Jak už jsem říkala, pracuji na knize, kterou bych chtěla zkusit poslat do nějakého nakladatelství (ŘÍKÁM VAM, ŽE TO VYJDE! XD) a proto teď na mém profilu nic moc nevychází XD

Každopádně, jestli by vám to nevadilo, chtěla bych abyste si přečetli pár prvních kapitol, abych věděla, jestli by vás ten příběh opravdu zajímal XD
Jenom upozorňuji, že tohle jsou první verze a je možné, že ve výsledku budou vypadat úplně jinak XD Například co se týče třetí kapitoly, kterou vám tady dám přečíst, tak tu možná budu později úplně přepisovat, protože s ní nejsem dokonale spokojená, ale momentálně se v tom nechci babrat XD Chci to nejdřív DOPSAT a až pak začít s opravami a přepisem, protože dělat to v průběhu psaní je ideální cesta do hrobu XD

No nic, už to nebudu zdržovat, jdem na to XDD

(Jo a btw, nemám to zatím rozdělené na odstavce XD Je to pro mě jednodušší to takhle psát, protože v opravdové knize ty odstavce jsou jinačí, takže se omlouvám XD)

Prolog:

Zničí je všechny. Do jednoho.
Vysaje všechnu jejich krev, pohřbí je pod hromadou hlíny, ať si hnijí v podzemí a ať červi rozežírají jejich těla.
Pohltí je všechny.
Pod korunami stromů se hromadila tma. Ve větvích zpívali a skřehotali ptáci, jako kdyby se chtěli vysmívat všem, co zůstali ve tmě.
Nenávidí je tak moc. Zabili je všechny a tak zabije je. Zůstanou jen stíny pod větvemi a kapky vody klouzající po listech.
Bolelo to. Pálilo to. Třepotavý nádech, jako mávnutí motýlích křídel. Tak slabý.
Na zemi se něco lesklo. Tmavá tekutina, jejíž hladina se roztřásla kdykoliv, když na ni dopadla z větví voda. Vzduch páchnul po kouři.
Co se stalo? Bylo to tak náhlé. Proč? Proč?
Ta tekutina byla skoro všude... Bylo jí čím dál víc. Bolest ustupovala.
Spánek. Cítí se tak unaveně. Nemůže... Nesmí usnout. Musí je všechny zničit.
Nenávist horší než plameny ohně. Nenávidí plameny. Nenávidí všechny a všechno. Nenávidí...
Poslední nádech, matný a sotva výrazný.
Ve větvích dál zpívali ptáci. Mezi ohořelými listy a začerněnou kůrou se stále plazily stíny. Jen tekutina už přestala téct.
Někde zazářilo malé, rudé světélko.

Je vzhůru.
Spánek odezněl, zmizel jako ranní mlha. Vše vypadá jinak. Vše jde cítit jinak.
Povzdechne si. V listech zašustí vítr. Okolí utichne a napjatě vyčkává.
Už necítí oheň. Vzduch je teplý a vlhký.
Pohne sebou. Větve zapraskají.
Je to tak obrovské a přitom tak jednotné. Je osamělým motýlem i číhající šelmou. Je lístkem na větvi i obrovským stromem.
Je tím vším dohromady.
Taková síla.
Je vzhůru.
Nenávist také.
Otevře oko.
Rudé světlo zesílí, všechno zpozorní. Všichni cítí ten ničivý pohled. Nelze mu uniknout.
Sleduje. Hledá.
Nenávist roste. Je horší, než plameny.
Chce je všechny zničit. Chce všechny pohltit. Chce jim způsobit bolest.
Odněkud se ozve hudba.
Napjatý nádech, všichni ztichnou. Poslouchají melodii, flétny a bubny.
Kořeny se napnou, větve se natáhnou, všichni obrátí pohled tím směrem.
Tam.
Bolest. Stromy projede chvění. U té písně to bolí. K nebi stoupá kouř a ostré jazyky plamenů.
Bolí to, bolí to, bolí to.
Ať přestanou!
Země se prudce otřese. Z korun vyletí s křikem ptáci, melodie se zadrhne a zastaví.
Zničí je. Do jednoho.
Zemi protrhnou kořeny, ničivá síla, obrovské stromy, které se derou na povrch. Slyší křik.
Plameny pořád stoupají a ničí předchozí stromy, ale na jejich místo přichází nové. Silnější.
Hlína se valí mezi kmeny, listy se derou na své právoplatné místo. Skřípáním dřeva a burácením země, dává najevo svůj hněv, svou bolest, svou nenávist.
Cítí, jak jejich drobné, nicotné životy uhasínají, když je zavaluje hlína a tíha obrovských stromů.
Rudé světlo září ještě silněji, jako malé, miniaturní slunce. 
Křičí a rozpíná se dál. Tak daleko, jak je možné a zabíjí všechny, kteří stojí v cestě. Jejich smrtelný řev je rajskou hudbou.
Pak se však zarazí. Vše najednou tak podivně utichne. Nemůže dál. Proč nemůže dál?
Dívá se na ně. Na jejich hloupé stavby a jejich vyděšené tváře. Opětuje jim jejich pohledy.
Nemůže dál. Musí se zastavit.
Ne! Chce je zabít všechny! Chce je pohltit všechny!
Zase cítí únavu. Neusne, ale cítí to. Nemá dost sil. Nedosáhne na ně.
Šeptají si. Někdo křičí. Ale už na ně nemůže.
Zatím.
Přivře oko. Možná se k nim nedostane dnes. Možná ani zítra.
Ale jakmile nabere síly, zničí je všechny.
Země se uklidnila. Vzduch byl plný pachů listů, hlíny a mokré kůry. Mezi novými větvemi se rozezpívali ptáci, pod nimi se opět usadila tma.
Už znovu neusne. Nenávist pořád plála, silnější než jejich směšné plameny. Chápe trpělivost. Je věčností, může počkat.
Počká na den, kdy svými kořeny a větvemi prorazí i jejich kamenné stavby a odporné hradby.
Koneckonců, jsou sevření ze všech stran. Vidí je všude. Nemají kam utéct.
A mezitím bude čekat.
Rudé světlo se zamihotalo a trochu zmatnělo. Ale nezhaslo úplně. Ne. Nyní bylo v napjatém očekávání.
Nakonec stejně vyhraje.

První kapitola:

Město Tutayn nikdy nespalo. Ať už byla jakákoliv denní doba a jakékoliv počasí, vždycky nějakým způsobem žilo a tepalo svou jedinečnou energií. Jako kdyby se bálo, že ve chvíli, kdy si jen na jeden, jediný okamžik odpočine a poleví v ostražitosti, prales toho využije, prorazí kořeny cesty a domy a pohltí ho svou hnilobou. Pochopitelně to byl nesmysl, jelikož každý věděl, že hradby chrání město před vnikem Nayaraku, ale bylo minimálně zajímavé nad tím přemýšlet.
Kromě toho, Tutayn byl dost zkažený i bez pralesa. Upřímně, Rajana byla přesvědčená, že kdyby se Nayaraku někdy opravdu podařilo rozbít krvavé hradby, tak by byl tak znechucený tím jejich městem, že by hodil zpátečku a radši je nechal na pokoji.
V tu chvíli si rozvzpomněla, že se mu to vlastně povedlo. Před dvěma dny, úplně zničehonic... Se jedna část hradeb zřítila a utvořila v jinak neprostupné zdi velkou díru.
Hradby byly to jediné, co dělilo město od pralesa. A co je před ním a jeho jedem uvnitř chránilo. Obrovské zdi ze sopečných kamenů držely ve svém sevření celý Tutayn-a jediné místo, kde se nacházela mezera, jediný průchod, byl u řeky Phichitanka, která rozdělovala město a která pramenila v horách obklopující z jedné strany Tutayn, a odtékala až dál do pralesa. Bylo to jediné zranitelné místo a proto taky plné vojáky a strážních věží.
Až doteď. Až do doby před dvěma dny, kdy se kus zdi, přímo u chudinské čtvrti, jednoho dne prostě zřítil.
Rajana kolem ní prošla zrovna dnes ráno a jako vždy jí při pohledu na tu obrovskou díru v hradbě přejel mráz po zádech. I z dálky spatřila mohutné, široké kmeny stromů, větve obtěžkané listím a stíny, které se pod jejich korunami držely, ať už bylo jakékoliv počasí. Hradby okolo díry jen o pár hodin později porostly hustou vrstvou lián, mechů a rostlin. Nikdo o tom nechtěl mluvit, ale každému bylo jasné, jak to vypadá.
Jako kdyby prales vnikal dovnitř. Do města.
Sotva se zeď zřítila, vojáci nemilosrdně spálili všechny domy v okolí a udělali kolem průrvy velký prostor, kde rozdělali tábory, začali stavět provizorní obranné vály, drželi hlídky a už dnes začali shromažďovat suroviny na zazdění. Do té doby však byla chudinská čtvrť poměrně nechráněna. Ne snad, že by to někomu vadilo. Spíš šlo o to, že jedna ze zásad owajů byla, nenechat hnilobu ani vstoupit, natož rozšířit. Ve chvíli, kdy by se Nayarak zmocnil chudinské čtvrti, by byl o něco blíž k pohlcení celého Tutaynu.
Rajana prudce potřásla hlavou, aby se těch plíživých, nepříjemných myšlenek zbavila a místo toho se soustředila na přítomnost.
Dnešní noc byla překvapivě bez jediného mráčku, ačkoliv Rajana nečekala, že to moc dlouho vydrží. Vzduch byl jako obvykle teplý a dusný k zalknutí a už z dálky se k ní nesly příjemné, omamné vůně, když tiše procházela pod dřevěnými terasami, plošinami a lávkami nataženými mezi jednotlivými patry budov. Teda, úplně tichá nebyla, vzhledem ke všem těm drobným zvonečkům na jejích šatech a skoro sebou trhala pokaždé, když nějaký z nich jemně zacinkal. Kráčela rychle, snažila se udržovat vyrovnaný dech a ignorovat klapot jejích bot na cestě z hladkých, kluzkých kamenů. Zde, úplně dole na zemi, pod všemi těmi terasami a korunami stromů byla takřka nekonečná tma, která se Rajaně vůbec nelíbila, obzvláště když na sobě neměla pořádné boty, takže nevěděla, na co přesně může šlápnout, a k tomu přes tvář natažený dlouhý závoj, aby jí nešel vidět obličej. Což znamenalo, že se její vidění podstatně zhoršilo. A aby toho nebylo málo, pohybovala se po té nejhorší čtvrti Tutaynu. Proto se nedokázala ubránit neustálému poklepávání na dýku schovanou pod vrstvami hedvábí a závojů, ve kterých se neupekla jen silou vůle. Všechno tohle byla čistá fraška a kdyby ji někdo objevil v takovýchto šatech, které doslova vysílaly vzkaz ,Dělám nelegální věci, obzvláště související s magií' mohla by se rovnou sama postavit na vrchol pyramidy a požádat o obětování.
Dnešní noc však stála za to riziko, protože se v místě, kam nyní mířila, odehrával Rudý trh. Konal se jen jednou za několik měsíců a jeho pořadatelé – kdo to byl, to nikdo nevěděl, ačkoliv si Rajana byla jistá, že to jsou nějací samozvaní vládci tutaynského podsvětí – si vždycky dávali záležet na vhodném umístění a čase. Koneckonců, když prodáváte a kupujete věci, za které by vás mohli zavřít nebo dokonce zabít, rozhodně si budete počínat opatrně.
Propletla se několika dalšími úzkými uličkami mezi vysokými, několikapatrovými domy a pak konečně nad hlavou zahlédla tlumená, tmavá světla a uslyšela tiché bubny a flétny.
Vynořila se z uličky na širší cestě a zamířila k výtahu spleteného z lián a větví, který ji měl konečně dostat nahoru, na úroveň stromových pater.
,,Hej," křikl na ni nějaký chlapík, jenž se vykláněl přes zábradlí terasy a shlížel na ni. ,,Kupuješ, nebo prodáváš?"
,,Prodávám," řekla Rajana a aby mu to dokázala, vytáhla z váčku pod šaty drobný rubín. Falešný, ale to on nevěděl.
,,Tak si nastup," zabručel muž. Rajana tak bez řečí učinila a nastoupila si na dřevěnou desku, která sebou vzápětí trhla, až se Rajana musela chytit lián vedle sebe, aby nespadla. Muž ji vytahoval nahoru a skoro se přitom nezadýchal.
Obsluhování výtahu byla docela jednoduchá práce – vykonávali ji teda hlavně hromotluci, kteří byli až tak moc hloupí, že navzdory jejich síle je nevzali ani do armády. Když Rajana skončila na ulici, tak se o to místo ucházela, ale tehdy ještě ani nebyla dospělá a nikdo nepochyboval o tom, že by nedokázala vytáhnout nahoru ani ten výtah.
Výtah se dostal na úroveň terasy a Rajana z ní vystoupila, zatímco jí ten muž dával instrukce a mával u toho rukama, aby jí ukázal správný směr. Rajana ho neposlouchala, protože moc dobře věděla, kde je její stánek, takže se okamžitě vydala přes dřevěný most do ruchu Rudého trhu. 
Nad hlavou měla další a další lávky a plošiny, po kterých kráčeli lidé a ze kterých na ni kapala voda, zatímco procházela prvním patrem. Tutayn byl rozhodně nezvykle postavené město, nebo to tak aspoň slýchala od těch mála cizinců, co sem měli odvahu přicestovat. Všechny budovy ze dřeva – a v bohatších částech města také z pískovce a kamene – měly nejméně čtyři patra, které se natahovaly co nejvýše k obloze. Největší dění se teda konalo tam – v úrovni stromů a ptáků, nejblíže slunečnímu svitu. Mezi domy byly natažené dřevěné mosty a široké terasy, kolem stromů protínajících město se točily schodiště a žebříky a to vše v několika patrech a úrovních. Dolů lidé sestupovali jen v případě, že museli jít do práce na druhé straně města v zemědělské oblasti, nebo bylo v tu chvíli rychlejší jít po zemi.
Vypadalo to tak ve všech částech města, ačkoliv v těch bohatších lávky a plošiny byly pečlivě udržované a země pod nimi stále čistá, zatímco v chudinských čtvrtích se válelo kde co a nikdo se nijak o žádný pořádek nestaral.
Teda, skoro ve všech částech města.
Pak tu byl ještě Kruh urozených a samozřejmě ta obrovská, rudozlatá pyramida, která by mohla svou velikostí tvořit samostatné město a které se říkalo palác owajů, královské rodiny. Ti samozřejmě museli být něčím výjimeční.
Vojáci owajů už nyní nepochybně prohledávají město, protože se k nim jistě doneslo, že právě dnes se koná Rudý trh a jejich povinností bylo ho zastavit. Jenže Tutayn byl obrovský a než najdou místo konání, které se s každým trhem měnilo, tak už bude dávno konec. Proto si Rajana nedělala starosti, když se zde objevila, ačkoliv trochu přidala do kroku, aby zbytečně neztrácela čas. Kolem ní se naplno rozezněla hudba – nic okázalého ani hlasitého, aby na sebe zbytečně neupozorňovali. Ne, tlumená melodie vylouděná z fléten a podpořená dutými údery bubnů, zde byla pro navodění atmosféry něčeho tajemného a speciálního. A stejně tak rudé lucerny ze svítících hub a světlušek, visících z vyšších pater a větví stromů. Protínaly tmu a svým mihotavým světlem roztančily stíny pod větvemi a plošinami. Kromě toho, že rudé světlo nebylo tak jasné a viditelné z dálky, tak se díky němu navíc všechno ponořilo do tmavých, červených odstínů, lesknoucí se v kalužích a kapkách vody, a vytvořilo tak z jindy obyčejného prostředí něco nového. Něco, z čeho sálala magie.
Nebo aspoň to si měli myslet všichni kupci, které Rajana začínala míjet. Většina z nich měla na sobě závoj jako ona, nebo masky – což vzhledem k stejnojmenné vzbouřenecké organizaci ve městě, nebyl úplně dobrý nápad, ale to vlastně ani samotná přítomnost na Rudém trhu. Někteří z nich se pohybovali nejistě a opatrně, rozhlíželi se kolem sebe a vypadali, že při sebemenším podezřelém zvuku utečou, ale jiní si šli přesně za svým a očividně věděli, pro co zde dnes přišli.
Kolem Rajany se rozproudilo spoustu tlumených, šeptaných rozhovorů a tichý smích. Slyšela cinkání mincí, syčení a bublání a měla pocit, že zaslechla i podivné vrčení. Doteď byly ve vzduchu jen klasické vůně vlhkého dřeva a květin, ale to všechno přehlušily výrazné, silné vůně zboží. Od jedů přes drogy, či nezvyklé mazlíčky. Rudý trh byl krásný v tom, že zde každý mohl prodat co chtěl. A především věci, za které by mohl zemřít.
Zatočila přes kulatou plošinu k vratkým schodům, kterými zamířila do dalšího patra, vyhnula se stočenému hadovi, jehož šupiny se rudě leskly ve světle luceren a snažila se neuklouznout na mokrém dřevě. Ve chvíli, kdy vystoupala nahoru, zaslechla tlumené zasyčení a vzápětí se odněkud z nižších pater vznesl do vzduchu hustý, voňavý dým. Další snaha o vyvolání dojmu něčeho tajemného.
Na tomto patře se nacházela velká, dřevěná plošina, natažená mezi kmeny dvou mohutných stromů, plná lidí a stánků. Když Rajana procházela kolem, pečlivě si zboží prohlížela, aby se pokusila zjistit, jestli tu má konkurenci, ale spatřila jen několik stánků s drogami, dva s knihami a jeden s hodně podivnými, vrčícími rostlinami, u kterých Rajana nepochybovala, že pochází přímo z Nayraku, ačkoliv si nedokázala představit, kdo by si je kupoval. A jak je obchodník vůbec získal.
Konečně došla ke svému vlastnímu stánku, opřeném přímo o kmen jednoho ze stromů. Všechno zboží bylo prozatím zakryté a před ním postával výhružně se tvářící, vyčouhlý kluk, jehož tvář se ale okamžitě proměnila když ji zahlédl, protože se široce usmál a zamával jí.
,,Všechno jsem uhlídal," řekl hrdě, když přišla blíž. ,,Nikdo se neopovážil ani přiblížit!"
Quri byl její pomocník a ačkoliv mu bylo teprve patnáct a nebyl zrovna nejsilnější, byl minimálně věrný. Zachránila ho, když se ho rodina pokusila prodat do otroctví a on se jí od té doby nepustil. Často jí říkal, jak je jediný dobrý a nesobecký člověk v Tutaynu, aniž by věděl o tom, že přesně věděla, že jeho záchranou si získá jeho věrnost. Nebyla v tom žádná čest. Ale takový byl Tutayn.
,,Výborně," řekla mu. ,,Teď už si to převezmu. Od tebe potřebuju, aby si prošel celý trh a sháněl mi zákazníky. A jestli spatříš někoho se stejným zbožím, hoď na něj tu největší špínu, kterou si vymyslíš."
Quri se zazubil, uklonil se jí a okamžitě vyrazil pryč, aby vykonal svou práci. Kromě své věrnosti byl taky obstojný lhář a s tím svým naivním úsměvem vypadal jako důvěryhodný zdroj.
Ona sama se otočila ke svému stánku, odkryla plachtu a vlezla dovnitř, aby z dřevěných boxů mohla na pult naskládat veškeré své zboží. Na strop a stěny stánku pověsila voňavé byliny, kusy průhledných závojů a kulatá sklíčka, které odrážely světla z okolí, ale i její vlastní. Celý stánek totiž ještě před začátkem trhu pokreslila práškem ze svítících hub, které se nyní ve tmě jasně, modře rozzářily a vyvolaly tak dojem, že na něm svítí tajemné, magické znaky. Nikdo nemusel vědět, že to jsou jen náhodné obrazce, které si vymyslela.
Když byla hotova, posadila se za pult, s dýkou pod šaty, a čekala.
Poslouchala třepotavou, tajemnou muziku a hlasy obchodníků i zákazníků a sledovala, jak se ve vzduchu točí a víří kouř, kterým pableskovaly rudé světla luceren.
Nejradši by si strhla z hlavy ten protivný závoj, protože kvůli němu dýchala vzduch ještě dusnější než obvykle a nemohla si vychutnat ani vlhkost na tváři. Ale stejně jako rudé lucerny a kouř, to všechno bylo pro efekt.
Netrvalo dlouho a k jejímu stánku se přišoural nějaký muž s maskou, která mu zakrývala obličej.
,,Slyšel jsem, že tu prodáváš... Kouzelný předměty," zamumlal. Rajana naklonila hlavu na stranu a schválně nechala zvonečky zacinkat, aby doplnily bubny a flétny. Aspoň že díky závoji se nemusela usmívat. Zas tak dobrá herečka nebyla.
,,Záleží na tom, co by sis přál," řekla a mávla rukou ověnčenou náramky nad pultem.
Muž nějakou chvíli mlčel a Rajana už po několikáté silně nadávala na ty stupidní masky. Nikdy nevěděla, jestli si člověk prohlíží její zboží, nebo přemýšlí.
,,Chtěl bych... Něco, co by udělalo mou ženu krásnější," řekl nakonec. ,,Zítra ji mám představit svým přátelům a nechci, aby se mi vysmívali."
To bylo obvyklé, hloupé přání. Kdyby na tomhle prodeji nezávisel Rajanin život, vysmála by se všem zákazníkům, kteří k ní kdy přišli.
Pomalu pokývala hlavou a natáhla se k drobné lahvičce s nějakou tmavou tekutinou. ,,Tohle je ankuwillka, nápoj po kterém se tvá žena v očích všech, kteří nápoj vypijí, promění v tu největší krásku všech dob. Samozřejmě, ani má kouzla nejsou všemocná a účinky ankuwillky po nějaké době vyprší, ale na pár hodin ti rozhodně vystačí," vykládala a zatřásla lahvičkou, která se v tu chvíli rudě rozzářila.
,,Jak ti můžu věřit, že říkáš pravdu?" Zeptal se muž. Jeho hlas zněl pod maskou tlumeně a zkresleně, ale Rajana i tak dokázala zachytit záblesk touhy.
Rajana proto opatrně vzala drobný nožík, který měla položený vedle sebe – pohybovala rukou pomalu, aby muž nezískal dojem, že mu chce ublížit – a natáhla paži před sebe.
,,Přísahám na svou krev a na Velkou matku An hcojon, že zde, na Rudém trhu, neřeknu nic jiného než pravdu," řekla slavnostně a přejela si nožíkem lehce v místě nad zápěstím, kde už měla spoustu drobných, bílých jizveček, které naštěstí v tlumených světlech nebyly moc vidět. Z rány se vyřinula krev a ona pozvedla ruku výš, čímž muži vzkázala, že ji může ochutnat, jestli si to přeje.
Byl to takový rituál. Tutaynci byli silně nábožensky založení a přísahu na krev brali jako neporušitelný slib – teda, aspoň její zákazníci, protože cokoliv spojované s krví bylo zakázané. A to, že svou krev nabídla k ochutnání, byl důkaz opravdové pravdy.
Jaká škoda, že Rajana nechovala k bohům valné sympatie a vůbec ji netrápilo svědomí, když ty přísahy porušovala.
,,Věřím ti," odvětil muž a Rajana stáhla ruku zase k sobě. Až odejde, bude si ji muset vyčistit. ,,Kolik ten tvůj nápoj stojí?"
Rajana si ho už nějakou dobu pečlivě prohlížela a proto dokázala poznat, která cena mu bude vyhovovat.
,,Deset kani," odpověděla. Výměnný obchod už nějakou dobu neprovozovala, minimálně ne na Rudém trhu. Zde se vždycky víc vyplatilo požadovat mince.
Muž sebou lehce trhl, ale pak s bručením sáhl do váčku u pasu a podal jí jednu minci s hodnotou deseti kani. Měla na sobě otisknutou tvář boha Sáasilise.
Rajana si ji převzala a sama mu do ruky vložila lahvičku. ,,Ať ti dobře poslouží," popřála mu a sledovala ho, jak odchází.
Věci se měly takhle – jakákoliv magie, která dřív proudila žilami obyvatel Tutaynu, se vytratila už před několika desítkami let. Ano, zůstaly nějaké její zbytky a pořád se nacházelo pár lidí, kteří dokázali třeba zapálit svíčku prstem, nebo zalít květiny pomocí mysli, ale tito lidé o sobě radši ani nedávali znát, protože všechno související s magií se stalo nelegální. Lidé, kteří ty schopností měli, nebo se jakýmkoliv způsobem lišili – například nezvyklými barvami očí či vlasů – v nejlepším případě skončili jako otroci a v tom nejhorším...
Bylo zakázané prodávat rubíny, které dřív sloužily jako spojení s krvavou magií, některé druhy drog, protože se díky nim prý dala magie v krvi povzbudit či spáleny veškeré knihy, které o nich kdy hovořily.
Ale Tutaynci po magii stále toužili, protože to bylo něco, co jim mohlo usnadnit život a také to skýtalo obrovský pocit vzrušení a moci.
Rajana se této riskantní touhy chytila a dala se do prodeje kouzelných předmětů. Teda, zdánlivě kouzelných předmětů.
Nikdo nemusel vědět, že všechny rubíny, které prodávala, byly falešné a všechny nápoje většinou namíchané z různých drog či prachobyčejných rostlin. Některé vyvolaly halucinace, některé nedělaly vůbec nic a když je poté zákazník otestoval, tak zjistil, že zaplatil za něco úplně zbytečného. Proto Rajana chodila zahalená v závojích a na menší obchody používala prostředníky, aby ji nikdo nemohl vystopovat – ať už vojáci, protože i přesto, že to všechno bylo falešné, byl to pořád nelegální obchod, nebo její podvedení zákazníci.
Například muži, kterému prodala takzvanou ankuwillku, ve skutečnosti dala nápoj z vyvařené kůry stromu iuntéen. Z něj se také vyráběla droga noost, hojně oblíbená a to i mezi vojáky. Až ji ti jeho přátelé vypijí, tak se budou cítit tak vesele a příjemně, že jim všechno bude připadat třikrát krásnější. A to, že se rozsvítila, když s ní zatřásla? Pár kapek ze svítících hub, nic zvláštního.
Všechno, co zde prodávala, byl čistý podvod a nic z toho nebyla pravá magie, ale na tom nesešlo. Lidé tomu věřili, obzvláště když přísahala na krev a tak dále, a ona se potřebovala něčím uživit. Tohle byl jen jeden ze způsobů.
Noc postupovala a Rudý trh pořád pokračoval. Chodili k ní lidé zahaleni v závojích, maskách či dokonce za vějíři. Rajana si je všechny vždycky nejdříve prohlédla a poté nastavila cenu, aby byli schopni, ačkoliv poměrně otráveně, zaplatit.
Pár z nich vyžadovalo krevní přísahu a dokonce i ochutnání její krve – před trhem spořádala na posezení několik casabe s fazolemi a jedovatými okvětními lístky. Ačkoliv nebyla velkým fanouškem jedovatých jídel, jako většina Tutaynců, dodalo to její krvi zvláštní chuť a potvrzovalo jakousi údajnou magii, o které chtěla aby si všichni mysleli, že má.
Někteří z nich ji nevěřili vůbec a hrozili, že ji nahlásí jako podvodnici, než jim Rajana připomněla, kde vůbec jsou a že samotná přítomnost na Rudém trhu z nich dělá zločince.
Vydělala už skoro sto kani, což byl pro ní pořádný úspěch. Ve dny, kdy se nekonaly trhy, byla ráda že se dostala aspoň na deset a právě proto byl Rudý trh pro ní důležitý. Ačkoliv věděla, že většina z těch peněz přijde na jídlo, další zboží a plat jejích pomocníků, pořád ji zůstane nějaká částka, kterou si jako obvykle schová do své truhličky. Její malé tajemství a poslední kousek naděje, která jí v tomhle odporném městě zbyla.
Zničehonic, ve chvíli, kdy k ní zamířil zákazník oděný od hlavy až k patě v černém, jí přejel mráz po zádech.
A vtom se z dálky ozval křik.
Rajana se bleskurychle otočila, popadla do ruky pytel zastrčený pod pultem a smetla do něj veškeré zboží, které měla naskládané ve stánku a peníze. Srdce se jí divoce rozbušilo, když se hudba zadrhla, výkřiky zesílily a všude kolem se rozezněl dusot těžkých bot.
Jakmile měla všechno, přehodila si pytel přes rameno a okamžitě vyběhla ze stánku. Na patrech pod ní i nad ní panoval čistý chaos – obchodníci i zákazníci se zběsile snažili dostat pryč, šlapali na sebe a při svém útěku shazovali na zem rudé lucerny, takže se trh ponořil do tmy. Rajana zahlédla vojáky, kteří meči a ostrými hroty kopí bodali všude kolem sebe a rozbíjeli stánky a zboží.
Rychle přeletěla plošinu pohledem, vytáhla si dýku z pod šatů a rozřezala závoje látky, které by ji při běhu akorát zdržovaly. A pak se vrhla do utíkajícího davu, mířící přímo na konec plošiny. Vrážela do všech, kteří se jí připletli do cesty a zběsile se snažila udržet rovnováhu. Jakmile doběhne na konec plošiny, přeskočí odtamtud na druhou budovu a z ní se dostane odsud pryč. Proto si vybrala zrovna tohle místo pro svůj stánek – měla dobré únikové cesty. Přepadení Rudého trhu už jednou zažila a tehdy by ji malém chytili, nebýt pralesních krys, které se do boje připletly a odvedly pozornost.
Běžela dál – už byla skoro na konci plošiny, střechu domu měla na dohled.
Najednou ji ale něco prudce chytilo zezadu za volný kus látky, zatáhlo to za ni a ona sebou praštila o zem, až si málem vyrazila dech. Rozkašlala se a rychle se pokusila vstát, když se nad ní objevil obličej vojáka s mečem pokrytým krví.
Vymrštila k němu ruku, aby se mu pokusila dýkou probodnout nohu, ale než to stačila udělat, prudce na ni šlápl a dýka jí vypadla z prstů, když ucítila pronikavou bolest, která jí projela celým tělem. Do očí jí vklouzly slzy a ona sebou začala prudce škubat, aby se vojákovi vymanila. Ten ji popadl za ruku, na kterou jí předtím šlápl, takže opět měla pocit, jako kdyby jí ruku strčil do ohně a vytáhl ji na nohy.
Zběsile sebou házela, navzdory veškeré bolesti trhala rukou a pokusila se kopnout muže do rozkroku, ale on ji druhou rukou praštil tak silně do obličeje, až měla pocit, že jí ta rána rezonuje celou její bytostí.
,,Ty skončíš na pyramidě jako první," zasyčel a prudce s ní škubl, až se jí před očima objevily hvězdičky.
Na pyramidě.
Rajaně se vybavily vzpomínky na sluneční paprsky a úmorné vedro, ve kterém páchla čerstvá krev zkapávající z pyramidy ještě hůř.
Na pyramidu ji nikdo nedostane. To se radši sama podřízne.
A v tu chvíli stisk povolil a ona se vymanila z vojákova sevření tak prudce, až udělala několik kroků dozadu a malém přepadla přes zábradlí.
Voják stál na místě a třeštil očí, zatímco jeho masem, stejně jednoduše jako nůž tělíčkem červa, projela kosa. Pak se voják převážil dopředu a dopadl Rajaně přímo k nohám, až neodolala vyděšenému výkřiku.
Za mrtvolou stála postava oblečená v černém, s kosou pokrytou krví a obličejem zakrytým maskou.
Smrtonoška.
Rajaně malém vyletělo srdce z hrudi a na okamžik čekala, že se legendární členka Masek vrhne i na ni, ale ona si jen přehodila kosu přes ramena a vrhla se rovnou z plošiny dolů, na další nepřátele.
Rajana chvíli omámeně stála na místě, neschopná se pohnout a v šoku hleděla na mrtvolu vojáka, kolem kterého se rozlévala krev, než jí opět začal fungovat mozek a popadla svůj pytel, který jí předtím spadl a rozběhla se pryč.

Řítila se potemnělou chudinskou čtvrtí, projednou ignorujíc, na co všechno může ve tmě šlápnout a Rudý trh nechala za sebou. Přesto se nezastavila a ačkoliv ji svalily pálily a snažně prosily o to, aby zastavila a s dechem už si skoro nevystačila, neodvážila se zpomalit. Ještě ne.
V této části čtvrti nikdo momentálně nebyl, takže se dusot jejích bot rozléhal tichým okolím. Obvykle byly chudinské čtvrti přeplněné lidmi, ale všichni nepochybně zaregistrovali přepadení trhu a nikdo nechtěl riskovat, že se bude muset setkat s vojáky. Její vlastní přístřešek nebyl moc daleko, proto doufala, že se vojáci nepustí do širšího pátrání po městě.
Tady dole byla příšerná tma, až na pár chabých, žlutých luceren. Neustále zakopávala o povalující se bedny a pár dalších věcí, o kterých asi nechtěla vědět, co byly zač. Nejradši by vyšplhala nahoru a přeběhla přes lávky, ale v momentální chvíli byla země rychlejší a bezpečnější. Ačkoliv to samé nemohla tvrdit o všech hadech a pavoucích, na které musí dřív nebo později šlápnout.
V rychlosti se ohlédla za sebe, aniž by zpomalila. Zatím ji nikdo nepronásledoval, nebo ho aspoň neviděla. Utekla poměrně nenápadně a navíc... Když se Smrtonoška objevila na trhu, vojáci budou mít určitě plno práce s ní.
A pak najednou ucítila bolest v noze, když samozřejmě zakopla o nějaký kořen a zřítila se na mokrou, kluzkou zem. Pytel jí vyklouzl z rukou a ona uslyšela tříštění nějakých lahviček a pak... Bolestivé zaúpění.
Někoho se jí při svém pádu zároveň podařilo stáhnout s sebou, ačkoliv si předtím nevšimla, že by tu kdokoliv byl. Sykla, snažila se ignorovat tepání v ruce, a rychle se obrátila čelem k osobě, do které narazila.
Trvalo jen několik vteřin, kdy nevěřícně hleděla na muže, kterému shodila z obličeje kápi, jenž nápadně připomínal velekněze a který hlasitě sténal, protože se mu očividně nějaký z jejích lektvarů dostal do očí.
Rychle se vyškrábala na nohy, popadla svůj pytel a ještě se sehnula k veleknězi a strčila do něj, aby nemohl vstát a pak pokračovala ve svém zběsilém útěku nočním městem.

Třetí kapitola:

,,Jestli si nepohne, budeme muset jít bez něj," mrmlal Jaylli, zatímco rozmačkával koncem své sekery malé mravence, kteří mu lezli mezi prsty.
Jako kdyby snad někdy přišel včas, pomyslela si Paqari trpce. Zafuněla a trochu se posunula, aby se protáhla z dlouhého ležení. Byla pravda, že Jaylli byl u Masek teprve dva měsíce a tohle byla jeho první větší akce – nezúčastnil se ani včerejší obrany Rudého trhu, za což ho upřímně litovala, protože to byla ohromná zábava, ačkoliv z toho vyplynulo, že toho moc nenaspala. Každopádně mu díky tomu mohla odpustit, že zrovna tuhle konkrétní věc neví.
Nikdo se mu nenamáhal to vysvětlovat. Kromě toho, že tady na střeše byli příšerně na ráně a tak si museli lehnout, aby je někdo zezdola neviděl, taky přímo pod nimi probíhala aukce a nebylo by dobré, kdyby je snad někdo zaslechl.
Aukce se vždycky hrozně vlekly. Než všichni dorazí, než se prověří totožnost a konto všech přítomných, než se připraví všechny objekty aukce... A potom začíná všechno to předvádění všech kusů, jejich nekonečně dlouhé dražení, smlouvání a kdo ví co všechno. Kdyby Paqari mohla, skočila by tam už teď a jednoduše je rozsekala, ale Niall trval na tom, že když už je mají tak hezky v hrsti, tak toho musí využít.
Což byla ostatně pravda. Od nějaké doby, kdy si kupci i prodejci na aukcích uvědomili, že po nich Masky jdou, začali aukce pořádat v pronajatých domech – často v obyčejných skladištích chudinské čtvrti – místo obvyklých pódiích na ulicích a náměstích, pěkně všem na očích. Bylo tedy těžší aukce vystopovat, protože Tutayn byl obrovským městem a takových míst, kde by se mohly konat aukce, byly tisíce. Jednu výhodu to však mělo.
Když už se jim přecejen podařilo zjistit, kde se aukce pořádá, měli je tak všechny na jednom místě, bez jediné možnosti útěku.
Paqari se zadívala směrem k Huance, která měla ucho přitisknuté k díře ve střeše. Paqari ani neměla šanci usoudit, co se tam děje z dívčina výrazu, protože měla tvář zakrytou maskou. Ostatně, jako oni všichni.
,,Tohle byl předposlední kus," oznámila jim Huanca a trochu pozvedla hlavu.
,,Máš ve vlasech mravence," upozornil ji Jaylli.
Huanca si sáhla na vlnité prameny tmavě hnědých vlasů, ale pak si jen odfrkla a Paqari si mohla jen domyslet, jak se pod maskou tváří.
,,Uhni," přikázala jí. Už se jí nechtělo jen ležet a sledovat, jak Jaylli rozmačkává mravence.
Huanca k ní obrátila tvář, na které se zableskly zlaté vzory masky a pak se bez námitek odsunula, aby udělala místo Paqari.
,,Předposlední kus," mumlal si Jaylli. ,,To mi přijde jako dobrá chvíle konečně něco začít dělat. Ale neee, my musíme..."
Paqari ho ignorovala, přesunula se k malé díře ve střeše a nejdřív k ní přiložila oko, aby zjistila, co se tam vlastně děje.
Ze svého místa viděla rovnou na lavice, na kterých seděli kupci a na malý kousek pódia. Nic zajímavého.
Proto se radši zaposlouchala.
,,A máme tady poslední kousek! Někoho opravdu speciálního, což lze vidět už na první pohled! Tahle krásná, mladá dívka! Vidíte tu pleť? Tmavší, než noční obloha, viďte? A vlasy bělejší než měsíční svit!" Vykládal hlasatel. ,,A to není všechno! Dokáže přimět svým krásným hláskem všechna zvířata v dosahu udělat vše, co po nich chce!"
Paqari pod maskou povytáhla obočí. Nevěděla, že jedním z předmětů dražby je magicano. Najednou dávalo větší smysl, proč si Niall vyhlédl zrovna tuhle aukci. Zrovna v tuhle chvíli se v jiné části města konala podobná dražba, o které Niall věděl už měsíc a na kterou plánoval dorazit. Zhruba před pár dny ale zničehonic změnil plány a tak Paqari skončila tady.
,,Základní cena je tisíc kani!" Dodal hlasatel.
Mezi kupci to zašumělo překvapením. Začínat na tak velké částce, to se moc nestávalo.
Ta dívka musí být opravdu nadaná, pomyslela si Paqari. A nebo ceny magicanů ještě stouply.
Prodávat lidi, kteří měli v krvi nějakou tu magii a dokážou z ní aspoň ždibec vykřesat, bylo dost rizikové. Správně se má každý magicano okamžitě nahlásit. Většinou pak následuje poprava, nebo zabavení.
Nenahlášení magicana znamená ohromně mastnou pokutu a nebo hůř. Takže bylo logické, že když už někdo magicana nelegálně prodává, tak z toho chce vydělat co nejvíc.
,,Dva tisíce kani!" Prohlásil někdo a o chvíli později se začali všichni překřikovat a cena letěla čím dál víc. V tom byla celá krása aukce. Když se objeví někdo, koho všichni chtějí, tak jsou ochotní za něho zaplatit obrovské peníze jen proto, aby ostatní přeplatili. I když ta dotyčná osoba za to třeba tolik ani nestojí. Ovládne je chuť nebýt pokořen ostatními, chuť získat něco, co nikdo jiný nebude mít, dokázat, že je v tomhle ohledu nikdo neporazí. Aniž by třeba vůbec zrovna tu konkrétní osobu k něčemu potřebovali.
Paqari navíc pochybovala, že by ta dívka dokázala svou magii využívat nějak spolehlivě. Možná dokáže přinutit třeba nějakého hada, aby ji nezakousl, ale to bude tak všechno.
Paqari se jednou Nialla ptala, proč kupci nepožadují ukázku moci, pokud se jedná o prodej magicana. On jí odpověděl, že kupci před zaplacením a podepsáním smlouvy okamžitě vyžadují ukázku toho, co jejich nový majetek dokáže, takže stejně nemá smysl o schopnostech na aukci lhát, protože je tak jako tak musí dokázat.
,,Sto tisíc kani," přerušil zničehonic všechen povyk hladký hlas. Nastalo šokující ticho.
,,Sto tisíc kani," zopakoval hlasatel, který očividně nedokázal skrýt vzrušení. ,,Dá někdo víc?"
,,Jdeme," prohlásila Paqari, postavila se a popadla do ruky svou kosu.
,,Už?" Vykulil Jaylli oči. ,,No konečně!"
Paqari se nezdržovala žádnými řečmi, prostě jen přešla střechu, až jí pod nohami zavrzela prkna a na jednom konkrétním místě se zastavila. Kosu si přitiskla blízko k sobě a podívala se na Huancu a Jaylliho. ,,Víte, co máte dělat," řekla jim, než prudce udeřila koncem kosy do prken pod sebou a rozlámala je na kusy.
Přistála přímo uprostřed pódia, vedle dívky se zářivě bílými vlasy a modročernou pletí. Paqari jí nedala šanci cokoliv udělat, popadla ji za vlasy a strčila z dosahu, a hned nato se rozmáchla kosou přímo proti hlasateli, který se snažil dostat pryč. Nestihl to a její kosa mu bez problémů projela tělem stejně snadno, jako kostkou másla.
,,Smrtonoška!" Vykřikl někdo.
,,Masky!"
V budově nastal ohromný chaos, všichni se rozkřičeli a snažili se přes sebe dostat ke dveřím. Jenže v tu chvíli z poslední lavice vstal muž oblečený celý v bílé, s maskou půlměsíce zakrývající polovinu jeho obličeje.
Paqari neměla sebemenší tušení, jak se tam dostal. Jeho bílé vlasy a světlá pleť praštily oči už při prvním pohledu a rozhodně se nemohl dostat přes kontrolu. Niall jí jen řekl, že tam bude a to bylo všechno. Ne, že by se namáhal jí vysvětlovat, jak přesně se tam dostane. Vlastně jí ani neřekl, jak je spokojený se včerejší akcí na Rudém trhu a o co všechno přišli. Naspala sotva pár hodin a už se znovu pustili do akce.
To si s ním později vyřídí.
,,Půlměsíční král!" Vyjekla nějaká žena předtím, než omdlela.
Niall se pousmál, hluboce se uklonil a rychle jako had vytáhl zpod záhybů bílého pláště několik nožů a vrhl je do davu. Neomylně našly svůj cíl.
Kolem Paqari proběhli Huanca a Jaylli. Měli za úkol osvobodit všechny lidi, které tady na té dražbě vydražili a kteří čekali na konec dražby v dalších místnostech.
Paqari koutkem oka zahlédla, jak k ní míří blyštivá čepel a jen tak tak se skrčila, aby jí meč neusekl hlavu. Zároveň s tím se opřela rukama o zem a prudce kopla dotyčného muže přímo mezi nohy. Zaúpěl, meč mu vypadl z ruky a Paqari popadla kosu, rozmáchla se s ní a vrazila mu ji přímo do obličeje.
,,Zmlkni," zasyčela, když se rozkřičel a její kosa projela jeho tělem odshora dolů. Vystříkla na ni horká, páchnoucí krev a málem se nestihla odsunout, než se tělo sesypalo k zemi.
Vážně, Nialle? Pomyslela si skoro zklamaně. Tohle nebylo nic těžkého. Proč se tady museli ukázat zrovna Smrtonoška a Půlměsíční král, když neměli žádného důstojného soupeře?
Ah. Přesně proto, dodala okamžitě, když zaslechla rozzuřený řev a dveře se rozlétly na kusy.
Niall, který mezitím povraždil, nebo minimálně vážně zranil většinu přítomných, přeskočil několik lavic a jen tak tak se stihl schovat před letícími kusy dřeva.
Celkem jim to trvalo, pomyslela si Paqari, když do místnosti vtrhli dva seteneijci a hromada vojáků. Mezitím nechali povraždit většinu svých lidí.
Paqari neměla čas nad tím přemýšlet, když se vojáci hrnuli dírou v místě, kde ještě před chvílí byly dveře, jako roj včel.
Vojáci nebyli problém, steneijci ano. Obzvláště dva. Velcí ještěři, sotragalové, na kterých jezdili a kteří byli cvičeni speciálně pro boj, byli nebezpečným nepřítelem.
Seskočila z pódia a rozběhla se přímo k Niallovi, který se mezitím vyšplhal na lavici a čekal, až se k němu někdo přiblíží.
Vojáci naštěstí neměli brnění, jak se jim v poslední době čím dál častěji stávalo. To by totiž mohl být problém, protože Niall spoléhal na své nože a ona na svou kosu. S brněním to bylo vždycky mnohem obtížnější.
Paqari si všimla, že jeden ze seteneijců má v rukou luk, s šípem namířeným přímo na Nialla.
Neměla šanci se k němu dostat tak rychle, takže jen vykřikla: ,,Pozor, má luk!"
Niall se sehnul k zemi zrovna ve chvíli, kdy šíp vystřelil a zabodl se do stěny u pódia. Paqari přeskočila několik lavic, postavila se před Nialla a rozmáchla se kosou proti všem, kteří se k Niallovi seběhli.
Její kosa jejich kožených zbrojí bez problémů projela a rozřízla je vejpůl. Nemůže se zdržovat vojáky. Ona potřebovala zneškodnit seteneijce.
,,Chawar!" Vyštěkl Niall. ,,Dělej něco!"
Paqari se na něj zmateně podívala a snažila se zjistit, na koho to mluví. Pohled měl upřený směrem k pódiu, na kterém pořád stála ta dívka. Ta teď pomalu zvedla ruce a něco si pro sebe mumlala.
Paqari okamžitě došlo, co se tady děje.
Niall celou dobu čekal nějakou past. A tak se pojistil tím, že se domluvil s tou magicanou, kterou dnes dražili. Oni ji osvobodí a ona jim pomůže. Nevěděla, jestli se má cítit uraženě, že jí o téhle věci neřekl.
Jeden ze sotragalů sebou škubl a vydal divný, chrčivý zvuk. Druhý ještěr se zakymácel a zastavil v cestě za Niallem.
Paqari vyskočila na další lavici a ve chvíli, kdy se jeden ze sotragalů zhroutil k zemi, sekla kosou přímo proti seteneijci.
Ti na sobě brnění neměli, zbytečně by své ještěry zpomalovali a tak, když vykřikl a staral se o to, co se dělo s jeho zvířetem, mu zasekla kosu přímo do hlavy. Postavila se na teplý, pohyblivý hřbet spokojeně spícího ještěra, ze kterého se nyní svezla mrtvola jeho jezdce a zanechala mu na zelených šupinách krvavou stopu.
Druhý sotragal se zhroutil k zemi jen o chvíli později a seteneijec zůstal uvězněný pod jeho váhou. Ten teď nebyl hrozbou.
Paqari přeskočila na druhého ještěra a z něj se rozběhla zpátky k Niallovi.
Na něj se vojáci sesypali jako hejno vos na kus dortu a snažili se k němu dostat tak blízko, aby ho mohli probodnout.
Niall se oháněl mečem, který sebral nějakému vojákovi a když se někdo dostal dost blízko, zapíchl mu nůž přímo do obličeje, ale bylo jich hodně a on se nemohl hlídat všude.
Bylo však vidět, že tihle vojáci nejsou zvyklí bojovat ve stísněném prostoru a že když vidí, jak snadno Niall zabíjí jejich druhy, jakákoliv taktika se rozpadá. Paqari tušila, že tu byli jen jako případná pomoc a že hlavní práci měli odvést seteneijové. Pravděpodobně taky nikdo nevěděl, že se objeví Smrtonoška a Půlměsíční král osobně. Čekali nějaké níže postavené členy, ne jejich vůdce. Kdyby ano, tak by poslali zkušenější jednotky a především by je upozornili, že její kosa bez problémů projde masem i kostmi a Niallovy nože zasáhnou každý cíl, na který míří.
Co jim to tak trvá? Pomyslela si Paqari rozzuřeně, když se ohnala kosou po vojácích. Potřebovali, aby Huanca a Jaylli dostali bezpečně pryč všechny lidi. Že by měli potíže?
Přetočila si kosu nad hlavu a zapíchla ji do dalších dvou vojáků, kteří se vrhli na ni.
,,Tohle je tak snadné," postěžovala si Niallovi. ,,Snažíš se mě tímhle urazit?"
Niall právě podřízl jednomu vojákovi krk strčil ho na dalšího, takže se zhroutili jako domino. Vzhlédl k ní a v oku, které mohla vidět, protože ho neměl zakryté maskou, se mu zablesklo. ,,To bych si nikdy nedovolil," prohlásil a kopnul do vojáka, který se moc přiblížil.
,,Ušpinil sis oblek," poznamenala a opřela si kosu o ramena, protože už bylo jasné, že je po boji. Vojáci poznali, že tady nemají šanci a dali se na útěk. Nesnažili se je dohonit – na nich jim nezáleželo. Důležité bylo, že většina kupců a prodejců aukce byla nyní po smrti. Vojáci byli jen příjemným osvěžením.
,,Riziko povolání," zašklebil se Niall a zadíval se na své oblečení, které ještě před chvílí bylo čistě bílé a které teď vypadalo, jako kdyby ho namočil do červené barvy. Sehnul se a začal sbírat své nože, zatímco Paqari přistoupila k tomu chudákovi seteneijci uvězněného pod vlastním ještěrem. Vypadal, že nemůže dýchat.
,,Prosím," zašeptal a upřel na ni vyděšený pohled. A tohle mají být ty legendární jednotky.
Paqari pod maskou povytáhla obočí, když mu ostřím kosy podřízla hrdlo a pak pronesla: ,,Není zač."
V tu chvíli se v místnosti objevila Huanca, udýchaná a pokrytá krví. ,,Jaylli už všechny odvedl," oznámila jim. ,,Musíme jít, než se tu objeví někdo další."
Paqari si vyměnila pohled s Niallem a spolu se vydali k pódiu a dveřím vedoucích do místností, kde dražené lidi předtím drželi a připravovali. Odtamtud totiž vedl ještě jeden východ, mnohem nenápadnější.
Ta malá holka, Chawar, nebo jak se jmenovala, od nich vyděšeně ustoupila a v očích se jí objevil strach.
,,Neboj se," řekla jí Huanca a klekla si před ní. ,,Přišli jsme tě zachránit. Nikdo si tě nekoupí."
,,On mě koupil," zamumlala a ukázala na Nialla.
Ten si odfrkl, zatímco si otíral krev z tváře a ukázal na místnost, která se proměnila v krvavé jatka. ,,Škoda, že tu není nikdo, s kým bych mohl podepsat smlouvu," pokrčil rameny. ,,A teď už jdeme."
Huanca odvedla Chawar jako první a Paqari šla poslední. Než zavřela dveře, ohlédla se na všechny ty mrtvoly a neubránila se drobnému úsměvu.
Masky zase odvedly dobrou práci.

***

Taaak XD Co na to říkáte? XD Jak jsem zmiňovala, možná to budu upravovat, ale zatím... Zatím takhle XD

Jak jste určitě odhadli, příběh se bude odehrávat ve městě uprostřed nebezpečného, deštného pralesa(haha, prostě miluji pralesy, no co XDD) a bude se točit kolem Masek, magie a všech postav, o kterých můžu slíbit, že jsou VELMI morálně šedé XD

Tak jako tak, jestli mi to nikdo nevydá, tak to bohužel hodím tady na watt, ale JESTLI mi to někdo vydá... Tak doufám, že si to přečtete! XDD

No nic, podělte se o své názory a já se zatím loučím! XD Jdu pokračovat v psaní! XDD