Bolest je moje stará známá. Neměla by mě překvapit. Už jsem toho zažil hodně. Nejsem mladý puberťák pláčící nad láskou, která se s ním jednoduše rozešla. Já jsem stoletá bytost, která ztratila své srdce.
Kolikrát si myslíš, že bylo mé srdce zničeno? Nesčíslněkrát a těmi nejhoršími způsoby. Roztříštilo se, zlomilo, shořelo, vytrhli mi ho z hrudi. Krvácelo...
Mnoho lidí si myslí, že bolest zná. Příjde jim, že jejich život je ten nejhorší, myslí si jak je svět nespravedlivý a cítí se ukřivdění. Neberu jim to. Ale bolest, kterou cítí oni... Chtěl bych být na jejich místě. Protože ta jejich bolest je oproti mé nicotná. Stejně jako jedna malá kapka vody proti tsunami. Stejně jako slabý vánek proti tornádu. Chcete se přít? Chcete se ohradit, že jenom vy trpíte, že nikdo jiný na to nemá nárok? Fajn, ohraďte se. Stejně vám to k ničemu nebude. Pravda je na mé straně.
Stále nevěříte? Tak se zeptejte Ruby. Ptáte se, kdo to je? Dívka, která má tu smůlu, že umí číst myšlenky. A ty moje obzvlášť. I kdybych se postavil na druhou stranu země, slyšela by moje myšlenky stejně dobře, jako teď. A to není všechno. Ona nečte jen moje myšlenky... Ona cítí moje pocity.
Tak se podívejte na Ruby. Vidíte tu dívku? Dřív byla krásná-velmi krásná. Dlouhé, blonďaté vlasy měla i při těch nejhorších chvílích pečlivě upravené a své drzé poznámky si neodpustila prakticky nikdy. A teď? Je bledá jako stěna, o vlasy už se dávno nestará. Má kruhy pod věčně červenýma očima, vypadá spíše jako chodící mrtvola než jako ta dívka, kterou byla. Její kamarádi-doteď se neodvažuji tvrdit, že jsou to i mí přátelé-si o ní dělají starosti. Ani si nepamatují, kdy naposledy řekla něco drzého. Jakoby z ní můj smutek vysál celou její osobnost, která jí dělala jedinečnou.
Opravdu jsem nechtěl, aby to takhle bylo-má Vyvolená by si to nepřála. Jenže já si nemohl pomoct. Jak bych mohl?
A představte si, jak musím vypadat já, když Ruby vypadá takhle.
Málokdo mě v poslední době viděl, ani o to nestojím. Měl jsem povinnosti-byl jsem prvorozený královský syn Říše elfů. Ale já nebyl schopen cokoliv dělat.
Když zemřela Anastia-elfka, kterou jsem miloval ještě před ní-dokázal jsem aspoň všechny pocity uzavřít uvnitř sebe, aby se moje rodina tolik netrápila. Dokázal jsem se zvednout a něco dělat-pro ně. Můj smutek je ničil a tak jsem se snažil.
Ale teď jsem nemohl. Někdo by to považoval za zvláštní. Anastiu jsem znal skoro celý svůj život. Mou Vyvolenou jsem potkal teprve před pár lety. Někdo by řekl, že to zbytečně přeháním, že se z toho dostanu. Ale to v tom případě nezná plnou hloubku mých citů. I Ruby zná jen zlomek toho, co jsem cítil. Cítil proto, že moje srdce už je tak zničené, že se občas divím, jak to, že ještě žiju. Proč vlastně žiju? Někteří by mi pravděpodobně poradili, abych to skončil. Zbavil bych se utrpení. A ne že bych o tom nepřemýšlel. Naopak jsem o tom přemýšlel až moc často.
Ale nemohl jsem, když jsem musel splnit to, oč mě má Vyvolená požádala.
Roztřeseně jsem vydechl a zavřel oči. Všechno mi jí připomínalo. Noční obloha i zlaté slunce. Bylo opravdu těžké se ráno probudit, když jsem věděl, že jí všude kolem sebe uvidím... A stejně tam nebude.
Každou noc se mi zdáli sny, většinou jsem je uvítal-byla to jediná doba, kdy jsem mohl být zase s ní. Ale dnes to byla ta nejhorší noční můra...
Musel jsem jásat. Paní Dracul, temná elfka která způsobila válku mezi dvěma zeměmi, byla poražena! Podíval jsem se na svou Vyvolenou a hřejivě se na ní usmál. Vypadala vyčerpaně z dlouhého souboje, ale nadšeně.
,,Dokázala jsi to" řekl jsem jí a pevně jí objal. Šla z ní cítit krev a pot, ale to mi vůbec nevadilo.
,,My jsme to dokázali" připomněla mi má Vyvolená, s hlavou položenou na mém rameni. Já jsem se podíval na ostatní a musel jsem se pousmát.
Družina mé Vyvolené byla velmi nesourodá.
Jessika a Jack, kteří byli obyčejní lidé, dokonce z jiného světa, Cal jenž byl rovněž z jiného světa, ačkoliv nebyl člověk, nýbrž jakýsi anděl, Ruby která kupodivu byla také z jiného světa a uměla číst myšlenky. Awriel, můj 'milovaný' bratranec, lidská žena Galara, která zbožňovala boje a věčně mrzutý trpaslík Sirdrik. Překonali jsme společně spoustu překážek a to nás stmelilo. Pravděpodobně navždy.
Najednou jsem pocítil, jak má Vyvolená ztuhla a než jsem se nadál otočila mě, stále svírající v obětí.
Nevěděl jsem, co se děje ale pak jsem spatřil, že paní Dracul ještě z posledních sil vystřelila temný paprsek energie. Mířil přímo na mě. A zasáhl by mě, kdyby se mu má Vyvolená nepostavila do cesty.
Paní Dracul se mrtvá zhroutila na zem, ale mě to bylo jedno. Slyšel jsem tlukot vlastního srdce v uších, když mi má Vyvolená klesla do náruče.
Awriel, který měl nejlepší léčitelské schopnosti ke mě přispěchal a já mu elfku se zlatýma očima a černými vlasy bez námitek podal.
Zajíkl jsem se, když jí přetočil na záda a uviděl černou skvrnu, která se rychle rozrůstala.
Strachem jsem skoro nedýchal, zatímco i ostatní přišli k nám, stejně vyděšení.
Awriel se zamračil. Nedařilo se mu, ať se snažil jak chtěl, černá skrvna se šířila dál.
Zavrčel jsem a natáhl k ní ruce, ze kterých vyšlo zelené světlo. Moje léčivá kouzla rovněž nefungovala.
Podíval jsem se po Calovi. ,,Nemůžeš něco udělat?" Vyštěkl jsem.
Vyděšeně na mě pohlédl. ,,Nemám takové schopno-"
,,Arone..." Zamumlala má Vyvolená a já viděl, jak se se zavřenýma očima pousmála. ,,Tohle je konec"
Tady jsem se většinou vždy probudil. Ale tentokrát ne.
,,Nic takového neříkej" utnul jsem jí a bez ohledu na to, kolik síly jsem dával do léčivého kouzla, stále jsem se snažil s tím něco udělat.
,,Nestůjte tady tak!" Vyštěkl jsem na ostatní. ,,Běžte pro pomoc!"
,,Ale kam?" Zeptal se Cal podrážděně. Byli jsme uprostřed nepřátelského města, venku zuřila bitva.
,,Najděte nějakou vílu, nebo elfa! Kohokoliv!" Zavrčel jsem. Odmítal jsem se pustit té naděje.
Ruby, Cal, Jack a Jessika se zvedli a rozběhli se pryč z hradu, ve snaze najít někoho, kdo by nám pomohl.
,,Je to zbytečné" řekla má Vyvolená chraplavým hlasem a navzdory mým námitkám se přetočila na záda.
,,Není!" Vykřikl jsem zoufale. ,,Jak vůbec můžeme vědět, že tě ta skvrna zabíjí?"
,,Já to vím" pousmála se na mě elfka, kterou jsem miloval tak moc, až mě z toho bolelo srdce.
,,Nemůžeš to jen tak vzdát" zavrčel jsem. Awriel, Galara i Sirdrik poodešli o kus dál, aby zajistili, že se k nám nikdo nedostane.
,,Nevzdávám to" řekla. ,,Tohle se mělo stát. Bylo to v proroctví"
Vytřeštěně jsem na ní zíral. ,,Nebylo!" Vyštěkl jsem. Proroctví jsem si pamatoval nazpaměť-proroctví o dívce, která má zastavit válku. A nic o její smrti tam nebylo.
,,Poslední část zůstala utajena" vysvětlila má Vyvolená. ,,Já jsem se to dozvěděla teprve nedávno"
Srdce mi zběsile tloukl. Ona umírala a stejně se usmívala a tvářila se, že je to ta nejlepší věc na světě, jakou může udělat.
,,Arone, slib mi jednu věc" zvážněla. ,,Postarej se o ně"
Nechápavě jsem se zamračil. ,,O koho?"
Znovu se usmála a prohlédla na své břicho, které už bylo pěkně velké. ,,Před pár dny jsem porodila, Arone. Dvojčata. Jsou teď v bezpečí a ty se o ně musíš postarat"
Šokovaně jsem na ní zíral a snažil se přebrat význam jejích slov. ,,Ale-" neurčitě jsem mávl rukou k jejímu břichu.
Protočila očima. ,,Kouzlem jsem zařídila, aby stále vypadalo takhle-aby nikdo nevěděl, že už se narodili. Musela jsem je ochránit. A ty teď musíš ochránit je"
,,Ne!" Vykřikl jsem. ,,Ochráníme je společně!"
Má Vyvolená zavrtěla hlavou. ,,Kéž by to bylo možné" všiml jsem si, že se jí ruce začínají zbarvovat do černa, jak skvrna postupovala.
,,To nedovolím!" Zavrčel jsem a znovu použil léčivé kouzlo.
Má Vyvolená vzala mou tvář do dlaní a přiměla mě, abych se jí podíval do očí. ,,Nemůžeš se vzepřít osudu" řekla pevně. Nebyla jen mou Vyvolenou. Byla Vyvolená celé země.
,,Můžu" namítl jsem chraplavě, jak jsem potlačoval slzy.
,,Jen mě mrzí, že jsem porušila svůj slib. A že je nikdy neuvidím vyrůstat. Že nespatřím Měsíční zemi v míru" zašeptala. Docházeli jí síly.
,,To všechno uvidíš!" Ujišťoval jsem jí a opatrně si jí přitáhl k sobě. Držel jsem jí v náručí jako ten den, kdy spadla do řeky a já jí zachránil.
,,Máš hezký úsměv" řekla tehdy. Byla první, která od smrti Anastie viděla můj úsměv. A od té doby jsem se usmíval častěji a rád. Protože můj úsměv jí vždy rozzářil.
,,A jaký slib?" Zeptal jsem se. Doufal jsem, že Ruby a ostatní přijdou brzy.
,,To, že už kvůli mě nikdy nebudeš trpět" řekla a dodala: ,,Slib mi, že nebudeš trpět. Prosím"
,,To nemůžu" zašeptal jsem. Jestli umře-odmítal jsem si připustit to slovíčko až-zničí mě to. Vše, kým jsem byl se ztratí v nenávratnu.
,,Prosím"
,,Tohle po mě nemůžeš chtít"
,,Prosím"
,,I když ti to slíbím, nic to nebude znamenat"
Mlčela.
,,Slibuji" Lhal jsem.
Viditelně si oddechla a pak se zase usmála. ,,Tak to je asi konec našeho příběhu, že?"
,,Nezačínej s tím zase" zavrčel jsem. ,,Ty neumřeš!"
,,Sám jsi slíbil, že až umřu, nebudeš trpět" připomněla mi. Vždycky se o podobných věcech musela hádat.
Ta slova ně prudce udeřila. Až umřu... Znovu jsem se natáhl a začal používat léčivou sílu.
,,Kdy pochopíš, že je to zbytečné?" Zeptala se má Vyvolená. Její hlas už byl sotva slyšet.
,,Nikdy"
Projelo jí zachvění, jakoby jí byla zima a já si jí přitiskl blíž k sobě. ,,Bolí tě to?"
,,Ne" řekla, ačkoliv jsem si nebyl jistý, jestli mluví pravdu. ,,Miluji tě tak moc, že si to nedokážeš  představit" A pak zavřela oči a unikl jí spokojený povzdech.
Srdce se mi zastavilo, stejně jako se v tu chvíli zastavilo to její.
Hrudník se jí přestal zvedat a černá skvrna, která pokryla skoro celé její tělo, zmizela.
Chvíli jsem nedýchal, v marné touze, že se probudí a všechno bude tak, jak má být.
A pak to na mě všechno spadlo. Po tváři mi stekla první slza a tu následovali další. Bylo to poprvé, co jsem plakal. Ale rozhodně ne naposled.

Probudil jsem se, samozřejmě s polštářem od slz. Už jsem si na slzy dávno zvykl. Doby, kdy pro mě něco jako pláč bylo nemožné, byly pryč.
Podíval jsem se z okna svého pokoje, do kterého pronikalo světlo modrého měsíce.
Věděl jsem, že moje srdce hlasitě buší na poplach, ale já jsem to neslyšel. Protože jsem se domníval, že už žádné srdce nemám.
,,Tati?" Uslyšel jsem něčí písklavý hlásek. Otřel jsem si slzy a otočil se, abych spatřil dvě elfské děti. Moje děti.
Byli to chlapec a holčička, oba s vlasy stejně černými, jako měla moje Vyvolená. Oba měli velmi zvláštní oči.
Holčička, která nosila hrdé jméno Meira, měla zlaté oči se zeleným proužkem kolem zorniček. Byla hodně divoká a zvědavá, pořád dělala neplechu. A taky si hrozně ráda hrála se zbraněmi všeho druhu. Chlapeček, jehož jméno bylo Kieran měl zelené oči se zlatým proužkem. Oproti své sestře byl pozorný a tichý, hodně bystrý a chytrý. Narozdíl od Meiry, která si neustále stěžovala na to, že učení je nuda, on byl ten nejpilnější žák.
,,Ano?" Řekl jsem se jich a snažil jsem se, aby se mi netřásl hlas. V jejich výchově jsem nebyl moc zdatný, většinou se o ně starali jejich prarodiče-ať už z mojí nebo ze strany mé Vyvolené.
,,Proč pláčeš?" Zeptal se Kieran a sledoval mě, jako bych byl nějaký složitý příklad, který se mu nedaří vypočítat.
Ačkoliv to byli teprve děti, pořád to byli elfové a proto duševně dospívali mnohem dřív, než obyčejné lidské děti. Samozřejmě že byli vnímavé-možná až moc.
,,Stýská se mi" přiznal jsem a znovu pohlédl z okna.
,,Po mamince?" Zeptala se Meira a já téměř neznatelně přikývl. Měl jsem příliš stažené hrdlo na to, abych promluvil.
Obě dvě děti vylezli ke mě na postel a sedli si mi na klín.
,,Uf" řekl jsem a odtrhl pohled od oblohy. ,,Jste těžcí"
Dvojčata se zazubila.
Musel jsem se zase podívat jinam. Každý pohled na ně mi připomínal jí. Měli její rysy.
,,Tati? Ty nás nemáš rád?" Zeptala se Meira zklamaně a já jsem se na ní překvapeně podíval. Netušil jsem, kde k tomu přišla, ale rozhodně to nebyla pravda.
,,Mám vás moc rád" ujistil jsem jí a pohladil jí po vlasech. Po těch krásných, hedvábných vlasech, která byli skoro přesnou kopií těch, které měla ona.
Oba jsem je sevřel v pevném objetí. ,,Mám vás moc rád" opakoval jsem. ,,Jen mi až moc připomínáte maminku"
Dvojčata samozřejmě věděla o všem, co se stalo. Rodiče mé Vyvolené jim o ní neustále vyprávěli, aby měli pocit, že je tady s nimi. Když jim něco takového říkali, musel jsem odejít. Nedokázal jsem to poslouchat.
,,Chtěl bych jí poznat" ozval se Kieran. ,,Prý měla moc ráda knihy"
To mi vnuklo nápad. Zvedl jsem se a přešel přes pokoj k velké truhle. Dvojčata mě pozorně sledovala.
Zhluboka jsem se nadechl, než jsem jedním zaklínadlem truhlu otevřel. Okamžitě na mě zaútočila její vůně a já se musel kousnout do jazyka, abych se tady před nimi nesesypal. Tu truhlu jsem neotevřel už věčnost. Ale byli tam všechny věci, které jsem kdy po ní sehnal.
Přesunul jsem těžkou truhlu k dětem a Meira okamžitě seskočila ke mě, aby jí prozkoumala jako první.
Někomu by ty věci v té truhle přišili obyčejné-ale pro mě to byli cennosti, které měli nesmírnou hodnotu.
Vytáhl jsem tlustou knihu s drakem obtočeným kolem hole. Smutně jsem se pousmál, když jsem viděl tu podobnost s jejím tetováním, které z ní udělalo Vyvolenou.
Podal jsem tu knihu Kieranovi. ,,Napsala jí sice moje matka, ale patřila vaší mamince" vysvětlil jsem. Těžko jsem se s tím loučil. Každá věc, která po ní zbyla, mi byla nejdražší.
Meira se zatvářila uraženě. ,,On dostane dárek a já ne?" Zeptala se a já zakoulel očima.
Znovu jsem se podíval do truhly a polkl. Při chvíli přehrabovaní jsem našel to, co jsem hledal.
Zlatý meč uschovaný ve zlaté pochvě.
Vzpomněl jsem si, že když jsem ten meč podával Vyvolené, omylem se dotkla mé ruky. Tehdy mnou projelo silné mrazivé chvění-a to způsobil pouhý její dotyk.
Nadechl jsem se a podal ho Meiře. Uchváceně ho sledovala a zručným pohybem ho vytasila z pochvy.
Lásku k boji a zbraním měla očividně po mě.
S tím se mi loučilo ještě hůř, protože to byla hmatatelná připomínka na náš první dotek. Ale věděl jsem, že je to správná věc.
Dvojčata mi poděkovala, nadšená z toho co dostala a já jsem jim po zbytek noci ukazoval všechny věci v truhle a říkal jsem jim k tomu příběhy, které se k nim vázali.
,,V těchto šatech musela chodit, když jsme dorazili do Říše víl. Nesnášela je" pousmál jsem se. K těmto šatům se taky vázala vzpomínka-sladká a hořká dohromady. Rychle jsem jí zahnal.
,,A tady v těchto jsme tančily na zámku ve městě mořského lidu" řekl jsem.
,,Měla ráda šaty?" Zeptala se Meira a tvářila se docela nechápavě, jakoby nosit šaty byl ten největší zločin.
,,Ani ne" odpověděl jsem. ,,Ale vypadala v nich krásně"
Povzdechl jsem si. Ona vypadala krásně, i když byla unavená, umazaná a neupravená. Pro mě byla vždy jenom ona.
Když dvojčata usnula na mojí posteli, já jsem si sedl k oknu a podíval se na noční oblohu, na které zářil modrý měsíc.
Od její smrti jsem nevyslovil její jméno. A tak, když mi teď vyklouzlo ze rtů, vychutnával jsem si jeho plné znění:
,,Kassandra"

To byli ty lepší chvíle... Chvíle, kdy jsem dokázal aspoň pozvednout koutek úst v úsměvu, který se mi sice nikdy neodrážel v očích, ale to málokdo viděl.
A pak tu byli ty chvíle horší...
,,Slib mi, že nebudeš trpět. Prosím"
,,To nemůžu"
,,Prosím"
,,Tohle po mě nemůžeš chtít"
,,Prosím"
,,I když ti to slíbím, nic to nebude znamenat"
Mlčela.
,,Slibuji"
Lhal jsem. Nedodržel jsem svůj slib. Nic by mě nepřinutilo, abych ho dodržel. Snažil jsem se, ale ta rána byla moc hluboká. Nemohl jsem prostě jen tak dělat, že neexistuje. Odjakživa jsem byl dobrý herec, hlavně pokud se to týkalo skrývání citů před ostatními. Ale zas tak dobrý herec ne...
Ty nejhorší chvíle jsem zažíval tu dobu po smrti mé Vyvolené. Po těch letech se to pak trochu uklidnilo, ale na začátku jsem byl... Troska. Ne že by se toho zase tolik změnilo, ačkoliv už uplynul nějaký ten čas. Ale teď už je to lepší. Sice ne o moc a já v tom skoro nevidím rozdíl, ale všichni kolem mě ano.
Byl to rok od její smrti. Ležel jsem v posteli a uvažoval nad tím, jak moc by bylo ironické, kdybych ukončil svůj život zrovna v tento den. Vedle mě byl položený tác s jídlem ale já ho ignoroval. Když jsem něco jedl, tak opravdu jen málo a vůbec jsem nechodil ven. Vlastně jsem se ani nezvedal z postele. Proč bych taky měl, no ne? Proč bych se měl snažit předstírat, že se nic neděje?
Kvůli nim, zašeptal neodbytný hlasek v mé hlavě. No jasně, kvůli mým dětem. Jenže zatím jsou moc malí, takže stejně nepoznají, že jejich otec už dávno není tím, kým býval. Přál jsem si, jim to ukázat. Ukázat jim elfského prince a nejlepšího bojovníka v zemi. Byl jsem teď tak slabý, že jsem pochyboval o tom, jestli bych vůbec uzvedl meč.
Sotva odbyla půlnoc a začal nový den-zrovna ten den, kdy moje Vyvolená zemřela-jsem pocítil neovladatelnou touhu něco dělat. Přestal jsem vnímat čas, ale teď jsem nějak cítil, že je to přesně rok.
Zvedl jsem se z postele a okamžitě zavrávoral. Tahle snaha udržet se na nohách odvedla mé myšlenky jinam, takže jsem nemusel myslet na ní. 
Musel jsem se vypařit nepozorovaně, jelikož by z toho všichni jinak dělali zázrak. A to jsem nechtěl. To že jsem se zvedl neznamenalo, že se znovu neponořím do té neutichající agónie bolesti.
Nebyl jsem si jistý, jak moc jsem silný na to, abych použil magii, ale musel jsem to risknout. Otevřel jsem okno a zavrávoral jsem, když se do mě opřel chladný vánek. Zarazilo mě, jak moc jsem zeslábl. Soustředil jsem se na svou magii, na moc která pořád dřímala někde uvnitř mě, ačkoliv jsem jí potlačil velmi hluboko. Nadšeně se vydala naproti mě a já jsem pocítil nával síly. Ten jsem správně nasměroval a hned na to, se mi na zádech rozvinula krásná, tmavě zelená křídla. Tenhle trik jen tak někdo neuměl a i já jsem ho musel dlouho cvičit. Pak jsem se rozběhl a vyletěl z okna.
Okamžitě se přes mě přelila vlna vzpomínek a já jsem ještě zrychlil, jakobych jim snad mohl uletět. K těm křídlům se vázaly vzpomínky šťastné i smutné-létaly mou hlavou sem a tam a dožadovaly se mé pozornosti. Já jsem nechtěl vzpomínat. Kdybych mohl, tak bych všechny vzpomínky vymazal...
Opravdu? Pomyslel jsem si po chvíli. Opravdu bych chtěl zapomenout? Vzpomínky jsou jedny z mála věcí, které mi po ní zbyli. A já bych chtěl zapomenout..?
Ne. Vzpomínky byli až moc vzácné. Budu vzpomínat. Ale ne ve vzduchu, jinak bych taky mohl spadnout z oblohy a zabít se. Což vlastně neznělo tak špatně...
Potřásl jsem hlavou a proletěl nad městem. Brzo jsem zahlédl to, co jsem hledal. Hřbitov.
Nebyl jsem tam od pohřbu a nikdy jsem neměl v plánu se tam vracet. A přesto jsem tam teď měl namířeno.
Přistál jsem před velkým hrobem z černého kamene, do kterého byli vyryté zlaté symboly-měsíce a draků.
Uprostřed se nacházelo jméno:
Kassandra.
Pod ním bylo napsané:
Vyvolená.
Věděl jsem, že má matka královna si lámala hlavu s tím, co na hrob napsat. Nic jim ale nepřipadalo tak vystižné, jako Vyvolená. Protože i přes všechny nástrahy, přesně tím byla. Vyvolená.
Moje Vyvolená.
Pouhá myšlenka na tyhle dvě slova, a všechno na mě spadlo. Vnitřní klid, který jsem ještě před chvílí cítil, se rozpadl jako domeček z karet. Klesl jsem na kolena a cítil, jak mě něco trhá uvnitř. Letmo jsem uvažoval, co mě tak bolí. Mé srdce už dávno bylo zničeno.
A přesto jsem se cítil, jakobych zas a znova pociťoval jednotlivé rány, které bolest zasazovala mému srdci. V jednu chvíli mi ho zlomila a obě poloviny zmizeli v nenávratnu. V další vteřině jakoby někdo mé srdce roztříštil na malé kousky a každý ten kousek krvácel.
Zalapal jsem po dechu a sklonil hlavu ke kolenům. Jak může být bolest tak příšerná? Pomyslel jsem si. Ať jsem chtěl nebo nechtěl, před očima se mi vybavila její krásná tvář, prameny hustých, černých vlasů a jiskřivé, zlaté oči. S tím přišlo uvědomění, že už jí nikdy nesevřu v náručí, nikdy už jí nepolíbím, nikdy už neucítím její dotyk, nikdy už neuvidím její úsměv.
Z očí mi začaly téct slzy. Před její smrtí jsem nikdy neplakal-nic takového jsem neznal. Teď to pro mě nebylo nic nového, právě naopak.
Chtěl jsem se utopit ve vlastních slzách. Ukončit tu bolest. Měl by mi to někdo za zlé? Určitě ne.
Aby toho nebylo málo, měsíc byl zakryt temně černými vlasy, ze kterých se brzo na to začali spouštět provazce hustého deště, které se smíchali se slanými slzami.
Bylo mi úplně jedno, že tady pravděpodobně umřu na prochladnutí, vlastně jsem to uvítal. Pocit, že se možná někde setkám s mou Vyvolenou byl uklidňující.
,,Arone..." Zamumlal hlas, který mi byl známější než co jiného. Vydal jsem ze sebe přidušený sten. Teď už mě pronásledoval i její hlas... Chtěl jsem umřít.
,,Arone, nemůžeš to vzdát" okřikl mě její hlas. Vždycky zněla tak roztomile naštvaně. Ignoroval jsem si to hrozné halucinace. ,,Nepamatuješ si, co jsi slíbil?"
Ačkoliv jsem věděl, že tam není, měl jsem nutkání odpovědět: ,i ty jsi porušila své sliby'. Jenže jsem nemohl, už jen proto, že jí jsem nikdy nebyl schopen něco vyčítat.
,,Arone, prosím" řekla plačtivě a já jsem sebou trhl. Ty kousky mého srdce její tón prudce zabolel. Vždy jsem se snažil, aby nikdy netrpěla a nebyla smutná. Ne vždy se mi to podařilo, ale její smutek jsem nesnášel.
Instinktivně jsem zvedl hlavu, abych jí v té cloně deště spatřil, objal a utěšil, že se nic neděje a že jsem tady s ní. Samozřejmě, že tam nikdo nebyl. Cítil jsem se jako hlupák a znovu mě zasáhla vlna bolesti, když jsem si vzpomněl na ten tón.
Chystal jsem se znovu poddat svému smutku, když v tom jsem ucítil, jak někdo vzal mou tvář do dlaní.
Nevěřícně a úžasle jsem sledoval, jak se přede mnou zjevila její postava. Byla trochu průhledná a na okrajích jiskřila, ale pořád to byla ona. Snažil jsem se zpracovat tuhle informaci.
Dívala se mi přímo do očí a já slyšel, jak říká: ,,Musíš se postarat o ty dva. Nemůžeš je připravit i otce"
Nebyl jsem schopný, jí odpovědět. Tohle byla ta nejkrásnější halucinace ze všech. Chtěl jsem si jí přitisknout k sobě a už nikdy nepustit, ale jako dřív mě měla plně ve své moci.
,,Proč ty?" Zeptal jsem se chraplavě. Divil jsem se, že vůbec dokážu něco říct.
,,Otázky jsou občas zbytečně komplikované a odpovědi na ně naopak jednoduché" řekla mi. Nechápal jsem, co mi tím chtěla říct.
Jemně mě políbila na čelo a já jsem se zachvěním zavřel oči.
,,Miluji tě" zašeptala mi do ucha a pak zmizela.
Prudce jsem otevřel oči a rozhlédl se, jestli jí někde neuvidím. ,,Nechoď pryč!" Vykřikl jsem a rychle se vymrštil na nohy. ,,Kass!"
Stále stejně hustě pršelo a hřbitov už nebyl ozářen jejím světlem. Byla pryč.
Skousl jsem si ret a vjel si rukou do vlasů. Pak jsem se najednou podíval na její hrob a užasle sledoval, jak se na černém kameni objevují nová slova:
,,Otázky jsou občas zbytečně komplikované a odpovědi na ně naopak jednoduché"
Oči se mi znovu zalily slzami, ale tentokrát ne smutku ale štěstí. Nezdálo se mi to! Byla tady! Po dlouhé době jsem se opravdu usmíval.

Nikdo nevěděl, jak se tam ten text objevil a já jsem dlouho uvažoval nad tím, co znamená.
,,Proč ty?"
,,Otázky jsou občas zbytečně komplikované a odpovědi na ně naopak jednoduché"
A pak mi bylo jasné, co tím má Vyvolená myslela.
Ta má otázka mi přišla neuvěřitelně složitá, bylo tolik důvodu proč by ona tady měla zůstat a zemřít měl někdo jiný. Byl jsem si téměř jistý, co by mi na to odpověděla: ,,Osud"
Neřekla to, ale znal jsem jí dobře a byl jsem si jistý, že zrovna tohle by odpověděla.
Rovněž jsem zjistil, že každý den, kdy se připomínala její smrt, se mi na krátkou chvíli objevila. Viděl jsem jí jen já a bylo to jen na chvíli, ale stále tam byla a její krátká přítomnost na chvíli uklidnila mé zničené srdce. Protože byla moje Vyvolená...

Tahle povídka byla rovněž napsána do Valentýnské soutěže (protože jsem se mezi nimi nemohla rozhodnout XD) a rovněž jsem že NEJSEM SCHOPNA, NAPSAT NĚCO DO 1500 SLOV! XD
Tahle povídka je vlastně také napsána na mojí knihu, kterou mám na papíře (a nikdy v životě ji neuvidíte, protože je no... *Píííííííííííííííííp*) takže pokud jste něco nepochopili, je to logické😅