Uff tak jo, jdu s kůží na trh. Z této povídky jsem celkem nervózní, knihu nemám tak načtenou, film jsem ale viděla několikrát, miluju plukovníka Brandona 🥰 Styl psaní je úplně jiný, bojím se abych nesklouzávala k obyčejnému jazyku. Nevím proč kdysi mluvili tak strašně šroubovaně 🤣 Snad si to své čtenáře najde 😉

***

Když pan Dashwood seznal, že brzy přijde jeho poslední hodinka, nechal si na Norland z Londýna zavolat svého syna Johna. Mladý muž spěchal za svým otcem, aby si s ním ještě stihl promluvit, než naposledy vydechne. Což se mu nakonec podařilo.

"Drahý otče, chtěl jste mne vidět?" řekl muž, když se posadil k jeho lůžku.

" Johne, jsem rád, že jsi tu. Leží mi na srdci jistá záležitost. Nemohu rozdělit svůj majetek tak jak bych si přál mezi tebe a mou druhou rodinu. Rozhodl jsem, že po mé smrti zdědíš Norland ty," řekl namáhavě lord Dashwood. John překvapeně zamrkal. Předpokládal, že když na Norlandu žijí jeho sestry, že jim ho otec přenechá. Byl šťasten, že tomu tak není.

"Má žena a tvé nevlastní sestry zdědí sice nějaké peníze, želbohu jsem neshromáždil tolik, aby si žily tak dobře jako doposud. Chci od tebe slib, že jim pomůžeš..."

" Jistě otče slibuji," řekl John poněkud zaraženě. Však se se sestrami a macechou téměř nevídali... Pokusí se však pro ně udělat, co bude možné.

" Děkuji synu," vydechl pan Dashwood úlevně. Bylo zjevné, že mu na tom velmi záleží. Nyní mohl v poklidu zemřít. Nechal si zavolat ženu a dcery. Všechny plakaly. Netrvalo dlouho a Henry Dashwood nakonec dodýchal v rodinném kruhu.

John se nedlouho poté s příbuznými rozloučil s tím, že pojede zařídit otcův pohřeb a zpraví je o všech krocích, aby se nemusely o nic starat. Zdálo se, že to paní Dashwoodové přijde vhod. Protože při své útlocitné povaze podléhala smutku daleko více než její tři dcery.

Elinor bylo devatenáct, Marianne sedmnáct a Margaret třináct. Prožívaly nyní velmi těžké období. To však ještě netušily, že se jejich život má velmi brzy od základu změnit.

***

Když bylo po pohřbu a čtení závěti, paní Dashwoodová snad truchlila ještě intenzivněji. Velmi brzy poté se na Norland nastěhoval John se svou ženou a malým synkem. Jako jediný syn Henryho Dashwooda byl nyní on hlavou rodiny, a tak spravoval všechny finance. Často hořekoval nad tím, kolik má nyní výdajů za domácnost, takže paní Dashwoodová brzy nabyla dojmu, že jim tu překážejí.

Ačkoli se snažila sebevíc rozesílat žádosti o novou střechu nad hlavou, nikdo jí neposlal uspokojivou nabídku, kterou by si mohla s dcerami dovolit a tak na Norlandu zůstávaly dále, i když jim to bylo proti srsti.

Fanny, mladá paní Dashwoodová, byla vskutku nanejvýš protivná osoba, která svým manželem dokázala velmi mistrně manipulovat. Její rozhled byl však velmi omezený. Její manžel si s ní želbohu moc nezavdal. Velice se proto k sobě hodili. A ačkoli svému otci na smrtelné posteli slíbil, že se o macechu a nevlastní sestry postará, začínalo se mu to pomalu ale jistě zajídat.

***

Po nějakém čase Fanny pozvala na Norland svého staršího bratra Edwarda Ferrase.
Byl to velmi tichý, plachý ale milý a inteligentní mladý muž. Od svého příchodu projevoval velmi zdráhavé sympatie vůči Elinor. Stejně tak ona k němu. Jejich přátelství v sobě skrývalo něžné city, které se však oba snažili skrývat.

Když si tohoto lehkého náznaku všimla starší paní Dashwoodová, byla tomu upřímně ráda, protože si za tu chvíli Edwarda velmi oblíbila a měla o něm vysoké mínění.

Marianne, která věcně létala hlavou v oblacích jej měla také upřímně ráda, nicméně se jí zdál celkem nudný, vzhledem k tomu, že nedokázal vášnivě debatovat o knihách, hudbě či kráse okolí. Ale protože se zdálo, že její sestře jeho nedostatek zaujetí příliš nevadí, rozhodla se to hodit za hlavu a Elinor toto souznění s Edwardem přát.

Nicméně, když si Fanny také všimla rostoucích citů těch dvou, rozhodla se zasáhnout. Dost nevybíravým způsobem sdělila paní Dashwoodové, že svazek s dívkou nepříliš zámožnou by jeho matka nikdy nepodporovala a nejspíš by Edwarda vydědila.

To byla pro paní Dashwoodovou starší poslední kapka a rozhodla se přijmout první nabídku na nový domov, která přijde. Naštěstí, jak se ukázalo, dopis od jejího vzdáleného bratrance, sira Johna Middletona byl jako požehnání z nebes. A tak se rozhodly brzy odstěhovat do Devoshiru do zahradního domku na jeho pozemcích v Bartonu.

Když se to dozvěděl Edward, byl jejich rozhodnutím rozčarován. Nechtěl přijít o jejich přátelství. Paní Dashwoodová si však dala velmi záležet na tom, aby s vřelostí pozvala Edwarda až budou v Bartonu zabydlené.

Fanny byla ráda, že se nevítaných příbuzných konečně zbaví, a aby zajistila, že se za nimi její bratr okamžitě nerozjede, vymyslela důvod, proč musí Edward za jejich matkou zpět do Londýna. A tak Edward opustil Norland ještě předtím, než odjely Dashwoodovy.

John byl z připravovaného odjezdu svých příbuzných poněkud rozpačitý. Bylo mu jasné, že peníze, které bude muset ženám vyplatit z dědictví, nebudou stačit na slušné žití a že jejich vydržování zatíží jeho soukromé finance. Nicméně slib byl slib, musel je finančně zajistit. Jaké světlo by to na něj uvrhlo, kdyby to neudělal? Ovšem Fanny se to rozhodně nezamlouvalo, a tak prohlásila, že kdyby se starší sestry vdaly, jeho finanční zátěž by nebyla až tak vysoká. S tím nemohl než souhlasit.

Při odjezdu John sestrám zdělil, že do roka od nich vyžaduje, aby se provdaly, jinak jim sežene manžely sám. Byl od něj tak nehorázný požadavek, ale byly si jisté, že by toho byl schopen. Však to on měl v držení všechny finance rodiny a kdyby skutečně chtěl, odstřihl by je. A tak jim jejich odjezd z milovaného Norlandu ještě více zhořkl.

***

Sir John Middleton Dashvoodovy uvítal na svém panství s takovou vřelostí, že se jim o tom ani nesnilo. Domek, který jim tak velkoryse nabídl k užívání, byl sice malý a mnohem méně honosný než panství Norland, ale brzy se v něm zabydlely a cítily se šťastně.

Paní Dashwoodová měla velké plány s přestavbou domku, pokud se jí podaří něco ušetřit z peněz, které jí měl John vyplácet. Nikdy však neušetřila nic ani na panství, takže se to zdálo vysoce nepravděpodobné. Elinor, která vždycky bývala spíše nohama na zemi oproti své matce a sestře, jí to však nevymlouvala. Věnovala se své zálibě v malování a cítila se v novém domově spokojeně.

Marianne celé dny četla knihy, hrála na forte piano, nebo se procházela po zdejších krajinách a užívala si svým romantickým srdcem všechnu tu krásu. Margaret, která měla vždy spíše dobrodružnou povahu prozkoumávala okolí také.

Middletonovi je zvali každý den na večeře. Bylo to od nich milé gesto. Sir John byl velmi milé povahy a miloval společnost nad vše ostatní. Pořádal mnoho večírků, pikniků, vyjížděk na koních, honiteb a jiných akcí pro rodiny v okolí, zvláště pak pro mladé. Jakoby jej netěšilo nic jiného. Snad možná protože jeho vlastní žena byla sama tak nudná, že musel veškerou zábavu vymýšlet on.

Když za Middletonovými přijela na návštěvu jeho tchyně paní Jenningsová, začaly pro mladé dámy Dashwoodovy kruté časy v podobě jejích teorií, kteréhopak mládence už stačily dívky okouzlit.

Margaret tomu příliš nepomohla tvrzením, že Elinor má známost s mladým mužem jehož jméno začíná na F. Paní Jenningsová jí od té chvíle nedala pokoj a neustále rozvíjela své teorie, kdo by to mohl být. Z tohoto důvodu se Dashwoodovým již tolik nezamlouvalo každý večer trávit v panském domě.

Jednoho dne sir John pozval svého známého plukovníka Brandona, se kterým sloužil kdysi v armádě, aby s nimi trávil čas. Seznámil se tak s Dashwoodovými a na první pohled byl zasažen krásou Marianne a zamiloval se.

Želbohu ona jej takto vůbec nevnímala, protože podle ní byl příliš starý na to, aby mohl zažívat vášnivou lásku, o které ona vždycky snila, a která také jediná byla možná.

Plukovník byl téměř o dvacet let starší než ona, což ho v jejích očích stavilo na úroveň starce nad hrobem. Plukovník Brandon si byl vědom její rezervovanosti vůči němu, a tak ji miloval zpovzdálí a nikterak se jí nesnažil vnucovat.

Již jednou velké citové sklámání jako mladý zažil, a tak se z něj stal starý mládenec. Domníval se, že to tak bude navždy. Proto jej velmi překvapilo, že v jeho srdci dokázala mladá dáma zažehnout takovou vašeň, o které se domníval, že již není možné, aby ji zažil. Naneštěstí Marianne jej brala jen jako rodinného přítele.

***

Middletonovi, plukovník Brandon a Dashwoodovy se stýkali téměř denně. Od nastěhování do Barton cottage uběhl téměř celý rok, a tak se John Dashwood rozhodl své sestry navštívit, aby zjistil, jak jsou na tom se sháněním manžela...