„Alicio? Ty boty mi jsou už malé," povzdechl jsem si hnedka tak z rána. Marně jsem si snažil obout hnědé lakýrky, které mi připravila žena, která se o mne starala více než vlastní matka.

Narovnal jsem se v zádech, v rukou držící ony malé lakýrky a pohled upřený na mou chůvu, která ještě očisťovala mé sako od těch nejmenších nečistot.

„Hned Vám je přinesu, mladý pane," usmála se na mě drobnými rty, ale neodvážila se ukázat i zuby. Nikdy to nedělala. Nikdo to nikdy nedělal. Smáli se pouze jeden na druhého, Zelený na Lososovou, Modrý na Zeleného... Ale nikdo se nikdy neusmál tak, aby ukázal zuby i mně, Hunterovi. Báli se, že bych je za to nechal potrestat? Že bych to bral jako urážku nebo výsměch? Otec možná ano, ale já ne.

„Neobtěžuj se, dojdu si pro ně, nohy mám," odpověděl jsem ji s povzdechem. Malé lakýrky jsem položil na zem, vyhoupl se ze své postele a přecházel k šatníku, kde jsem také měl vyrovnané boty.

„Máte světlé ponožky, mladý pane, posaďte se prosím," vyhrkla zděšeně.

Zvedl jsem ruku na náznak toho, aby se o to nestarala. Dokázal jsem si vzít boty sám. Dokonce jsem je uměl i nazout a zavázat.

Byla však pravda, že jsem neuměl uvázat ani po deseti letech svého života kravatu. To Alicia musela udělat.

„Neškrtí Vás, mladý pane?" zeptala se při utahování.

„Můžeš ještě trochu," odpověděl jsem jí s pohledem upřeným k oknu, do kterého se opíralo sluníčko , i když ho už pomalu zakrývala mračna.

„Docela krásný den, že?" zeptala se tiše. Tentokrát vynechala ‚mladý pane', určitě úmyslně, ale nereagoval jsem na to. Byla to zbytečná dvě slova, co jsem stále slýchával.

„Neřekl bych," šeptl jsem v odpověď. Žádná neděle nikdy nebyla pěkná, ať bylo počasí jakékoli.

Už nepromluvila. Věděl jsem však, na co by se zeptala, kdyby její jazyk nesvázal strach z vyslovení těch slov. ‚Bojíte se?' otázala by se mne. A já bych odpověděl: ‚Ne, nebojím se. Jenom nemám rád neděle.'

„Prosím, mladý pane, nedávejte si neustále ruce do kapes, vytaháte si je," šeptla ke mně ještě Alicia, když mě předávala do péče dalších. Naposledy mi upravila límec saka, poupravila kravatu, sundala jeden svůj už našedlý vlas z mého ramene a odešla uklízet mou ložnici. Předtím však ještě pokynula hlavou k vysokému muži, který nade mnou přebíral oficiálně zodpovědnost. Asi to udělal schválně, ale na pár sekund si strčil ruce do kapes svého teplého kabátu.

Neměl jsem jak jeho čin komentovat, raději jsem vytáhl ruce ze svých vlastních kapes a podal Averymu do rukou svůj kabát, který jsem si předtím vzal z pokoje, aby mi ho oblékl. „Snídani si odepřu, chci tam být dříve," řekl jsem mu, když mi natahoval první rukáv.

„O více jak hodinu?" zeptal se zmateně.

„Dáme si okružní jízdu po městě," odpověděl jsem mu na to prostě. Vlastně to byl spíše rozkaz.

„Jak si přejte, mladý pane," zamumlal mi za zády, když jsem už kabát měl nasazený a pouze jsem si zapínal knoflíky.

Avery byl oproti ostatním jiný. Možná to bylo tím, že byl první, kdo porušil tabu, které se týkalo dotýkání se, mluvení a tráven více času, než bylo potřeba. Také mi povídal o tom světě, který se odehrával za stěnami sídla. Ač jsem jednou týdně sídlo opustil, nemohl jsem prozkoumávat svět, nebylo mi to dovoleno, ale nikdo mi nikdy nezakázal vyjížďky po městě.

„Pojedeme ke škole?" zeptal se, když mi otevíral dveře od auta, abych mohl nastoupit. Ještě byla zima. Sníh ležel na trávnících, i na příjezdové cestě, ale vzhledem k tomu, že začalo lehce sněžit, nebyl čas na to, aby se neustále odhrnoval. Naštěstí to nebylo akutní. A navíc jsem měl rád sníh, kterého se nedotkla lopata nebo lidská ruka. Ta bílá pokrývka byla něčím krásná, ale zároveň strašlivě děsivá, i když mi dlouho nedocházelo, čím to bylo.

„Ke škole," přikývl jsem, když jsem už seděl v autě. Celý život jsem se divil, proč zrovna ono mělo černou barvu, ač barva mé rodiny byla hnědá. V mém životě bylo všechno hnědé až na auto, které mne vozilo a na erb, který visel na stěně v mém pokoji. Ten měl barvu ledově modrou.

Avery byl mým strážcem, staral se o mou bezpečnost, byl mi vždy v patách, chránil mě před všemi a to vždy, ale nebyl mým řidičem. Tím byl vždy někdo jiný a on zatím seděl vedle mě na kožených sedačkách v zadní části auta. Byla to jedna z mála chvil, kdy si troufl mluvit se mnou jako k sobě rovnému.

„Bojíte se?" takto se mnou mluvil. Ptal se, na co chtěl, říkal co chtěl a vynechával oslovení. V podstatě se mnou mluvil jako s dítětem... kterému vykal.

Mlčel jsem. Bez odpovědi. Alicie bych řekl, že se nebojím, že je to normální, že udělám to, co je mým posláním bez náznaku jakéhokoli citu. Ale Averymu jsem nelhal. On mé lži cítil a já nechtěl, aby mě měl za lháře.

„Chápu Vás. Také bych se bál, ale kdybych mohl, vzal bych vaši povinnost na sebe," dodal.

Stále jsem nemluvil. Sledoval jsem totiž okolí. Domy, lidi, sníh, všechno najednou. Bylo to tak jiné. Viděl jsem tolik barev. V sídle byly pouze čtyři barvy: lososová, modrá a zelená a hnědá. Výskyt přesně v tomhle pořadí. Jestli jsem chtěl vidět někoho Hnědého, musel jsem se podívat do zrcadla nebo počkat na nejbližší jídlo, to byla jediná chvíle, kdy se má rodina sešla. Mámu, tátu, i malého bratra jsem viděl pouze třikrát denně na půl hodiny. Bylo to tak málo, ale otec tvrdil, že více není potřeba. A také říkával, že se budeme vídat častěji, že v neděli spolu strávíme další hodinu na víc. A až bude Ryan v mém věku – až mu bude deset – budeme se vídat mi tři společně na akci, která lidem ukazovala, kdo je vládnoucí rodinou naší země.

První zastávka naší projížďky byla u školy, jak jsem poručil. Řidič pozvolna zpomaloval, až zcela zastavil u světle šedé budovy, která měla okenní parapety a venkovní schody zahaleny v bílém sněhu a na nápisu ‚Škola Eduarda Huntera' neboli mého praprapradědy. Ta škola se řadila ještě mezi školy prvního stupně, takže tam docházela děcka mého věku. Všechny barvy, obě dvě pohlaví. Byla to ještě ta doba, kdy mezi sebou neviděli rozdíly. Byli stejní, byli přáteli a bezstarostní.

„Sem dochází tvé dcery, že ano?" zeptal jsem se tiše Averyho jako každou neděli. Vždy přišla stejná odpověď.

„Ano, ale starší dcera příští rok školní docházku ukončí."

„Aha," odpovídal jsem a pokynul řidiči, aby jel dál.

Škola byla vždy prázdná, nebyla možnost, abych z ní viděl vycházet děti a to mi bylo líto.

Projížděli jsme na můj rozkaz městem ještě více než patnáct minut. Sněžit přestalo krátce poté, co jsme opustili sídlo, dokonce se skrze mraky prodralo opět slunce a lehce ohřívalo promrzlé tváře lidí, kteří museli jít pěšky.

Otáčeli se za tím černým autem. Věděli, že černými auty jezdí pouze ti, kteří nesou příjmení Hunter. A pokud byl Hunter ve městě, něco se dělo... Věděli to.

„Zastavte," porušil jsem z nenadání řidiči prudce.

Zastavil, i když na zasněžené vozovce auto lehce podklouzlo.

„Děje se něco?" zeptal se Avery nervózně.

Opět jsem mu neodpověděl. Místo toho jsem otevřel dveře od auta a vystoupil na chodník.

Avery mne následoval z druhé strany auta, ale nemluvil.

Zavřel jsem dveře a bezmyšlenkovitě se vydal přes chodník na travnatou plochu, která však byla pokryta sněhem, který mi příjemně křupal pod nohami. Mé boty však nebyly tvořené pro procházky ve sněhu a tak jsem brzy pocítil vlhkost, ale bylo mi to jedno.

Pokračoval jsem s lehce pootevřenými rty ke skupince dětí, kterou jsem spatřil v autě. Hrály si ve sněhu a stavěli z něho podivného tvora, který byl tvořen ze tří koulí, které vršily na sebe. Zrovna pokládaly tu poslední kouli, když chlapec, možná o dva roky mladší, než jsem byl já, zpozorněl a strčil do dívky v dlouhém kabátku po jeho boku. Ona následně tiše houkla na dva další chlapce a ti rychle nandali kouli na její místo.

„Mladý pane," slyšel jsem za sebou Averyho. I jeho jsem zastavil zvednutím ruky jako ráno Aliciu.

„Počkej na mne u auta," poručil jsem mu a pokynul prsty směrem k vozidlu, ke kterému se podle křupání ve sněhu také odebral.

Děcka, která nemohla být starší dvanácti let, se na mne dívala možná s údivem, ale spíše se strachem. Žádné však nemluvilo, protože netušili, co říci někomu, jako jsem byl já.

Kromě děvčete v lososovém kabátku tam byl chlapec v modrém, to byl ten, který vypadal, že je nejmladší a poté o něco starší chlapci v zelené a žluté, ti museli být starší než já. Ten v žluté měl navíc mnohem tmavší pokožku než ostatní děcka. Napovědělo mi to, že to nebudou sourozenci, minimálně ne všechny, ale třeba sousedi nebo... přátelé.

„Co to stavíte?" zeptal jsem se jich. Ne však zvídavě, ale spíše káravě, jako jsem se ptal vždy všech na všechno. Zdědil jsem ten tón po otci a nešlo to ovlivnit.

Žádný z nich mi neodpověděl. Zamračil jsem se a položil svou otázku znovu a tentokrát přísněji.

„Sněhuláka," odpověděl rozechvěle chlapec v zeleném.

„Proč?" tázal jsem se nadále.

Pár sekund bez odpovědi. Děcka se na sebe zmateně dívala a snad se snažila vymyslet odpověď. Cožpak netušili, proč staví tak nepotřebnou věc, jako byl nějaký sněhulák z vody, která byla v pevném skupenství?

„Naši rodiče nám to dovolili, stavíme ho pouze pro radost... pane," odpověděla mi slabým hláskem dívka.

„Pro radost...?" šeptl jsem si polohlasně pro sebe.

Podíval jsem se na onoho sněhuláka, na skupinku dětí a zamračil se. Hloupá to děcka... Mohla dělat cokoli užitečného, třeba se učit, ale ona stavila něco, co brzy roztaje?

Otočil jsem se na patě a blížíc se k Averymu mu poručil: „Shoď ho."

S tichým souhlasem můj příkaz vykonal, i když na něm bylo vidět, že nechce.

Avery na mne už nepromluvil a byl jsem za to rád. Navíc jsem mu neměl co říci. Nadále jsem z okénka v autě sledoval okolí, i když tentokrát už s menším zájmem. Už jsme se totiž neprojížděli, ale cíleně jsme jeli k náměstí, kde by podle času už měli čekat lidé, Strážci pořádku a obžalovaný.

Otec měl přijet až jako poslední.

A jak jsem předpovídal, tak to bylo.

Náměstí bylo zaplněné těmi, kteří dosáhli už jedenácti let věku a byli mužského pohlaví – tak znělo pravidlo. Všemožné třídy pracující, ale i studující třídy se mísil pod pódiem v centru města a všichni čekali na tradiční popravu, která se konala v neděli o jedenácté dopoledne. Tato poprava však měla být jiná, jelikož to byla první neděle poté, co potomek prezidenta Mortetasu oslavil desáté narozeniny. A tím potomkem jsem byl já. Měl jsem vykonat onu popravu před zraky lidí Hlavního města a hlavně svého otce.

Proto se mě Alicia a Avery ptali, zda se bojím.

Počkal jsem, až mi Avery otevře dveře od auta, vystoupil jsem a za doprovodu dalších dvou Modrých, tentokrát Strážců pořádku, jsem se odebral na své místo na pódiu, kde jsem čekal na svého otce, který popravu zahájí, sledoval jsem obžalovaného a přitom si v hlavě dokola přemítal to, co o něm vím.

Ten obžalovaný byl vlastně obžalovaná. Emma Fullerová, devatenáctiletá dívka, zlodějka, odcizila léky proti bolesti z nemocnice a následně pomocí nich chtěla spáchat sebevraždu předávkováním. Na krádež se však přišlo a kamery Strážce pořádku dovedly až k Emmě Fullerové, která ještě svou sebevraždu nestihla uskutečnit. Byla tedy odsouzena k smrti za krádež a pokus o sebevraždu, který byl v naší zemi téže trestán... Pokud byl samozřejmě neúspěšný nebo se na člověka přišlo ještě předtím, než se o to pokusil.

Stále jsem si opakoval, že zabití člověka nic není. Že pouze uchopím zbraň, přiložím ji obžalované ke spánku a jakmile bude vysloveno obvinění, stisknu spoušť a ukončím tak život jednoho z mnoha zločinců.

„Hračka," šeptal jsem si pro sebe až do doby, než se dostavil můj otec, prezident Mortetasu.

V té chvíli ruch na náměstí utichl. Poprvé jsem tak zaslechl vzlyky Emmy Fullerové a zarazil se. Ta dívka chtěla sama zemřít, chtěla se zabít, ale přesto plakala, když jí měl život vzít někdo jiný.

Vytěsnil jsem její nářek z hlavy a raději se koutkem oka podíval na svého otce, který se postavil po mém boku.

Viděl jsem ho proti slunci, mohl jsem tak vidět pouze obrys jeho obličeje, rovný nos, tenká ústa a také propadlé ledové oko, které se dívalo mým směrem. Držel se na rozdíl ode mě vzpřímeně, jeho záda byla rovná, hruď lehce vystrčená dopředu, nohy přiražené k sobě, špičky bot lehce vybočené do stran a ruce spojené za zády. Pokusil jsem se ho napodobit, ale připadal jsem si směšně. Nehodlal jsem však své držení už měnit.

Pak musel můj mozek na chvíli vypnout nebo jsem vzpomínky na tu situaci zcela vytěsnil, ale nepamatuji si nic, co se dělo až do té doby, než jsem z ničeho nic stál necelý metr od Emmy Fullerová, která klečela v lososově růžových šatech na zasněžené zemi, s rukama spoutanými za zády a lehce se klepala. Už ani nevzlykala.

Jeden Strážce pořádku mi podal na polštářku položenou zbraň. Opatrně jsem ji uchopil a otřásl se nad tím, jak byla její rukojeť ledová. Věděl jsem, co s ní mám dělat, musel jsem se učit střílet, ale vždy pouze na černobílý terč. Teď byl mým terčem Emmyn spánek, který zakrývaly její kaštanové vlasy.

Zalkl jsem se, když se má ruka automaticky natáhla a přitiskla Emmě hlaveň zbraně ke spánku.

Nevím, zda ten další, sotva slyšitelný vzlykot vyšel z jejích nebo z mých úst.

„... je odsouzena k smrti," slyšel jsem, jak dokončuje otec svou řeč. Stále mi zbývalo pár vteřin.

Ruka se mi mezitím začala neuvěřitelně třást, doufal jsem, že si všichni budou myslet, že chladem, ale bylo to strachem.

„... vykoná Joshua Hunter, prvorozený syn...," mluvil tentokrát Strážce pořádku, který mi předal zbraň.

„... vykonejte popravu," dořekl to všechno otec.

To byl signál, který mi sděloval, že mám zmáčknout spoušť.

Ale jako bych měl prst ze dřeva. Nemohl jsem jím pohnout. Třásla se mi ruka, prst se nemohl pohnout, ač jsem se snažil. Chtěl jsem přestat, chtěl jsem zamířit hlaveň k zemi, abych nikoho nezabil, ale jakmile jsem své ruce dal příkaz, aby se snesla podél těla k zemi, ukazovák mé pravé ruky ožil a zmáčkl spoušť.

Propustil jsem toho dne Aliciu pro jeden večer ze služeb a požádal Averyho, aby vykonal její povinnosti. Alespoň tu jedinou a to byla ta, aby mi přečetl úryvek z knihy, kterou Alicia rozečetla před pár dny. Ani nevím, co to už bylo za knihu, není to důležité.

Ležel jsem už ve své posteli a tiskl si tlustou deku ke své tváři. K Averymu jsem měl nastavená záda, poslouchal jeho hlas a přitom tiše plakal. Ale ne dostatečně tiše, aby mě neslyšel.

Zaklapl knihu, odložil ji s tichým žuchnutím na noční stolek a místo toho položil svou ruku na deku v místech, kde jsem měl pravou paži.

„Byl jsi odvážný," řekl, ale já si jeho slova převedl na svá vlastní. Ta zněla: „jsi vrah."

Lehce stiskl, sevřel tak jemně přes deku mou paži, ale nedonutil mě tak, abych se na něho podíval.

Postřehl jsem, že mi Avery poprvé tykal, ale uvítal jsem to. Potřeboval jsem, aby se mnou pro jednou někdo nemluvil jako s mužem... Ale jako s chlapcem.

„Je mrtvá...?" zavzlykal jsem nenápadnou otázku. Odpověď jsem znal, ale neuvěřitelně moc jsem chtěl, aby mi Avery má slova vyvrátil.

„Netrap se nad tím, byla zločincem," uklidňoval mě. „To, co si udělal, bylo správné."

Stáhl se mi žaludek při otázce, kterou jsem Averymu po jeho slovech položil: „Tak proč to tolik bolí?"

„Protože jsi člověk. Někdy nás to bolí, i když uděláme správnou věc," odpověděl s neuvěřitelným klidem.

„Nechci, aby to bolelo," vzlykal jsem i nadále.

Nejdříve to nebolelo, byl jsem rád, že jsem to udělal, že jsem nezklamal otce. Ale pak z Emmyiny hlavy začala téct krev a zbarvovala bílý sníh do ruda. Vyděsilo mě to. Až poté jsem si uvědomil, že jsem navždycky vzal život mladé dívce, připravil tak rodiče o dceru a nejspíše tak i někoho o sestru, kamarádku... Možná i o budoucí manželku. Jakmile jsem dorazil zpět do sídla, zavřel jsem se ve své ložnici a nevyšel na oběd ani večeři. Až navečer jsem dovnitř pustil Averyho, protože jsem u sebe nikoho jiného nechtěl.

„Je mi líto, co cítíš," zašeptal.

„Je na mě teď otec pyšný, když jsem tu dívku zabil?" ptal jsem se nadále.

Dlouho neodpověděl, ale pak přeci jenom řekl: „Otec by neměl být pyšný na to, že jeho malý syn zabil člověka, měl by být pyšný na to, že něčí život zachrání."

A tentokrát jsem zase neodpovídal já. Nevěděl jsem, jak zachránit něčí život, ale za to jsem věděl, jak lidské životy brát a bylo to pro mě možnější než to první. Pochopil jsem, že na mě otec nikdy nebude pyšný.