„Nemysli na to. Není to tvoje vina." To mi opakovala babička Mary od chvíle, co jsem schopen si vybavit. Moje nejranější vzpomínka se datuje zhruba do doby, kdy mi byly tři roky. Plus mínus, protože nám se roky počítají trošku jinak.

Říkají nám Gordi, my sami se ale považujeme za lidi. Proč by taky ne, byli jsme na Zemi mnohem dříve, než ti, co si toto označení teď nárokují. Objevili se tu teprve před pár desítkami tisíci let a už se tu rozmnožují jak myši pomalu geometrickou řadou. Fuj, ten jejich způsob je navíc nechutný, co mají na tom upachtěném a upoceném aktu, fakt netuším.

A přitom to začalo tak nevinně.

Můj taťka chtěl kamaráda. Takového, aby vypadal jako on, aby byl nenáročný na údržbu a uměl se sám nakrmit. Tak mu dědeček Lee vyrobil prvního člověka.

„Frankie," kladl mu na srdce, protože můj táta se jmenuje Frank. „Frankie, musíš na něj být hodný. Pěkně si ho pojmenuj, dávej mu vodu a jídlo a dívej, tady jsem mu udělal odpad," ukazoval mu na malém Adamovi, jak jej můj tatík pojmenoval, vylučovací ústrojí. „Chovej se k němu hezky a zkus ho něco naučit. Já nevím, třeba aby přiběhl na zavolání a aby chodil dělat svou potřebu na jedno místo," pokrčil děda rameny.

„Dobře tati, děkuju, Adam je můj nejlepší kamarád!" křičel radostně můj táta.

A tak se tu ti malí smrtelníci vyskytli. Žádný Bůh, žádná Darwinova teorie o vzniku lidstva, žádné vysazení nepovedených vzorků mimozemšťany.

Člověka, potažmo celé lidstvo, stvořil můj dědeček Lee. To bylo tak.

Adam byl sice docela učenlivý a můj táta se jeho výcviku věnoval opravdu svědomitě, stejně ale začal po čase strádat. Najednou mu spousta věcí nešla, byl hrozné poleno. Jak rychle rostl, začaly mu po těle různě rašit chlupy, vypadal spíš jako opice, než jako třeba já. Taky se často drbal v rozkroku, asi kvůli tomu ochlupení, to nedokážu posoudit. Jenomže vždycky po tom dostal nějaký nápad. Nutno říct, že většinou takový, který vedl k nějaké katastrofě. Kdybyste to chtěli vědět, tak my máme normálně vlasy a pak klasicky řasy a obočí, gordům rostou ještě vousy. Gordice vousy nemají, natož nějaké chlupy? No fuj. Natož se škrábat mezi nohama.

To už jsem se ve vyprávění přehoupl k jádru problému, k Evě. Děda Lee usoudil, že Adam není nemocný, ale že je mu jako samotnému samečkovi určitě smutno; zvířata přece také žijí v páru nebo ve stádě, že jo, a tak mu vyrobil samičku. Nějakou dobu to fungovalo, Frank měl radost, že má už dva kamarády a Adam měl radost, že má někoho, kdo je stejný jako on. Sice vypadal jako my, Gordi, ale přece jenom věděl, že se lišíme. Ochlupení už jsem zmínil, potom ale třeba vylučování, to máme úplně jiné a řekl bych, že o hodně praktičtější. No ale co mohl čekat, děda Lee přece není žádný neetický patlal, a nemohl tak klonovat vlastní druh. Nicméně inspiraci tedy měl pořádnou, kulantně řečeno. Pokud jsme obleční, člověka od Gorda nejde rozeznat.

Teď vám popíšu z babiččina vyprávění něco, co nikdo neví. A z babiččina proto, že dědeček Lee už nežije a můj tatík o tom nechce mluvit. I když netuším proč. No a já jsem se vylíhl až hodně času po těchto událostech.

Adam jančil. Podrbal se v rozkroku a rozeběhl se za Evou s rozevřenou náručí. Ve tváři měl ale tak zvláštní výraz, že Eva raději vzala nohy na ramena. Protože ještě neuměl moc mluvit a ve vyjadřování svých potřeb nebyl dvakrát zběhlý, naháněl Evu po celém širokém okolí. Ta, vyděšená z toho divokého a chlupatého monstra, ukryla se v zahradě u našeho obydlí. Vylezla na strom, a jelikož toho tupce Adama nenapadlo podívat se nahoru, docela jí vyhládlo. Začala se ládovat jablky, která na stromě rostla. Seděla si tam a debužírovala, když najednou spatřila velkého zeleného hada. A protože Eva tak prostá duchem nebyla, jako náš drahý Adam, napadlo ji, že hada na něj poštve. Aby se ho zbavila. Začala tedy dumat nad tím, jak by se to dalo provést, aby se co možná nejlépe zbavila obou zvířat naráz.

Adam zuřivě vrčel a běhal po zahradě sem a tam. Vydával prapodivné skřeky a taky se potil. Další divná věc, kterou my naštěstí netrpíme.

Eva najednou zjistila, že aniž by vymyslela nějakou kloudnou taktiku, had se k ní rychle přiblížil. Asi nebyla tak chytrá, jak si myslela. Had se jal Evu ovíjet, mačkat a dusit. Ona chtěla zavolat na Adama o pomoc – najednou by se jí ten upachtěnec docela hodil. Jenže nevydala ani hlásku, musela šetřit dechem na boj s hadem a taky byla v jeho dost těsném a silně znepokojivém sevření. Z posledních sil sáhla pro nejbližší věc, kterou bylo jablko. Nejprve se jím snažila umlátit hada.

Bez úspěchu.

Tak jím mrštila a šťastnou náhodou se trefila přímo do Adamovy mastné hlavy. Ten se podrbal, tentokrát na hlavě, vydal cosi, co znělo jako „jau" a za stálého drbání se v rozkroku se do jablka zakousl.

A tu ho osvítilo! Anebo ne, po pravdě se začal dusit kouskem ovoce, protože to byl primitiv a hltal. V hlubokém nádechu na záchvat blížícího se kašle se zaklonil a uvidět Evu. Začal se mlátit pěstí do míst těsně v trojúhelníku mezi žebry a provedl tak to, čemu se dnes říká heimlichův chvat. Už tenkrát mohl být slavný, což ho v tu chvíli ale asi moc nezajímalo. Vzpříčený kousek jablka i se stopkou vyletěl z jeho úst ukázkovým obloukem.

Adam se podrbal v rozkroku na znamení vítězství, a co mu bosé nohy stačily, utíkal k jabloni. Začal se drápat nahoru, ale nesoustředil se. Napadlo jej, že je přece silný, nejsilnější alfa samec široko daleko! Mou rodinu Gordů nepočítal, otec byl ještě poměrně malý, dědeček zase starý a hlavně byli jiní. Tak, jak se díval na Evu, se na mou babičku Mary nikdy nedíval. Prostě cítil, že jsme jiný druh. Ale zpátky na strom. É k Evě.

Začal tedy nebohou jabloní třást, bušil do ní pěstmi a kopal do jejího kmene jak smyslů zbavený.

Konečně přišel ten správný kýžený úspěch a Eva, stále omotaná hadem, žuchla dolů. Adam se podrbal v rozkroku. Možná na znamení vítězství, možná si tímto rituálem chtěl vyvolat nějaký chytrý nápad. Jako vždycky.

Jal se z Evy hada odmotávat, ten byl ale ohromně silný. Adam klečel, dřepěl, tahal a štípal a dokonce kousal. Hada, ne Evu. Ze všech svých sil se zapřel o kmen stromu a obludu z Evy stáhl. Vysílen se k ní dopotácel a padl na ni. Klečel nad ní a zhluboka oddychoval, jenomže co teď? Eva se stále nehýbala. Podrbal se v rozkroku a vzpomněl si, že je přece silný.

Párkrát tedy propleskl Eviny sinalé tváře. Neprotestovala, tak chtěl pokračovat, myslel si, že je na správné cestě.

Jenomže zpozoroval, že tváře jí opět znachověly. Takže bylo nutné udělat něco jiného. Zoufale se rozhlížel, hledal mého tatíka, aby mu pomohl. Ale ten nikde v dohledu. Zahlédl pouze babičku Mary, která na něj cosi křičela a snažila se k nim dostat, seč jí síly a pochroumaná noha stačily. Problém byl, že on neuměl mluvit a tak vůbec nerozuměl, co na něj moje babi křičela. Zprudka oddechoval a přemýšlel. Prohrábl si rozkrok a nápad byl tu!

Sklonil se k nebohé Evě a vydechl do jejích úst celý obsah svých plic. To opakoval několikrát, povzbuzen tím, jak se jí zvedala a zase klesala hruď. Avšak ona se stále nehýbala, neotevřela oči, neusmála se na něj tak, jak to obvykle dělávala.

Naštvaný a frustrovaný bacil pěstí do země vedle ležící Evy. A pak znovu a znovu, spustily se mu slzy, a jak neviděl, praštil do hrudi ležící ženu. Ta se sípavě nadechla a začala chrchlat a plivat kolem sebe.

Adam vydal neartikulovaný skřek. Z plna hrdla oslavoval své vítězství.

V náhlém popudu se sklonil ke své družce a políbil ji na rty. Ten dotyk jejích hebkých a vláčných úst na těch svých, když jí do nich vdechoval vzduch, se mu náramně líbil. Chtěl vědět, jaké ho asi je, když není v bezvědomí.

Potom přesunul tuku na její obdařený hrudník, tam měl přece taky své zásluhy, takže bylo v nejlepším pořádku si to tam trochu promačkat a otlapkat.

No a pak... Pak se babička Mary honem rychle otočila a utíkala zase pryč. Tady vždycky poznamená, že ji v tu chvíli noha snad ani nebolela, jak metelila z dosahu.

Adam se podrbal v rozkroku a zjistil, že to tam má poněkud jiné, než dosud. Tiskl se k Evě, která se stále střídavě zmítala v záchvatech kašle, jak se nemohla nabažit toho, že může opět dýchat a hypnotizující úlevy. Teď už se kolem ní neovíjel had škrtič, ale Adam. Tiskl se k ní a ubíral jí vzduch, byl zpocený a jeho pižmo mělo takový zvláštní pach.

Pach. Proto se asi spolu takto pachtí. Od té doby to dělali stále. Všude, na všechny způsoby.

A proto je dědeček Lee mému tatínkovi zabavil a vyhodil je z naší zahrady, podle něj byli nejspíš kazoví.

Tady by se mohlo zdát, že můj příběh končí. Ale chyba lávky. Ukázalo se, že zejména Eva byla velmi učenlivá a pochytila základy našeho jazyka. Naše zvyky, které odkoukala od babičky Mary a dědečka Leeho, zejména jak se chovali k sobě a taky k mému tatínkovi.

Adam byl silný, houževnatý a ona chytrá. Což stačilo k tomu, aby se spolu usadili tam, kde je dědeček vysadil. Našli si jeskyni, ve které Eva vykouzlila teplo domova. Přesně věděla, kdy má přitlačit a kdy ubrat a hlavně, kdy má Adamovi pomoct s drbáním se v rozkroku. Po nějaké době zjistila, že tento jeho rituál je docela příjemný i jí a zejména pro ni velice výhodný.

Potom totiž přicházel na ty nejlepší věci. Rozumějte – vždy a všechno řídila Eva. Za všech okolností. Jen to uměla navléknout tak, aby měl Adam pocit, že na to přišel on sám a že to je přesně to, co chce.

Netrvalo to dlouho a začali se množit.

Když je můj tatík Frank konečně po několika letech našel, měli už docela slušnou smečku. Evidentně v tom jejich pachtění našli zalíbení. Chtěl se s Adamem a s Evou znovu setkat, pochválit je za jejich pokroky, ale smečka mláďat se na něj vrhla a zajala jej.

„Adame?" snažil se volat Frank, „to jsem já, Frankie, tvůj nejlepší kámoš!" Tlupa malých špinavých umouněnců ho očichávala, jako kdyby to byla zvířata. No, i když... Ale ne, nebudu pořád připomínat, že je můj děd Lee považoval za kazové výrobky.

„Fra-nký," ozval se bručivý hlas z temnoty velké členité jeskyně. Tatík si pomyslel, že si vzali příklad z našich staveb obydlí, které byly vysoce efektivní. Naše domovy bych možná přirovnal k dokonalejším termitištím. Stavby máme aerodynamické, vzduch v nich efektivně cirkuluje a udržuje ideální teplotu jak za veder, tak v mrazu. A tohle bylo podobné, samozřejmě podle toho, co otec ze své nevýhodné pozice viděl.

„Fran-ký," ozval se tedy, jak tatík uviděl, Adam. Vypadal... No, poněkud zpustle. Měl dlouhatánské vousy i vlasy, byl do půl těla nahý a jen kolem beder měl uvázaný nějaký hadr.

„A-ahoj, Adame, to jsem já, pamatuješ?" zkoušel to nesměle táta, protože stále nevěděl, jak bude reagovat. Jestli třeba nevydá povel své smečce, aby jej opekla na ohništi, co on mohl vědět.

„Ty rád, já rád, my kama-rád," zazubil se na něj Adam a podrbal se v rozkroku. Tatík si oddechl.

„Sláva, pamatuješ se na mě. Mohl bys mě, prosím..." a očima a bradou naznačoval, aby jej ti malí i větší, z nichž se někteří zamyšleně drbali v rozkroku, pustili.

„Děte po svým," obořil se na ně Adam. Většina jej neochotně poslechla, až na pár samiček, které si tátu zálibně prohlížely. Tatík nasucho polkl a těkal očima z Adama na samičky a zpět. Úplně maličcí človíčci se mu batolili u nohou a tahali jej za kalhoty, boty a nejvíce je zajímaly tkaničky. Adam zavrčel a tím odehnal i okounějící samičky, které se podobaly tu na Evu, tu na Adama anebo na oba.

Chtěl jsem vědět, jak se vám daří," tahal se nervózně Frank za výstřih trička, které měl na sobě. „Nevěděl jsem, kam vás táta odvedl, řekla mi to až maminka po tom, co táta zemřel."

„Zem-řel? Co zem-řel?" díval se na něj Adam

„No, jak bych ti to... Honil divočáka, ale divočák nakonec chytil jeho. Byla to bachyně a bránila mladé," pokrčil rameny. „To je fuk. Kde máš Evu?" rozhlížel se po jeskyni.

„Pšššt, ne Eva, šššt," zakoulel Adam očima.

„Adam?" ozval se dutě skřípavý hlas.

„Ajajajaaj," zaúpěl Adam a zuřivě se podrbal v rozkroku. „Ty pryč!" řekl honem naléhavě a vystrkoval tatíka z jeskyně. Bohužel pro něj ale ne dost rychle.

„Kde to je?" vřískla Eva stojící v ústí jeskyně, jako ztělesnění Bohyně hněvu. Frank se zastavil a nevěřícně na ni zíral. Byla totiž obrovská. Ta tam byla ta krásná napodobenina Gordice, jíž vyrobil jeho otec! Nyní před ním stála žena a obrovským břichem. Tatík začal couvat, ale jak už to bývá, zakopl a upadl. Eva vydala svým hlasem, jenž očividně zůstal poněkud poznamenaný soubojem s hadem, protože skřípal a sípal jako kamínky pod botou.

„E-evo?" optal se s nadějí, že se přeci jen třeba jen zmýlil. Podíval se vystrašeným pohledem na Adama, který jen bezmocně přikývl. V cuku letu se k nim přihrnuly všechny děti, které vyslyšely matčin rozkaz a přivedly oba zpět. Franka v podstatě donesli, protože ti malí se na něj přilepily, všude cítil jejich maličké buclaté a špinavé ruce, tudíž neměl dost sil na to, aby vstal a šel po svých.

Od starších samiček, které na něj zvláštně koulely očima, aby je vzápětí mhouřily a pootevíraly přitom ústa, cítil i doteky tam, kde měl Adam s Evou vylučovací ústrojí. Všímal si, jak je to zvláštně zarazilo a chovaly se k němu najednou jinak, odtažitěji.

„Ty," zaskřípala Eva, „sem."

„Já – chtěl jsem se podívat, jak se vám vede, nevěděl jsem, kam vás táta odvedl," snažil se i jí Frank vysvětlit, proč nepřišel za svými nejlepšími přáteli dříve. Tady je nutné uvést, že opravdu truchlil. Plakal a dožadoval se svého otce, aby mu jeho mazlíčky přivedl zpět. Děda Lee se ale nedal, vyrobil mu spoustu náhrad, jako gibony, orangutany anebo šimpanze, kteří jako jediní dokázali trochu jeho zraněné srdce obměkčit. Mezitím i on, Frank, vyrostl, našel si ženu – mou maminku a vylíhl jsem se jim já. Byl jsem ještě čerstvý, v bláně zabalený kokonek, když se otci podařilo Adama s Evou nalézt.

„Chci muže," zachraptěla Eva rozkaz a Frank se na ni nechápavě podíval. Zvedl tuku k Adamovi, že jako jestli jej nevidí? Ten se bezradně drbal v rozkroku. „Jeho mám. Chci muže jí a jí a jí taky," bodla postupně prstem do několika svých kopií, jež vypadaly aspoň trochu odrostleji, asi jako ona s Adamem, když byli mým dědem Leem vyhnáni z naší zahrady.

V tomto momentě babička Mary vždy přestane vyprávět a hladí mě po hlavě. Sice už jsem velký a dospělý, ale ona si přesto vždycky vzdychne a řekne: „Nic si, chlapče nevyčítej. Nemohl jsi jinak. Kdybys nenašel dědečkovy záznamy a nevyrobil je, nejspíš by nikdy Frankieho nepustili. Není to tvá vina."

Já jsem to ale cítil jinak. Stvořil jsem lidstvo. Dokončil jsem zkázu, kterou započal můj děda Lee tím, že tátovi chtěl pořídit mazlíčka. A teď my žijeme v utajení. Lidé se množí a zejména samci se neustále drbou v rozkroku. A to i přesto, že uplynulo tolik let.

Některé rituály zkrátka zůstávají neměnné.