Poslední sluneční paprsky se odrážely od rozčeřené hladiny jezera a rybáři se vraceli se svými úlovky domů, aby nakrmili své rodiny. Nikdo si nevšiml Stínu skrytého mezi stromy, nikdo mu nevěnoval pozornost. Když už se rybáři ztratili za kopcem, Postava se odvážila vynořit ze svého temného krytu. Muž na sobě měl potrhanou kazajku a staré, černé kalhoty mizející v jezdeckých botách. Přes rameno měl přetažený dobře opečovávaný luk a u pasu pověšený toulec s tuctem šípů smrtících jako vlčí spár. Muž se posadil na břehu  jezera a sundal si boty, poté své ztuhlé nohy, po celém dni téměř nepřetržité chůze, smočil ve chladivé vodě. Z boční kapsy toulce vytáhl drobnou dřevěnou flétnu a začal vyhrávat příjemnou melodii, která se rozléhala po hladině jezera. Písně jež hrával svět už zapomněl, však stromy je hrají i nadále. Nikdo přesně neví odkud tento muž pochází, někteří tvrdí že je to syn nějakého lorda, jež omrzel luxus jeho domova a vyrazil vstříc dobrodružství. jiní zase tvrdí že je to přízrak, duše zbloudilého lovce, která se nedostala do Stříbrného města a teď doprovází jiné zesnulé, aby je nepotkal stejný osud jako jí samotnou. Jisté je že Aegir, stín z lesů či zaříkávač vlků je důležitou součástí koloběhu života, nejspíše tou poslední. Některé texty se dokonce zmiňují o jeho společníkovi, sněhobílé vlčici Astrid. V Arnhaimských legendách je Aegir zmiňován také jako popravčí, tedy Bás, jehož úkolem, je navštěvovat lidi v jejich posledních chvílích a ukončovat jejich trápení svým lukem. Prý pokud se někdo jeho šípu vyhne, stane se navždy nesmrtelnou entitou putující světem živých, jako třeba z legend známý Niall. V roce 784 se Pisateli jménem Taog podařilo sepsat asi nejznámější spis pojednávající o Aegirovi, a to “Stín vlka”. V tomto příběhu se lovec Égir jednoho dne vydá do královských lesů pytlačit když v tom narazí na umírající laň. Égir se po chvíli přemýšlení rozhodne skrýt se do křoví a utrápenou laň nechat svým nářekem přivolat nějakou lepší, větší kořist. Po několika hodinách čekání se na scéně objevuje Vlčice pomalu kráčející k bezmocné kořisti. Vlčice se už chystá svou kořist usmrtit, ale lstivý Égir se v tu chvíli vztyčí a natáhne svůj luk připraven sebrat vlčici život. Lesem se prožene hlasitý výkřik padajícího lovce, a následně křupnutí lovcova šípu, ztraceného vysoko ve větvích. Vlčice se z ničeho nic tyčí nad lovcem a cení špičaté tesáky. poté rychlým pohybem započne jeho cestu. “A najednou tma, jenž mizí v nekonečné realitě. vidím své tělo, ale ne svýma očima, pozoruji jak z mého hrdla vytékají tenké prameny krve, nic necítím.” Od té doby tvoří Astrid a lovec Égir dokonalý celek. Celek zvaný Aegir. Bezcitný lovec v roli popravčího, a moudrá Astrid, spravedlivá matka všech . dva protiklady tvořící celek, začátek a konec koloběhu života.Poutníci na cestě zrození a smrti, to je Aegir.

-------------
Poznámka Autora:

Je důležité říct že se tahle povídka odehrává v rozpracovaném světě a proto se třeba něco málo bude v dalších příbězích lišit