Vzduch byl cítit rybinou a řasami. Vysoké stromy ustoupily a vystřídaly je keře s tuhými listy. Dokonce i slunce jako by zářilo jasněji, jeho žár bělil kameny a nutil pukat skály.

Pobřeží. Přístav. Nekončící ulice stánků i pevných obchodů. Místo, kde se lidé hemžili jako mravenci.

Mirraen měla sevřený žaludek už jen z toho pohledu, a to se ani neocitla na okraji chumlu. Vše pozorovala ze zákrytu, pryč z dohledu pátravých zraků. Owen také nevypadal zrovna nadšeně, kousal si přebytečnou kůži u nehtu palce a Arnarmo bušil ocasem do země.

,,Tam chceš jít?" Zeptal se Hurikán a znechuceně si prohlédl obrovskou dřevěnou konstrukci, jež se houpala na vlnách jako převrácená želva.

Mirraen si lodi všimla už předtím, ale teprve nyní jí věnovala větší pozornost. Byla krásná. Masivní. Její bílé plachty splývaly s mraky a mořskou pěnou a dmuly se v teplém větru.

,,Budu muset," otřela si z koutků očí nervózní pot a zatahala za lem své košile, aby ovládla třas. Přece to nic nebylo, uklidňovala se.

Hurikán se na ni svrchu podíval a v jeho obvyklé zamračené grimase se cosi uvolnilo. Možná si právě uvědomil, že jestli se ten masiv potopí, Mirraen to k jeho potěšení nepřežije. ,,Jak myslíš," řekl sykavě. ,,Předpokládám tedy, že už můžeme odejít."

Otočil se a roztáhl křídla. Jejich povrch se zablyštil jako šupiny říčních ryb a zubatý okraj se zavlnil, když se do blan opřel přímořský vánek.

Hurikán čekal a Mirraen na okamžik trvalo, než si uvědomila, co ho brzdí v odletu. Jeho sestra se ani nehnula, nereagovala. Modré oči upírala do davů.

,,Hvězdo?" Otočil se na ni lehce podrážděně Hurikán. Zřejmě nebyl zvyklý, aby jeho přikázání a výzvy někdo ignoroval.

Dračice k němu obrátila hlavu a poněkud omámeně zamrkala.

,,Hurikáne..." Její hlas byl plný bolesti, když promluvila. Zlomený, ale přesto silný a rozhodný. ,,Nechci se vrátit."

Hurikán překvapeně zvedl hlavu, nechápaje význam jejích slov. Nebo si ho možná nechtěl připustit. I Mirraen zůstala jen němě přihlížet.

,,Co tím myslíš?"

Modrá dračice se ohlédla na loď, přejela pohledem po Owenovi a poté i po Mirraen. Na jejím obličeji zůstala viset o něco déle, než se opět postavila Hurikánovi.

,,Chci jít s nimi," prohlásila rozhodně.

,,Proč?!" Zhrozil se Hurikán.

,,Mám pocit, že..." Hledala vhodná slova, zatímco drápy ryla do suché hlíny. ,,Tihle mě potřebují více než naše smečka," udělala malý krůček vpřed. ,,Nečekám, že to budeš chápat, Hurikáne. Jen chci, aby jsi mé rozhodnutí respektoval."

,,Ale co ostatní?" Nedal se tak lehce Hurikán. ,,Matka, otec, Střela?"

Mirraen viděla, jak Chladná hvězda mrskla ocasem, když Hurikán vyjmenovával její blízké. Hlavně když mluvil o Asaně. Vždycky, když se o ní ti dva zmiňovali, používali pro ni její postavení - alfa. To, že ji nazval matkou... Hvězdy se to muselo dotknout, a on to věděl.

,,Poprvé za svůj život se cítím opravdu volná," nedala se zvyklat. ,,Rozhoduji se sama za sebe. Nikdo mi neříká, co mám dělat."

,,To nemůžeš..."

Mirraen pochopila. Nebylo to tak, že by Hurikán Hvězdu nechtěl nechat odejít. Nechtěl ji nechat odejít s ní. Hrdlem už se jí draly námitky, ale zůstala stát. Jestli ji Ren něco naučil, tak to, že do cizích rozhodnutí nemá právo zasahovat.

Chladná hvězda se lehce usmála, ačkoliv se jí to neodráželo v očích. ,,Pozdravuj ostatní."

Hvězda se jim zamihotala před očima. Linie jejího dračího těla se zavlnily jako když se do vody hodí kámen. Owen o několik kroků ucouvl a Mirraen užasle pootevřela ústa. Sice věděla, že Hvězda se umí měnit, ale vidět něco takového naživo bylo mnohem lepší, než si představovala.

Hvězda byla průměrně vysokou dívkou, měla chrpově modré oči a výrazné lícní kosti. Kůže působila jako z mramoru, světlá a hladká, bez jediné chyby.

Hurikán na okamžik zeslábl a lopatky mu vystouply. Na ten malý zlomek vteřiny vypadal tak bezradně, že ho bylo Mirraen až líto. Udělala krok vpřed, aby ho utišila, ale pak ji ovanul studený dech reality a ona zamrzla.

Co vlastně chtěla udělat? Poplácat ho po hlavě jako psa? Už předtím by jí za tu myšlenku v nejlepším případě ukousl ruku, co tedy teprve teď, po jejich hádce?

,,Jak myslíš, sestřičko," vyprskl rozzuřeně. Odrazil se a vyšplhal po jednom z mohutných stromů vzhůru do větví, odkud mohl bezpečněji vzlétnout. Šelest jeho křídel byl slyšet i krátce poté, co zmizel mezi mraky.

Hvězda ten kus nebe sledovala s až posvátným mlčením, jako by Hurikána ještě volala ve svých myšlenkách a doufala, že se vrátí.

Pod nátlakem slabosti klesla na kolena.

Šeptající les zaplnily její tiché vzlyky.

***

Mirraen se k Hvězdě pomalu přiblížila a sedla si vedle ní.

,,C-co to je?" Kňukla Hvězda a pohlédla na své vlhké dlaně. ,,Co se to se mnou děje?"

Mirraen si stáhla rukáv níž, sevřela jej v pěsti, aby Hvězdu nevystavila své holé kůži, a se svolením dračici setřela z tváří zbývající slzy. ,,Říká se tomu pláč," řekla tiše. ,,Znamená to, že ti na někom záleží."

Hvězda k ní zvedla své zarudlé oči. ,,Proč?"

Proč? Mirraen se zamyslela. Vzpomněla si na okamžiky, které jí Ren umožnil znovu vidět. Na svou rodinu. Přátele. Na ty dny, kdy se ještě dokázala skutečně smát.

Cítila Renovu přítomnost. Lehké hluboké tóny vrostlé do jejího vědomí. I on si přišel pro odpověď.

,,Protože láska bolí."

Hvězda se zahleděla na oblohu a její koutky se lehce pozvedly.

Mirraen ji pozorovala a tlak na její hrudi začal povolovat. Hvězda najednou vypadala tak bezstarostně...šťastně. ,,Připadám si tak bezcenná," uchechtla se. ,,Slabá. Zranitelná."

Zabořila prsty mezi stébla trávy a prudkým trhnutím je vyškubla. Sledovala, jak jí prokluzují snáší se dolů. ,,Líbí se mi to," vydechla.

Mirraen se od ní ostražitě odtáhla, když se z jejího hrdla vydral přidušený smích. Nechápala to. Hvězdě se líbilo být nikým?

,,Co se právě stalo?" Našel svůj hlas i Owen. V jeho obličeji bylo tolik zmatku, že kdyby to byla vlna, upletli by z ní deku.

,,Hurikán už s námi dál nepůjde," zvedla se a oprášila si z černých kalhot prach.

Owen se podrbal na krku. Nad něčím uvažoval, nebo možná rozmlouval s Arnarmem. Pak se jeho šedé oči zaměřily na Hvězdu. ,,Budu si na tohle muset zvykat?"

Hvězda mu věnovala tak zářivý úsměv, že by se za ně nemusely stydět ani objekty, po kterých dostala jméno. ,,Možná," řekla tajemně.

Owen se začervenal a rychle uhnul pohledem.

Mirraen až nyní došlo, že ti dva se už tímto stylem viděli, zatímco ona se kroutila v horečkách.

,,Měli bychom jít zjistit, kdy ta věc vyplouvá," zamumlala Mirraen. Teď, když se Hurikán vypařil, nebyl nikdo, kdo by se ujal vedení. Musela se toho tedy chopit sama.

***

Mirraen Hvězdě půjčila nějaké své oblečení, jelikož její lehké modré šaty lákaly až příliš mnoho mužské pozornosti, o kterou nestáli. Ačkoliv však dračice ve své lidské podobě působila jemně a křehce, její tělo si uchovalo ladné, tiché pohyby dravce, takže se Mirraen musela neustále ohlížet, zda ji následuje.

Okolo mola bylo plno. Lidé z nejrůznějších společenských vrstev se hrnuli do lodí, někteří nakupovali ryby a mořské plody a jiní se jen kochali. Rackové vyhlíželi, zda někomu něco neupadne, a vrhali se po každém kousku něčeho jedlého.

Rene, jak to funguje?

Já nevím, světluško. Nikdy jsem necestoval přes vodu.

Mirraen se otočila a zacpala si uši. Její hlava ze všeho toho šumu šílela, neslyšela ani Rena.

Nejraději by si rvala vlasy a křičela, jen aby všechno mohla překrýt. Dýchala zrychleně, její útroby svírala ledová ruka a na čele jí vyrážel pot.

Semkla prsty na nohou ve snaze se uklidnit.

Nesnášela hluk. Neslyšela v něm ani svoje myšlenky. Bylo to něco tolik odlišného od tichých lesů.

,,Mirraen?" Přiblížil se k ní zezadu Owen. ,,Jsi v pořádku?"

Skousla na stoličky, až ji zabolela čelist. ,,Jo," vysypala ze sebe, ,,nic to není."

,,Tohle je jedna z nejčastějších lží, víš to?"

Přikývla. Byla to nejčastější lež z toho mála, co kdy vyslovila.

Hvězda si všechno zvědavě prohlížela, ale snažila si zachovat bezpečný odstup - přecejen byla stále ještě divoká šelma.

Mirraen prodala některé ze šperků zlatníkovi a získala tak jeden plný měšec. Několikrát společně obešli celé tržiště a zatímco Hvězda se se zájmem věnovala barevným květinám, Mirraen poslouchala.

Věděla, že je to neslušné, ale momentálně se nechtěla nikoho ptát. A tak se jen motala kolem, dokud nepostřehla, v kolik loď vyplouvá a jakým způsobem se na ni nastupuje. Byl tu však jeden podstatný detail, který přehlédla.

,,Owene?" Ozvala se, když seděli na lavičce a vyčkávali, než loď začne nabírat pasažéry.

,,Hmm?" Zamručel s plnou pusou suchého chleba. Byla to skromná svačina, ale na lačný žaludek přišla vhod.

,,Pojedeš s námi, nebo tady zůstáváš?" Sklopila Mirraen zrak, zatímco pohupovala nohama ve vzduchu. Přišlo jí směšné, jak byly zdejší lavičky vysoké. Jako by si už tak nepřipadala dost malá.

Owen si vyměnil pohled se svým lesovlkem. Nejspíš spolu museli mít nějakou duševní konverzaci, protože když Owen po chvíli zvedl hlavu, jeho tvář zdobil lehký úšklebek.

,,Arnarmo říká, že na tu loď ho nikdo nedostane. A já ani nemám žádné zdejší peníze, kterými bych zaplatil cestu."

Mirraen otevřela ústa v námitce, ale rychle zase sklapla. ,,Jak žádné zdejší peníze? Po celé zemi platí stejná měna, pokud nejsi elf, což si s prominutím nemyslím." Možná měla hlavu v oblacích, avšak uměla naslouchat.

Tentokrát to byl Owen, kdo začal zkoumat své boty. Na tvářích se mu objevil lehký ruměnec a i Hvězda se odtrhla od vystaveného zboží, aby si vyslechla odpověď.

,,Nejsem odsud," zamumlal.

Mirraen protočila panenky, ale tak, aby to všem uniklo. ,,Konkrétně?"

Neptala se, odkud byl. Dokonce nechtěla vědět ani nic o jeho minulosti. Až doteď. Vlastně měla jen dva důvody, proč Owena přijala, a rozhodně to nebyl jeho osobní šarm, co ji k tomu přimělo.

Byl to člověk z jejích snů. Něco ji k němu poutalo. Nebo spíš jeho k ní.

Lesovlk si nikdy nevybere společníka se špatným srdcem. To Mirraen její otec vkládal do hlavy. Jen několik málo žen a ještě méně mužů bylo vybráno, aby s těmito stvořeními mohlo sdílet svůj život a mysl. Owen jí tedy připadal opravdu výjimečný. Kdo byl ale ve skutečnosti?

,,Jsem z jiné planety," podrbal se na krku. Mirraen se narovnala a obočí jí muselo zmizet až někde ve vlasech.

To by vysvětlovalo...nic určitého. Možná proč bloudil v lesích? Ale to nebyl přesný důkaz, ona se v nich přecejen toulala taky (a to z ještě praštěnějšího důvodu). Měl jinak střižené oblečení, vypadalo jaksi profesionálně - linie byly o dost přesnější a smyčky nití rovné. Nebylo to ale nic, čeho by si všimla hned na první pohled.

,,Jak jsi se dostal sem?" Zeptala se medovým hlasem Hvězda. Dvěma malými kroky se dostala před Owena a bez rozpaků nebo studu si klekla na zem. Její tmavě modré vlasy kolem ní zavířily jako vzdušný závoj.

Mluvila a vypadala jako osoba, které se někdo může svěřit, a Mirraen jí tento vzhled lehce záviděla.

,,Sledoval jsem jednoho muže. Nevím, kdo to byl a ani jak se jmenoval, ale už od pohledu se mi zdál zvláštní. A to se také potvrdilo, když uprostřed ničeho otevřel nějaký portál. Proběhl jsem hned za ním a dostal jsem se sem."

Mirraen věděla, že nějaké pasáže vynechal a jiné zkrátil, ale neřekla nic. Jestli se o Owenovi něco za ty dva dny naučila, bylo to to, že rýpáním z něho nic nedostane. Navíc mu taky nebyla příliš ochotná sdělovat nic o sobě, tím se jejich skóre nulovalo.

,,Kdy vůbec vyplouváme my?" Změnila záměrně téma Hvězda. Owen se na ni usmál jako poděkování.

Mirraen pokrčila rameny. ,,Zítra s východem slunce. Můžeme přespat v lese. Ale jestli chceš, Owene, můžete už jít. Jestli s námi necestujete, nemusíte se s námi dál zdržovat."

,,Nemá cenu se loučit už teď. Ještě se chvíli zdržíme."

Mirraen už byla napůl cesty, aby vymýšlela nějakou výmluvu, avšak Hvězda se na ni otočila s takovou nadějí ve tváři, že jí prostě nemohla říct ne.

***

,,Owene?" Zašeptala Mirraen a přetočila se čelem k místu, kde si spíše pamatovala, než viděla, Owenovo provizorní místo na spaní.

Slyšela, jak se protáhl a vydechl. ,,Ano?"

Musela ho probudit, ale v ten okamžik si zkrátka neuvědomila, že všichni netrpí jejími živými sny. Potřebovala si s někým promluvit a Rena už tak otravovala dost. Věděla, že bude poslouchat, ale nemusel se obtěžovat odpověďmi.

,,Povíš mi něco o těch...zlých hlasech, co tě pronáslejí?"

Chvíli bylo ticho. ,,Proč to chceš vědět?"

,,Kromě toho, že tě navedly, aby jsi mě zabil?" Slova jí sklouzla ze rtů až moc hladce a bez rozmyslu. Zavřela oči.

,,Promiň. Ale uleví se ti."

Tentokrát to opravdu přehnala. Nadávala si za to. Byla však moc unavená, aby domýšlela všechny následky.

,,Začali ke mně mluvit když mi bylo třináct. Poté, co má matka zemřela."

Zatímco jí vyprávěl svůj příběh, sledovala hvězdy. Měsíc byl v novu, takže to bylo to jediné, co vydávalo nějaké světlo - a to dost chabé. Chvíli měla pocit, že všechny pozhasínaly, jak se do nich vpíjela očima. Jako by se přes ně přehnal stín pochyb.

,,Zprvu to bylo jen šeptaní. Pak nabralo na síle, až jsem rozuměl každému slovu."

Mirraen polkla. Bylo až příliš podobné tomu, co se dělo s ní.

,,Slyšel jsem je úplně všude. Ve zdech. Pod zemí. Jako by škrábali a snažili se mi dostat do hlavy. A jednou se jim to povedlo. Chtěl jsem zabít svou sestru. Udělej to, říkali, udělej to rychle. Snažil jsem se jim vzdorovat, ale převzali kontrolu.

Pokoušel jsem se ji chytit a když se mi to povedlo, usekl jsem jí článek prstu. Křičela. Hodně.

Až ta krev mě dokázala vyprostit ze sevření hlasů. Bylo jí tolik...

Po tomhle incidentu jsem okamžitě utekl. Nechtěl jsem své rodině už víc ubližovat. Nasedl jsem na vlak a-"

,,Kdo je vlak?" Přerušila ho Mirraen. ,,Je to tvůj kůň?"

Owen se zakuckal smíchy a ona nechápala proč. ,,Ne, to je," vyrazil ze sebe mezi nádechy. ,,Zapomeň na to."

,,Proč mi to nechceš říct?"

,,Nepochopila bys to."

Trochu uraženě zavrtěla hlavou, ale jinak nic neřekla. ,,Takže jsi utekl. Pak jsi narazil na toho muže?"

,,Zabloudil jsem v lesích. Měl hlad. Když už nebylo pro co dál přežívat, otevřel se nedaleko mě ten portál. Už mi to bylo jedno. Mohl jsem buď zariskovat, nebo zůstat a umřít.

Prošel jsem. A krátce poté jsme se našli s Arnarmem."

Mirraen se snažila i přes svou únavu vstřebat každý detail.

Neměla by Owenovi věřit. I když neúmyslně, byl nebezpečný. Ale to ona taky.

,,Taky někoho slyším," vyjelo z ní najednou. ,,Jmenuje se Ren. Ale narozdíl od tvých hlasů by mi nikdy neublížil."

Připadala si hloupě, když to vyslovovala, ale zároveň to tak cítila. Věděla, že Ren nebyl jedním z těch špatných. On ne.

,,Jak víš, že to není zlý duch?"

Nemusela ani přemýšlet. Znala odpověď. ,,Věřím mu."

Zabíjel jsem, abych přežil, vkradl se do jejích myšlenek Ren. Že to s tebou bylo jiné neznamená, že jsem dobrý.

Já vím, že jsi. Vidím to v tobě...

***

Přístav přehlušilo troubení beraního rohu a masa lidí se dala do jednosměrného pohybu jako sehraná taneční skupina. Hvězda se polekaně otočila a nohy se jí zamotaly v tak nepřirozeném úhlu, až to bolelo. Ten zvuk jí připadal příliš hlasitý, ale svým způsobem se jí i líbil.

,,Co to bylo?" Zeptala se zvídavě a prstem si přejela po křivce ucha.

Mirraen si zastrčila vlasy za uši, aby jí nepřekážely ve výhledu.

,,Roh. Znamená to, že musíme jít."

Jejich cesta do Perunu. Působilo to tak blízko a daleko zároveň.

Se zvláštním pocitem v žaludku podala Owenovi ruku.

Projel jí zvláštní výboj, když se jí dotknul. Rychle se zase stáhla a s hrůzou si prohlédla svou dlaň. Měla přeci rukavice, navíc Owen vypadal jen zmateně, nikoliv polomrtvě.

Co to tedy bylo?

,,Omlouvám se, já jen..." Rozpačitě přešlápla.

Owen jen zavrtěl hlavou. ,,Nevysvětluj to," povzdechl si. ,,U-už byste měli jít. Loď může vyplout každou chvíli."

Přikývla a krátce se mu zahleděla do šedých očí. ,,Opatrujte se."

Zase další kapitola, kterou jsem musela rozdělit do dvou 🙄
No nic, to už asi neopravím 😅
(Druhá část vyjde tak za dva-tři dny, aby se vám tahle trochu rozležela v hlavě.)

Budu ráda za názory. Hurikán zmizel. Hvězda jde dál. A Mirraen konečně pokračuje v cestě.

***

NENÍ TO NAPOSLEDY, CO OWENA VIDÍME! Postavy se budou v příběhu postupně obměňovat, takže se nebojte, všechno má svůj důvod!

***

Mimochodem, děkuji všem, co odpověděli na otázky v minulé kapče! Hodně jste mi pomohli a opravdu jsem si užila každý komentář 😁