„Neboj se, nic se nestane," prohlásil přesvědčeně Radim.

„Bude průser, kámo," kontroval Erik.

„Nesmíš bejt ze všeho tak vycukanej."

„Nejsem vycukanej, jen mám mozek v hlavě."

„Tak z toho vycouvej, co ti na to mám říct?" Radimovi už vážně docházela trpělivost. Jeho kamarád se choval jako panna před prvním sexem a to on rozhodně nemohl potřebovat. Musel se pekelně soustředit na úkol, který před nimi byl. Nebo takhle – před ním. Protože Erik vypadal, že je zralý na omdlení, anebo aspoň na to, aby do něčeho vrazil a udělal tak nežádoucí rámus.

„Nic. Neříkej radši nic a dělej, ať můžeme brzy vypadnout!"

Erik byl vytočený. Dal se ukecat na takovouhle pakárnu a jako parťáka mu Ester přidělila toho nejvíc namistrovaného blbečka. Kdyby jí nechtěl dokázat, že je v pohodě a ona s ním může počítat, a taky kdyby do ní nebyl až po uši zamilovaný, vykašlal by na to. Dnešní večer by trávil nejspíš úplně jinak. Jenomže on Ester zbožňoval a chtěl ji přesvědčit o tom, že je její nejlepší volbou.

„Maličká," drbala malá krátkovlasá zrzka s pihovatým nosem a modrýma očima mezi ušima opelichanou kočku, která vypadala, že proběhla hodně trnitým keřem. „Neboj se, oni se určitě brzy vrátí."

„Bojíš se? A o kterýho?" zasmála se uštěpačně blondýnka s uhrovitým obličejem a maličko zavalitější postavy. „Milujou tě oba, ale koho sis vybrala ty?"

„Mileno, prosím tě," odmávla její slova Ester, „nemel hlouposti. Dělají to tady pro číču, no zejo?" zašišlala na vyzáblou tulačku.

„Je tady najednou nějaká zima, nezdá se ti?" Milena se objala pažemi, jak jen jí to její bujné poprsí dovolilo.

Zrzka zvedla hlavu a nasadila zamyšlený výraz, potom ji naklonila, podívala se doprava i doleva, jako kdyby mohla uvidět a ochutnat chlad.

„Nic. Zdá se mi to jako předtím. Prostě je listopad, co bys chtěla, meze už jsou studený," ušklíbla se.

„Jaký meze?"

„To se jen tak říká."

„Aha. Já znám jenom krajní meze a ty studený asi nejsou. Nevím, ještě jsem o tom nepřemejšlela."

„Hm. To asi bude tím," odtušila Ester a nenápadně protočila oči.

Sklonila se opět ke kočce a prsty projížděla její léty a přírodou zkoušený kožíšek. Všimla si, jak ji Milena pozoruje a při pohledu na zubožené zvíře zhnuseně krčí nos. Kráva, pomyslela si dívka a vzápětí se spokojeně usmála, když kočička začala příst.

„Kdyby šlo o mě, nechtěla bych ani jednoho," pronesla rádoby nezúčastněně do ticha druhá z dívek, sedíc na otočeném starém kyblíku. Špičkou boty kreslila do prachu nahodilé obrazce a snažila se tvářit, že je děsně nad věcí.

A ještě je úplně blbá, dodala Ester v duchu a na svou společnici se usmála. Moc dobře věděla, že by Milena dala cokoliv za to, kdyby si jí někdo všimnul. A to i přes to, anebo možná právě proto, že byla zamilovaná do ní, do Ester. A myslela si, že to o ní nikdo neví, ale pravdou bylo, že to věděli všichni. Dokonce i Zoja a Marika, která zase byla zamilovaná právě do Mileny. Bylo to zamotané a děsně složité. Kdyby si zkrátka narovinu všichni řekli, jak to mají, bylo by všechno mnohem jednodušší. A v téhle době bylo dost podstatné, aby byly věci co nejsnazší.

„Tak jsme tady!" vpadla malá drobná dívka s dlouhými, rozlítanými černými vlasy do bývalého skladiště, ve kterém Ester s Milenou čekaly. Hned za ní se jako povodeň přiřítila druhá černovláska se snědou pletí, Marika. Z jejích nádherných oříškově hnědých očí lítaly jiskry vzrušení.

„Máme nějaký oblečení a taky léky," hlásila Zoja, „a Mari něco čmajzla nějakýmu dědkovi, ale nechce mi říct co."

„Mari, něco jsme si snad řekli..."

„On na mě šahal, Es. To jsem si to měla nechat líbit?" bránila se Marika. „A kde jsou vlastně kluci?"

„Nesnaž se to zamluvit. Dobře, když ses jen bránila, fajn. Cos mu čmajzla?"

„Ale nic. Takovou blbost, sama pořádně nevím."

„Tak to ukaž," natahovala se k ní netrpělivě Zoja.

I Ester byla zvědavá a viděla stejný zájem i u Mileny, která dosud seděla na kbelíku. Kočka v klíně jako by vycítila, že se děje něco zásadního. Posadila se, ocas si způsobně obtočila kolem tlapek a se vzpřímenou hlavou důstojně hleděla na Mariku.

Pihovatou dívku najednou napadlo, jak je celá tahle situace zvláštní. Tahle nesourodá parta, které ona velí. Jak se to stalo? Vždyť jí bylo teprve šestnáct let. Kromě stejně starého Radima a o rok staršího Erika byla ve skupině nejstarší. Když došlo na lámání chleba, holky přehlasovaly Erikův návrh, aby se šéfem stal právě on, prý právem nejstaršího. Marika, které bylo čtrnáct, se ozývala na Esteřinu podporu nejhlasitěji s tím, že je přece všeobecný fakt, že holky mentálně dospívají dříve, takže je vlastně ve skutečnosti právě ona, Ester, nejstarší a hlavně nejmoudřejší. Postupně se k ní přidala i nejmladší osmiletá Zoja a po chvíli váhání i Radim a Milena.

„Jsme tady. Příště jdu s tebou, nebo sám," vyrušil její přemítání Radim.

„Co se vám stalo?" vyjekla Milena.

„Potkali jsme Záhoráky."

„Cože? Tady na Rozvalinách?"

„Jo. Prej se rozhodli, že jim jejich půlka města nestačí."

„Co budeme dělat?" vypískla Zoja a stočila pohled na Ester.

Ta vstala, kočku pevně svírajíc v náručí. Postupně se ke své vůdkyni obrátili i všichni ostatní.

„Musíme s nimi vyjednávat. Je nás pět a půl –"

„Šest," opravila ji Milena. Ester ji zpražila pohledem a Erik se uchechtl.

„Je nás málo a nemáme šanci naše území uhlídat, jak se ukázalo na dnešní hlídce," pokynula rukou k potlučeným kamarádům. „Takže se sejdu s Davidem."

„To ne. To nepřipadá v úvahu. Zbláznila ses? Co když ti něco udělá?" Ozývali se jeden přes druhého. Zrzce lichotilo, že se o ní tak bojí, ale ona věděla něco, co oni ne.

„Nedovolí si nic. Máme jeho kočku."

„No prosím tě, snad nevěříš tomu, že by kvůli nějaký prašivý kočce –" rozohnil se Erik.

„To je ta kočka? Kdes ji vzala?" přitočil se k ní Radim a pohladil zvířátko po hlavičce.

„Jo, přesně ona. Pro ty, kdo nevědí, tak tohle," zvedla tu chlupatou chudinku nad hlavu, „je kočka, kterou měl David ještě před tím vším. Bylo to kotě a on k ní má vztah, jako jsme měli dřív k mámě. Promiň, Zojo." Dívenka sklonila hlavu. Byla jediná, kdo si na mámu ani trochu nepamatoval, protože když se to stalo, ta příšerná a nevratná věc, která vyhladila nejenom mámy z povrchu Země, byla ona ještě docela maličká, sotva začala chodit. Nebýt Mariky, která ji našla a ujala se jí nejspíš by nepřežila.

„Tak to podstatně mění situaci," pronesl Erik.

„A zase mi to spolkli," protahovala se slastně Ester, když se po příjemně strávené hodině v Davidově posteli rozvalovala jako kočka na sluníčku. Hnědovlasý svalnatý mladík se zasmál a přitáhl si ji k sobě pro další polibek.

„Vážně ti spolkli, že je ta vypelichaná potvora moje? A celou tu historku o kočce?"

„No jo. Dokonce si vyprávěli, jak kočku miluješ jako mámu," usmála se dívka, ale přece jenom se trochu zastyděla.

„Hm, a jak dlouho budeme vyjednávat příměří tentokrát?" zavrněl jí těsně u ucha a něžně jí skousl lalůček.

„Po hodně, hodně zimních večerů," zamumlala a odhodila deku, která jí jako jediná bránila v tom, co hodlala opět a znovu udělat.