Užijte si dnešní díl,  snad se bude líbit 😉

***

Když konečně ulevil svému zmučenému tělu, došlo mu, co za nehoráznost téměř provedl. A to co ji pověděl.... můj ty bože, choval se jako naprostý blázen.
Chtěl se jít okamžitě omluvit, avšak narazil jen na zamčené dveře.

Dobře, toto lze pochopit.

Nemohl se jí vůbec divit. Když konečně mohl jasně uvažovat, a své chování zpětně analyzoval,  musel uznat, že se choval jako barbar. Nejdříve jí dal falešný pocit bezpečí, potom jí zahnal do kouta masáží a nakonec vzteky vyjel, když nereagovala podle jeho přání. Jeho život nemohl být zoufalejší.

Vzal první lahev, která mu přišla pod ruku a řádně si lokl. Potřeboval zapomenout, alespoň na chviličku. Pak ho napadlo udělat to jediné, co v této nezáviděníhodné situaci mohl. S pocitem pálení v hrdle a vlastní neschopností si počal balit kufr. Musel odsud nejdříve zmizet, než udělá něco zoufale šíleného a Marianne mu to nikdy neodpustí. Avšak uprostřed noci stejně odjet nemohl. Nešel tedy ani spát a pil až do rána. V takovém stavu jej nalezla Rosalia. Snažila se z něj dostat, co se propáníčka stalo, jediné co stále dokola opakoval, že musí ihned odjet do Londýna. Poté co se oblékl mu tedy nechala vypravit kočár a tak odjel dřív, než jeho žena vůbec vstala.

***

Když se ráno vzbudila a protáhla se, necítila žádnou bolest z včerejší námahy na koni, avšak když si vybavila  celou včerejší noc, cítila se mizerně. Neměla chuť manžela vůbec vidět. Zavolala služku, aby jí přinesla snídani do pokoje. Místo ní však přišla hospodyně.

"Pán už snídal?" vyzvídala. Nerada by ho potkala, ale nehodlala být celý den zavřená ve svém pokoji.

"Milostpán časně z rána odjel do Londýna," informovala ji Rosalia.

Celé jí to připadalo divné. To v jakém stavu ráno milostpána našla se jí vůbec nezamlouvalo. Ani milostpaní nevypadala moc dobře. Pokud se pohádali, co to znamenalo pro ně?

"Ach tak..." řekla jen Marianne. Na jednu stranu to bylo dobře, jenže poté si něco uvědomila.

To je vskutku tak hloupé nařízení, že když manžel odjede pryč, musí žena zůstat doma a ani na krátkou návštěvu nesmí. *

"Říkal kdy se vrátí?" zeptala se.

Milostpán svou manželku neinformoval? To zní vskutku vážně.

" Ne milostpaní, moc toho nenamluvil," zavrtěla hlavou. Byl zcela pod obraz boží.

Marianne si povzdechla a dala hlavu do dlaní. Rosalia jí pozorovala a nevěděla, co by měla dělat. Nestavávalo se moc často, že by se míchala do soukromí svých pánů, avšak občas to bylo zřejmě potřeba. Položila tedy ruku na Mariannino rameno, ta překvapeně vzhlédla.

"Co bych pro vás mohla udělat?"

"Já nevím...," vzlykla a pak čert vem etiketu se ženě vrhla kolem krku a štkala.

Rosalia překvapená jejím chováním, jí nakonec mateřsky utěšovala. Nevěděla, co způsobilo jejich momentální rozkol, ale v skrytu duše doufala, že se vše brzy v dobré obrátí, kvůli nim oběma. Poté se s milostpaní rozloučila a Marianne se jen zlehka nasnídala. Poté si vybrala šaty a oblékla se. Zašla do knihovny a strávila tam celé dopoledne, než jí vyrušila služka.

"Milostpaní, máte návštěvu," oznámila dívka.

"Koho?" zeptala se dychtivě.

"Přišla mladá paní Ferrasová."

"Uveďte jí prosím do jídelny, naobědvame se spolu," nařídila jí Marianne. Byla neskutečně ráda, že si bude mít kým popovídat.

Když Marianne vešla do jídelny a uviděla sestru, jak šťastně se tváří, nemohla se přimět k tomu si jí postěžovat. Zvláštěpak, když se dozvěděla tu radostnou novinku.

"Jsi si jistá?"

" Ano, čekala jsem dostatečnou dobu. Cítím takové bublinky v břiše," pohladila si šťastně dosud ploché bříško.

"To je naprosto úžasná zpráva, gratuluji. Mám z vás takovou radost," plakala štěstím Marianne a Elinor s ní.

"Ani ti nedovedu vypovědět, jak  šťastný je Edward."

" Myslím, že si to umím představit. A co bys sis přála? Chlapce nebo děvče?"

" Kvůli Edwardovi chlapce, ale kvůli sobě děvče. Hlavně, aby bylo vše v pořádku. "

"To je jednou jisté," přikývla Marianne.

"No a co ty a plukovník?" zeptala se Elinor a Marianne pobledla a uhnula pohledem.

"Stalo se něco?" zajímala se Elinor ustaraně.

"Ano, zrovna včera..." vzlykla Marianne. Poté se rozpovídala o včerejším zážitku a plakala přitom.

"Můj ty smutku, sestřičko. Nemohlo jít o nedorozumění?"

"To bys musela vidět ten jeho pohled... na poslední chvíli se díky bohu zarazil a raději odešel."

"Soudě podle toho, co jsi vyprávěla, chudák musel zažívat muka. Netušíš, jak je to pro muže strašlivě těžké vydržet tak silnou touhu."

"A ty snad tušíš?"

"Abys věděla, když nedojdou uvolnění, bolí je to," vysvětlila jí.

" A tohle víš jak?"

"Já se svého muže vyptávám, zvlášť teď. Máme strach kvůli dítěti."

"Myslím, že mě nenávidí," zašeptala po chvíli.

"Miluje tě, ale momentálně bude pravděpodobně zklamaný."

"Proto odjel do Londýna aniž by mi cokoli vzkázal? Kdybys nepřišla ty sem, tak bych za tebou ani nemohla," postěžoval si.

"Snad potřebuje čas, stejně jako ty. Zřejmě mu tvá blízkost zatemňuje zdravý úsudek. Není divu, vždyť jsi tak krásná dívka a on tě miluje, ale bohužel tě nemůže mít. Uvažovala jsi někdy, jaké to pro něj asi musí být, když mu odpíráš jeho nárok?" zeptala se jí Elinor a Marianne zrudla vlastně o tom nikdy neuvažovala.

"Nárok..." zakroutila Marianne očima. Celé to nerovné postavení jí tak vadilo. Přeci nebyla žádný majetek.

"Však moc dobře víš, že jej mohl  uplatnit hned při svatební noci," připomněla jí Elinor vyčítavě a Marianne znovu zrudla.

" Hmm."

" Musíš mu přeci nějak vyjít vstříc. Však on by tě na rukou nosil a co jsi mu za dobu vašeho manželství dala ty?"

" Počkej to přeci nemůžeš takhle brát," zavrtěla hlavou.

" Co když to takto bere on? Přemýšlej o tom sestřičko. Také se může stát, že ti jej jiná odloudí," varovala jí Elinor.

"Jak to myslíš, vždyť už jsme manželé."

"To vskutku není záruka ničeho a technicky lze vaše manželství stále anulovat, když nebylo naplněno. Nebo tě prostě může opustit a hledat štěstí v náručí jiné ženy. Když muž nemá doma to co potřebuje, dost často se stává, že to hledá jinde," vysvětlila jí Elinor. Již kolikrát ona sama řešila na faře vztahové problémy manželů, kteří došli k Edwardovi ke zpovědi.

Marianne na svou sestru překvapeně hleděla, neschopná vůbec nějaké odpovědi.

***

Christopher se ubytoval v Londýně u svého přítele. Jeho žena nebyla příliš nadšená, když se z rána zjevil u jejich dveří, úplně opilý. Copak si ale mohla počít, rozhodoval její muž a ten chtěl mít svého přítele u sebe. Odvedl jej do pokoje pro hosty a nechal ho vyspat téměř celý den. Bylo mu nad slunce jasné, že to potřebuje. Vyptat se ho, co se stalo, mohl kdykoli poté.

Když se konečně vyspal, měl strašlivou kocovinu, na kterou mu přítel Josh naordinoval brandy.

" Nechci..." zakňučel Christopher a držel se za spánky. V hlavě mu bušilo snad tisíce kovadlin.

"Pamatujte, čím jste včera zkazil, tím se dnes napravte, ale s mírou," poslal mu skleničku a Christopher jí pochybovačně vypil. Kupodivu se mu po chvíli udělalo lépe.

"Tak spusťte příteli..." řekl Josh, když se posadil naproti Christopherovi do křesla.

"Jsem vskutku tak průhledný?"

" Nu není u vás úplně obvyklé, že přijedete v takovém stavu. Takto jste vypadal jen tenkrát," řekl Josh a sledoval přítelovu reakci. Podle očekávání se trochu naježil. Nikdy se o Elize příliš nebavili.

Christopher se zamračil. Odmítal se zaobírat minulostí, když přítomnost se zdála ještě  více ponurejší.

" Můj život je katastrofa," povzdechl si.

" Domníval jsem se, že jste šťasten. Vždyť jste se před časem oženil. V podstatě byste měli mít ještě líbánky," podivil se Josh.

" Kéž by příteli..." řekl pochmurně  Christopher a poté mu začal vypravovat podivný začátek vztahu s Marianne až po včerejší noc. Na to si Josh nalil také brandy.

" Nu příteli, jste v pěkné šlamastice."

" Ano," přikývl.

"Netuším, co byste měl udělat, ale můžete tu zůstat dokud budete potřebovat. Je zjevné, že oba potřebujete čas na to se nadechnout a popřemýšlet jak dál."

" Děkuji..."  smutně se pousmál Christopher a Josh přikývl.