,,Lidé jsou odporné stvůry" zašeptala černá dračice a zadívala se na svá mláďata. ,,Zapamatujte si to"
,,Jo" zabručel mohutný, stejně zbarvený drak, jehož hlas rozechvěl jeskyni, ve které bydleli. ,,A taky to, že lidé jsou tu jen od toho, aby se trhali a rozkousávali"
,,Iandare!" Napomenula ho štíhlá dračice a vyčítavě na něj upřela nebesky modré oči.
Iandar si pobaveně odfrkl, až z nozdor vyfoukl obláček kouře. ,,A není to snad pravda?" Řekl.

Tehdy jsme byli šťastní, pomyslel si Erdan, s hlavou obrácenou k obloze. Dnes padaly hvězdy a on toho chtěl být svědkem. Bylo to už pár let od doby, co se to stalo...

,,Jé, padají hvězdy!" Vykřikla nadšeně malá dračice. Přelezla matčin ocas a utíkala k vchodu jeskyně, aby měla lepší výhled.
Malý Erdan se nenechal zahanbit a okamžitě jí následoval.
Země pod jejich nohama zaduněla, jak k nim došli otec i matka.
Erdan se podíval na štíhlou, elegantní dračici po jednom boku a na mohutného, velkého draka po druhém.
Mám úžasné rodiče, pomyslel si šťastně. A žádný člověk si na nás nikdy nedovolí!
Tehdy si nevšiml smutku v lesklých očích obou velkých draků.

Je to stejné a zároveň jiné, přemítal Erdan, když se v jeho očích odrážel hvězdný třpyt. Hypnotizoval černomodré plátno nad jeho hlavou, nad kterým se proháněly hvězdy.

,,A to si ty hvězdy neublíží?" Zeptala se zvědavě Erdanova sestra.
Matka pobaveně zafuněla. ,,Ne, zlatíčko" řekla. ,,Hvězdy ve skutečnosti nejsou živé"
,,A vlastně to ani nejsou hvězdy" poznamenal otec. ,,Jsou to jen padající šutry, které-"
,,Nekaž to" zasmála se matka tiše. ,,Krásnější je myšlenka, že to jsou hvězdy. A né kameny"
Erdan se zahihňal.

Nyní se jen slabě pousmál, aniž by odtrhl zrak od hvězdné oblohy.
Snažil se soustředit jen na to a své vzpomínky-ne na bolest, která mu ochromovala křídlo.

,,Když padají hvězdy, máš si něco přát" poznamenala matka.
Erdanova sestra se toho okamžitě energicky chytila: ,,Já si přeju-"
,,Ale nesmíš to říct nahlas, Adlynn" poučil jí otec. ,,Jinak se to nevyplní"
Erdan znovu upřel své veliké oči k obloze.
Přeji si, abychom byli navždy spolu!

Co jsem udělal špatně? Uvažoval Erdan. Neřekl jsem to nahlas. Proč hvězdy mé přání nesplnily?
Odvrátil od nich pohled, protože se mu zničehonic začaly hnusit. Ony jsou tam vysoko, tam nahoře, hrdě a pyšně na něj shlížejí. Na něj, který nemůže vzlétnout a kterého už brzo dostanou.
Stejně, jako jeho rodinu.

Matka zničehonic ztuhla. ,,Do jeskyně!" Zavrčela a aniž by se starala o cokoliv jiného, popadla dvě mláďata do tlap a přeběhla s nimi hlouběji do jeskyně.
Erdan i Adlynn byli o takových situacích už dobře poučení-a nestalo se to poprvé.
Vždycky se schovali do jeskyně a čekali, až ty stvůry projdou.
Jenže dnes to mělo být jinak.

Erdan obrátil svůj zrak ke svému křídlu, prošpikovanému šípy. Bolelo to při každém pohybu.
Mohl utíkat, mohl se pokusit vzlétnou.
Ale nač by to bylo? Stejně by ho dostali.

V jeskyni bylo hrobové ticho, přerušované jen tichým dýcháním čtyř draků.
Díky jejich temnému zbarvení si jich nikdo neměl všimnout.
Oni však nevěděli, že lidé moc dobře ví, že tam jsou.

Erdan věděl, že pro většinu šelem, které dnes v noci vylézají na lov, je moc velké sousto.
Ale jeho krev jich nepochybně přiláká spoustu.
Přejížděl očima mezi temnými kmeny stromů v lese, ve kterém se nacházel a přitom mu občas jeho pohled někdo opětoval.
Pumy ani vlci se však neodvážili jít blíž, obzvláště když se mu z hrdla vydralo zavrčení.

Když se začaly před jejich jeskyní objevovat oranžové plameny pochodní, došlo jim, že jsou v pasti.
Že je lidé nahnali do jeskyně, aby je snadněji zabili.
Otec otevřel tlamu a zařval-tak silně a tak hlasitě, až se celá země zatřásla a až z toho pískalo v uších.
Lidi to však nezahnalo-byli to zkušení lovci draků, ti co neznali strach. Ty nehorší stvůry.
Ozvalo se nějaké svištění a brzo proti drakům vyletělo několik stovek šípu.
Otec vyrazil kupředu a máchl obrovskou tlapou, takže smetl několik lovců k zemi.
Matka mezitím chránila svá mláďata před salvou šípu, vlastním tělem.
Celou jeskyní se rozléhal řev a křik, svištění šípu, tasení čepelí, vrhání oštěpů a hlasitý zvuk balistických strojů.

Nikdy jsem nechápal, jak mohli lidé vyhubit náš druh, pomyslel si Erdan, zatímco krev stékala po jeho křídle a s tichým kapáním dopadla na kameny, trávu a mech.
Vždyť jsou tak malí! A naše šupiny jsou tvrdé jako diamanty!
Nebylo to však jenom kvůli jejich otráveným šípům a hrozivým strojům, které dokázaly drakovi rozdrtit kosti.
Byla to jejich krutost.
Ta, která je i přes všechny ztráty, poháněla kupředu.

Otec zařval.
Ale tentokrát ne zuřivostí, nýbrž bolestí.
Ve vzduchu se vznášel pach krve.
Zničehonic matka Erdana a jeho sestru pustila, až jsme se sestrou spadli na zem a vyrazila do boje po boku našeho otce, kterému z ramene trčelo několik oštěpů.
Jejich rodiče se v jeskyni tísnili, takže měli problém bojovat.

Později mě napadlo, proč nás prostě nepopadli a neutekli, pomyslel si Erdan. Teď to však chápu. Jsem ve stejné situaci a už nechci utíkat.
K čemu to je? Ať odletím kamkoliv, vždycky mě najdou.
Ani je už nebavilo schovávání. Pohltila je zuřivost a nenávist. Mysleli si, že lidi porazí. I oni chtěli pomstít své rodiny.

Krev stříkala po stěnách, utrpení, strach a nenávist, to vše se vznášelo ve vzduchu.
Zničehonic jejich otec vydal tak děsivý, srdceryvný řev, až Erdan a jeho sestra začali ječet taky.
Erdan se zděšeně podíval na velkého draka, zatímco země se třásla, na stěnách tančilo světlo z pochodní a země byla smočená krví.
Otci z oka trčel obrovský oštěp.
,,NEEE!" Zařvala matka a obrátila se. Nerozběhla se však ke svému druhovi, nýbrž k dvěma mláďatům. Nešetrně je popadla do kluzkých, zakrvácených tlap a přitiskla si je k hrudi.
Rozběhla se a vyletěla z jeskyně, rovně jako šíp.
Ani se neohlédla.

Věděla, že to otec nemůže přežít. Jakmile je zasaženo oko-a obzvláště, když to bylo tak hluboko, tak je opravdu malá šance na přežití, pomyslel si Erdan.
A nyní je uslyšel.
Slyšel, jak se někde v dálce překřikují a pronásledují jeho stopu.
Přejel mu mráz po zádech.

Matka mocnými máchnutími křídel stoupala k obloze, vítr svištěl kolem nich a sušil slzy na třech dračích tvářích.
,,Tatí!" Ječela Erdanova sestra a panicky se snažila matce vykroutit.
Erdan byl jako mrtvý. Nedokázal křičet, nedokázal se pohnout, plně v moci hrůzy a naprostého zděšení.

Teď to není o moc jiné, pomyslel si Erdan.
Cítil, jak se blíží k němu a jejich hlasy jsou čím dál silnější. Jak se prodírají křovinami, jak na sebe pokřikují, jak jejich psi štěkají.

Matka nedoletěla daleko-zničehonic její křídla ochabla, ona ztuhla a pak se začala řítit volným pádem k zemi.
Svět se kolem nich točil a Erdan byl konečně schopen, dát se do panického křiku, když mu vítr pískal v uších, tahal ho za ocas a křídla a země se čím dál rychleji přibližovala.
Podařilo se mu vykroutit z matčina sevření jen kousek nad zemí-téměř instinktivně roztáhl křídla a zpomalil tak svůj pád.
Jeho sestře se to nepodařilo.
Zřítila se k zemi spolu s matkou, srazily k zemi několik stromů a zůstaly ležet ve velkém, krvavém kráteru.
Erdan nemotorně přistál vedle nich, zatímco mu pach krve motal hlavu.
,,Ne, ne, ne!" Křičel. ,,NEEE!"
Slzy mu zamlžovaly hlas, když viděl rozdrcené tělo své sestry a o nic lépe vypadající matku.
Absolutně bez života.

Matka, otec, sestra.
Všichni tři.
Celý Erdanův svět.
A oni byli stále blíž.

Erdan uslyšel ty jejich hlasy, mezi stromy uviděl pochodně.
A udělal první věc, co ho napadla-utekl.

Měl jsem tam zůstat, pomyslel si jízlivě Erdan. Měl jsem zůstat po boku své matky a sestry a nemusel jsem umírat o pár let později, sám a neschopen létat.

Od té doby žil Erdan v divočině.
Skrýval se před lidmi, lovil si vlastní kořist, snažil se najít další draky a utápěl se ve smutku a nenávisti k lidem, která každým rokem sílila.
Jakmile byl dostatečně velký, aby budil strach, začal drancovat všechny menší, lidské vesnice.
Bylo mu jedno, že v nich žijí lidé, kteří nemají s jeho mrtvou rodinou nic společného. Že tam jsou mláďata.
Protože v jeho očích byli lidé všichni zlí.

Jednoho dne se však jeho nálet na jednu z vesnic, trochu zvrtl.
Lovci draků si vypočítali, kde by mohl přístě zaútočit a počíhali si na něj.
A tentokrát byl oběť on, jako kdysi.
Než se Erdan stačil vzpamatovat z překvapení, že ho dokázali zaskočit, zasáhli ho do křídla.
Erdan okamžitě uletěl, ale zraněné křídlo ho zpomalovalo a on nemohl letět dál.
A tak přistál tam, kde nyní...

Erdan znovu obrátil pohled k obloze, zatímco mezi stromy už zahlédl plameny pochodní.
Nedokázal se na hvězdy zlobit.
Ony za to nemohly.
Jen lidská krutost.
Když ho obklopily, ty růžové bytosti nez srsti nebo šupin, jenom se na ně odevzdaně díval.
Mířili na něj luky a oštěpy, u nohou jim štěkali psi.
Erdan se ani nehnul.
Napadlo ho, že by mohl vzít nějaké ty lidi spolu s sebou na onen svět.
Ale pak se zarazil.
Drancování už bylo dost, pomyslel si Erdan. Já už jejich krve prolil dost. Nejsem jako oni.
Skoro to nebolelo, prostřelili mu oko stejně jako otci.
Poslední, co spatřil, než se svět ponořil do věčně temnoty, byly průhledné siluety jeho rodiny, dlící na hvězdné obloze.
A tak zemřel poslední drak svého druhu.
Říkalo se, že se ani nebránil a že jeho kosti, šupiny, ostny, drápy a zuby rozprodali kde se dalo.
Ale... Taky se říkalo, že smutné, odevzdané oči posledního draka, pronásledovaly kruté lovce draků až do konce života.

Fajn, tohle je strašný! XD
Ale už se mi to nechce přepisovat, takže jo, tady to je XD
WendigoQueenCZ