Svým velice ostrým sluchem to uslyšelo hlasy nějakých lidí.
Mezi nimi poznalo toho, který zde přebýval.

Otočil klíčkem v zámku a dveře se s táhlým skřípěním, připomínající umírají zvíře, otevřely.

Hlasy najednou byly mnohem hlasitější, takže to dokázalo poznat, o čem se baví.
Všichni byli rozesmátí, skoro křičeli když mluvili, nebo to tak aspoň tomu přišlo.

,,Chcete slyšet vtip ode mě?" Ozval se Ethan. Toho to poznalo. Žil v tomto domě. Nesmírně otravný, ubohý kluk.
Často si to představovalo, jak se mu to zakousne do nohy a ohlodá jí až na kost.

,,Ne!" Ozval se hromový nesouhlas, mezi kterými se dalo těžko rozpoznat, kdo všechno je vlastně doma.

,,Tvoje vtipy jsou trapné," dodala Ava.
To muselo bolet, pomyslelo si to něco. Ethan o ní často básnil. A to i ze spaní, což bylo naprosto nechutné. Kromě jiného.

,,Nech vtipy radši na mě," řekl Oliver. Jeho hlas to poznalo snadno. Byl to Ethanův nejlepší kamarád, který tady oxidoval v jednom kuse a rušil tichý klid tohoto domu svým hlučným vyjadřováním.

Další kandidát na ohlodání nohy.

,,Já vám ho stejně řeknu," nevzdával se Ethan, což vyvolalo vlnu povzdechu.

To něco přešlo neslyšně po dřevěných prknech na půdě, i v naprosté tmě se vyhýbalo všem krabicím a starým věcem a přisunulo se to k jedinému světlému bodu v téhle neprostupné temnotě-k malé díře po suku, kterým se mohl dívat přímo do pokoje Ethana a kterým prosvítalo to otravné, škodlivé světlo.
Přiložilo to k tomu oko a podíval se po pokoji.

Na posteli, zemi či točící židli-ze které Ethan neustále padal, což to něco sledovalo s náramnou škodolibostí-sedělo asi pět lidí.

Ethan, Oliver, Ava a dva, které to něco jen stěží poznalo. Usoudil, že se jedná o Jessiku a Jacka, dva sourozence, se kterými se Ethan znal jen díky Oliverovi.

,,Včera večer jsem vzal stopaře," začal Ethan se svým trapným vtipem. Seděl na posteli, opřený o stěnu a očividně byl nadšený ze skutečnosti, že Ava sedí vedle něj. ,,Povídá mi: ,To se nebojíte, brát takhle v noci cizí lidi? Co kdybych byl sériový vrah?' Já na to: ,Prosím vás... jaká je šance, že se sejdou dva sérioví vrazi v jednom autě?' "

S očekáváním se podíval na ostatní, ale to na něj zírali jako tupé ovce, které nepochopily pointu.

To něco se však zachichotalo-ne moc nahlas, ale v tichu, které po tom vtipu nastalo, to šlo slyšet až moc.

To něco se okamžitě zarazilo, když vidělo, jak pět mladých puberťáků vyplašeně vzhlédlo ke stropu.

,,Slyšeli jste to?" Vypískla Jessika vyděšeně.
,,Ticho!" Okřikl jí Ethan a znovu vzhlédl ke stropu, jako kdyby čekal, až se to ozve znovu.

Kdyby to něco ještě mohlo dýchat, zadrželo by dech napětím.

,,Tvoji rodiče to asi nebyli, co?" Zašeptal Jack tiše a očividně se snažil vypadat, že je naprosto v pohodě.

Ethan ho probodl pohledem. ,,Ne. Nejsou tady. A navíc, na půdu nikdy nechodí."

,,Jdeme se podívat, co to bylo?" Navrhl Oliver, který jako jediný vypadal skutečně bezstarostně.

,,Zbláznil ses?" Zamračila se na něj Ava. ,,Co když je to nějaký sériový vrah?"
Letmo se podívala na Ethana, jakoby pomyslela na ten jeho trapný vtip, který vyvolal smích něčeho z půdy.

,,Není lepší tam jít teď, než v tom nechat Ethana samotného?" Řekl Oliver. ,,To si říkáte kamarádi?"

Ethan se zvedl z postele a natáhl se po baterce.

To něco tiše zavrčelo. Světlo ne. Pryč se světlem.

,,Fajn," řekl. ,,Jdeme zjistit, co to bylo. Možná nějaká zatoulaná kočka."
,,Co se směje tvým trapným vtipům, jasně," zamumlal Jack, ale také se zvedl a stejně tak i ostatní.

To něco zadrželo zlostné zavřísknutí.

Už roky nikdo netušil jeho klid. A ono  nerušilo je. Když to chtějí změnit... Ať si vzpomenou, že ono první krok neudělalo.

Obrátilo se čelem k místu, kde tušilo schody na půdu.

Když se ozvalo nějaké zarachocení a schody se stáhly dolů a na půdu proniklo světlo, to něco se vyplašeně posunulo za krabice.
Našel tě tam i před lety. Myslíš, že dnes to bude jiné? Ozval se nějaký vtíravý hlásek.

,,Jste si jistí, že je to dobrý nápad?"
,,Ne, není"
,,No taaaaaak! Nebuďte baby!"
,,Heej!"

Na šikmé střeše půdy se zamihotalo bílé světlo z baterky.

A to něco si vzpomnělo. Vzpomínky se tomu vynořili v krví a temnotě zalité paměti, jako nafouklé tělo vyplouvající na hladinu.

Seděl, nebo seděla, to nebylo důležité a nepamatovalo si na to, na studené, dřevěné podlaze půdy a rukama si objímalo kolena.

Roztřeseně dýchalo, od úst se tomu kouřilo, jak byla na půdě zima. Třáslo se, těžko říct jestli vinou zimy, nebo snad strachu. Ale asi spíš to druhé.

Na půdě byla tma, nevidělo ani obrysy krabic, které si naskládalo všude kolem sebe. Všude byla naprosté ticho. Až na dusot těžkých, velkých bot.

Na svůj věk měl hrozně velké nohy.

Kouslo se to do jazyka, aby nezačalo křičet a brečet, když kroky utichly.
Chvíli se nic nedělo.

A pak zaskřípaly schody na půdu, které někdo pomalu stáhl dolů a dovnitř proniklo světlo.

Nebudu křičet.

Nebudu křičet.

Nebudu křičet.

Když budu zticha, možná mě nechá být.

Kouslo se do ruky, aby zastavilo vzlyky, které se mu draly z úst.

Na šikmé střeše půdy zablikalo bílé světlo baterky.

To něco rozlíceně, neslyšně vřísklo. Historie se měla opakovat. Vzpomínky se vracely v obrovských vlnách, jako moře za bouře.

Tentokrát jim to však nedovolí.
Chtělo to vypít jejich krev, sníst jejich maso, vyškrábat jim oči a rozdrtit jim mozky.

Jen ať trpí! Ono trpělo taky!

Ethan a jeho kamarádi vyšplhali po žebříku na půdu-museli se dost nedůstojně sklonit, kvůli šikmé střeše-a začaly baterkou svítit na všechno v dohledu.

Ne, světlo ne!

Vyšplhal po žebříku. Byl to teprve mladý kluk, černé vlasy, hezká tvář. Něco jako Ethan.

Malé dítě si vzpomínalo na silné city, které k němu chovalo-mělo ho rádo, strašně moc. I když on to stejně necítil.

,,Kdepak jsi?" Zabroukal tiše, skoro chláchlolivě. ,,Rodiče řekli, že si s tebou mám hrát. Nechceš si hrát?"

Svítil baterkou na krabice a různé starožitnosti.

Nebudu křičet, nebudu křičet, nebudu křičet. Nenajde mě.

Pak se ozvaly tiché kroky.

,,Nelíbí se mi tady," řekla Ava tiše a chytila se Ethana za paži.
Ten se nadmul pýchou a falešnou odvahou.

,,Pojďte, najdeme našeho sériového vraha," pobídl je Oliver, byť jeho hlas už nezněl tak bezstarostně, jako předtím.

Půda byla špatné místo. Každý to cítil tak silně, až měli husí kůži a chlupy se jim naježily.

Vládla tu špatná energie. I temnota se zde zdála hustší, jakoby světlo baterky tou tmou nedokázalo dostatečně proniknout.

,,Neumřel tu nikdo, že ne?" Zeptal se Jack, když postávali na místě a přejížděli baterkou po půdě.

,,Já vám to neřekl?" Podivil se Ethan. Naklonil se k nejbližší krabici a vytáhl z ní staré, oprášené noviny. ,,Přečtěte si to."

Mladí puberťaci se natáhli po novinách a s čím dál větší hrůzou je četli.

,,Umučeno dítě?" Vydechla Jessika s hrůzou. ,,Na téhle půdě?!"

,,Hele, nepůjdeme radši pryč?" Zaškemrala Ava.

,,Ten vrah už je dávno mrtvej," mávl rukou Oliver. ,,Jen se tady porozhlédneme a vše bude v poho."

,,Uvědomuješ si, že na místech, kde někdo umřel, nebo byl dokonce umučen, je vždycky něco špatnýho?" Zavrčela Ava.
,,Nejsme ve filmu," odbyl jí Oliver. ,,No tak pojďte."

Ozvaly se první, nejisté kroky.

,,Hrajeme na schovávanou?" Nadhodil mladík, zatímco zlehka a vzpřímeně procházel půdou. Sehnul se pouze když musel, aby se nepraštil hlavou o střechu. ,,Fajn. Hledám."

Přebíral se krabicemi, otevíral kufry a staré bedny, hledal pod různými drobnostmi.

Do té části půdy, kde se malé dítě nacházelo, se nepodíval. Ani jednou.
Nakonec to vypadalo, že se vzdal, protože zamířil ke schůdkům.

,,Tak asi nic," řekl skoro smutným, zklamaným hlasem. Začalo to pociťovat naději.

Odejde, odejde, odejde!

Jenže než se jeho noha dotkla prvního schodu, zastavil se a pohlédl do míst, kde se něco schovávalo.

Nemohl to vidět-i když do těch míst zamířil baterkou, která mu strašidelně osvětlovala pohlednou tvář, malé dítě bylo schované za hromadou krabic.

Odvrátil se od schodů, zatímco dítěti spadlo srdce až do kalhot.

Klid, klid, klid.

Dýchej pomalu, dýchej neslyšně.

Byl čím dál blíž.

Malé dítě ho nevidělo, ale slyšelo jeho přibližující kroky, cítilo jeho temnou energii.

Pak jeho kroky utichly, mezi krabicemi prosvítalo světlo z baterky.

Klid, klid, klid. Žádný křik, žádný pláč.

Nad krabicemi se objevila jeho hlava, na jehož tváři tančilo světlo baterky.

,,Našel jsem tě."

Tehdy se tak moc bálo. Tak moc, že mělo pocit, že ho ten strach roztrhá vejpůl. Ne, na milión kousíčků.

Nyní cítilo vztek, tak strašlivý, zuřivý vztek, který bobtnal a nabíral na síle.

Nebálo se, když pět mladých puberťáků prohledávalo půdu. To od nich se šířila ta velká vlna strachu.

Vlezli na jeho území, opovážili se rušit jeho klid. Tak ať za to zaplatí.

To něco rychle a takřka neslyšně přeběhlo přes půdu.
Ale jen takřka neslyšně-jeho dlouhé nehty zaškrábaly o dřevo.

Ava, stojící s Ethanem nejblíž, polekaně vykřikla a Ethan do těch míst zamířil baterku.

Nic. Jen prázdná, obyčejná krabice.

,,Nic tu není," zabručel Oliver. ,,Jen samé krámy."
,,To je dobře," zavrčela Jessika. ,,Aspoň-"

To něco, čemu přestali věnovat pozornost, protože ho neviděli, mezitím přešlo ke schůdkům a stáhlo je nahorů s hlasitým třísknutím.

Všichni vykřikli a Ethan s baterkou jí namířil přímo ke schodům.

A tentokrát opravdu ve slabém kruhu světla uviděli stát to něco ve své celé kráse.

A k jejich úžasu to zaskřehotalo hlasem, který jen sotva připomínal lidský:

,,Našlo jsem vás."

Tadááá! XD
Původně jsem měla úplně jiný nápad, mělo to být spíš naladěno na humor, že má ten kluk na půdě nějakou příšeru, která je vlastně hrozně fajn a tak dále, ale pak jsem se rozhodla pro tohle XD
Docela mě bavilo to psát, byť to není nějaká sláva XD Ale lepší než nic, no ne? XD
WendigoQueenCZ