Odjakživa jsem slýchával příběhy o životě potom. Potom co náš život tady nahoře skončí a my se budeme muset přesunout do světa pod námi, do podsvětí. Tam začínal nový život. Život začínající smrtí. Takový život naopak.
Byly to příběhy smutné a plné starostí, co by dítě jako já nemuselo vědět. Jenže v tom byl ten problém. Já nebyl normální dítě.
Znal jsem příběhy o velkých medvědích hrdinech, o orlích králích a srnčích bohyních. O statečnosti, smutku, zlomení. Znal jsem je na zpamět, dokázal bych je převyprávět i o půlnoci, ale to bylo málo. Nikdo mě nemohl připravit na to, co uvidím až se tam dostanu. Nikdo mi mohl vysvětlit co se stane. Co bude potom. Jestli zvládnu přežít a zas moct žít. O tom se mi asi zapomněli zmínit.
A proto jsem tu jen seděl. Už dávno mě přešel smutek, že můj život skončil. Že už rodiče, příbuzné, kamarády nikdy neuvidím. Že začnu nový život...s tím jsem byl smířený. Ale něco bylo jinak.
Jako každý člověk, bych i já měl dostat svého průvodce. Průvodce podsvětím a peklem, který by mi pomohl a ukázal co a jak. Jenže nikde nebyl. Nevím jak dlouho jsem čekal na tom děsivém místě plném odkvetlých pampelišek. Nemohl jsem počítač čas, žádné slunce, měsíc ani hvězdy se tam nenacházely. Nebylo tam nic. Jen nekonečná louka se spoustou plevele.
Přeci bych měl poznat, až se tu zjeví. Nebo to byl mravenec a já měl souzeno si ji nevšimnout a sedět tu navždy? Nikdy se nepokusit o nový život? Ne. Tohle jsem hodlal zvládnout. Když už mi tenhle nevyšel. Musel jsem to alespoň zkusit.
Zvedl jsem se. Bylo zvláštní chodit, máchat rukama a volně dýchat, když to předtím nešlo. Nepamatuji si, že bych se někdy učil chodit, ale přesto jsem šel. Snad jako by mi nějaký hlas našeptával jak to mám dělat. Jak klást jednu nohu přes druhou a já tomu rozuměl. Slyšel jsem ho.
Bylo vždy smutné sledovat blízké lidi odcházet, ale vždycky jsem věděl, že už jim jim je lépe. Při každého si přišel průvodce a on mohl odejít. Měl s kým. Ale já ne. Já byl sám, jako celý svůj život. Já přijímání neměl, byl jsem moc slabý abych mohl zkoušku podstoupit. Ale měl jsem. Alespoň bych umřel s někým a ne sám. Jako teď.
Šel jsem dál a dál a dál a dál. Mohl jsem ujít jak desítky tak tisíce kilometrů, ale zdálo se, že louka konce nemá. Bylo možné, že se odtud dalo dostat jen s pomocí průvodce a já tu ztrácel čas naprosto zbytečně. Ale nehodlal jsem to vzdát. Pokud měl trávník konec hodlal jsem ho najít za každou cenu.
Přemýšlel jsem, co se asi stane se zbloudilými dušemi, jako byla ta má. Jestli někdy najdou cestu pryč. Jestli někdy zas budou moct žít život, pak umřít a zas žít a zas umřít. Opakovat ten nekonečný cyklus stále dokola, dokud se nerozhodnou přestat. Dokud nebudou tak unavení, že už nebudou moct pokračovat dál a budou se moct připojit ke svým nejbližším. Také jsem chtěl zažít takový osud. Stejní jako museli mít moji bratři.
Vzpomínal jsem na jejich přijímání a na jejich průvodce. Tenkrát byly symboly nad jejich hlavami nejjasnější. Moc dobře jsem je před očima viděl ještě teď. Jasná modrá sova, zlatý kůň a nebesky bílý pes. A nad mou hlavou...nebylo nic. Jen prázdnota, která nebyla žádným symbolem zaplněna. A jak by taky mohla, když nebyla žádnou zkouškou vyvolána.
Rodiče mi vyprávěli o příbězích z podsvětí. Byli totiž lidé, kteří si své životy a zkoušky v podsvětí pamatovali. Věděl jsem o každé zkoušce, která mohla nastat v mém případě. Jenže nenastala a já se dal plahočil loukou osamělý bez pomoci.
Když jsem přestával doufat, že ještě někdy uvidím slunce nad hlavou, víte ve vlasech nebo dokonce vodu mezi prstama a teplo na kůži objevilo se v dálce konečně něco jiného než pampelišky. Zrychlil jsem. V hlavě se mi mísili myšlenky co to je a jestli mě konečně čeká nějaká zkouška. Jestli se nade mnou sám pan podsvětí slitoval a rozhodl jinak než v mnoha případech, že můžu zkoušky zvládnout sám.
Cítil jsem lepší pocit. Teď jsem věděl, že na mě bude rodina pyšná, že budou vědět, že i přes můj krátký a špatný a nemocný život plný bolesti budu mít další možnost. Možnost být lepším člověkem a zažít něco víc. Víc než jsem kdy snil.
S výhledem na vrcholky vysokých hor se špičkami v oblacích a a pokryté sněhem mě zaplavilo něco divného. Možná to bylo i malým hnědým ptáčkem, který se mi usadil na rameni. Cítil jsem to.
Byla to naděje.

Zadání: povídka o jakémkoli druhu pposmrtného života
Od: Medoslav