Mirraen pozorovala odlesky plující po hladině, zatímco ji voda stahovala do hlubin. Zrádné proudy ji sevřely v mrazivém obětí a odnesly přes velké balvany zarostlé řasou pryč od místa, kde byla napadena. Nejeden tupý naráz jí vyrazil vzduch z plic, avšak neodvažovala se nadechnout dříve, než jasné barvy ohně vybledly.

Odrazila se ode dna a nabrala do plic sladký kyslík. Připadalo jí, že má v hlavě napíchaných na tisíc jehel, jak se o ni pokoušel mráz.

Celá prokřehlá se vyhrabala na břeh. Oblečení na sobě měla přilepené jako druhou kůži.

S námahou přelezla za velké kameny a opřela se zády o jejich chladný povrch, luk si položila do klína. Slunce zalilo její bledou tvář prvními paprsky rána a vpustilo do Mirraenina těla alespoň špetku svého blahodárného tepla.

Co se tam děje? Vyslala svou myšlenku.

Podívej se sama, ale opatrně.

Protočila oči v sloup, ale to už se škrábala na nohy a nenápadně se vyklonila. Kdyby mohla, zaskuhrala by.

Vánek k ní zavál puch spáleniny a ona znechuceně nakrčila nos. V místech, kde ještě před pár minutami snila své noční můry, ležel onen netvor. Mrtvý, roztrhaný na kusy. Jeho krev doposud vřela a bublala, nad tmavě karmínovým masem se vznášely chomáče jedovaté mlhy a seškvařená kůže se vlivem předešlého žáru kroutila a prskala.

To snad ne, zaklela a skryla se.

Myslel jsem, že jsi vždycky chtěla vidět ještě jiného draka, než je Saf, podivil se Ren.

Jo, ale ne v takové situaci a rozhodně ne hned dva najednou!

Tihle nejsou agresivní, ujistil ji.

A jak to můžeš vědět?

Prostě to vím.

Mirraen zvedla zrak k nebi a v duchu se pomodlila ke všem dávným duchům, jejichž jména znala. Ren měl tuhle větu obzvlášť v oblibě, zato ona ji vyloženě nesnášela.

Jsou to jen nedorostlá mláďata, pokusil se odůvodnit. Jestli patří ke smečce, jakože určitě ano, nezaútočí na tebe bez rozkazu od alfy. Maximálně tě donutí hodně rychle utíkat.

To vůbec nezní nebezpečně, zamručela a znovu se podívala na draky, kteří ji zachránili před jistou smrtí.

Šlo o dva dobře stavěné jedince stejného druhu. Jeden byl černý jako ta nejsmutnější noc, měl širokou hruď a silné končetiny. Druhý by mohl být lehce zaměněn za slzu moře, jeho sytá modř působila křiklavě a nemístně. Nebyl tak mohutný jako jeho přítel, avšak i tak se mu pod lesklými šupinami vlnily svaly.

Skláněli se nad netvorem a o něčem živě diskutovali. Mirraen napínala uši, aby slyšela, co si mezi sebou povídali, a po chvíli se jí to povedlo.

,,Ty potvory už jsou snad všude!" Postěžoval si černý drak a obrousil si drápy o kmen borovice, aby je zbavil zapáchající krve.

,,Ale co jsou zač? Přece jen tak nevyrostly ze země!" Zavrčel zpět ten modrý. Podle velikosti a hlasu Mirraen poznala, že jde o dračici.

,,Máš pravdu, Hvězdo. Pojďme se vrátit," navrhl černý a roztáhl křídla. ,,Už jsme měli být dávno zpátky."

,,Hurikáne, počkej," zavrčela Hvězda a pozorněji očichala mrtvolu. Mirraen i ze svého úkrytu viděla, jak jí čumák škube odporem. Najednou rozevřela tlamu a jemně něco uchopila do zubů. Mirraen málem zalapala po dechu. Dračice svírala její šíp.

,,Je tu ještě někdo další," rozhlédla se. Mirraen se skryla a zavřela oči.

Černý drak zavětřil. ,,Přes tu chcíplotinu nic necítím."

Přecházeli sem a tam, jejich drápy cvakaly o oblázky a řezaly vodu, když se melčinami brodili z jedné strany řeky na druhou. Mirraen věděla, že nyní spoléhají hlavně na sluch a zrak, ale byli blízko - až moc blízko; a stále se přibližovali.

Mirraen se snažila nevydávat hluk a sklidnit tlukot srdce, dýchala mělce.

Její zbystřené smysly zachytily šelestění křídel a vpravo od ní se kolem žulového kamene obtočil ještěří ocas. Ostré spáry zaškrábaly na tvrdý povrch.

Pomalu zvedla hlavu. Její zlaté oči se střetly s hlubokým, klidným mořem.

Modrá dračice seděla na skalce, za níž se Mirraen schovávala. Křídla měla lehce roztažená, jak držela rovnováhu. Blány se jí duhově leskly ve slunečním světle. Drápy vyhlížely hrozivě a nebezpečně, zanechávaly v tvrdém povrchu mělké rýhy. Velká hlava se zatočenými rohy se dívala přímo na ni, zatímco špička drakova ocasu sebou neklidně škubala.

Mirraen se nemohla na to majestátní stvoření vynadívat. Její tvář obsahovala tolik krásných detailů, snoubily se v ní rysy vzdušného lovce a inteligentního, vnímavého tvora, a přesto byla vyvážená a v rovnováze.

,,Je to člověk," řekla zvědavě Hvězda a ještě víc se předklonila. Mirraen se ani nehnula, rozeklaný hadí jazyk měla jen kousek od obličeje, jak dračice společně se vzduchem ochutnávala její vůni.

,,Jen z části," řekla tiše v dračím jazyce.

Dračice překvapeně zamrkala a trochu se odtáhla. ,,Ty nám rozumíš?"

,,Ano," připustila Mirraen.

Z druhé strany přišel Hurikán, aby se na nezvaného hosta také podíval. Zblízka byl ještě větší a hrozivější, jeho jizvy vyprávěly příběhy o krutých soubojích a okraje křídel měl na několika místech natržené.

,,Nesmysl," zasyčel. ,,Lidé se dračí řeč nemohou naučit."

,,Já taky člověk nejsem," zopakovala Mirraen a vydržela pohled Hurikánových žlutých očí, které se do ní vpalovaly. ,,Jsem míšenec."

,,Jak se jmenuješ, človíčku?" Zajímala se Hvězda. Tón jejího hlasu prozrazoval, že to s oslovením nemyslí urážlivě.

Mirraen zaváhala. Nikdy nikomu své jméno neprozrazovala. Matka jí celé ty roky připomínala, že neexistuje - bylo tedy na ní, jak se představí světu. Ať už jako cizinec bez minulosti, nebo Cestovatel. Vědět mohou jen ti, co si to zaslouží.

Jen jí to pověz, ozval se Ren. Všechno závisí na tom, jestli se jim budeš líbit.

,,Mirraen."

Hvězda a Hurikán se na sebe najednou podívali a v očích jim vědoucně zajiskřilo.

Hvězdy postoj v sobě měl jakousi jistotu, jako by odpověď předem znala a jen čekala na potvrzení. Významně zvedla hlavu. Hurikán si podrážděně odfrkl.

,,To ještě nic neodkazuje," namítl, ale Hvězda ve stejný čas rozhodně prohlásila: ,,Vezmeme ji s sebou."

,,To je bláznovství!" Zhrozil se černý drak. Mirraen se také pokusila něco namítnout, ale ještěři ji ignorovali.

,,Nemůžeme ji tady přece nechat, tyhle obludy nikdy nechodí sami. Navíc by si lidé mohli myslet kdoví co, kdyby našli její roztrhanou mrtvolu na našem území, pro smečku by to nemuselo skončit dobře."

Mirraen se zmateně dívala z jednoho na druhého, zatímco Hurikán rozhořčeně vypustil z nozder pramínky kouře. Hvězda do něho strčila bokem. ,,Prosím."

Hurikán se k nim otočil zády a naštvaně zamrskal ocasem. ,,Fajn. Ale neseš ji ty."

,,To je dobře, protože tím pádem je naše páchnoucí mrtvola tvou starostí," zašvitořila Hvězda. Vysloužila si tak jeden obzvláště nevrlý pohled.

Duchové, co budu teď dělat?

Ty to nechápeš? Právě sis zajistila odvoz.

Postavila se a došla pro šíp, který příšeře prohnala hlavou. Dva draci mezitím odešli stranou a o něčem se hádali na kraji lesa.

Nevypadá to jako dobrý nápad.

Možná není nejlepší, ale usnadní ti cestu.

Musela dát Renovi za pravdu. Draci dokázali urazit neuvěřitelné vzdálenosti za krátký čas, ale vydávat se kvůli tomu do nitra divoké smečky... Co po ní vůbec chtěli? A jak znali její jméno?

Hvězda k ní náhle přiskočila jako neposedné kůzle. ,,Jmenuji se Chladná hvězda," představila se a předvedla své ostré zuby v dračím úsměvu. ,,Ta nerudná hromada šupin je můj bratr Hurikán."

Mirraen zacukaly koutky. Černý ještěr na svého sourozence zasyčel a s odporem uchopil rosolovité tělo do spárů.

I když šlo jen o mláďata, dosahovala velikosti koně. Držela se však od Mirraen v takové vzdálenosti, aby ji svou výškou nezastrašovala, křídla držela u těla.

Hvězdy tmavě modré oči byly bystré a bezelstné, když se přikrčila, aby na ni Mirraen mohla lépe nasednout. ,,Máma o tobě často mluví," řekla najednou.

Mirraen se zamračila a po chvíli přemýšlení ztuhla. Nechtěla přehánět, dokud si nebude jistá, a tak jen přikývla. Ren se jejímu rozhodnutí zasmál.

Co je? Vyjela na něho bez jediného zaváhání.

Vždyť je to úplně jasné! Přejel neviditelnými prsty po její mysli. Moc podceňuješ to, co máš v sobě: Rozum, instinkty... Jeho hlas vybledl do dálky, když se odmlčel. Jakmile však znovu promluvil, slovo, jež vyřkl, znělo čistě a výrazně. Srdce.

Mirraen se musela držet, aby se nezachvěla. Po páteři jí běhala zimnice a když se blížila k Hvězdě, zjistila, že má na rukou husí kůži.

Zmetku, proklela Renovo jméno.

Taky tě mám rád, světluško.

Protočila panenky a opatrně si stoupla na Hvězdy pokrčenou nohu. Dračice se pod její vahou lehce zhoupla a sklopila blánu na zádech, aby jí dovolila nasednout.

Mirraen už mnohokrát létala se Saf, proto pro ni nebylo žádnou výzvou vyhoupnout se nahoru. Hvězda byla o dost menší, než byla Mirraen zvyklá, ale když se postavila, výhled z jejího hřbetu byl stejně osvobozující.

,,Připravená?" Zeptala se natěšeně dračice a slabě zavrávorala, než si na nezvyklý náklad zvykla.

Mirraen omotala Hvězdě paže kolem krku a přitiskla se k ní, dokud nevnímala tlukot jejího srdce jako svůj vlastní.

,,Ano," řekla tiše, ale i ona v sobě nacházela střípky nadšení a živelné zvědavosti.

Dračice se vzepjala na zadních, drápy rozryly hlínu a odmrštily ji stranou. Její silná křídla se opřela o vzduch, prohnula se jako dva mosty a vynesla je do výšky, jakmile s nimi prudce mávla.

Mirraen zavřela oči, když je surový vichr podráždil a vehnal do nich slzy.

Studené mraky ji hladily po celém těle, jejich dech tvořil na Mirraeniných pažích husí kůži.

Mirraen shlédla dolů, kde se řeka klikatila mezi shluky stromů jako mořský had. Vše bylo z té výšky podbarvené mléčně modrým oparem.

Smála se a natahovala se k mrakům, aby je rozčísla prsty. Žilami jí kolovala radost z nezávislosti, svobody a nespoutanosti.

Cítila, jak Ren její pocity sdílí, ačkoliv by to nejspíš nikdy nepřiznal. Jako by oba žili jen pro tyto okamžiky, kdy budou moci vzdorovat vzdušným proudům a smát se strachu.

,,Raději se drž, maličká," varovala ji Hvězda zavrčení, které by se dalo přirovnat spíše k chichotání, nežli k výhrůžce. ,,Nikdy jsem nikoho na zádech nevezla."

Přestože se občas zakymácela a neletěla ani zdaleka tak rychle, jak by mohla, pohybovala se mocnými tempy. Mirraen ji ale stejně poslechla a zmírnila své počáteční šílenství.

Hory pod nimi ubíhaly, jako by to byl oceán šedých vln a sněhové pěny. Od tvrdých šupin ji po chvíli bolela stehna. Jejich vnitřní stranu měla otlačenou a podrážděnou.

Hurikán náhle začal klesat a jeho tělo zmizelo mezi špicemi stromů. Hvězda se už už připravovala udělat to samé, ale nakonec se zarazila a raději přistála opodál na malém palouku.

Mirraen si oddechla, že ji nevzala přímo do středu dračího území, kde na ni mohl zaútočit úplně každý. Opatrně sesedla, aby Hvězdě nijak neublížila, a odstoupila z drakova osobního prostoru.

,,Neřekli jste mi, co po mně chcete," naznačila. Hvězda si protáhla svá velká křídla a vystavila je slunečním paprskům, aby se prohřála. Mirraen zatím rychle zkontrolovala, jestli jí dračí šupiny neprodřely kalhoty. Látka zůstala neporušená.

,,Nikdy jsem neviděla nikoho, kdo by nám rozuměl," zavrněla spokojeně Hvězda a uvelebila se v trávě. ,,Matka mně, Hurikánovi a Střele říkala, že až se někdo takový objeví, neměli bychom ho nechat jen tak odejít."

Mirraen zmateně nakrabatila čelo a usadila se na plochém kameni. Nic z toho, co se dnes stalo nebo řeklo, jí nedávalo smysl. Nejdřív ta příšera neznámého původu a teď dvě mláďata s nesmyslným posláním.

,,Proč jsme tady?" Zeptala se, zatímco pozorovala, jak se Hvězda převaluje mezi stébly a frká do nich. Nesjednocovala se s Mirraeninou představou o divokých dracích, ale jí to nevadilo.

,,Nesluší se, abych přivezla cizince," odpověděla prostě a náhle nasadila seriózní výraz. Hlavu držela hrdě vzpřímenou. ,,Alfa rozhoduje, kdo jejím územím projde a kdo ne."

Její mise závisela na tom, zda se bude líbit alfě smečky.

Mirraen v duchu zaskuhrala. Co jí to vlastně namluvili, že se dala přemluvit tak snadno?

Vzpomněla si na příběhy o dračím ohni a ostrých zubech, na něž teď měla dokonalý výhled. Strach byl dost silnou motivací pro mnohé činy a ona si se znechucením uvědomila, že využívá i ji. Možná se ho jednou naučí ovládat, pokud se bude snažit.

Zatímco čekala na rozsudek, z nudy přepočítala všechny šípy. Předtím si toho nevšimla, ale jeden z nich měl jako hrot broušený červený diamant ve tvaru srdce.

Byl kratší a tenčí než ostatní, ze stejného bílého dřeva jako luk, a vyzařovala z něho jakási zvláštní energie, kterou Mirraen nedokázala definovat. Její síla zavrněla, když se jej dotkla zakrytými prsty, a zčásti ochromila dívčinu ruku.

Mirraen šíp rychle zastrčila doprostřed svazku a zahýbala zápěstím, aby se zbavila nepříjemného mravenčení.

Rene, taky jsi to cítil?

Nelíbí se mi, že nevím, co to bylo, podnítil její neklid.

Mirraen zvedla oči k obloze v momentě, když se k jejím uším donesl zběsilý svist. Nemusela ani tápat, věděla moc dobře, co zvuk vydává. Spod příkrovu mračen se vynořili dva draci. V jednom z nich poznala Hurikána a jakmile oba ještěři klouzavě klesli níže, všechna její tušení se potvrdila.

Mirraen uctivě sklonila hlavu a přikrčila se, když před ní draci přistáli. Klanila se však zejména tomu, kterého zatím měla tu čest jednou zahlédnout z okna svého pokoje.

Asana, přítelkyně jejích rodičů a alfa divoké smečky, na ni upírala pohled svých třpytivých modrých očí, jako by četla každý její pohyb. Byla mnohem větší, než Mirraen myslela.

Jak jsem očekávala, do týdne se mi to nepovedlo... 😅

S touhle částí moc spokojená nejsem, ale na druhou stranu je zatraceně dlouhá na to, abych tam ještě nacpala následující události + objevení první postavy, takže to snad tolik nevadí. 😶

Budu jí říkat odpočinková kapitola, protože další kus textu už moc relaxační nebude. 😎

Otázek hodně nebude (protože vím, že se není na co ptát 😅), prosím vás jen o názor a dojmy. Popř. můžete přidat něco svého.

Uvidíme se příště, ahoj kamarádi! ❤️