Čím více se Mirraen vzdalovala od vesnice, tím jistější si připadala. Zurčení řeky ji bez větších problémů dovedlo na vytyčenou trasu, nemusela se tedy zbytečně zdržovat.

Ačkoliv si myslela, že dračí území už nechala za sebou, stejně si raději dávala pozor a chovala se obezřetně.

Lesy skrývaly mnohá tajemství a jeden by se v nich snadno ztratil, avšak zároveň byly štědré a nabídly pomocnou ruku těm, kdo naslouchali. Poskytovaly Mirraen přístřeší a později i zdroj potravy.

Její zásoby se tenčily s každým ušlapaným kilometrem, až byla nucena poprvé napnout tětivu. Naštěstí nemusela kořist dlouho stopovat, sama jí přeběhla přes cestu.

První zajíc, kterého skolila jako večeři, však přilákal k jejímu tábořišti nezvané hosty. Nikoliv vůní masa a příslibem plného bachoru. Stvůra, která si pro ni přišla, následovala pach krve a smrti.

Bylo to krátce před ránem, kdy ji Ren vzbudil, a to dost nešetrným způsobem. Jeho hlas ovládal strach - o ni.

Zvedni se a vypadni odsud!

Její mysl byla ještě zamlžená oparem spánku, proto jí trvalo, než ta slova v její hlavě získala na naléhavosti.

Cože?

Nejsi sama. Utíkej!

Mirraen se pružně posadila a po paměti nahmatala batoh, zatímco její oči zkoumaly sešeřené okolí. Nespatřila nic neobvyklého, stromy se pohupovaly v mírném vánku a keře šelestily, avšak ti nejnebezpečnější predátoři zůstávají skryti až do skoku. A ona to dobře věděla.

Její prsty přejely po studeném dřevu luku. Pevně jej sevřela a z objemného svazku od matky vytáhla šíp se železným hrotem. Kalně šedý kov se zaleskl v posledních paprscích měsíčního světla, když jej přikládala k tětivě, a na jeho ploché straně spatřila obraz lesa za ní. Mezi kmeny prokmitla černá skvrna.

Rene, kudy?

Poslední, co potřebovala, by bylo, aby něčemu vběhla přímo do spárů. Po krku jí stekla kapka ledového potu. Pomalu se rozhlížela kolem sebe, ale nepřítel se buď zastavil, nebo se pohyboval moc rychle na to, aby jej znovu zahlédla.

K řece a po proudu, a teď už zmiz!

Kousek od ní praskla větvička. Zaslechla slizké plesknutí, jako by něco spadlo ze stromu, následované hlasitým čenicháním.

Neohlížej se a běž!

Mirraen vystartovala tak rychle, až patami vyškubla trsy trávy. Její reakci doprovázel zběsilý ryk dravce vzrušeného z lovu.

Co to je? Přes hučení krve v uších a zvířecí skřeky svou otázku skoro neslyšela.

Nevím, ale rozhodně to nemá v plánu se s tebou mazlit.

Není to drak?

Ani v nejmenším. Je to jen kousek za tebou, splývá se stíny.

Mirraen se stáhl žaludek. Její noční můra neskončila.

Až ti řeknu, uskočíš, dobře?

Nezmohla se na odpověď, pouze se připravovala na pokyn. Snažila se pravidelně dýchat, přičemž ucítila odporný shnilý puch. Nutil ji dávit a kašlat a nebýt cvakajících čelistí za ní, možná by se znovu shledala se svou večeří.

Teď.

Mirraen napnula všechny svaly v těle, strhla se do strany v dvojité otočce a dostala se tak přímo na břeh řeky. Do bot jí okamžitě natekla voda, ale ona si všímala jen černého slizkého tvora, který se kolem ní s jekotem prohnal.

Měl neurčitý tvar, napnutou měkkou kůži a několik končetin. Spodní polovinu jeho těla tvořil široký hadí ocas, na jehož konci chrastil bodec velikosti lidské pěsti. Ze zahnuté špičky odkapával brčálově zelený jed.

Mirraen pozvedla luk a šíp se svistem protnul obludy protáhlou hlavu v místě, kde se na ni šklebilo šílené rudé oko.

Monstrum zasyčelo a zkroutilo se v takovém úhlu, že by jiným bytostem už praskla páteř, kdyby se o to jen pokusily. K zemi se však neskácelo.

Od ozubené tlamy mu odlétla zapáchající pěna, když zvedlo nafouknutou pazouru a šíp si z lebky vytáhlo. Šíp, ulepený od zeleného slizu, se zařinčením dopadl mezi oblázky. Kolem jeho tenkého středu bylo jako červený prsten probodnuté netvorovo oko.

Černý splozenec švihl ocasem ze strany na stranu a odhalil jí všechny své ostré tesáky v něčem, co mohlo být hrůzunahánějícím úsměvem.

Mirraen se roztřeseně nadechla. Strach jí pronikl do morku kostí jako oštěp.

Vzduch se náhle naplnil zuřivým řevem, vysoké borovice se ohnuly pod silnými poryvy větru a měsíc na okamžik zakryl stín.

Příšera zvedla hlavu, aby se podívala, co se děje, a Mirraen využila její chvilkové nepozornosti. Dala si luk na záda a vrhla se do hluboké, rozbouřené vody.

Ozval se svist střemhlavého pádu a vzápětí vše pohltil oheň.

Jak jsem slíbila, tady je další kapitola. Jako vždy doufám, že jste si to užili, protože co by to mělo cenu psát, kdyby to alespoň někoho nebavilo.

Minule jsem zapomněla jídlootázku, takže dnešním tématem jsou řízky a hrušky. Čokoládu si nechám na jindy 😃

Jak 100% z vás poznalo, noční výlet nebyl zrovna dobrý nápad. Nebudeme si nic nalhávat, tak to chodí i v běžném životě, takže si dávejte pozor 😅

Jaký máte názor? Co je zač příšera, která přišla na půlnoční svačinku? Co se podle vás stalo na konci kapitoly? Jak na vás příběh zatím působí? A jak pokračují vaše teorie? 🤔🙂

Zase příště (doufám, že to bude za týden, ale se mnou jeden nikdy neví 😅)

PS: Kapitola byla rozdělena na dvě části, proto jsou otázky až tady a netýkají se pouze této ,,honičky".