Mirraen byla v lesích doma a dokázala se v nich bez větších problémů orientovat. Jít však potmě bylo něco zcela jiného než ve dne.

Její kroky byly tiché, našlapovala zlehka.

Víš, kudy k pobřeží? Zeptal se jí Ren.

Půjdeme pořád rovně.

Jak promyšlené. Jestli tě něco sežere, až budeš plavat přes moře, budu pro tebe truchlit.

Mirraen by ho nejraději profackovala. Už teď se jí nervozitou klepaly ruce, nepotřebovala přilévat olej do ohně.

Idiote. Až narazíme na řeku, půjdeme podél ní. Měla by nás zavést do přístavu na hranicích.

Přelezla padlý kmen dubu a dopadla do podřepu na druhé straně. V kotníku jí přitom nepříjemně křuplo, ale prudká bolest opadla stejně rychle jako podzimní listí.

Mirraen možná nebyla žádný mág nebo myslitel, ale paměť a rozum jí sloužily dobře. Mohla jen doufat, že její znalosti budou pro tuto cestu dostačující.

Perun byl zemí uprchlíků a člověk zde mohl potkat především nechtěné míšenecké děti. Titul země Koruny mlhy získalo království svou tajemností - nikdo přesně nevěděl, jakou mocí vládne královská rodina, ale ti, kteří dorazili k jeho břehům se zlými úmysly, se nikdy nevrátili.

Ostrov měl jen jeden přístav. A Mirraen věděla o dvou cestách, jak se k němu dostat.

K ránu už ji přepadala únava. Přes den ve srubu sice naspala pět hodin navíc, aby ji cesta nocí tolik nezmohla, ale stejně se její vidění rozostřovalo a koutky očí ji štípaly.

Utábořila se nedaleko řeky, jejíž meandry dobře znala, zhltla pár zakroucených křížal a rozinek a doplnila láhev.

Nikdy nechoď přes řeku, říkávali. Jediné a hlavní pravidlo jejich domácnosti. A ona se ho teď chystala zadupat.

Ještě se můžeš vrátit, naznačil Ren. Mirraen zavrtěla hlavou, ačkoliv jí bylo jasné, že to neuvidí. Už je pozdě.

Jsi strašně tvrdohlavá.

Říká ten pravý.

Měsíc se pomalu blížil k obzoru, aby předal žezlo slunci.

Mirraen vytáhla z batohu deku a začala si hledat místo, kde dobít energii. O pár kroků dál našla vhodnou rovinku bez velkého množství kamenů a mechu, co by jí mohl zmáčet šaty i pokrývku.

Jediný problém s pláckem byl velký ostružinový keř. Šlahouny se pnuly jejím směrem, jako by jejich posláním bylo propadnout ji za kotníky a sežrat zaživa. I malé trny vyhlížely hrozivě.

Mirraen si klekla a jediným pohybem si stáhla rukavici. Konečky prstů ji zabrněly, její moc se hlásila o slovo.

Lehce se rostliny dotkla a magie se okamžitě přelila přes okraj, překlenula hranice jejího těla a vzala si to, co chtěla.

V bodě, kde se Mirraenina odhalená pokožka střetávala s listem ostružiníku, se rostlina zkroutila, uschnula a od okrajů se rozpadla na jemný prach.

Kaz se šířil dál, dokud ze zdravého keře nezbyla jen hromádka prachu, ale ničivá síla chtěla víc. Její hbité prsty se natahovaly po další oběti, avšak Mirraen už měla dost.

Ucukla a rychle skryla ruku v jelení kůži.

Vždycky se ti rozbuší srdce, když tohle děláš, světluško.

Mirraen zrychleně oddechovala, ruce se jí třásly.

Rene...

Zaskuhrala. Nohy měla náhle vratké a gumové. Necítila prsty u nohou a ztrácela cit i v těch na rukou.

Nadechni se, zašeptal jí do ucha, zhluboka.

Mirraen nasála do plic studený vzduch. Jako by polykala kyselinu.

Dobře. Ještě jednou.

Nedokázala se soustředit na nic jiného než na jeho hlas. Vlastní myšlenky byly zmatené, překrývaly se a bzučely.

Stáhni tu energii zpátky do sebe. Soustřeď se na své srdce.

Na krátký okamžik měla pocit, že Ren sedí u ní. Cítila jeho dech, slyšela tlukot srdce, který byl narozdíl od jejího tak klidný a vyrovnaný. Synchronizovala se s ním, nechávala bolest odplouvat a procházet, dokud po ní nezbylo jen vyčerpání.

Výborně.

Mirraen zvedla tvář ke hvězdám a promnula si oči, přičemž z nich vymetla několik horkých slz.

Díky, zajíkla se vlastním vzlykem. Myslela jsem, že tentokrát to zvládnu...

Nemluv. Lehni si a jdi spát. Ještě tě čeká dlouhá cesta, světluško.

Mirraen se svalila na deku a trochu nemotorně si ji přetáhla přes tělo. Na to, aby si zula boty, byla moc unavená, a tak jen zkusmo zahýbala palcem u nohy.

Rene? Řekla do ticha své nyní už klidné mysli.

Ano?

Dáš na mě pozor? Chci říct, budeš držet hlídku? Prosím...

Odpověděl jí téměř okamžitě.

Samozřejmě. Dobrou noc.

Dobrou.

Ren byl zvláštní společník. Nesnášela ho, proklínala, posílala k šípku a ignorovala, ale zároveň si už nedovedla představit život bez něho. Měla ráda jeho hlas, způsob vyjadřování a místy trpký humor, to, jak občas mluví, jako by spolykal všechnu moudrost světa.

Zavřela oči a vydala se vstříc další noční můře. Věděla však, že až se zase probudí s hrůzou a hrdlem staženým strachem, Ren tady bude, aby ji utišil.

***

Ráno ji vzbudil podezřelý šramot a praskání dřeva. Nebylo to však tiché rachocení vydávané hlodavci shánějícími potravu, ani bzučení hmyzu.

Mirraen třepetavě otevřela oči a přes závoj světla zahlédla mlhavé obrysy člověka. Jakmile se její zrak zaostřil, strnula úlekem.

Měl jsi hlídat, zasyčela na Rena.

Měl jsem tě varovat před nebezpečím. Amira žádné nepředstavuje.

Rozhodla se, že mu to dá sežrat později, a zapřela se v loktu. Nemluvila. Jen se dívala, jak její matka láme klacky vejpůl a pomocí nože z nich tvoří tenké šípy.

,,Jestli chceš utíkat z domu, musíš se první den dostat co nejdál. A naučit se nenechávat stopy."

Mirraen by si možná uraženě odfrkla, ale pokora jí to nedovolila. Navíc nechtěla riskovat, že ji Amira odtáhne zpět, už teď měla dost malou šanci výpravu vůbec začít.

,,Nezapálila jsem oheň," pokusila se alespoň trochu poukázat na fakt, že není tak pitomá, jak se může zdát.

Amira jí nevěnovala jediný pohled, místo toho otestovala ostrost dřevěného hrotu. ,,Já vím. To bylo chytré."

Mirraen se do zad opřel teplý vítr. Převalila se a to, co působilo jako poryv, se ukázalo být dračím dechem.

,,Ahoj Saf," pozdravila červenou dračici v hlavě a pohladila ji po tvrdých šupinách.

,,Dobré ráno, Mirraen," zafuněla jí Saf do obličeje, vyskočila a lehla si Amiře k nohám.

Mirraen se posadila a vytřásla si z oblečení a vlasů jehličí a větvičky. Svaly měla ztuhlé a proleželé, avšak to šlo stranou.

,,Odvedeš mě zpátky?" Zeptala se nejistě a přitom propočítávala, jak rychle by se dokázala přebrodit přes řeku a zmizet mezi stromy dřív, než by ji Saf chytila.

Amira se lehce usmála a zavrtěla hlavou. ,,Ne."

,,Proč jsi mě tedy hledala?"

Amira shrnula vyrobené šípy do jednoho svazku a převázala jej koženou šňůrou. Jeho objem Mirraen jasně signalizoval, že prací nějakou tu chvíli strávila.

,,Chtěla jsem se s tebou rozloučit. Nechci, aby jsi odcházela s pocitem, že tvou cestu neschvaluji."

Mirraen zmateně nakrabatila čelo. ,,Ty...mě nebudeš přemlouvat, ať zůstanu?"

Amira se zakřenila, což bylo zcela nemístné gesto. ,,Jestli jsi tvrdohlavá po Colovi, stejně znovu utečeš. Nepřestaneš se rvát, dokud nebude po tvém. A jestli jsi po mně," vtiskla Mirraen zbraň do rukou, ,,pak to bude ještě horší."

Mirraen zacukaly koutky, protože přesně tohle by nejspíš udělala, kdyby šlo do tuhého.

Obrátila šípy v dlani a pečlivě si je prohlédla. Každý z nich byl trochu jiný, některé měly kovové hroty, další pouze obroušené špičky. Byly tak pracné a vyjímečné, že nemohly být vytvořeny jen tak na posezení.

S otázkou v očích zvedla zrak ke své matce.

,,Vyráběla jsem je od tvého narození. Asi jsem vždycky věděla, že tvoje cesta nevede vedle té mojí."

Mirraen potlačila slzy a pevně dar sevřela.

,,Nemám luk."

Do boku se jí opřela Safina velká hlava. Dívka zavrávorala a obrátila svou pozornost k dotěrnému ještěru.

Saf svírala v tlamě krátký luk a její zlaté oči zářily nadšením. Držela nástroj s takovou něhou, jako by to bylo její vlastní dráče.

Mirraen si dar převzala a pokývala na znamení díků. Rychle zbraň potěžkala.

Luk byl lehký a vyvážený, vyřezaný ze světlého dřeva. Tětiva, pevná a spolehlivá, by jistě uměla zasáhnout i ten nejzazší cíl, kdyby k tomu byla použita. A ty krásné rytiny...

,,Mami, já..."

Nedostávalo se jí slov. To, že získala takový projev důvěry, bylo nejhezčím začátkem, jaký si mohla přát.

Řekni, že děkujeme.

Renův hlas ji vytrhl z extáze jako tornádo strom.

Co? Vyhrkla.

Poděkuj.

,,Děkujeme. Tedy, děkuji," opravila se.

Amira jí povzbudivě stiskla rameno. ,,Dávejte na sebe pozor. Vy oba."

Mirraen si pobalila věci a vděčně přijala k snídani nabízený krajíc chleba. Když přišel čas, aby se všichni rozloučili, stanuli před klidně bublající řekou.

Mirraen si už stihla vytyčit trasu po řasami zarostlých kamenech, ale najednou jako by uvízla mezi přítomností a budoucností. Bála se něco říct, aby nezkazila kouzlo okamžiku. Co kdyby si to přecejen Amira rozmyslela? Co by bylo potom?

,,Tam za vodou," začala moudřejší Cestovatelka, ,,je teritorium divokých draků. Je to území Asany, plné rozeklaných hor, bystřin a hlubokých hvozdů. Je to místo, které naplno prověří vaše schopnosti přežít."

,,Co když narazím na draka?"

,,Nesnaž se s ním bojovat. Dračí oheň zlomí i ty nejsilnější kouzelníky. Pamatuj, jsou to silná a hrdá stvoření."

Mirraen matčinu druhou svěřenkyni znala jen z dohledu a doslechu, avšak i tak věděla, že je to nebojácný a živelný tvor, který si zaslouží její úctu.

,,Jdi za svým dobrodružstvím, Mirraen. Nenechej nikoho, aby tě srazil na kolena. Věř svým instinktům. Nepodceňuj nepřátele. Nech hvězdy a měsíc, ať ti svítí na cestu."

Mirraen svou matku naposledy objala a pohladila Saf po nozdrách. V jejím srdci jako by se náhle rozrostla hluboká propast, chřtán bestie, který ji co nevidět pohltí. Snad jí konečně okrajově doteklo všechno, co Ren říkal. Uvědomila si to - své nejbližší možná viděla naposled.

Přesto nezaváhala, když se odrazila od břehu a dopadla na první velký balvan. Neotočila se, neohlédla, nepocítila nutkání se vrátit.

Nenechej nikoho, aby tě srazil na kolena.

Věř svým instinktům.

Nepodceňuj nepřátele.

Nech hvězdy a měsíc, ať ti svítí na cestu.

Tenhle příběh mě zatím baví ^.^
...ale ještě uvidíme, nejsme ani ve čtvrtině! 😅

Pokud mi všechno vyjde tak jak má a moc se při psaní nerozvášním, první postava od vás by se měla objevit během dvou kapitol...snad. 😂

Ale teď k tomu, co mám na konci kapitol nejraději - názory.
Názor na Mirraenino malé zhroucení? A co jak se objevila Amira? Líbila se vám kapitola? Jaké dojmy si z ní odnášíte?

A abych dodržela chuťové otázky, kolik z vás má rádo borůvky? 😂