Minvar se prodíral hromadou lvů, utíkajících pryč.

Ve vzduchu se vznášela panika a strach jako těžký, bouřkový mrak a dlouhými chodbami se rozléhal křik.

Přihnala se sem jako velká voda. Vlastně to tak docela vypadalo. Velké, temné vlny čistého zla se rozlily palácem a ničily vše, co jim stálo v cestě.
A to byl teprve začátek.

,,Kam jdeme?" Ptala se vyděšeně malá nebešťanka, která klopýtala za Minvarem. Každou chvíli do ní někdo narazil a ačkoliv pobouřeně zavrčela, nikdo jí nevěnoval pozornost. V tom zmatku, v té panice a křiku, si malé princezny opravdu nikdo nevšiml.

Podlaha se jim zatřásla pod nohama a Minvar tak tak stáhl malou nebešťanku pryč od padající sochy.

,,Já se bojím!" Vyjekla a oči se jí zalily slzami. ,,Kam jdeme? Co se děje? Já chci za maminkou!"

Minvar jí ignoroval. Potřebovali se dostat z paláce, než si ta hrůzná bytost všimne, že dcera královny je pryč.

Naštěstí znal palác dokonce lépe, než samotná královská rodina a věděl tedy o každé tajné chodbě, která se zde nacházela.

Zabočili do křídla paláce pro služebnictvo a když se ocitli v prostorné chodbě, v jejíchž stěnách se nacházelo spoustu dveří do pokojů pro sloužící, Minvarovi se zvedl žaludek.

Tudy už se temnota prohnala.

Všude po zemi se válela těla ubohých sloužících-vypadali zdánlivě nevinně, jakoby jen spali, ale Minvar viděl jejich vytřeštěné oči, zbarvené do sytě černé. Temnota je pohltila zevnitř.

K zemi popadalo spoustu skříní a soch a byla pokrytá ostrými, lesklými střípky z rozbitých oken.

Malá princezna začala brečet strachy, když se Minvar prodíral mezi těly. Ale byla moc vystrašená na to, aby se otočila a opustila ho. Byl momentálně jedinou živou osobou, kterou viděla.

Minvar přeskočil několik těl a dostal se k jednomu obrazu-visel na stěně takřka nerušeně, ale nebylo na něm nic jiného, než černá plocha. V Minvarovi to vyvolávalo dojem, že se za tím něco skrývá. Což byla sice pravda, ale nikdy dřív tenhle pocit neměl.

Postavil se na zadní a obraz shodil. Místo stěny se za ním objevil kulatý otvor, ze kterého ho ovanul slabý poryv větru.

,,Běžte první, Vaše Výsosti," řekl Minvar a podíval se na malou princeznu.
Ona na něj nedůvěřivě zamrkala. ,,Proč?" Zeptala se ho.
Minvar jí probodl pohledem. ,,Abych vám mohl krýt záda."

Nebešťanka ho ještě chvíli sledovala, ale pak přišla k otvoru, napjala se a vyskočila do něj.
Nervózně se na něj ohlédla.

,,Neboj, za chvíli se rozsvítí," řekl a skočil za ní.
Přitom se natáhl po obrazu a překryl jím vchod, takže se ocitli v naprosté temnotě.

,,Já se bojím," šeptla malá nebešťanka a Minvar ucítil, jak se mu opřela o nohy, jakoby se cítila bezpečněji, když za sebou někoho má.

,,Neboj, jenom jdi," řekl Minvar a snažil se, aby to znělo vyrovnaně a klidně.
Váhavě vyrazila kupředu, zvuk jejích kroků se se slabou ozvěnou odrážel od stěn a vracel zpátky k nim.

Chvíli takhle šli, hrozivě loudavým tempem, jelikož si princezna každý svůj krok prvně nejdříve dobře promyslela, než ho udělala. Najednou se ozval tichý svist, až sebou princezna vyděšeně trhla, ale přímo nad nimi se rozsvítilo tlumené, zlaté světlo o velikosti lví tlapy, které ozářilo hladké, kamenné stěny tunelu.

,,Vidíš?" Řekl Minvar. Byla to magická světla světlonošek, která se aktivovala kdykoliv, když někdo procházel chodbou. ,,Už to tu není tak hrozné, ne?"

Někde nad sebou slyšeli panický křik a tříštění nábytku, ale Minvar se snažil na malou princeznu usmívat.

Ona váhavě přikývla a vyrazila dál od něco jistějším krokem.

Kdykoliv, když už skoro znova přestávali vidět na cestu, se nad nimi objevilo další světlo, které osvětlilo další úsek chodby.

Jak tak šli, křik utichl a obklopila je jenom prázdnota a ticho.
Podivuhodně hlučné ticho.

,,Kam to jdeme?" Zašeptala malá princezna neklidně.

,,Do bezpečí," odpověděl Minvar stejně tiše. Věděl, že se nyní už musí nacházet pod městem-tato chodba byla jedinečná tím, že narozdíl od ostatních, její východ se nacházel na konci města-ale stejně neměl dobrý pocit z představy, že by měl mluvit nahlas a jeho hlas by mohl kdokoliv zaslechnout. Ačkoliv pochyboval, že i kdyby se to stalo, věnovali by tomu pozornost. Tu bude bohatě zaměstnávat ta temná bytost.
Minvar nevěděl, co to je. Věděl jen, že to vtrhlo do paláce a jeho první úkol byl, dostat do bezpečí princeznu. Zajímalo ho, jestli byli evakuováni i král s královnou.
A co se stalo s ostatními v paláci.

Minvar potřásl hlavou. Nijak si nepomůže, když se bude zaobírat nesmyslnými otázkami.

,,A co moji rodiče?" Zeptala se.
,,Určitě budou v pohodě," ujistil jí Minvar. ,,Naprosto v pohodě."
Nebešťanka se na něj podívala a pak přikývla.
Minvarovi se sevřelo hrdlo z toho, jakou v něj měla malá princezna důvěru.
Protože on sám si svými slovy vůbec jistý nebyl.

✴️✴️✴️

,,Co tady budeme dělat?" Zeptala se princezna vyděšeně, když klopýtala za Minvarem přes spletité kořeny. ,,Smrdí to tady!"

Minvar se na ní ani nepodíval, jen se prodíral hustým, rozbředlým bahnem, zatímco vedle nich líně plula hnědozelená, páchnoucí řeka, jejíž hladina byla celá pokrytá nejrůznějšími řasami.

,,Už jsem ti říkal, že tě vedu do bezpečí," poznamenal. Malá princezna za celou dobu nebyla schopná zavřít tlamu. Pořád se na něco vyptávala nebo si na něco stěžovala. Minvar to chápal, byla poprvé tak daleko od domova a nikdy nemusela spát v zimě na zemi nebo lovit, ale i tak by ocenil větší ticho.

,,Vážně?" Řekla nedůvěřivě a přejela pohledem po zkroucených stromech a jejich větvích, které v ní budily dojem, jakoby se po ní natahovaly a snažily se jí chytit. ,,Tohle místo mi nepřijde zrovna bezpečné!"

Mezi bujnou vegetací a na větvích stromů se plazili hadi-jeden se vrhl přímo na Minvara, ale on ho odrazil poryvem vzduchu. A ta líná, smrdutá řeka, podél které kráčeli, byla plná krokodýlů a masožravých želv.

Minvar věděl, že se nachází teprve v první části bažiny-ta druhá bude horší.
Tato bažina, nacházející se v Říši druhého měsíce, byla známá tím, že se v ní nacházelo město, ale zničehonic od nich přestali docházet jakékoliv zprávy, jakékoliv zboží, prostě nic.

Spoustu lvů se sem vydalo, ale už se nevrátilo a bažiny byly prohlášeny za jedno z nejnebezpečnějších míst v Měsíční zemi.

Jasně, množství krokodýlů a jedovatých hadů tu překračovalo limit, ale Minvar věděl, že skutečné nebezpečí nepochází od nich.

Nýbrž od těch, co se zde skryli.

A proto to bylo to nejlepší místo, kam mohl princeznu úkryt.

,,Počkej si na noc," řekl Minvar. ,,V té chvíli je bažina úžasná."
Princezna se na něj nedůvěřivě podívala, ale vzhledem k tomu, jak musela překračovat kořeny a dolovat ze sebe sílu, aby se nepropadla do bahna, už ani neměla energii na to, mu odporovat.

✴️✴️✴️

,,U bohyň!" Vydechla princezna užasle, když se setmělo. Ne snad, že by se tím něco změnilo-husté větve stromů nepouštěly do mokřadů světlo ani ve dne.

Nyní, jakmile však nastala noc, se bažina rozzářila.

Kolem nich poletovaly velké, žluté světlušky a obyčejné, fádní houby, které rostly na kmenech stromů i mezi rákosím a kterým doteď nevěnovaly pozornost, se vesele rozsvítili nejrůznější škálou barev-od růžové, fialové, tyrkysové nebo tmavě modré.

Mianvar však začínal být nervózní. Už brzo se museli dostat k Lilvalinu-město, jež se kdysi ztratilo. Cítil se zářivými, neonovými světly noční bažiny oslepen.

To se taky potvrdilo, když ze stromů kolem nich zničehonic seskočilo několik lvů. Bylo to tak tiché, jako mávnutím křídel motýla, neprozradilo je ani chvějící se rákosí.

,,Kdo jste?" Zasykl jeden z nich.

Princezna, která si jich doteď nevšimla, vylekaně vykřikla a klopýtavě se rozběhla k Mianvarovi, jenž se rozhlížel po lvech, kteří je obklíčili.

Světlo ze zářících hub ho osvětlovalo, zatímco lvi byli schovaní ve stínech korun stromů, takže z nich poznal jen temné siluety a blýskavé oči.

,,Jsem bratr Magdove! Ona sem utekla s Luwarinem," řekl Mianvar.
Mezi lvi se ozval tichý, nedůvěřivý šepot.

,,Vážně?" Promluvil, ten co se předtím Mianvara zeptal, co jsou zač. ,,Uvidíme. Zavedeme tě za ní."

,,To nemůžeme!" Vykřikl další z nich pobouřeně. ,,Určitě lže!"
,,Jestli ano, tak ho prostě zabijeme," odpověděl mu jeden stručně. ,,A teď pojďte."

Někdo do Mianvara lehce strčil a on se poslušně vydal za jedním lvem, který zmizel v rákosí. Princezna okamžitě vykročila za ním a neustále se mu pletla pod nohama.

Mianvar si mezitím lépe prohlédl lvy, kteří je doprovázeli-srst měli pokrytou bahnem a občas i nějakou tou řasou, pravděpodobně proto, aby splývali s okolním prostředím. Přišel si mezi těmito lvy, kteří svým naprosto neslyšným krokem budily dojem, že se vznáší nad zemí, neohrabaný a hlučný.

Přinutil se na to nemyslet a své myšlenky zaměřit pouze na jedinou věc. Znovu se uvidí se svou sestrou!

✴️✴️✴️

,,Co tady děláš?" Zasyčela Magdove rozčíleně, když se podívala na světle modrého nebešťana, jenž se docela úspěšně vyhýbal přímému pohledu na ní.

,,Potřebuji tvoji pomoc," hlesl Mianvar.
Magdove ho chladně sledovala. Necítila žádnou radost z jejich shledání.

,,Stejně pomoct, jako ty jsi pomohl mě?" Vyštěkla.

Podívala se na malou, bílou nebešťanku, která se zlatýma očima ostýchavě rozhlížela po zvláštním domě.
Magdove žila o něco dál od města, měla ráda ten klid bažiny. Její dům proto nebyl z kamene, jako většina ostatních, ale udělala si ho ze spletených větví, lián, řas a květin. Zevnitř však bylo nádherně suché a útulné.

Tak dlouho se před ním snažila utéct... Tolik jí zklamal a ani jí nepodpořil, takže když odešla, nijak netoužila se s ním znovu setkat.
A teď tady přece stojí a žádá jí o pomoc.

Mianvar sklonil provinile hlavu a ramena mu poklesla.

Magdove naokamžik nad svým bratrem pocítila jistou lítost, kterou však rychle zahnala pryč. On s ní taky neměl lítost, když se zamilovala do Luwarina. Byl to stínotkladlec, který jako jeden z mála sloužil v paláci a Magdove, jakožto hlavní komorná královny, se na něj vždy dívala svrchu. Když se však nyní ohlédla do minulosti, uvědomila si, jak hloupá byla.

S Luwarinem se lépe seznámila v knihovně, on začal konverzaci a Magdove pomalu roztála a po nějaké době přátelství se do něj zamilovala.

Jenže to bylo zakázané a její bratr se to dozvěděl.

Mianvar se za každou cenu chtěl zalíbit královské rodině, chtěl jim být věrný a oddaný a ve své slepotě nahlásil vztah své sestry se stínotkalcem.

Magdove musela utéct a ta událost do ní zasela plameny nenávisti, proti Mianvarovi.

,,Omlouvám se," zamumlal Mianvar. ,,Moc se omlouvám. Vím... Vím že to byla hloupost."

Magdove si odfrkla a probodla pohledem malou lvici, která se mezitím trochu otřepala a teď očichávala jasně rudou květiny.

,,A co je tohle?" Zeptala se ho. ,,Tvoje lvíče? Matka je čistá nebešťanka, viď?"

Mianvar zašoupal nohama o podlahu a než stihl odpovědět, malá lvice zvedla hlavu. ,,Já jsem princezna," odpověděla hrdě.

Magdove nedokázala skrýt překvapení a lépe si jí prohlédla. Princezna se narodila pár let poté, co opustila palác, ale když se nad tím tak zamyslela, vypadala jako královna.

Magdove znovu obrátila svůj pohled k Mianvarovi.
,,Proč tady vodíš princeznu?" Nechápala. ,,Akorát sem vtrhne celá armáda a objeví nás!"

Naježila se, při pomyšlení, že by byl její domov napaden.
Město Lilvalin se ve skutečnosti samo neztratilo. To obyvatelé ho nechali zmizet, protože se chtěli odtrhnout od pravidel nebešťanů. Byl to poklidný domov pro všechny, jež hledali místo, kde nebudou souzení za to, jací se narodili nebo do koho se zamilovali.

,,Ne!" Vyjekl Mianvar a upřel na ní tmavě modré oči. ,,To ne! Potřeboval jsem... Potřeboval jsem princeznu dostat do bezpečí. V paláci se něco stalo a dokud se to nevyřeší, potřebuji jí ponechat někde, kde jí nikdo nenajde."

Magdove přimhouřila oči. ,,Co se v paláci stalo?"

Mianvar sklopil pohled, zatímco malá lvice nastražila uši a upřela na něj zvědavé oči.

,,To nevím," řekl. ,,Ale vím, že jí potřebuji úkryt, dokud se situace neuklidní. Prosím."

,,Já už jednu dceru mám," řekla Magdove. Hlavně proto, aby ho naštvala.
Mianvar na ní překvapeně a možná s kapkou hrůzy pohlédl.

Magdove si nad ním znechuceně odfrkla. ,,Není má vlastní," dodala s lítostí. Ať se s Luwarinem snažili jak chtěli, nedařilo se jí porodit. Ale po nějaké době jim to přestalo vadit, protože se mohli starat o svou adoptivní dceru, kterou našli při svém útěku z města. Opuštěnou a samotnou.

,,Prosím," zopakoval Mianvar a Magdove překvapeně zaznamenala, že se mu chvěje hlas.

Zhluboka se nadechla a zamyslela se.
Věděla, že toho bude litovat, ale při pohledu na svého bratra a malou princeznu, její srdce roztálo.

,,Fajn. Postaráme se o Damys, než se bude moct vrátit."

Helloooo! XD
Jsem tadyyyy! XD
Určitě jsi poznala, z jakého světa pochází tato povídka XD Vlastně se mi perfektně hodí XD

Z nějakého neznámého důvodu jsem do této povídky chtěla bažinu. Když jsem přemýšlela, co napíšu, věděla jsem, že tam musí být bažina! Neptej se proč, sama to nevím XD

Jenže jsem nějak nedokázala vymyslet, o čem by to bylo a pak BUM, a najednou to bylo úplně jasné! XD

V knize o Měsíční zemi, kterou vydám, až jí dopíšu, mám důležitou scénu, která odpovídala zadání této soutěže a byla tam bažina, kterou jsem tam z nějakého důvodu chtěla strčit! XD

Takže to byla ideální volba na napsání povídky do této soutěže! XD

Jen doufám, že to nevadí, protože tohle je vlastně součást většího příběhu, které ještě nevyšel XD

No nic, to je všechno XD

WendigoQueenCZ