Každý rok draci, vládci země Hatatalata-sami ten název považují za pitomý, ale tak co by s tím mohli dělat?-vzlétnou k obloze a obletí celou zemi, aby každé rase připomněli, kdo je tu pánem. Očividně si myslí, že jde o velmi zastrašující průvod, ale když vám nad hlavou přeletí deset tlustých ještěrek, které si o sobě myslí kdo ví co, moc hrůzu to nenahání.
Ne že by byli všichni tlustí. Ale pobyt u královského dvora změní skoro všechny.
Celý tenhle Královský let je tradice a mnoha drakům to příjde jako blbost. Už jen proto, že se musí zvednout ze svých pohodlných hnízd.
Jako blbost to přišlo i princi Kadenovi-ten se sice ještě nikdy neúčastnil Královského letu, jelikož byl na to dosud moc malý, ale nyní už byl dospělý a musel letět. Přiznal, že by tedy radši zůstal v paláci. Byl z toho celý otrávený-ne že by byl rozmazlený, ale prostě se styděl za svou rasu.
Všichni draci, kteří se zúčastnili Královského letu, se shromáždili před palácem-ani se tomu nedalo říkat palác, vzhledem k tomu, že to byla jen velká jeskyně, která vypadala upraveněji než ostatní.
Jak tak princ hodnotil všechny pohledem, musel nad svou rasou smutně zavrtěl hlavou. Kdysi byl tenhle let určitě velmi ohromující, ale to bylo kdysi.
Teď se tu nacházeli jen tlustí a reptající draci-jeho rodiče, sourozenci, někteří členové dvora, nějací příbuzní a tak podobně. Kaden osobně doufal, že neskončí jako oni. Byl na svou štíhlou postavu hrdý.
Najednou Kadenův bratr Mizar, dědic trůnu a nesmírně líný drak, zařval. Hned na to ho napodobila královna, která všem tvrdila že je nejkrásnější v zemi, ale ve skutečnosti to byla tlustá, namyšlená šereda.
Poslední zařval král, jenž byl hrozně starý, věčně naštvaný a nemoudrý.
Kadenovi nijak nedělalo problém, takhle mluvit o své rodině-věřil, že oni na něj mají podobně vytříbený názor. Draci nebyli přívětivé, veselé bytosti a v každé rodině panovali napjaté vztahy. Draci totiž neuměli milovat-jediný důvod, proč vůbec existovali nějací druhové a družky byl zájem o zachování rasy. To bylo všechno. Láska byla něco, nad čím s pohrdavým smíchem zavrtěli hlavou.
Sotva se ozval králův řev, který byl signál k odletu, draci vzlétli vzhůru. Nebo spíš Kaden a několik málo dalších jedinců, kteří nebyli tak tlustí, že jim vzlétnutí trvalo trochu déle.
Když se konečně všichni dostali do vzduchu, král s královnou a se svým synem se zařadili do čela a rozletěli se... Na špatnou stranu.
,,Tudy, Vaše Veličenstvo!" Opravil ho jeden drak, sloužící u dvora. Prvně měli přeletět nad zemí Ohnivých koček a pak pokračovat dál.
Král se zatvářil rozzuřeně. ,,Letos poletíme tudy!" Vyštěkl. Nikdo se s ním nepřel, ačkoliv to bylo porušení tradic.
Kaden si rozmrzele povzdechl a celý ten směšný průvod následoval ještě směšnější královskou rodinu.

Kdysi trvalo obletět všechny země, sotva den. Draci letěli rychle a nikde se nezastavovali.
Nyní to ale nebylo možné. Ne s těmi tlustými břichy.
Kaden vrčel podrážděním kdykoliv se zastavovali, a že to bylo docela často. Proto jim celá cesta trvala pět dnů.
Konečně se ocitli nad územím Ohnivých koček a Kaden už se nemohl dočkat, až budou doma. Celý tenhle Královský let byl neskutečně pitomý.
Území Ohnivých koček bylo velmi různorodé. Skládalo se z lesa, který v jednom kuse hořel, z pouště, z lávových jezer a řek...
Zrovna se ocitli v té lávové části, kde byla země černá a neživá.
A tam se všude vyhřívaly Ohnivé kočky-byly velké asi jako tygři a srst jim hrála v těch nejkrásnějších barvách ohně.
,,Zastavujeme!" Ohlásila královna a většina zúčastněných se zatvářila úlevně. Kaden rozmrzele zavrčel.
Dračí skupina přistála přímo vedle rozhořčených Ohnivých koček, které na ně rozzuřeně prskaly. Draci jim nevěnovali sebemenší pozornost, ale Kaden je zvědavě sledoval. Slyšel, že Ohnivé kočky jsou stejně jednoduché, jako ostatní zvířata. Nebyli inteligentní jako oni. A přesto ho na nich něco fascinovalo.
Znechuceně se ohlédl na svou rasu. Nejspíš mu byly sympatické, jelikož jeho vlastní druh stál za nic.
Poodletěl o kus dál, přitom si neustále prohlížel Ohnivé kočky. Vypadaly víceméně spokojeně, ačkoliv při jeho příchodu začaly zlostně prskat. Kadena napadlo, jestli na něj náhodou nezaútočí, ale k tomu se očividně nechystaly. Asi jim jen vadila jeho přítomnost.
Šel dál, opatrně našlapoval, jelikož zem byla horká a cítil, jak se jeho šupiny zahřívají.
A pak jí spatřil. Tu nejkrásnější Ohnivou kočku, jakou kdy spatřil. Byla velká jako kůň a srst měla hustou, zbarvenou v odstínu toho nejjasnějšího zlata. Ačkoliv nesvítilo slunce, její srst se leskla.
Kaden se ohromeně zastavil.
Ohnivá kočka před ním se vyhřívala na největším kameni, obklopená dalšími kočkami, které ani zdaleka nebyly tak velké jako ona. A narozdíl od ostatních, měla jasně modré oči.
Kaden uchváceně sledoval každý její pohyb, když si olizovala tlapku, když mrskala ocasem nebo když stříhala ušima. A pak se na něj podívala těma krásnýma očima a on okamžitě věděl, že se zamiloval.

Byl by schopen tam stát a sledovat jí ještě dlouho, ale už se museli vrátit. Kaden byl po celý zbytek cesty ztracen v myšlenkách.
Nechápal to. Ta kočka nebyla o nic víc inteligentní, než obyčejná zvířata. Vůbec jí neznal. A navíc-draci neumí milovat! A přes to všechno cítil, jakoby patřili k sobě.
Jakmile se vrátili do paláce, strávil celý den sledováním obzoru-tam někde se rozkládala země Ohnivých koček tam se nacházela ona.
,,Ten pach lásky cítím až do knihovny" poznamenal nějaký hlas a Kaden se otočil. Spatřil starého, hubeného draka s bledými, modrými šupinami. Jmenoval se Zinar a jen díky němu nebyl Kaden jako ostatní v paláci. Zinar ho už od malička učil, ať už historii či cokoliv jiného.
,,Draci nemůžou milovat" namítl Kaden, který se znovu otočil k obzoru. Sám svému tvrzení nevěřil.
,,Ale ty nejsi tak úplně normální drak, co?" Ušklíbl se Zinar.
Kaden věděl, že má pravdu. Opovrhoval vlastní rasou, radši si četl než aby trávil čas vychvalováním sebe sama.
,,Je to Ohnivá kočka" svěřil se mu Kaden. ,,Pokud já můžu milovat, tak ona ne"
Zinar pobaveně zavrčel. ,,To nemůžeš vědět"
Kaden se k němu znovu otočil, ale starý drak už tam nebyl. Ještě chvíli zamyšleně sledoval obzor.

Druhý den draci obrátili hrad naruby, aby našli prince Kadena-ten se totiž někam vypařil a nikdo ho nemohl najít. A nikdo taky nevěděl, kam se poděla všechna čokoláda, kdo ukradl knihy s básněmi a kdo utrhal ty nejkrásnější květiny v královské zahradě.
Kaden se svým nákladem letěl vzduchem, tak rychle jak jen mohl. Když ho teď nezdržovali tlustí draci, pohyboval se mnohem rychleji. Brzo se ocitl na území Ohnivých koček a on v duchu zajásal.
Rozhlížel se po zemi, jestli nezahlédne tu krásnou, zlatou kočku. K jeho zklamání nikde nebyla.
Přistál a snažil se vzpomenout, kde se nacházel ten kámen, na kterém jí poprvé viděl.
Srdce mu poskočilo, když opravdu našel ten kámen a na něm se vyhřívala ta Ohnivá kočka.
Schoval se, aby si ho nevšimla a v duchu se připravil. Pak vykročil zpoza kamene s květinou v jedné ruce a s čokoládou v druhé.
Přitom nervózně blekotal o tom, jak krásná je královna Ohnivých koček, kterou potkal jen tak náhodou.
Zlatá kočka i všechny které jí obklopovaly, se na něj nechápavě dívaly.
Kaden se cítil hrozně trapně. Sotva přišel blíž, kočky očividně usoudily, že jim chce ublížit a jednohlasně na něj zasyčely. Jedna se nahnula k němu, vytrhla mu čokoládu a roztrhala jí na kusy. Kaden stačil zachránit květinu, ale to bylo tak všechno. Naposledy se ohlédl po zlaté kočce, která ho sledovala zmateným pohledem a rychle se rozletěl pryč.

,,Hádám, že to nevyšlo" poznamenal Zinar.
Kaden zamručel. ,,Já nevím, co bych měl dělat!" Zavrčel
,,Otázky jsou občas zbytečně komplikované a odpovědi na ně naopak jednoduché" poznamenal Zinar.
Kaden neměl náladu na tyhle zmatené řeči. Něco zavrčel a vrátil se k sobě do pokoje.
Chvíli přemýšlel nad tím, co mu řekl Zinar, jestli to náhodou nemělo nějaké skryté poselství. Pokud ano, tak ho neodhalil.
Nemůžu to jen tak vzdát, pomyslel si Kaden další den. Láska nepřichází jen tak a u draků už vůbec ne. Musím toho využít!
V tu chvíli se zapřísahal, že si získá srdce královny Ohnivých koček.

,,Chudák drak" zavrtěla jedna ze sloužících, když sledovala, jak princ Kaden nepřítomně chodí po chodbě. ,,Už se dočista pomátl"
Druhá služka souhlasně pokývala hlavou. Třetí se zamračila. ,,Obklopuje ho zvláštní pach" poznamenala. Byla trochu inteligentnější než její společnice. No, možná víc než trochu.
,,Já nic necítím" řekla první služka a druhá se ušklíbla: ,,Možná by si měla jít na operaci nosu, Lijo. Slyšela jsem, že královna jí podstoupila taky..."
Pak se dali do rozhovoru o tom, jestli je královnin nos umělý nebo ne.
Lija je ignorovala a sledovala prince s nepřítomným ohledem. Služkou byla odnepaměti a vždy jí bylo připomínáno několik pravidel: ,Splň vše, o co tě draci u dvora, nebo dokonce samotná královská rodina požádá. Nikdy nic nenamítej'
Tyhle pravidla byla samozřejmá a znal je každý. Ale pak tu byla ta, o kterých neměl nikdo, s vyjímkou sloužících, ani tušení. ,Buď tak nenápadná, jak dokážeš. Ať si výše postavení draci nezapamatují, jak vypadáš. Nemluv a jen plň rozkazy. A poslouchej každé slovo, které padne'
Mnoho sloužících si našlo místo u dvora, když využili těchto pravidel a vyslechli rozhovor, se kterým pak vydírali nějakého draka.
A Lija byla odhodlaná, zajistit si podobnou pozici tím, že odhalí Kadenovo tajemství.

Kaden se každý den létal dvořit své královně. Kočky si na něj brzy zvykly a očividně jim zachutnala čokoláda.
Přesto ale nevěděli, o co se Kaden vlastně snaží a nikdy se mu nepodařilo, přilákat aspoň nějak zvlášť pozornost své královny. Ačkoliv se mu zdálo, že velká zlatá kočka, jakoby vždy čekala, až znova přiletí.
Skládal jí básně, dával dárky, vychvaloval jí do nebes-přesně tak, jak se slušilo a patřilo, na královského syna. Asi by měl mít nějaké povinnosti, ale nikoho nezajímalo, jak princ tráví svůj čas. Nebyl dědic trůnu, vlastně byl až čtvrtý v pořadí.
A taky si všiml, že se mu na paty začala lepit malá, žlutá dračice. Kaden nad ní musel zavrtěl hlavou. Očividně si myslela, že je stejně hloupý jako ostatní draci u dvora a bude jí podceňovat. Kaden ale moc dobře věděl, že služky dokážou být pěkně zákeřné, když chtějí. Tahle na něj očividně chtěla vyhrabat nějakou špínu. Jednoho dne už mu došly nervy. Nejspíš si myslela, jak je nenápadná, když se plížila přímo za ním.
Kaden se zastavil a otočil se na dračici. ,,Kdy vás to přestane bavit, Lijo?" Zeptal se netrpělivě. Služka se zatvářila překvapeně. ,,Ano, je šokující, že i já mám uši a umím je používat, takže zachytím jméno jedné služky, která se mi neustále lepí na paty a očividně si myslí, kdovíjak je nenápadná"
Lija vytřeštila oči a hluboce se uklonila. ,,Princi, nemám tušení o čem to mluvíte"
Kaden zakoulel očima. ,,Pokud nechcete, abych nahlásil královské rodině, na kterou služku si dávat pozor, žádám vás, abyste mě přestala pronásledovat"
Lija to nechápala. Věděla, že Kaden je trochu jiný, než ostatní z královského rodu, ale že by si všiml jedné malé, nevýznamné služky? A ještě znal její jméno?! Fajn, měla jenom dvě možnosti. Buď se vzdát, a nebo využít toho, co ví. Moc toho nebylo, ale i tak to byla aspoň nepatrná zbraň.
,,J-já vím, že jste to vy kdo krade čokoládu a květiny!" Sykla a hrdě vypjala hruď, aby mu ukázala, že se nebojí.
Kaden se tvářil nevzrušeně. ,,A napadlo vás, Lijo, že se pouze někomu dvořím, jak to stojí v protokolech? Pokud vím, tak to není zakázáno"
Lija splaskla a dostala strach. ,,J-jenže vy létáte do země Ohnivých koček!" Zkusila to ještě a odvaha se jí vrátila, když se princi v očích zableskl úlek.
,,Jste velmi bystrá" poznamenal Kaden. ,,Váš otec byl Dagar, že? Výjimečný zloděj. A mám pocit, že vaše matka Lazaja, se vetřela do přízně královny a vydírala jí něčím tak dlouho, dokud z ní má matka neudělala dvorní dámu"
Lija otevřela tlamu. Nikdo nevěděl, kdo jsou její rodiče. Tak tady skončila. Ten princ toho očividně ví víc, než vypadá. Teď jí udá a ona bude popravena.
Kaden si všiml jejího strachu. ,,Ale jelikož nejsem jako ostatní draci na hradě, jak jste si musela všimnout, nikomu to neřeknu, pokud vy pomlčíte o tom, co dělám"
Lija horlivě přikývla.
,,Výborně" přikývl Kaden. ,,Hezký den, Lijo"
A pak se vydal pryč.

Kaden byl sám na sebe hrdý. Zachoval se tak královsky, jak jen mohl. A zbavil se až moc zvědavé služky. Stejně si na ní ale bude dávat pozor. Mohla by to někomu říct-sám moc dobře věděl, jak jsou služky ukecané. Většina drbů, které kdy na hradě kolovala, pocházela přímo od služebnictva. Někdy si to buď vymysleli, nebo jednoduše slyšeli něco a mysleli si tamto.
Tak a když má z krku tyhle starosti, může se znova rozletět za svou milou.
Tentokrát ho čekalo zvláštní překvapení. Jeho královna nebyla nikde k nalezení. Začali ho svrbět šupiny, jak měl z toho špatný pocit. A pak si všiml, že na místě, kde obvykle lehávala ona a ostatní, jsou chuchvalce chlupů. Kadena se zmocnil strach. Něco se stalo.
,,Víte, Lija není zkušená" ozval se mu za zády něčí hlas a on se prudce otočil. Stála tam velká, zlatá dračice. Lazaja. Hned za ní byli tři další draci, ale Kadena spíš vyděsila zkušenost, že Lazaja svírá v drápech královnu Ohnivých koček. ,,Zatím je moc mladá, ne tak chytrá jako já. Nebyl jste jediný, kdo si všiml že po něčem pátrá. A tak jsem si řekla, že zjistím po čem" zavrtěla hlavou. ,,Nebyl jste moc opatrný. Pro Liju to byl nejspíš složitý úkol, ale já zvládla zjistit důvody vaší nepřítomnosti v paláci, za jednu noc. Musím říct, že je roztomilé, jak se může drak zamilovat do tak hloupého tvora"
Kaden v tu chvíli nebyl schopen, hrát si na vážného, klidného prince. Tady se jednalo o život jeho lásky. ,,Pusť jí!" Vyštěkl.
,,Nečekáte, že to přece udělám jen proto, že mi to říkáte, že ne?" Zeptala se Lazaja posměšně. 
,,Co ještě chcete?" Zavrčel Kaden.
,,Trůn" odpověděla Lazaja jednoduše a Kaden vyprskl. ,,A čeho dosáhnete, když budete vyhrožovat čtvrtému následníkovi v pořadí?"
,,Já nemůžu usednout na trůn, i kdyby nějakou... Nešťastnou náhodou, zemřeli všichni z královského rodu" vysvětlila Lazaja. ,,A jelikož vy jste z celé rodiny nejchytřejší, rozhodla jsem se, že to budete vy, kdo zabijete svou rodinu. Pak usednete na trůn a mě si vyberete jako svou královnu"
Kaden jí nevěřícně pozoroval. ,,To nikdy neudělám" zavrčel.
Lazaja se zatvářila samolibě a pevněji sevřela zlatou kočku, která zlostně zamňoukala. ,,Slyšela jsem, že láska je to, po čem tajně doufají všichni draci, ačkoliv dělají že ne. A slyšela jsem, že drak se může zamilovat jenom jednou" řekla. ,,Chcete riskovat smrt té kočky?"
Kaden mlčel. Nemohl přece zabít svojí rodinu! Jakkoliv je neměl rád, pořád to byli živé bytosti! A on se navíc nechtěl stát králem. Ale zároveň nechtěl, aby se jeho lásce cokoliv stalo.
Kaden se podíval na tři další draky. Neporazil by je všechny, ani kdyby byl sebevíc chytrý. Tady prostě nemá na výběr. Podíval se do jasně modrých očí zlaté kočky, která mu pohled oplácela. Nemůže jí nechat zemřít.
,,Dobře" zavrčel nakonec a Lazaja se spokojeně usmála.
V tu chvíli se stálo několik věcí najednou. Kočky, které svíraly draci, zaprskaly a ze srsti jim vyšlehly plameny. Ne, že by to drakům nějak moc ublížilo, ale bylo to tak překvapivé a nečekané, že je pustili. Lazaja na své společníky zavrčela, stále svírajíc zlatou kočku.
Kaden toho využil a chňapl po jejím dlouhém krku. Lazaja se stihla otočit a vychrlila mu do tváře proud plamene. Kaden zavřískl a spadl na zem, vidění se mu zamlžilo.
V tu chvíli zlatá kočka zlostně zavrčela a její srst se rozzářila jasným světlem. Lazaja jí s výkřikem pustila a podívala se na své tlapy, nyní černé a popelnaté.
Královna Ohnivých koček se postavila před ní, srst jí stále zářila.
,,Už nikdy se ho nedotkneš" řekla klidně a Kaden málem nevěřil svým uším. Ona mluvila! ,,Ani nikoho dalšího. Ty tlapy ti budou navždy připomínat jen zlomek mojí síly"
Lazaja se na ně nenávistně podívala a pak se zbaběle rozletěla pryč.
Královně Ohnivých koček přestala zářit srst, ačkoliv stále pohledem doprovázala zlatou dračici a její společníky.
Pak se otočila na Kadena, který se tvářil šokovaně. ,,Jak se jmenuješ?" Zeptal se jí.
,,Nelvíra" odpověděla zlatá kočka a Kaden stále nemohl uvěřit tomu, že opravdu mluví.
,,Proč jsi nepromluvila dřív?" Zeptal se.
,,Nebyla jsem si jistá, jestli za to stojíš" odpověděla Nelvíra. ,,Létal jsi tu každý den, skládal mi básně a dával dárky. To všechno bylo sice hezké, ale moc to lásku najevo nedávalo.
Ale dnes si byl ochotný, udělat cokoliv proto, abych přežila a tím si mi to dokázal"
Kaden se rozzářil jako slunce a když se k němu Nelvíra přitulila, uvědomil si, že tady je jeho místo.

Tři koťata pomalu rozevřela svá křídla a Kaden se hrdě usmál.
První zlaté kotě mávlo křídly a dostalo se do vzduchu první.
,,Hej!" Vykřikli jeho sourozenci a rozhodli se ho napodobit.
,,Toto je úsvit nové rasy" poznamenala Nelvíra a opřela se o štíhlé tělo dračího prince.
Nikdo nikdy neviděl podivnější pár-královna Ohnivých koček a dračí princ. Jejich mláďata toho byla důkazem.
Láska si nevybírá. Láska nezná věk, postavení, rasu nebo vzhled. Láska je láska.

Tato povídka byla původně napsána do Valentýnské soutěže, jenže jsem zjistila, že nejsem schopna napsat něco do 1500 slov, takže to dám aspoň tady😂