Když paní Daswoodová pozvala Edwarda, poněkud pozapomněla, že je tu již na návštěvě jeho sestra a švagr. Když Edward přijel, vyvstala trapná otázka, kde bude spát, ale náhodou se u nich zastavil sir Middleton a okamžitě se rozhodl, že jejich hosta přijme za svého, protože jak sám tušil, muž se slibným písmenem F by mohl být on. Tak tedy pozval Edwarda, aby strávil nějaký čas v Bartonu. Však se s Dashwoodovými stejně uvidí v podstatě každý den.

Když to zjistila Fanny vyletěla jako čertík z krabičky a naléhala na svého bratra, aby odjel za matkou, že ho jistě potřebuje a sama se doma trápí. Odpověděl jí, že má doma nejmladšího syna, takže se jí rozhodně nestyská. Fanny držela na uzdě svou zášť, nechtěla naplno říci, že si nepřeje, aby se scházel s Dashwoodovými. Stejně by jí neposlechl. Vždyť byla jen jeho mladší sestra. A tak se rozhodla raději napsat dopis matce, ta jediná jej mohla přimět k tomu, aby odcestoval a nevystavoval tak jejich rodinu posměchu, že by si něco začal z její chudou příbuznou.

"Chudáček Edward si nedá říci, je tak dobromyslný, že se nechá nakonec polapit jednou z vašich sester," utrousila Fanny naštvaně.

"Bylo by to vskutku tak zlé?" Zajiskřilo Johnovi v očích, že by se mohl brzy zbavit i druhého břemene. Jenže Fanny jeho nadšení rozhodně nesdílela.

"Samozřejmě, jako byste neznal mou matku, je schopna Edwarda vydědit."

"To by bylo nanejvýš mrzuté, nakonec by nám přibyla starost o něj, " uvažoval John.

" Pravdu díte, další výdaje. Ne, definitivně to odmítám, ti dva se rozhodně nesmí vzít. Již jsem napsala naší mamá. Doufejme, že jej srovná."

" Skutečně si myslíte má drahá, že si ti dva jsou blízcí? Když jsem je včera viděl spolu hovořit, nic tomu nenasvědčovalo."

" Již na Norlandu jsem se tomu snažila zabránit. Stačilo pár dobře míněných slov a vaše macecha vyletěla z Norlandu jako korek z lahve vína, jak se urazila," řekla kysele Fanny.

"Snad byste jí ta slova měla zopakovat."

" Nemyslím, že by to nyní pomohlo drahý. Doufejme, že mamá na Edwarda znovu zapůsobí a odjede sám..." povzdechla si Fanny. Celá ta záležitost s Daswoodovými jí už unavovala. Čert jí byl dlužen takové příbuzenstvo! Kdyby bylo na ní, již by se s nimi nikdy neviděla. Naneštěstí její muž měl jiný názor, a tak se musela podřídit.

***

Když za dva dny dorazili do Bartonu Fannyini příbuzní, ubytovali se v nedalekém hotelu. Oba muži nebyli nijak hezcí a rozumově toho také moc nepobrali. Oba byli zdatní sedláci s vlastním statkem, ale když se snažili se sestrami Dashwoodovými konverzovat, šlo to velmi ztuha. Marianne se svého nápadníka snažila vyslýchat a zjistila, že o jejich oblíbených činnostech neví zhola nic. Když se jí jal vyprávět, kterak dojí krávy, měla toho všeho dost. Vymluvila se mu, že ji pojednou rozbolela hlava a odešla do svého pokoje.

Přeci si toho šaška nemohu vzít? Musím něco vymyslet, neboť bych se jinak usoužila k smrti...

Zato Elinor se poté musela věnovat oběma napadníkům. Oba dva byli želbohu velmi prostodužší, a tak byla celá návštěva rozpačitá. Když přišel k Fannyinu velkému vzteku, Edward na návštěvu, vysvobodil tak Elinor. Ti dva se poté rozloučili a ve společnosti manželů Dashwoodových jeli do hotelu. John na oba dva naléhal, aby se snažili jeho sestry zaujmout. Domluvili se, že se sejdou opět zítra, a tak je ponechali v hotelu a šli se projít po okolí. Měli již Barton cottage dost.

***

"Smím se optat, co tu ti dva pohledávali? Matně si je vybabuji jako velmi vzdalené přibuzné," zeptal se Edward poté, co se společně s Elinor vydali na procházku. Dívka trochu zrudla.

"Bratr John se rozhodl, že nás s Marianne musí co nejdříve provdat," zašeptala.

"Prosím?" vyhrkl Edward v šoku a zastavil se.

"Nechce nás všechny již živit. Ještě když jsme odjížděly z Norlandu nám dal rok na to najít si ženichy, jenže rok již uběhl a nápadníci stále nikde. Rozhodl se to vyřešit po svém..." povzdechla si Elinor. Obvykle nemívala v povaze podléhat trudnomyslnosti, ale nyní, když nápadníka poznala, si začínala opravdu zoufat.

"To přeci nemůže..." rozčileně jí chytil za ruku. Byl to příjemný dotyk.

"Zdá se, že může, zastupuje v tom našeho otce."

"Slečno Elinor.... já... za těch to okolností... ehmm..." zrudl Edward a netušil ani co dál udělat.

" Co se mi snažíte říci?" zašeptala, téměř se bála nadechnout.

"Nefoufal jsem, že by to bylo vzájemné... ale pokud vám tím trochu ulehčím život..."

"Edwarde..." popošla k němu blíž a položila mu dlaň na tvář a usmála se na nej. Překvapeně se na ni zadíval.

"Elinor... znamená to snad... mohu tedy doufat, že to cítíte stejně?"

" Ano," usmála se a ten jí úsměv plaše vracel. Potom si klekl požádal jí o ruku jak se patří. Nadšeně souhladila. Její tvář zářila štěstím. Byla zasnoubena.

Poněkud se obávala, co tomu řekne Fanny, ale ta byla momentálně jinde, takže o velkolepý příchodného bratra a jeho snoubenky přišla.

Doma u Daswoodových byli všichni převelice nadšení zasnoubením. Zvlášť Marianne se na ty dva nemohla vynadívat. Když se Fanny a John konečně vrátili, nadšený Edward jim vypravoval, co se stalo. Zaskočená Fanny vytáhla bratra z domu a ječela na něj jako smyslů zbavená, zda se úplně nezbláznil. Informovala jej, že za nimi míří matka, aby ho přivedla k rozumu.

Tentokrát se však Edward postavil své sestře a řekl, že od svého názoru neustoupí, že Elinor nebudou nutit do svazku s mužem, kterého ani nezná. Fanny byla dotčena tím, jak s ní ten vždy plachý muž mluví, že se ani nezmohla na slovo.

***

Když o dva dny později přišel na návštěvu plukovník Brandon, rozhodla se si s ním Marianne osamotě promluvit. Ostatní byli venku před domem na čerstvém vzduchu.

"Omlouvám se, že vás tím obtěžuji plukovníku, nevím jak zastavit to šílenství..." povzdechla si dívka se slzami v očích.

"O čem to mluvíte...?"

"Byl mi představen nápadník, kterého mi vybral bratr. Byla to učinená katastrofa, ani jsem s ním nevydržela v jedné místnosti. Ten člověk je tak neskutečně hloupý, vůbec snad neumí číst a navíc je dost ošklivý..." rozplakala se znovu Marianne.

"Jak mohu pomoci?" zeptal se.

" Já... domnívám se, že kdybyste si s mým bratrem promluvil..."

"To jsem již udělal ještě na zámku... moh-li říci, jeho chování se ani mně ani siru Johnovi nezamlouvalo... Nicméně jak podotkl on sám, je to váš bratr, je za vás zodpovědný..."

" Takže neuděláte vůbec nic?" Plakala dívka a její pláč byl čím dál víc usedavější. Kámen by se nad ní ustrnul. Nevěděl, co si počít a tak ji objal ve snaze ji utešit. Zarazila se, být v mužské náruči bylo trochu podivné.

"Jediné co mohu nabídnout je, že byste si vzala mne," řekl a ona úplně ztuhla.

V ten moment k nim dorazili John s Fanny i s nápadníkem. Žena zalapala po dechu. Marianne od plukovníka doslova odskočila a sklonila pohled. Celé to bylo poměrně trapné. Její bratr zbrunátněl vzteky a nápadník se tvářil naštvaně.

"S touhle, že bych se měl oženit? Já chci věrnou ženu, ne takovou poběhlici. Za tohle mi žádný smazaný dluh nestojí," otočil se muž na podpatku a vystřelil z domku rychleji, než stačil John cokoli říci. Plukovník se tvářil kajícně. Pak do domu vešly zbylé Dashwoodovy ženy.

"Žádám satisfakci, zničil jste pověst mé sestry!" mračil se John. Fanny zděšeně vykřikla a ty dvě nechápaly, co se stalo. Plukovník Brandon byl jiště lepší v boji než její manžel. K souboji nesmí dojít, to věděly všechny.

" Co by utišilo váš hněv drahý?" zeptala se Fanny.

"Jedině, že by si mou sestru vzal, to by odčinilo tu urážku, kterou nám uštědřil," vyřkl nakonec John. Elinor a její matka vše sledovaly se zděšeněným výrazem ve tváři.

Plukovník nakonec sklonil hlavu a pronesl: "Jistě."

Nemohl uvěřit tomu, jak se to celé seběhlo. Když zvedl hlavu a odvážil se podívat na Marianne. Viděl v jejích očích nevíru, strach, bolest a smutek. Jednoho nechtěného nápadníka se zbavila a teď si má vzít jiného a kvůli čemu? Kvůli jednomu pošetilému objetí? Plánoval to snad od začátku? Do Marianne vjel strašlivý vztek.

"Vy... nikdy v životě vás už nechci vidět!" křičela a odstrčila ho aby mohla projít. S hysterickým pláčem vyběhla do svého pokoje a zamkla se tam.

"Vidíte, že si mne nechce vzít..." povzdechl si Brandon.

" Bude muset, přinutím jí..." odbil ho John.

" Pane Dashwoode, mějte rozum bude nešťastná..."

"Ale bude vdaná, tím moje starost končí," řekl John tvrdě. A odešel také pryč.

Plukovník se poté rozloučil a vydal na zámek Barton zpravit je o všech novinkách. Ženy z toho všeho byly také rozrušené a to je dnes ještě čekala návštěva paní Ferrasové, matky Edwarda a Fanny.