Hurikán se hnal přes širé moře po cestě stříbřené měsíčním světlem.

Už takhle letěl několik hodin a následoval nepatrnou magickou stopu, kterou pro něho ve vzduchu zanechala Chladná hvězda - tenkou nitku energie nasáklou její vůní; pachem borových jehlic a horského mrazu.

Ta zmije věděla, že se za ní vydá. A on si už od samého počátku téhle jeho "hrdinské výpravy" nadával, že jí takhle hraje do karet. 

V noci v přístavu je nedokázal opustit, a tak zůstal poblíž a dával na ně pozor ze stínů jako nějaký hlídací pes. A když poté loď vyplula, seděl na pláži daleko od davů těch mrzkých lidí a snažil se namluvit sám sobě, že to s ním nic neudělalo. Že se necítí prázdný a bez cíle.

Krátce se ohlédl zpět, k vysokým horám na obzoru; k jeho domovu, a jediné na co dokázal myslet bylo, jak z něho matka stáhne kůži a jak je jeho sestra sama s tou nesnesitelně zamlklou holkou.

Měli jít jen k pobřeží, avšak vrátit se sám...

Loď mu zmizela za obzorem a on se vzteklým zasyčením vzlétl, načež zachytil to malé kouzlo. Spíše si tu vůni představoval než aby ji skutečně cítil, ale věděl, že je to výzva. Pro něho.

Jestli nejsi zbabělec, vydáš se za námi.

Vezl se na teplých stoupavých větrných proudech, dokud se mu noční mráz nezakousl do křídel a on nebyl nucen napnout své poslední síly. Slaná voda mu v kapkách dopadala na šupiny, jak byl čím dál blíže hladině a tím i jisté smrti.

Bylo to od něho hloupé a ukvapené. Co kdyby plavidlo nestihl dohnat a zřítil se do moře? Jeho hrdost ho ale hnala dál, neúspěch nepřicházel v úvahu. 

Jakmile zahlédl bílé plachty, jevící se v přízračném světle jako mraky sešité v jedno velké plátno, nedovolil si sám sobě přiznat, jak moc se mu ulevilo. Jen přidal, a vztek ho poháněl dál.

Zabralo mu pouhých pár vteřin dostat se k zádi lodi. Nabral křídly vzduch a jediným mávnutím překonal vzdálenost, co ho dělila od paluby.

Sevřel ostré pařáty kolem zdobeného zábradlí a hbitým pohybem se přehoupl na palubu. Staré dřevo pod jeho váhou zaskřípělo a on potlačil nespokojené zavrčení.

Skvělé. Tolik k jeho nenápadnému příjezdu. Navíc se mu zdálo, jako by se s ním zhoupla celá loď, ale možná jenom najeli na další vlnu.

Hurikán se pomalu protáhl, křídla ztuhlá z dlouhého letu přitiskl k tělu, ačkoliv by je nejraději svěsil a táhl po podlaze. Hrudník se mu namáhavě zvedal a na jazyku cítil žluč.

Vůně jeho sestry mu nyní připadala ještě zřetelnější, prolínala se s pachem soli a nemytých těl a vábila ho blíž. Uvědomil si, že je to tím, že jí cítí doopravdy. Byla tady a nebyla zraněná.

Hurikán chtěl užuž vykročit za ní, ale zarazil se při pohledu na své dlouhé spáry. 

V očích mu zatančily jiskry. Jak by asi lidé reagovali, kdyby na dřevěné lodi viděli draka, oheň chrlící bestii se šupinami černými jako temnota a planoucíma žlutýma očima vystřiženýma z nočních můr?

Přestože ho však ta představa lákala a zabíjením někoho jiného by se mohl vyhnout zavraždění své sestry a jejího nového objektu zájmu, nebyl natolik šílený, aby svou teorii vyzkoušel. Tedy šílený ano, avšak ne dnes. Ne uprostřed širého moře a ne takhle unavený.

Zhluboka se nadechl a s výdechem opouštějícím jeho plíce nechal své kosti, ať praskají a přestavují se. Magie ho zasvrběla po celém těle a proměnila jeho ostré rysy predátora v tuctové lidské.

Zatnul zuby, jelikož na proměnu nebyl zvyklý. Pokusil se o ni pouze dvakrát a ani jednou to nedopadlo příliš dobře.

Jeho instinkty říkaly, že dnešek nebude výjimkou. 

Na okamžik zavřel oči a než si uvědomil jak se má tohle zranitelné tělo správně držet, země se pod ním zatočila a on se bez své vrozené elegance tvrdě svezl na zadek. 

Ještě že nesouhlasil, že s nimi pojede hned. Jeho pýcha by to neunesla.

Podpálí to tady, slíbil, zatímco se zvedal. Až tohle všechno skončí, téhle lodi se stane nehoda.

Zapřel se o zábradlí a zvedl oči k nebi. Hvězdy jasně zářily v tiché podpoře.

Sledoval vodítko, které mu Hvězda zanechala, a díky tomu našel vchod do podpalubí téměř okamžitě. Měl se na pozoru, ostražitě těkal očima sem a tam a zadržoval dračí vrčení, které se mu dralo z hrdla jako předzvěst bouře.

Prošel prázdným dveřním rámem a pokračoval dál, až je nakonec našel.

Chladná hvězda klečela na zemi, všechny smysly soustředěné na spící Mirraen v tichém zaujetí. Nehybná jako skála, až na třesoucí se konečky prstů.

Bez zaváhání na ni zasyčel. ,,Tvá magie se zlepšuje," poznamenal na neviditelné kouzlo, co ho sem přivedlo.

Chladná hvězda k němu pomalu otočila hlavu a až poté s ním navázala oční kontakt. Přeslazeně se na něho usmála. ,,Věděla jsem, že se k nám přidáš."

Přinutil se přestat cenit zuby. Nikdo se nezdál zraněný a nikde nebyla krev.

Vrhl postranní pohled na Mirraen. Na její cukající koutky úst, které jako by se připravovaly k výkřiku hrůzy. Někdy zapomínal, jak neklidné má ta míšenecká holka spaní. Nebo jak rychle se dokázala probudit, stejně nečekaně jako přicházely jarní bouře.

,,Dělám, co musím," zamumlal a obrátil pozornost zpět k Hvězdě. Postavila se a smetla si z oblečení prach čistě jen proto, aby ho popudila. Dávala mu najevo, že musí počkat.

,,To my všichni, bratříčku," zastrčila si pramen vlasů za ucho. Poté k němu pomalu přistoupila jako horská kočka a než ji stihl jakkoliv varovat, opřela se mu čelem o mohutné rameno.

Protočil oči, odstrčil ji od sebe a překřížil si ruce na hrudi. ,,Přišel jsem o něco?"

Hvězda se dlouze ohlédla přes rameno a její úsměv se ještě rozšířil. Když mu znovu pohlédla do očí, točily se v těch jejích hvězdy a plameny. ,,O nic," přešlápla.

Nevěřil jí ani slovo a také se jí to chystal vmést do obličeje, ale Mirraen se najednou prudce posadila a zalapala po dechu.

Sáhla si na hruď jako by ji někdo probodl a houpací síť pod ní se zatřásla, jak hledala rovnováhu.

Hvězda se k ní chystala přiskočit a nabídnout jí podporu, ale Mirraen hmátla rukou do prostoru a jelikož se neměla čeho zachytit, zřítila se na zem vedle svého batohu.

A Hurikán nevěděl, jestli se má její nešikovnosti smát nebo nad ní kroutit hlavou.

,,U všech duchů, jsi v pořádku?" Pomohla Mirraen na nohy Hvězda. Mirraen se rozhlédla kolem sebe, snad se ujišťovala, kde je, snad hledala nějaké nepřátele. Místo nich však její zvláštní zlaté oči našly jeho.

Vycenil na ni zuby v záludném dračím úsměvu a její prvotní zděšení vystřídalo poznání.

Obrátila se k Chladné hvězdě a hlasem sotva hlasitějším než šepot se zeptala: ,,Zdá se mi to?"

Hurikán přemohl nutkání zkontrolovat, jestli má na rukách rukavice, bez kterých by je oba mohla snadno usmrtit. ,,Kdyby to byl sen, mohl bych tě bez následků zabít. Třeba bychom to mohli vyzkoušet."

Hvězda se k němu prudce otočila a zasyčela jako had. ,,Jestli se jí dotkneš, osobně ti rozdrápu krk a tvoje tělo hodím do moře."

Ta samá výhružka jako vždy. Nenechal se tak snadno odbít.

,,Ta holka mi nestojí ani za maso, které jí drží na kostech," zavrčel a zaujal obranný postoj.

Chladná hvězda mu zastoupila cestu k Mirraen vlastním tělem a její duhovky se zbarvily všemi odstíny rudé a žluté jako tekoucí láva. Pootevřela rty a on si všiml, že má pusu plnou ostrých zubů.

Nikdy mu nestála v cestě.

Tohle její majetnické chování pro něho bylo něčím novým. Něčím, na co nebyl zvyklý.

A přestože by si se svou sestrou rád přeměřil síly, v okolí bylo příliš mnoho uší. Kdyby ale souboj začala ona... Dalo by se říct, že by to bylo vítané rozptýlení, a k tomu by ani nepadlo na jeho hlavu. Převážně.

Mirraen naštěstí nebyla natolik hloupá, aby mezi ně vpadla. Nebo k tomu možná neměla odvahu. 

,,Jen do toho," pobídl Hvězdu. ,,Braň svou novou hračku. Rád se zbavím svědků, které za sebou při tom zanecháš."

Chladná hvězda párkrát zamrkala a on v duchu zaklel. Odhalila jeho záměry. A nehodlala mu dát co chtěl.

,,Možná někdy jindy," pousmála se a napětí z jejích ramen opadlo. ,,Máme nějakou práci."

Hurikán vážně přikývl a znovu se podíval na Mirraen.

Probodávala ho vražedným pohledem, ale nic neříkala. Ostatně ani nemusela, z tváře jí snadno vyčetl, co si o něm a jeho návratu myslí.

Mohla ho soudit jak chtěla. Jemu to však bylo jedno.

Jen on totiž věděl, že nepřiletěl proto, aby dal pozor na svou sestru.

Přiletěl, aby chránil Mirraen před svou sestrou.

Já vím, já vím, stydím se, kopu si hrob, střílím se do hlavy.... Nejlépe všechno najednou, abych znásobila stres.

A všechno si to zasloužím. Tohle byla jedna z mých nejhorších kapitol, ať už podle obsahu nebo podle toho, jak špatně se mi psala a jak je špatně napsaná, ale stejně doufám, že alespoň stála za přečtení.

Měli jste možnost na okamžik nahlédnout Hurikánovi do hlavy. Co si o tom myslíte? Názor na kapitolu? Máte nějaké zajímavé postřehy nebo vás něco zaujalo?