"Jede kočár," křičela Margaret stojící na své pozorovatelně na stromě.

"To budou jistě Middletonovi," odvětila paní Dashwoodová, sedící u okna.

"Ten kočár vypadá jinak," zavrtěla hlavou Margaret.

Paní Dashwoodová se trochu zamračila a přemítala nad tím, kdo by se u nich mohl stavit na návštěvě. Nebyla s nikým domluvená. Rozčileně vstala od šití, aby se podívala, kdo tedy v kočáru jede. Když uviděla kyselý obličej své nevlastní snachy, nálada ji poklesla.

" To je John a Fanny," oznámila děvčatům uvnitř domu.

" Co mohou chtít?" pravila Marianne nepříliš nadšeně.

"To pravděpodobně zjistíme, až dorazí," odpověděla Elinor a šla uklidit štětce od malování.

Když se manželé Daswoodovi ocitli na zápraží jejich domku, bylo hned jasné, že přijeli na pár dní, protože sebou nesli dva velké kufry.

To je jim podobné, přijet na návštěvu a nedat dopředu vůbec vědět.

Marianne by nejraději protočila oči nad takovým necitelným chováním, ale matka ani Elinor by jí za to pravděpodobně nepoděkovaly. A tak nasadila úsporný úsměv, aby je zde uvítala.

Poté, co se usadili v salónu a byl jim nabídnut čaj, vyptávala se starší paní Dashwoodová jakou měli cestu a jakpak se má jejich synek a paní Ferrasová, Fannyina matka. Poté, co jim vše vypověděli, přišlo na přetřes, kvůli čemu sem vlastně dorazili.

"Chtěl jsem se otázat drahé sestry, zda jste již nalezly své nápadníky," zeptal se John, kterému se do tohoto rozhovoru vůbec nechtělo. Vpravdě byl to spíše nápad jeho ženy. Protože když naposledy kontroloval účetnictví, hořekoval o mnoho víc než jindy, kolik je jejich výdaje opět stojí. Fanny nehodlala ztrácet drahocenný čas ani peníze. Chtěla to již konečně vyřešit.

"Proč se na to ptáte, drahý bratře?" utrhla se něj Marianne a vysloužila si tím od matky nepěkný pohled.

"Uběhl rok, jasně jsem vám dal najevo své přání a jakožto hlava rodiny, jsem povinen vás zajistit. Mám na mysli jen vaše blaho."

"Zajisté Johne, ale želbohu ani jedna nemá oficiálně nápadníka. Jistě by se někdo našel, ale zatím se nijak nevyjádřili, " řekl paní Dashwoodová a její dcery překvapeně vykulily oči.

"Směl bych s těmi muži mluvit? Sdělíte mi jejich jména?"

"Dozajista nechcete uvrhnout ty muže v posměch, když se jich budete vyptávat. Vše přeci musí vzejít od nich samotných," snažila se paní Dashwoodová zachránit situaci.

"To bychom ovšem mohli čekat donekonečna," utrousila Fanny.

"A je nutné někam spěchat?" zeptala se paní Dashwoodová.

"Nebudeme snad předstírat, že nevíme, o čem je řeč. Peníze je to oč tu běží..." řekl John konečně. Celé to tancování o kolem tématu bylo víc než pošetilé.

"Pokud mému muži nedovolíte s těmi muži mluvit, v tom případě sem zavolám své dva vzdálené bratrance. Ti budou ochotni si je vzít i bez věna. Mají u nás dluh, který by se tím splatil," řekla Fanny nakonec a sestry překvapeně zamrkaly.

"Snad bys jim mohla napsat hned," řekl John.

"To snad skutečne nebude nutné..." snažila se je uklidnit paní Dashwoodová.

"Chtěli bychom si odpočinout, ta cesta byla nanejvýš únavná, " řekla Fanny otráveně. Paní Dashwoodová je tedy doprovodila k pokoji pro hosty a ponechala je tam.

" Co si o době vůbec myslí?" durdila se Marianne.

" Uklidni se sestřičko, však za pár dní opět odjedou a budeme mít klid."

" Co když ne? Co když nás skutečně donutí se zasnoubit. Bůhví, co jsou ti muži vůbec zač."

"Matko, prozraď nám prosím, koho jsi měla na mysli, když jsi jim tvrdila, že se o nás někdo zajímá," zeptala se Elinor.

" To je přeci jasné, Edwarda a plukovníka Brandona," řekla bezelstně paní Dashwoodová.

"To nemůžete myslet vážně matko, ani za sto let bych tomu nesvolila," zavrtěla hlavou Marianne. Ani Elinor se netvářila nijak šťastně.

"Ještěže jste jim nic neprozradila. Nechtěla bych vidět výraz Fanny, kdybyste vyslovila jméno jejího bratra. Vyškrábala by nám všem oči," řekla Elinor. Bylo to snad poprvé, co se o někom vyjádřila tak nelichotivě. Marianne se tomu zasmála.

" Nedívejte se má mne takto. Všechny víme, jaká dokáže být. " trvala Elinor na svém.

"Co si s tím počneme?" povzdechla si Marianne.

"Napíši Edwardovi, aby se za námi přijel opět podívat. Co tu bydlíme byl tu sotva jen dvakrát a na chvilku. Navíc sliboval, že že se brzy zase uvidíme. Snad to proč tu Fanny s Johnem jsou, mu dopomůže rozhoupat se k rozhodnutí," přemítala paní Dashwoodová.

" Já si nejsem vůbec ničím jistá matko. Když jsme trávili čas společně, byl velmi milý, to ano, ale domnívám se, že víc než přátelství v tom není," povzdechla si Elinor.

" Vím jistě, že tě miluje, akorát jste oba moc tvrdohlaví, abyste si to dokázali. Nechápu vás, nač takto skrývat své city?" povzdechla si Marianne.

"Ještě musíme zpravit plukovníka."

"Opovržte se matko. Jeho si brát rozhodně nechci!"

"Budeš čekat na toho bratrance?"

"Na druhou stranu co my víme, třeba nebudou až tak nanicovatí jako Fanny," řekla Marianne a sedadla si pianu a tačala hrát melodii, kterou jí minule půjčil
plukovník.

***

Ještě ten večer všichni usedly k večeři v Bartonu. Paní Jenningsová si návštěvu nenechala vymluvit, i když měli své hosty. Prostě je pozvali také. Ženy Dashwoodovy vycítily, že se schyluje k bouři. Tchýně sira Johna byla až příliš dobrá v hledaní ruzných tajemství, a tak netrvalo moc dlouho a zjistila pravý důvod návštěvy manželů Dashwoodových. Ovšemže hned začala splétat plány, jak Marienne vdát za plukovníka.

John Dashwood byl vskutku potěšen, že se dozvěděl alespoň jedno jméno. A dokonce dvojnásob, když se k nim onen muž měl později připojit.

Když plukovník konečně dorazil, zprvu Johna překvapilo že je o dost starší než Marianne, vlastně i než on sám. Nicméně to nemuselo být tak úplně na závadu. Byl bohatý, a tak by Marianne rozhodně zabezpečil. A pokud by to šikovně zaonačil, mohl by se postarat i o zbytek jejich příbuzných.

"Plukovníku, mohl bych si s vámi na chvíli pohovořit?" zeptal John, jak doufal bodrým hlasem. Brandon neviděl důvod proč odmítnout, a tak se šli napít do pracovny, společně se sirem Johnem. Posadili se do křesel a sir Middleton jim nalil výtečné brandy.

"O co se jedná, pane Dashwoode?" zeptal se bez rozpaků plukovník.

" Slyšel jsem od paní Jenningsové, že byste měl zájem o mou sestru," řekl John narovinu.

" Pane Dashwoode, i kdyby tomu tak bylo, vaše sestra by si mne nikdy nevybrala," řekl Brandon posmutněle.

"Ale no tak Christophere, tady gentleman ti nabízí pomoc, pokud jsem to spravně pochopil," řekl sir Middleton.

"Jistě, proto jsem tu. Dal jsem oběma sestrám rok na to, aby si našly manžele a doposud tak neučinily, čemuž se podivuji. Vždyť nejsou ošklivé."

" Chápu to tak, že jste jim dal ultimátum?" podivil se plukovník. Chování tohoto muže se mu přestávalo zamlouvat.

" Nechci, aby zůstaly na ocet. Chci, aby byly zajištěné. Řekl jsem jim tenkrát, že pokud si nevyberou nikoho samy, udělám to za ně. Má žena již napsala svým dvěma vzdáleným bratrancům, aby sem přijeli."

"Vy je snad chcete přinutit ke sňatku s někým koho ani neznají?" vykřikl Brandon rozčileně. Nemohl uvěřit tomu co slyší.

Kvuli čemu ten muž takto jedná? Toto si ani jedna rozhodně nezaslouží.

"Chci, aby se zasnoubily, nebudu je živit věcně..." trval John na svém. Nicméně si tím stačil znepřátelit jak plukovníka, tak sira Johna.

"Jen ztěží se zdráhám uvěřit, že by s něčím takovým souhlasily," řekl plukovník znepokojeně.

"Ani mne se to nezdá," mračil se sir John.

"Jsem za ně zodpovědný, čili je to mé konečné rozhodnutí. Pokud vy s tím nehodláte něco udělat, přijdou na řadu příbuzní," řekl pan Dashwood a odporoučel se ven. Poté vyzvedl Fanny, která tu téměř umírala nudou a jeli ve svém kočáře zpět do Barton cottage.

"Tak co s tím provedeš Brandone?" zeptal se sir Middleton potměšile.

"Mohu se sice Marianne dvořit, ale velice pochybuji, že o to bude vůbec stát..." řekl plukovník pochmurně.

"Naděje umírá poslední Brandone," poplácal ho sir John po zádech a vyšli spolu ven z pracovny.

Mezitím začala Marianne hrát na forte piano a zpívat, a tak se nechal unášet sladkými tóny písně. Měla vskutku úchvatný hlas. Dokázal by jí poslouchat hodiny a neomrzelo by ho to.

A tato dívka, že by měla být provdána za někoho jiného? Za někoho, koho ani nezná? To rozhodně nedopustím, dokud do toho budu moci mluvit!