Každý rok to bylo to stejné. Ranní zvuky probouzejících se lidí na nádraží, pokřikování dětí, padající kufry a soví houkání v klecích, kterých se tu jen hemžilo. Každý chtěl nasednout jako první. Být první ve vlaku s tou nádhernou lokomotivu. Blyštící se a odrážející sluneční paprsky na naleštěném plechu. S pozlacenými písmeny a komínem tak čistým, že by ho ani sto skřítků nevydrhlo za dvacet let. V takovém vlaku, kde bylo vše perfektní. Až na mě...
   Chápal jsem je. Mít to privigelium a sedět hned za strojvedoucím. Čím blíž k lokomotivě tím pro všechny lépe. Kdo by taky chtěl sedět na úplném konci vlaku? Kdo by chtěl trávit cestu svých snů v zaprášeném kupé, ve kterém se akorát hromadí pár krabic se ztraceným věcmi. Už dlouho nikdo. Nidko už ze zadních okének nechtěl sledovat ubíhající cestu ani se bavit při čekání na vozík s občerstvením, ve kterém stejně zbylo jen pár bonbónů.
   Ani jediný človíček neměl záj-

   Dveře do zaprášeného kupé, kde krabice tvořily hradby od okna ke dveřím, vstoupil člověk. Ne starý. Nenesl další krabici se ztraceným věcmi. Ne. Tohle byla mladá čarodějka. Přelétla pohledem prázdnou místnost od sedaček s vytahanými nitkami až po, ze stropu odlupující se, tapetu. Nezalekla se však, nýbrž si úlevně oddechla.
   Odsunula pár krabic stranou a posadila se. Dlouhý cop z téměř bílých vlasů ji poskakoval na rameni, jak vlak začal s hukotem opouštět stanici. Nezdálo se mi, že bych ji tu někdy viděl, ale byla tady. Byl tady člověk!
   Pár minut jen pátrala zelenýma očima po krabicích, než konečně našla tu, kterou hledala. Byla to ta nejvíce zastrčená vzadu. Ta, která se měla dávno zničit. Ta, která mi způsobovala nejvíce smutku. Nechtěl jsem, aby ji otevřela. Musel jsem něco dělat. Cokoli, jen abych udržel krabici zalepenou.

   ,,Tuhle nesmíš otevřít!" vykřikl jsme najednou. Věděl jsem, že by to mohlo dívku vystrašit a odešla by má jediná společnost, ale... ta krabice.
Dívka zvedla oči. Nezalekla se, ani nezačala křičet. Jen se zájmem hledala zdroj hlasu. Mého hlasu.
   ,,Ta krabice musí zůstat zavřená." zkusil jsem to znovu a kupodivu se dívka usmála. Věděla něco, co já ne?

   ,,Takže opravdu mluvíš... Povídej mi o nich. Vím, co je v té krabici." odložila krabici vedle sebe na zbývající místo na sedačce. ,,Potřebuju je znát."
   Její hlas zněl zoufale. Dychtil po vědění, co se tu dělo. Mluvila se mnou! Se starým kupé, kam nikdo už léta nechodil. Jen staré, hloupé kupé, které zůstalo zapomenuto samo jen se svými vzpomínka na minulost, která se už nikdy více nebude opakovat.
Nastalo ticho, ale dívka stále zůstávala. Věděla, že promluvím.
   Nějakým záhadným způsobem dokázala odhadnout mě pocity. Jak moc jsme se chtěl svěřit lidské osobě a ne jen krabicím a starým fotkách v nich. Přesně věděla, že ji jako jediný opravdu povím, jak šťastný jsem byl dříve - jak šťastní byli lidi tu.

   Dychtivá jasná očka malé slečny, md však přinutila vyprávět své vzpomínky. A tak jsem vyprávěl.
   Vyprávěl jak se tu děti seznamovali, jak jsem byl první, koho znali, když poprvé jeli do Bradavic. Jak jsem vždycky tak rád poslouchal dobrodružné příběhy z letních dnů, kdy radost a štěstí bylo hmatatelné téměř všude. Vzpomínka jsem, jak tu studenti řešili své první lásky a psali valentýnky s dost velkým předstihem, aby si své city mohli dostatečně rozmyslet. Byl jsem však svědkem také bezhlavé vášně a vzplanutí tak velké lásky, že bych mohl chytat jiskřičky do sítí na kufry.
Vypověděl jsem dívce, jak radostné a nádherné chvíle, tak smutné, jak zde ostatní prožívali smutek že ztráty blízkých nebo zmíněných srdcí.
   Všechny chvíle, byť jen kraťounké jako vteřiny sama, jsem si pamatoval do nejmenších detailů. Každý den, každou hodinu. Veškeré tváře jsem viděl znovu a znovu. A znovu a znovu si připomínal, že i když se jen světlo za okny pohnulo lehce jinak než mělo, vytvořilo tak iluzi mých vzpomínek, že už ty dny nikdy nevrátím zpět. Že již navždy zůstanu osamělý se svými vzpomínkami na mladé kouzelníka a čaroděje.

   Den se prodlužoval a z nádherného dne se stal nádherný večer a poté i nádherná jasná noc. Hvězdy nad vlakem svítily a já věděl, že každou chvíli se na obzoru objeví majestátní hrad sahajíc až do nebe. Dotýkající se hvězd a vyprávějíc mnohem více příběhu, než jsem si já a mě staré zaprášené sedačky mohli kdykoli pamatovat. Záviděl jsem hradu. Co já bych dal za to, abych mohl se studenty prožívat stejná dobrodružství jako on.
   Ale teď jsem nemohl smutnit. Nyní jsem měl posluchače. Věrného, ktery celou dobu poslouchal tak bedlivě a tiše, až jsem měl častokrát dojem, že vyprávím příběhy zas jen sám sobě.
   Každý pohled na dívku mě však utvrdil v tom, že ne každý věc je po čase hned na odpis. Ne každá místnost se musí z paměti ztratit tak rychle a ne každé kupé, jako já, nedoufat už v lepší časy.

   ,,Mám ještě jednu otázku." po tak dlouhé době mlčení zachraptěl dívčin hlas. Každé její slovo bylo tak upřímné a čisté, že jsem necítil žádnou zlobu, že mne přerušila. ,,Jaktože jsi ožil? Žádná jiná kupé nemluví, tak proč ty ano?"
I když jsem si zcela nebyl také jistý, jak se to stalo, velice rád jsem předal dívce i tuhle domněnku.

   Každý, ať je sebevíc osamělý, má právo na přátele a na život s radostí. Přesně proto, jsem tu byl. I když jsem ztratil přátele, snad jako kouzelem jsem mohl mluvit sám se sebou. Tak moc jsem si přál sdílet příběhy s ostatními, až se mi naskytla příležitost vyprávět svůj vlastní. A tak jsem se zrodil. Tak se zrodilo jediné živé kupé, které vyprávělo příběhy. To kupé, které se zdráhalo otevřít jednu hloupou krabici, ve které byly fotografie z prvního dne tohoto měsíce před spoustou let. Fotografie obsahující nerozlučné přátele v jejich nejoblíbenějším kupé.

   ,,Děkuju. Děkuju, že jsi mi to pověděl." Vstala dívka, když vlak již skřípal, jak se brzdy snažily zpomalit jeho rychlost. Přešla ke dveřím a krabici vrátili na své staré místo. Neotevřela ji. Ani nechtěla vědět co je uvnitř, ale nějak podvědomě jsem věděl, že přesně ví, co se uvnitř skrývá. Věděla o mé minulosti i o přátelích mě minulosti.
   S posledním zapískáním brzd otevřela dveře a věnovala mi poslední pohled, než odešla do noci venku, zahájit nový život. Ne však bez jediného slova. Ne, moc dobře jsem slyšel co říkala. Moji přátelé, kteří tu prožili značnou část života byli její rodiče. Ona byla pokračováním jejich generace, to v ní tepala stejná krev.

Téměř jistě jsem věděl, že se příští rok vrátí. A ne sama, začne tu nová skupina přátel a až odejde ona, přijde zase nová. Teď jsem to chápal. Tohle byl můj účel. Ne litovat sám sebe, že jsem nepoužitelný, ale očekávat nové a nové studenty a vyprávět jim příběhy, které by jinak byly zapomenuty. Příběhy, které mohly změnit svět.

Zadání: I místa mají paměť a mohou vyprávět příběhy (do 31.10. 2022)
Od: Apolena3