,,Pořád slyšíš hlasy?"

Ne, chtěla odpovědět. Prostě říct, že je po všem, usmát se a hodit to za hlavu. Nebyla ale lhářka. Nebo si to alespoň snažila namluvit...

Nepatrně přikývla.

Proč se nás na to všichni ptají? zaslechla v koutu své hlavy posměšné odfrknutí. Musela se udržet, aby nezaskřípala zuby.

Zmlkni, Rene. Tohle není normální.

Kdyby byli všichni normální, neexistovali by výjimeční, prskl na ni.

,,A co Ren? Pořád je s tebou?"

Mirraen si podepřela bradu a pohlédla černovlásce zpříma do očí. ,,Nikdy neodešel, teto Tino."

A nikdy neodejdu, zavrněl.

,,A tvá moc?" Otázala se Tina naoko nevinně a zamíchala odvar z bylin, prostý čaj přivezený kočovníky, zakoupený na slavnosti jara.

Mirraen ztuhla a prkeně se napřímila. Rukavice z opracované jelení kůže, které byla nucena neustále nosit, jí najednou připadaly těžké a nepohodlné.

,,Neměla by ta otázka spíš znít ,provedla jsi v poslední době něco špatného'?" Utrousila jedovatě. Cítila, jak se Ren při jejích slovech naježil - byl připraven k boji.

Tina upustila lžíci a nazlátlá tekutina jí vystříkla na oblečení. Pomalu se k dívce otočila a v jejích očích jako by hrála směsice něhy, soucitu, laskavosti, ale i strachu. ,,Mirraen..."

,,Já už tohle poslouchat nechci," špitla budoucí Cestovatelka a zvedla se od stolu. ,,Jdu se projít." Bez dalších zbytečných slov vyrazila pryč a nechala tam Tinu stát samotnou.

Prosila je, aby se přestali starat. Matku, otce, Tinu. Chtěla mít alespoň trochu pocit, že má vše pod kontrolou, i když to tak nebylo. Místo toho se jí dostávalo jednoho výslechu za druhým.

Neměla bys je za to soudit, mají jen starost, pokusil se ji uklidnit Ren, přestože i on byl z Tiny chování značně znechucen.

Nemůžeš mě alespoň jednou nechat o samotě?

Lesy jako by se zachmuřily, když do nich vběhla. Stíny stromů a křovin byly střapaté, vlnily se společně s větrem a skrývaly tak její drobnou postavu.

Elfka, ochránce, královna, ztracenec, bojovnice...

Tolik zatracených informací, co jí stejně nebylo k ničemu.

Kluk s vlkem, dědic, labuť, válečník...

K čemu jí byly vize, když jim stejně nerozuměla? Dostala od bohů knihu, kterou neuměla přečíst.

Perun.

Ta myšlenka Mirraen vytanula na mysli a donutila ji zastavit.

Ta země byla jediná stopa, co opravdu někam vedla. Jenže pobřežní bylo daleko a to ani netušila, jak se dostat přes moře.

Myslíš, že je to dobrý nápad?

Žádná odezva. Mirraen si otráveně povzdechla.

Rene?

Chtěla jsi, abych tě nechal o samotě.

Už můžeš mluvit. Perun. Co si o tom myslíš?

Že tě Cole zabije, jestli se o tom jen zmíníš.

Mirraen se posadila do trávy a hleděla skrze spletenec větví na oblohu. Některé listy byly stále obalené krajkami námrazy z rána a ledové krystalky se na nich leskly jako diamanty.

Máma by to pochopit mohla, dodala tiše. Ren se nad tím zamyslel.

Myslíš, že by tě nechala cestovat na vlastní pěst? Své jediné dítě, co nikdy nevystrčilo čumák z domu?

Přeci sama létala všude možně, když byla v mém věku!

Jenže Amira neměla matku, co by se o ni bála, a June jí nechávala volnou ruku. Navíc měla smečku.

Neříká se smečku ale skupinu nebo kamarády, opravila Rena a nakopla špičkou boty kamínek.

Ten zbytek byl však správný - Mirraen byla odříznutá od okolního světa už od narození. Jediní lidé v jejím životě byli rodiče, Tina a královna Morenierů, ale ta se za ní stavila jen párkrát a to v ne zrovna příjemných situacích. Pak už znala jen Saf, dračici její matky a jedinou přítelkyni, co kdy měla.

Všechny její znalosti proudily z příběhů a vyprávění a občas se něco dozvěděla i od tajnůstkářského Rena.

Tam za hranicemi žijí tvorové a lidé, kteří se nebudou ptát. Bude jim jedno, jestli máš nějaké vyšší poslání. Zabijí tě. Svět je kruté místo, světluško.

Kruté bude, když to nezastavíme.

Její kroky tišil mech šeptající staré legendy elfů. Ty měla nejradši - nebyly o válce a krutosti a přesto v nich byla láska, ať už k jiné osobě nebo ke zvířatům. Zavřela oči a vychutnávala si ten lehce trpký zpěv.

Mirraen začala slyšet hlasy první úplněk po svých šestých narozeninách. Nejdříve to byly jen starší stromy a jejich neurčité popěvky, kdo k ní promlouval, ale později se přidávaly další a další věci, které dýchaly vlastním životem a měly nutkání se s ní o to podělit.

A i když se časem naučila tyto entity filtrovat, některé odehnat nedokázala. Stejně jako noční můry.

Mrtvoly, popel, krev, smrt.

Nemůžu utíkat věčně, pomyslela si.

Sbalím si věci a odejdeme, rozhodla po chvíli.

Mirraen, tam venku tě nemůžu ochránit, půjdeš...

Nesnaž se mi to rozmluvit.

Osud, duchové, nebo možná nějaká vyšší síla si ji vybrala. Ať už to bylo z jakéhokoliv důvodu, byla to ona, kdo tento dar či prokletí dostal do vínku.

Měla předpoklady to šílenství zastavit dřív, než propukne. Bylo to riskantní, nebezpečné a bláhové, ale lidé dělali zvláštní rozhodnutí i pro absurdnější věci.

Trvalo jí tři dny, než se opravdu odhodlala, a poté ještě týden, co se připravovala na nejdelší cestu, na jakou se sedmnáctiletá dívka mohla vydat.

Po kouscích odnášela z kuchyně jídlo a schovávala ho u sebe v pokoji, dokud neměla zásoby na pár dní. Když někomu přišel její zvýšený přísun potravy zvláštní, vymluvila se na lesní tvory, co špatně nesli následky poslední zimy - a jelikož z toho měla špatné svědomí, opravdu jim něco také dávala.

Oblečení, jídlo, nějaké šperky, které by se mohly dát prodat nebo vyměnit, křesadlo z krbové římsy, dýka a kapesní nůž, které dostala k desátým narozeninám od otce, deka. Vše jen v takovém množství, aby to lehce unesla a mohla s tím i utíkat.

Jsi šílená, častoval ji poznámkami Ren.

A tobě se to líbí, vracela mu stejnou mincí.

Napsala stručný dopis na rozloučenou, a ačkoliv byla obvykle výřečná a jazyk ovládala barvitě, papír obsahoval jen pár strohých vět:

Odcházím. Není to vaše vina, jedná se o mé rozhodnutí. Prostě cítím, že svět potřebuje znovu zachránit. Nepokoušejte se mě hledat, vrátím se sama.

Ren do ní hučel, ať za to všechno místo podpisu přičmárá možná, jelikož přesně takovou jistotu má. Odmítla však jeho radu brát na vědomí.

S posledními paprsky slunce se do kraje vkradla tma, odhodila svůj černý plášť a rukavičky z mlhy a přikryla všechnu krásu rouškou, skrze kterou obyčejní smrtelníci nemohli vidět. Byl to čas změn a odstraňování starých restů, kdy se celý den vynuloval, aby mohlo začít něco nového.

Mirraen se vyplížila ven. Boty z měkké kůže jí umožňovaly neslyšný pohyb, ale stejně měla pocit, že její dech by probudil i mrtvé.

Naposledy se ohlédla, její zlaté oči se zaleskly v bledé měsíční záři a na malou chvilku, co by jednomu mohla snadno uniknout, se rozvinuly vlastním světlem.

Utíkám, nebo jdu něčemu naproti? Tou otázkou si vysloužila Renovo hloubavé zamručení.

Hledáš začátek, odpověděl po chvíli. Začátek něčeho velkého.

Bude mě to stát život nebo něco podobně strašného?

Pravděpodobně.

Mirraen pocítila záchvěv odvahy. Bylo to jako pomalu rozkvétající poupě, část její doposud skryté části osobnosti. Šelma, která vyčkávala, až nadejde správný čas.

Pojďme nakopat pár zlosynských zadků, broukla.

Věnovala lesu postříbřenému měsíčním světlem odhodlaný úšklebek a poklusem vyrazila do inkoustové černi.

Říká se, že první kroky bývají nejtěžší. Mirraen tímto případem nebyla.

První kapitola je tady!
Omlouvám se, ale rychleji to nešlo... 😅
Ano, vím, že jste z toho všeho zmatení (a ještě budete, to je mi jasné), ale dejte tomu čas, nechte příběh plynou. Nesoustřeďte se na to, kdo všechno tam chybí nebo kdo všechno tam bude, snažte se vnímat jen to, co zatím vidíte jaký z toho máte pocit.

Ale už dost výkladů! xD

Jak se vám kapitola líbila? Jak na vás působí to, co se kolem Mirraen děje? A nakonec, máte rádi jablka? 😂