řeky až k moři." Což bylo, jak si záhy uvědomila, úplně na druhou stranu, než ji Hvězda vzala. Teď bude muset šlapat zpátky a prodloužit si cestu!

,,To jsou desítky kilometrů!" Vyhrkl Hurikán. ,,Trvalo by dny to uletět, natož ujít." Prohlédl si Mirraen, jako by zvažoval, kolik to bude trvat jí na těch jejích pro něho krátkých nožičkách.

,,Musím to alespoň zkusit," pronesla odhodlaně a bojovně vystrčila bradu. Hurikán zvedl hlavu jako by to na něho udělalo dojem.

Asana potěšeně přikývla. Sice za sebou spálila mosty, ale minulost popřít nedokázala. Sama si prošla peklem jen kvůli tomu, že věřila. Měla odlišné postupy, naděje a sny. Byla za to odsuzována. Ve slabých chvílích jí však někdo nabídl pomoc a oporu.

Bylo načase, aby udělala to samé. Nejen pro Mirraen.

Pohlédla na Hurikána a Hvězdu v němé otázce, nikoliv v rozkazu. Dávala jim možnost volby.

Dobře věděla, jak se oba toužili podívat za hranice území. Život ve smečce nebyl pro každého, ačkoliv ona v něm nalezla rodinu. Chtěla, aby nejdříve trochu poznali svět, než se rozhodnou, kam je vede cesta. Ať už to bude kamkoliv.

Hurikán předstoupil jako první. Vždycky byl průbojnější než Hvězda. ,,Alfo," sklonil uctivě hlavu, ,,žádám o povolení doprovodit Mirraen."

Hvězda udělala to samé.

A ačkoliv Asana cítila, jak se v jejím srdci tvoří temná propast, bylo jí jasné, že je musí nechat jít. Byla to jejich volba. A ona byla rozhodnutá ji respektovat.

,,Dávám vám své požehnání. Nechť vás dračí duchové ochraňují."

Mirraen se odvrátila a opřela se o nejbližší strom, aby Asaně a jejím dráčatům dopřála soukromí. Neprosila se o pomoc. O to víc ji bolelo, že se kvůli jejím zvláštním snům rozpadá další šťastná rodina, i když jen na chvíli.

Cítila, že Ren se několik vteřin díval. To gesto ho zasáhlo stejně jako ji, ale rychle se zase stáhl do své tvrdé schránky, v níž neuměla číst, jakmile zjistil, že ho pozorovala.

Natočila hlavu na stranu a najednou ji oslepil odraz slunečních paprsků. Zamrkala a podívala se, co ten lom světla zapříčinilo. Něco na jednom z nafouknutých prstů seškvařeného monstra se zatřpytilo.

Neuvědomila si, že jeden z pahýlů vzala do rukou, dokud se z něho neuvolnil zapáchající pramínek kouře a nezaštípal ji v nose.

Zaostřila zrak a trhnutím lesknoucí se šperk svlékla. Za pomoci cípu rukávu ho očistila od krve a šmouh od ohně. Dech se jí zadrhl v hrdle, když ten prsten poznala. V jeho středu seděl žlutý kámen obklopený dvěma slunci.

Bylo možné, že...?

Prohlédla si obličej monstra pozorněji. Nějaké základní rysy tam byly, linie víceméně odpovídaly, ale-

,,Děje se něco?"

Mirraen se ohlédla přes rameno. Chladná hvězda, doposud opřená o Asany bok v důvěrném gestu, na ni zvědavě upírala zrak.

,,Ne," vysoukala ze sebe Mirraen a nenápadně si nález strčila do kapsy. Prozkoumá ho později, až bude mít čas dojít k méně ukvapenému závěru, než se jí uhnízdil v hlavě.

,,Jen k moři a zpět, ano? Slibte mi to," naléhala na Hvězdu a Hurikána Asana. Dráčata se pokorně uklonila. ,,Slibujeme."

Jejich loučení bylo stručné a bez zbytečných slov, avšak i slepý by viděl pouto, které je drželo pohromadě. Silnější než všechny zbraně a kletby.

Asana pomalu přistoupila k Mirraen. ,,Dohlédni, aby neudělali nějakou blbost."

Mirraen měla pocit, že kdyby se těm dvěma něco vážného stalo její vinou, Asana si ji najde a postará se, aby to nebylo zrovna příjemné setkání. Možná kdysi byla dobrou přítelkyní jejích rodičů, ale teď se sama stala matkou. Dalo se těžko odhadnout, jak daleko by díky svým pudům byla schopna zajít.

Raději nezkoušet, poznamenala si pro sebe.

,,Děkuji za pomoc."

Asana se dívala, jak odlétají, a Mirraen zase pozorovala ji, dokud z alfy divoké smečky nezbyl jen malý světlý bod v záplavě zeleně.

Bylo možné zůstat, když ostatní odcházeli? A je smrt zlá, když od sebe odděluje duše?

Sevřela ruku v pěst. Švy na rukavici zasténaly na protest, ale Mirraen to bylo jedno. V žaludku jí ležela další nezodpovězená otázka.

Byla ona sama zlá?

***

,,Jak víš, že to, co děláš, je správné? Třeba že ty tvoje vize nejsou jen výplod fantazie?" Zaskočil ji po hodině letu Hurikán. Nejprve jí ani nedošlo, že mluví na ni, nechala si tedy dotaz zopakovat.

,,Já...nevím," přiznala. Podle toho, jak se od ní Hurikán odvrátil, poznala, že je z její odpovědi zklamaný. Jako by šlo o něco důvěrného.

Dlouho pak přemítala, jestli to tak opravdu je, nebo se jen bála ukázat barvu. Ren mlčel. Tohle bylo její rozhodnutí a on měl tolik úcty, aby ho neovlivňoval.

Přestávky dělali poměrně často, především proto, aby si Hvězda odpočinula. Když dračice nadhodila, že by se mohli v nošení Mirraen střídat, Hurikán to rázně zamítl s tím, že se nebude špinit.

Mirraen to brala jako odpornou urážku, přestože byla zticha a předstírala hluchou. Dokud nebude moře na dohled, nechá si to líbit. Pak se ukáže, zda najde dost odhodlání k tomu, aby Hurikánovi ukázala, kam má jít.

Večer se k nim blížil jako slizký had, dokud už neměl své tělo rozprostřené po celé obloze a nezakryl slunce.

Tehdy se shodli, že pokračovat nemá cenu. Utábořili se pár kilometrů od vesnice, kterou Mirraen prošla a založili menší oheň. Chladná hvězda chytila bažanta a přinesla ho, aby se i lidská část výpravy mohla najíst, zatímco oni s Hurikán budou v lesích hledat něco většího.

,,Ovládáš magickou komunikaci?" Sondovala Hvězda. Mirraen s povzdechem zavrtěla hlavou, ale Hvězdu to nijak nerozhodilo. Nebyla ten typ, co se kvůli něčemu trápí, místo toho vymýšlela alternativní řešení, ať už sebevíc šílená. To, co vypustila z tlamy jako další, se Mirraen zatím zamlouvalo ze všech nejmíň. ,,Dobře, tak kdyby se něco dělo, zakřič."

Mirraen povečeřela sama. Tedy alespoň si to myslela...

***

Od toho přepadení se Mirraen děsila každého neznámého zvuku, každého neodpodstatněného zapraskání větví. Les jí najednou připadal tmavší, záludnější. Jako by jí ukázal svou druhou tvář, co doposud zůstávala skrytá ve stínu.

Chladná hvězda a Hurikán se ještě nevrátili. Byli pryč celé hodiny a ona nevěděla kde, nebo jestli jsou vůbec v pořádku.

Bylo dětinské bát se o bezpečí draků? Nejspíš ne, když na tom záviselo její vlastní.

Bála se usnout. Nepomohlo jí ani držet luk. Nejenže měla strach, že všechny příšery vylezou, až zavře oči, ale také nechtěla znovu prožít svou noční můru.

S povzdechem se posadila. Když neusne, mohla by alespoň udělat něco užitečného. Zahrabala ve vaku a vydala se se dvěma skoro prázdnými lahvemi k řece. Její zurčení se nedalo s ničím zaměnit.

Měsíc vodu postříbřil, takže vypadala jako stuha. Mirraen k ní došla, oblázky jí křupaly pod botami. Poklekla, umyla si obličej a poté zanořila hrdlo lahve mezi vlnky.

Náhle se ozvalo zarachocení. Mirraen prudce otočila hlavou, ale nic neviděla. Zaposlouchala se do ticha. Když nic podivného nezaznamenala, obrátila svou pozornost zpět.

Její zbystřené smysly zaregistrovaly tlumené praskání. Tentokrát už si byla jistá, že není sama. Sáhla k opasku, ale nic nenašla. Hlavou jí prolétl obraz toho, jak všechny zbraně nechala u ohně.

Bude muset použít ruce. A to ať už jakýmkoliv způsobem.

Křup, křup, ozvalo se za ní. Křup, křup.

Odhadla vzdálenost na dva až tři metry. Postavila se v taneční otočce a stanula tváří v tvář svému pronásledovateli oděnému v černém plášti.

V bledém světle se zablyštil krvavý rubín. Mirraen uskočila stranou, avšak ne dost rychle. Ostří dýky těsně minulo její oko a rozřízlo kůži pod ním. Vykřikla jako zvíře polapené do lovecké pasti v naději, že to Chladná hvězda nebo Hurikán uslyší.

Útočník udělal další pohyb zápěstím. Tentokrát jej dokázala předpovědět, obloukem vykopla nohu do vzduchu a nárazem srazila paži maskovaného dolů.

Zpod jeho kápí zakrytého obličeje se vydralo bojové zavrčení, které by mohlo být snadno zaměněno za lví řev. S nesmírnou rychlostí a silou zvedl ruku se zbraní, na které dosud spočíval její kotník, vysoko nad hlavu.

Mirraen přepadla dozadu a přistála na lopatkách. Jen zázrakem si o studený povrch nevyrazila dech. Slyšela, jak Ren uvnitř ní soptí a prská. Jeho divoká, nespoutaná síla jí dodávala odvahu.

Zapojila břišní svaly a lokty a kotoulem vzad se dostala z dosahu další rány. Dýka se zabodla mezi oblázky v místě, kde byl před chvílí její nechráněný hrudník.

Tady byla v nevýhodě. Neměla po ruce nic, čím by mohla bojovat. A na to, aby svou silou zabila člověka, nebyla připravená.

A proto vzala nohy na ramena.

Neznámý byl dost rychlý na to, aby jí stačil, ale plandavé oblečení ho zpomalovalo.

Mirraen vyběhla mezi stromy, hledaje směr, kterým by se dala. Udělala však začátečnickou chybu - zvolněla tempo a ohlédla se. Osoba byla v mžiku u ní a jí nezbývalo než couvat před zběsilými výpady.

S dalším úskokem vzad zakopla o kořen. Při pádu utržila nehezký šrám přes břicho. Nebyl tolik hluboký, aby ji zabil, ale zato dost bolestivý na to, aby ji výrazně zpomalil a znemožnil některé úhybné manévry. Zasykla a přiložila k postiženému místu dlaň. Krev na ní vytvořila během vteřiny květinové vzory jako by to bylo malířské plátno.

Díky jejímu nemotornému sudu další úder schytal jehličnan. Zapřela se o něho a dala se znovu na útěk. Její malá síla se nemohla měřit s agresí a nožem.

Místo, kde si večer ustlala, měla na dohled. Její bílý luk v sešeřeném lese zářil jako perla.

Svist čepele se zjevil těsně u jejího ucha. Vytočila paty do boku, přešla do polovičního kotrmelce, aby si chránila páteř, a taktak se vyhnula oskalpování.

Popadla luk a šípy a pohlédla do obličeje zahaleného stínem, kam se měl brzy zabodnout jeden z ostrých hrotů, avšak najednou si všimla páru světélkujících očí za postavou a vzápětí se z husté černi vynořil vlk. Od tlamy mu stékaly sliny a z hrdla se dralo temné vrčení. Byl mnohem větší než obyčejní vlci a v jeho srsti jako by bylo zapletených několik větví.

Jeho atletické tělo třemi dlouhými skoky překonalo bezpečnou vzdálenost a vymrštilo se vzhůru. Tlapami narazil cizinci na hruď, až se oba skáceli mezi jehličí. Dýka se řinčením dopadla blízko vyhaslého ohniště a Mirraen se pro ni okamžitě vrhla, zatímco dva jedinci se převalovali a soutěžili o nadřazenost.

Sevřela rukojeť. Cizinec popadl vlka pod tlapami a snažil se ho ze sebe shodit. Tehdy si Mirraen všimla, že zvíře osobu nekouše, pouze se ji snaží přizemnit a znehybnit.

Pohlédla na dýku ve svých rukou. Nelíbila se jí představa takového množství krve, a tak ostří odhodila co nejdál to šlo a vyměnila jej za tupost.

Popadla plochý kámen, sevřela jej co nejpevněji to šlo a když cizinec odhodil vlka na zem jako nějaký kus hadru, rozmáchla se a ze strany udeřila výtržníka do spánku. Zapotácel se, padl na kolena a z hlavy mu sjela těžká kápě.

Mirraen zalapala po dechu, když se na ni upřel pár zranitelných, ocelově šedých očí. Byl to jenom chlapec.

Doufám, že jsem vám zlepšila den. Protože upřímně, dneska jsem se tolik najezdila a namluvila, že už potřebuju vypnout 😅

Takže, názory? Rady? Postřehy? A jak se máte?

A co myslíte, že je lepší: tvaroh, nebo mák? 😄