Mirraen nesnášela výzvy - nutily ji dělat hloupé věci. A tohle byla zatím ta nejhorší.

S každým dalším krokem se musela přemáhat, aby nezačala utíkat jako o život. Trhala sebou při každém křupnutí, vyjeknutí i salvě smíchu, hledala ve stínech skryté hrdlořezy a zloděje. Už jen toulavá kočka s pocuchanou srstí, která na ni zírala ze svého úkrytu za popelnicemi, ji vyděsila do takové míry, že stěží potlačila vypísknutí.

A přestože byla neklidná, nikdo se ji nesnažil jakýmkoliv způsobem poškodit.

Už si málem začala noční procházku užívat, hvězdy zářily a zalévaly budovy bledým světlem, když tu se odněkud ozval výkřik. Nedokázala určit, odkud přesně vycházel, ale muselo to být blízko.

Zaklela a rychle přemýšlela, jestli bude rozumnější jít od, nebo k tomu. Její chrabřejší stránka po krátkém vnitřním souboji zvítězila a Mirraen se s pusou plnou peprných nadávek, které by jakožto zástupkyně něžného pohlaví raději ani neměla znát, rozběhla k místu jekotu.

Nohy ji začínaly brnět, protestovaly proti nepředvídané změně rychlosti. Přidržovala si lem pláště tak, aby jí nepřekážel, ale i přesto jí okraj látky občas proklouzl mezi spocenými prsty.

Minula několik odboček, přibližovala se k srdci města. Křik sílil, až poznala, že ho vydává muž. Hluboce podbarvený hlas si už nešlo splést.

Zahnula na náměstí přesně v moment, aby viděla, jak mezi honosnými domy zmizela vysoká postava.

Kvůli neforemnému plášti, tolik podobného tomu jejímu, nepoznala, zda jde o ženu, nebo muže. Zahlédla lesk čepele a několik rozevlátých světlých pramenů vlasů, než jí cizinec zcela zmizel ve tmě.

Výkřik se ozval znovu a tentokrát si musela zacpat uši, aby o ně nepřišla. Rychle obrátila tvář za zdrojem toho nesnesitelného hluku, jímž, jak se ukázalo, byl postarší muž s četnými bodnými ranami na hrudníku.

Barvitě zanadávala a vztekle zasyčela. Instinkt jí velel následovat uprchlou osobu, pravděpodobně původce celého neštěstí, a zastavit ji dříve, než napáchá další škodu. Kdyby tady ale toho nebožáka nechala...

Přemohla zvedající se žaludek, poklekla na jedno koleno a luskla neznámému před obličejem. ,,Pane, slyšíte mě? Pane!"

Vykulil na ni tmavé oči a namáhavě přikývl. Z ran na trupu mu v rytmu srdce plíštila krev, vsakovala se do oblečení z kousavé tkaniny a tam, kde už jí bylo tolik, že neměla kam mizet, s tichým kap kap odpadávala na dlaždice.

,,Musíte si ucpat rány. Pomůžu vám, ano?"

Další pokývání. Mirraen vzala jeho velké ruce a přitlačila je tam, kde to bylo nejvíc potřeba. Kvůli nedostatku světla mohla jen doufat, že přikryla ta správná místa.

Napočítala tři dobře mířené vpichy, jeden tedy musela zašpuntovat sama, ačkoliv se jí to hnusilo. Odvrátila zrak, zadržela dech a za mužova zasténání vsunula dovnitř prsty. Tohle bylo poprvé, kdy jí rukavice přišly vhod.

Druhou rukou si rozepnula plášť a použila nůž, aby nařezala proužky látky. Kdyby je dokázala zafixovat v problematických místech, umožnilo by jí to získat čas na vyhledání pomoci.

Nesměla dopustit, aby zraněný upadl do šoku, a tak se ho pokoušela rozmluvit. ,,Jak se jmenujete? Viděl jste toho, kdo vás napadl?"

,,Musor," vypustil ze sebe muž. Bolest mu zkroutila obličej do vrásčité grymasy a vytvořila tak perfektní koryta pro čůrky potu.

,,Víte něco o tom útočníkovi?"

Musor zakašlal a z pořezaných svalů mu přitom vystříklo ohromné množství krve. Jeho kůže ztratila barvu a než Mirraen stihla uskočit, pozvracel jí boty.

Odolala pokušení přidat se, místo toho dál vyvíjela tlak na zranění a pomáhala si zuby, aby od sebe oddělila široké pruhy látky. Krev jí vystřikovala mezi prsty a kapky se jí tříštily o obličej.

,,Když vydržíte, seženu pomoc," slíbila a rychle napěchovala tkaninu do rány. Musor znovu vykřikl. ,,N-ne," vykoktal. ,,N-nechci být sám."

Jeho tmavě hnědé oči, dvě studny bolesti a utrpení, se dívali do jejích, než je vyčerpaně zavřel. Mohutné paže mu ztěžkly a svezly se podél těla.

Mirraen zůstala oněměle sedět na patách. V hrudi cítila spalující mráz.

Ztratil hodně krve...

,,Ne..." zašeptala. ,,Nemůže umírat!"

Mirraen... Dotkl se lehce její mysli Ren. On už je mrtvý. Nemůžeš pro něho nic udělat.

Mirraen si setřela jednu horkou slzu hřbetem ruky. Slaná voda se smísila s mužovou krví a zanechala na její tváři rudou šmouhu.

Nechci ho tu takhle nechat.

Zítra ho najdou jeho blízcí, světluško, pokud nějaké má. Alespoň pak budou vědět, že je neopustil dobrovolně.

Asi máš pravdu...

Nemohla vystát pocit, že by jen tak odešla, a tak alespoň sundala květinový řetěz a částečně jím tělo zakryla.

Sbalila to, co zbylo z jejího pláště, a šla se umýt k potoku, jež městem protékal. Přelezla zábradlí mostu a v podstatě přes ně přepadla na kamenný břeh, kde vyděsila nejednu myš. Opucovala si boty, smyla z šatů krev a ještě vlhké si je znovu oblékla.

Dolehla na ni tíha celé věci - někdo jí zemřel pod rukama - a voda tak kromě špíny odplavila i obsah jejího žaludku.

Obezřetně se rozhlížela, vrah mohl být poblíž. Jestli si jí předtím všiml, mohla by pro něho představovat potenciální hrozbu.

V duchu si přehrávala okamžik, kdy postavu zahlédla, aby přišla na některé poznávací znaky, ale nic nového nezjistila. Vlasy mohly být blond, potažmo bílé. Dýka s rubínem zasazeným v rukojeti nebyla zbraň zrovna levná, avšak poměrně častá. Bytost byla bezpochyby vyšší než Mirraen, byť ne o moc.

Vzpomněla si, kolik krve z muže vyteklo. Ostří muselo být nepochybně také špinavé, třeba zanechalo stopy.

Vypláchla si ústa, v nejbližší popelnici se zbavila špinavého a rozřezaného kusu oděvu a vrátila se na místo činu. Schválně přehlédla mrtvolu a zamířila do uličky. Opravdu našla cestičku z červených kaňek, ale ta po pár stopách vyschla a skončila.

Zahodila svou snahu s tím, že tenhle zapadákov stejně zítra opustí a nepotřebuje si hrát na strážce zákona. Její poslání mířilo výš. Nemohla dopustit odklad.

Vrátila se do hostince dříve, než se celé město začalo probouzet.

***

Ve snech ji tentokrát nepronásledovali jen tajemní lidé a předzvěsti války, ale také maskovaný vrah. Noční můra, v níž fuguroval, se opakovala hned několikrát. Jeho dýka jí nakonec vždy podřízla krk od ucha k uchu. Budila se tedy ještě více nevyspalá než obvykle.

S východem slunce vzdala pokusy znovu zamhouřit oči a raději vzala krátkou směnu v kuchyni. Zaměstnala ruce a odměnou jí byl teplý makový koláč a hrnek vlahého kravského mléka. Před náročnou cestou se potřebovala posilnit a pestrá snídaně jí po dnech jezení ořechů a rozinek přišla k duhu.

Usadila se ke stolu a dala se do jídla. V klidu dopila mléko a snědla půlku koláče. Plné břicho a rozhovor s Renem jí po vyčerpávající noci zvedly náladu a už si i začínala myslet, že se všechno spraví, když tu náhle do hostince vpadla naříkající žena.

,,Hermunt je pryč!" zanaříkala. ,,Zmizel stejně jako mlynářovi děti. Ráno po něm nebylo!"

To Mirraen vystrašilo i zaujalo. Nenápadně se přisunula blíž k barovému pultu, kde se žena uvelebila, a zpomalila tempo, jakým dosud jedla.

,,Nalvio, uklidni se. Určitě jen vstal dřív a šel do lesa na dříví," pokusila se návštěvnici uklidnit hospodská a postrčila k ní sklenici s nějakým moštem.

Nalvia se napila a utřela si slzy do kapesníku. ,,Dříví máme na postavení hranice," popotáhla. ,,Asi mu deset let manželství bylo málo! Možná si našel nějakou mladší."

,,Třeba je to další ze série těch záhadných zmizení," nadhodil muž s rezavým vousem. ,,Z Denionýzy přišly už tři taková oznámení, každý týden jedno. Jestli je Hermunt další, zmizel týden po nejmladším mlynářově synovi, což by odpovídalo."

,,Ještě tohle sem tahej!" Vyjekla hostinská. ,,Jako by nestačilo, že Musora dneska ráno našli zavražděného!"

,,Musora kováře?"

,,Přesně toho. Byl ubodán, jeho dceři zůstala na krku dílna a dva koně. Chudinka malá, neví, co si počít. Nikdo nemá ani zdání, kdo to udělal, na místě činu nenašli nic."

Mirraen nasucho polkla, zhltla poslední kousek okraje koláče a zvedla se. Pro dnešek už měla špatných zpráv dost, navíc se už dozvěděla to podstatné.

Musor byl zavražděn a ona dokázala zamést stopy tak, aby nevedly k ní. Měla, co chtěla. Tak proč se necítila dobře?

Došla k pultu a položila na ně prázdný hrnek. ,,Děkuji za pohostinnost a za nocleh. Už odcházím."

,,Dobře děvče," usmála se na ni hostinská trochu smutně. ,,Nechť tvé kroky zalévá slunce a tvá slova jsou pokorná a pravdivá."

Mirraen přikývla. ,,Ať vám podnik kvete," prohodila a otočila se ke dveřím.

Okem letmo zavadila o Nalviin prsten. Byl to obyčejný stříbrný kroužek, na jeho svrchní straně se skvěl výrazný modrý drahokam obklopený dvěma půlměsíci. Prostý a jednoduchý, ale krásný.

Mirraen potlačila představy o muži, jež musel tento prsten Nalvie kdysi navléknout a spojit tak jejich životy. Osud byl nevyzpytatelný, když ty dva možná násilím rozdělil, ale Mirraen neměla čas nad tím zoufat.

Pobalila si ve stáji věci a doběhla pro luk a šípy. Pohled na zbraň ji rozesmutnil.

Nešťastně si povzdechla. Dokonce i na těch nejhezčích místech byl život stejně krutý a nelítostný, a to i k obyčejným lidem.