Začíná o dva dny později

Světlonoš zase trávil den v té hrozné jeskyni.
Jelikož byl albín a na tmavém ostrově byl jako pěst na oko, musel se neustále schovávat.
Kdyby nebyl syn královny, už dávno by byl mrtvý.
Teprve před dvěma dny se mu konečně podařilo utéct z jeskyně, kam ho matka strčila těsně poté, co se vylíhl.
Ostrov nociletů ho teda dost zklamal, čekal něco lepšího. Když nocileti pořád říkají jak jsou úžasní, tak proč žijí na tomhle příšerném místě? Taky ho naštvalo jak jsou všichni mrzutí. Ale nejvíce ze všeho ho pobouřilo zjištění, že nocileti vězní dešťolety a zkoumají je. Nikdy dřív dešťolety neviděl, ale četl o nich ve svitcích, které mu občas dávala jeho sestra Slavěna, aby se nenudil. Nechápal proč to dělají, podle všeho nejsou nijak zvlášť nebezpeční. Jenže svůj názor nedávno změnil, díky tomu co mu řekla Růže. Měli jed a to hrozivý. Jednou si všiml že strážný, co mu donesl jídlo podivně kulhal a na noze měl bublavou ránu, ale myslel si, že se jenom připletl Velmozkovi a jeho šíleným vynálezům do cesty. Ve chvíli kdy utekl, toho vynálezce navštívil a nenápadně se ho zeptal na dešťolety, které viděl cestou do jeho laboratoří. Řekl že mají teprve tři, z čehož ta poslední je neobyčejně zajímavá tím že neumí měnit barvy. Pak se samozřejmě zajímal o jeho zbarvení, pokoušel se na něm dělat nějaké testy, ale Světlonoš se z toho rychle vykroutil a zaletěl za tou barvy neměnící dešťoletkou. Cítil s ní zvláštní souznění. Nevěděl jak to u jejího kmene chodí, ale určitě nebyla oblíbená. Stejně jako on.
A konečně si na tomhle hrozném místě našel kamarádku, které může věřit.
Dnes jí Světlonoš letěl zase navštívit, věděl že o tom královna, matka, ví, jelikož jí všichni draci které potkal museli informovat, ale bylo mu to jedno. Může si létat kde a kam chce. Roztáhl růžovobílá křídla a vyletěl z jeskyně. Podařilo se mu totiž odvalit kámen který blokoval vchod, a tak minule utekl. Světlonoš vyletěl z jeskyně a okamžitě zamířil k Růžině vězení, snažil se moc nerozhlížet. Štiplavý pach ho trápil v nose, a špatně skrze výpary z lávy viděl. Přesto jí našel celkem snadno, jelikož si tu cestu uložil do paměti. Nebyl nijak zvlášť chytrý, i když ani ne hloupý, ale jedno uměl dokonale. Zapamatovat si věci a pak je bezváhání odříkat, nebo provést. Cestou spatřil čtyři nocilety, kteří mezi sebou nesli bezvládného, bílozlatého dešťoleta, který vypadal trochu divně. Světlonoš ale moc tyhle draky neznal, a nepřišlo mu na něm nic divného. Ale naplnila ho zlost, když viděl svůj vlastní kmen, jak dělá něco takového. Přistál u Růže a když ho jasně růžová dešťoletka uviděla, zvedla hlavu ze země. Světlonoš oštěpem, který si vzal sebou, otevřel okovy co jí poutali a Růže se úlevně usmála. ,,Musíš mě odsud dostat" zašeptala a její úsměv se rozplynul. Světlonoš k ní přišel a přikývl. ,,Jakmile najdu vchod, tak to udělám" Růže si povzdechla a ukázala za sebe. ,,Jídlo je tu příšerné, neustále mě berou do laboratoře, smrdí to tu, všichni jsou zlí..." zarazila se a omluvně pohlédla na Světlonoše. ..Promiň, neměla bych takhle mluvit o tvém kmeni" Světlonoš zavrtěl hlavou. ,,To je v pořádku. Není to můj kmen" Uvědomil si že je to pravda. Oni se k němu nechovají dobře, proč by je měl považovat za rodinu? Růže se na něj obdivně podívala a on trochu rozpačitě pohnul křídly. Aby přerušil to ticho, které mezi nimi nastalo, změnil téma. ,,Právě jsem viděl, jak nocileti přináší dalšího dešťoleta" nadhodil a hned zalitoval toho co řekl, když si všiml výrazu na její tváři. ,,Jak vypadal?" zeptala se ustaraně a Světlonoš jí ho popsal jak nejlépe uměl: ,,Takový mohutnější, bílozlatý..." Úžas na Růžině tváři byl ohromující. ,,Jaguár?" Vydechla nechápavě a Světlonoš se zamračil. ,,Kdo?"
Růže začala pochodovat sem a tam, něco si pro sebe mumlala: ,,Jak ho mohli chytit..? Vždyť je...nesmysl"
Světlonoš jí zastoupil cestu. ,,Co se děje?" Zeptal se a roztáhl světlounce růžová křídla s černými tečkami, místo bílými.
Růže mu pohlédla zmateně do očí, jakoby si ani nevšimla že se jí na něco ptal. ,,Ehm, co?"
Světlonoš se zhluboka nadechl a složil křídla. ,,Ptal jsem se, co se děje"
Růže pomalu přikývla. ,,Aha" řekla a rozpačitě zaškrábala drápy o zem.
Posadila se, a Světlonoš k ní.
,,Víš, Jaguár není tak úplně dešťolet" začala a Světlonoš vytřeštil oči. Nechápal co tím myslí a probudila se v něm zvědavost. ,,Má krev pískoletů, i když vypadá více jako dešťolet. Narozdíl od ostatních si sehnal svitky, naučil mě číst, vlastně byl jediný, kdo si semnou povídal.
Díky němu znám aspoň něco o dalších kmenech Pyrrhie. A navíc..." Zaváhala, jako by se bála to říct. Světlonoš jí hleděl do očí, snažil se zjistit jestli opravdu mluví pravdu. Věřil jí, ale ty roky strávené v jeskyni ho naučili, nikdy nevěřit prvnímu, co kdo řekne. A na něco narazil. 
Strach, odhodlání, laskavost a pravdomluvnost.
,,Řekni mi to" pobídl jí tiše a vzal její pařáty do svých. Nemohl si nevšimnout, jak sebou Růže trochu trhla. Neměl jí to za zlé, nocileti nebyli milý kmen, a nejspíše si ještě nebyla jistá, jestli mu může úplně věřit.
Přesto se ho to trochu dotklo, a honem jí pustil.
,,On je magdrak" zamumlala a Světlonoš si pomyslel, že se přeslechl. Četl, že magdraci už dávno nežijí a svitky nociletů je popisovali jako povrchní tvory, co zdaleka nemají takovou moc, jako oni.
Světlonoš se otočil ke vchodu. ,,Mám jít za ním, a říct mu, že jsi tady?" Zeptal se váhavě a pak dodal: ,,Mohl bych předávat vzkazy"
Růže vykulila oči a vděčně ho objala křídly. ,,Děkuji" vydechla a Světlonoš byl z její blízkosti trochu nervózní. Nikdy ho nikdo neobjímal.

Počkal si, až z Jaguárovi jeskyně vyletí nocileti a rychle proklouzl k němu.
Když ho zlatavý dešťolet uviděl, pokusil se zavrčet. Světlonoše bodlo u srdce, když spatřil jeho rány. Nejspíš se nevzdal bez boje.
Jaguár ho výhružně pozoroval, zatímco mu Světlonoš oštěpem otvíral okovy.
Věděl že je to nebezpečné, a že ho dešťolet při první příležitosti poplive jedem, proto honem vyhrkl: ,,Posílá mě Růže!"
Jaguár zavřel tlamu a přimhouřil oči. ,,Nevěřím ti" zavrčel a Světlonoš si povzdechl. ,,Hele, Růže je růžová dešťoletka co nemění barvy, a ty se jmenuješ Jaguár.
Říkala, že pokud bys mi nevěřil, tak že ti mám připomenout, jak si jí učil číst a ona se nedokázala naučit písmeno R"
Jaguár prudce otevřel oči a po tváři se mu rozlil úsměv. ,,To je přesně ona" kývl a pak se na něj tázavě podíval. ,,Co Růže chce? A kde to jsme? Předpokládám že u nociletů. Ale proč?"
Světlonoš se zamračil a stručně mu to vysvětlil. ,,Ano jsi u nociletů, a je tu prý také nějaký Mravenec a nějaká Úchvata. A proč, to netuším, vím jen to, že vás zkoumají"
Jaguár rozzlobeně zavrčel a mrskl ocasem. ,,A ty jsi kdo?" Zeptal se naprosto klidným hlasem, což Světlonoše tak ohromilo, že na chvíli zapomněl, na co se Jaguár ptal. ,,Hm?" Pobídl ho dešťolet a Světlonoš potřásl hlavou.
,,Jmenuji se Světlonoš, a jsem albínský nocilet co nenávidí svůj kmen a skoro celý život prožil v jeskyni" pokrčil Světlonoš rameny a radši se nezmínil o tom, že je syn královny.
Jaguár opatrně přikývl. ,,A co mi vzkazuje Růže?"
Světlonošovi se ulevilo, že změnili téma a pečlivě zopakoval vše, co mu Růže řekla: ,,Prý nemáš zatím používat svoje magdračí schopnosti" Jaguár se tiše, udiveně nadechl a Světlonoš si s menším uspokojením uvědomil, že teď mu úplně věří.
,,Dokud nenajdu vchod do pralesa a nepomůžu vám utéct. Odlákám  pozornost nociletů" pokračoval Světlonoš.
Jaguár se ale zahloubal do svých myšlenek, a nasadil nepřítomný pohled.
,,Ehm, nechceš něco vzkázat Růži?" Zeptal se Světlonoš nervózně. Proč je většina draků tak divná?
Dešťolet se k němu pobaveně otočil. ,,Vlastně jo" přikývl. ,,Lastura si pro mě příjde. Určitě"

Když to Světlonoš říkal Růži, nebyla o moc chápavější než on, a měl pocit, že v jejích očích zahlédl osten žárlivosti a bolesti.
,,Máš ho ráda, no... Víc jako kamaráda?" Zeptal se váhavě, a růžová dešťoletka odvrátila pohled.
Mlčení znamená ano.
Nemohl říct, že ho to trochu nezabolelo.
,,Lastura, to bude určitě mořeletka" poznamenala Růže po chvíli. ,,Určitě je moc krásná"
,,Podle mě ne tolik, jako ty" řekl Světlonoš, než se stačil zastavit.
Sakra... Pomyslel si. Co jsem to zase řekl...
Růže se nervózně zasmála, ale nic neřekla.
,,Asi bych měl jít" řekl Světlonoš rozpačitě. ,,Hledat únikovou cestu a tak"
Dešťoletka neodpověděla a proto Světlonoš vyletěl z jeskyně.
Létal nad zemi a uvažoval. Pochyboval, že když se prostě zeptá strážným, kde je tajná chodba do Pralesa, oni mu odpoví. Navíc, určitě by to řekli jeho matce a on nestál o to, aby ho uvěznila někam, odkud by se už nedostal.
Ale prohledávat celý ostrov křížem krážem a doufat že náhodou natrefí na únikovou cestu, byl nesmysl.
Povzdechl si. Tak co jiného má dělat? Musí se zeptat někoho, kdo mu bude schopen odpovědět. Otázka zní: existuje někdo takový vůbec?
Napadl ho Velmozek, ale pochyboval že ten vůbec ví, kde se chodba nachází a že mu to řekne. Jeho sestra? Ta sotva. Jasnovid? Jo, ten určitě. Možná... Smrtonoš?
Ten vrah nikdy nebyl zrovna poslušný typ, možná kdyby se ho nějak nenápadně zeptal... Najednou dostal nápad.
Proč se někoho ptát? Prostě bude sledovat nějakého strážného, až se vydají na další lov dešťoletů. Nevýhoda toho plánu byla, že jeho šupiny nebyli zrovna nenápadné.
No, asi bude muset zariskovat.

Trvalo mu týden, než zjistil, kdy se nocileti vydávají na další výpravu do Pralesa.
Celý ten čas se nenápadně vyptával, poslouchal cizí rozhovory... Bylo podivuhodné, co všechno zjistil se svými bílými šupinami.
Létal za Růží, která mu věřila čím dál víc, vyprávěla mu o svém životě, a jeho nesmírně těšilo, když si s ním podívala. Za Jaguárem moc nechodil, protože kdykoliv odcházel, kříženec dešťoleta a pískoleta nasadil nepřítomný pohled, a zamumlal něco o Lastuře.
Světlonoš se o tom radši Růži nezmínil.
Oběma nosil tolik jídla, kolik jen zvládl ulovit, dokonce i cizím děšťoletům, a sám tedy měl velmi malé příděly.
,,Přestaň nám nosit jídlo" poručila mu Růže jednou.
Světlonoš se tázavě zamračil.
,,Jsi hrozně hubený" vysvětlila, a on protočil očima. Na její prosbu trochu zmenšil příděly dešťoletům-i když jí osobně nosil stále nejvíc.
Strážní samozřejmě nebyli slepý, ale nepřikládali důležitost tomu co dělal.
Uplynuly dva dny od chvíle, kdy se dozvěděl o dalším chytání dešťoletů, a on už se připravil schovaný nedaleko.
V jeskyni před ním se chystali tři nocileti a zatím si ho nevšimli. Když vyletěli, tiše se vznesl za nimi, udržoval si odstup, ale takový aby je neztratil z dohledu.
Světlonoš proletěl mezi dvěma zakřivenými kamennými sloupy a zatočil doprava.
Uvědomil si, že stráže rychle míří k pláži s černým pískem, která obkružovala ostrov u úpatí sopky. Na svazcích rostly pokroucené stromy bez listů jako kosti trčící z hlíny. Za pláží řval a bouřil oceán, šedivý, nepřátelský a zpěněný.
Naokamžik ho ovládli pochyby. Všimli si ho, a teď se ho pokouší setřást? Nebo se spletl, a tito strážní vůbec nejdou do Pralesa?
Ulevilo se mu, když se strážní vrhli k jeskyni v polovině malého skalnatého útesu na kraji pláže.
Chvíli poletoval nad tím místem, aby to nevypadalo nenápadně a pak pomalu vletěl do jeskyně. Musí se ujistit, že je to opravdu chodba do Pralesa.
Světlonoš nezpomalil a prosvištěl mezi skalními stěnami. Uviděl před sebou světlo ohně a kolem něj seděli čtyři nocileti, každý z oštěpem. Z dokonale kruhového otvoru ve skalní stěně za nimi doslova sálala atmosféra něčeho špatného.
Okamžitě se zastavil a přimhouřil oči.
,,Princi, Světlonoši" oslovil ho jeden strážný posměšným hlasem a spolu se svými kolegy sklonil hlavu.
Světlonoš jen důležitě kývl. ,,Jen jsem přišel zkontrolovat, jestli správně hlídáte vchod do Pralesa" řekl, a doufal že mu na to skočí.
Čekal, jestli se zamračí a zmateně řeknou, že tohle není chodba, ale to se nestalo.
Stražný, co promluvil první se jen ušklíbl a řekl: ,,Kolem nás nikdo neprojde, princi"
To se uvidí, pomyslel si Světlonoš a v duchu se usmál. ,,Jistě. Tak já jdu" řekl a vyletěl zase pryč z jeskyně.
Těžko ovládal své nadšení. Našel cestu z ostrova!

Sotva vletěl do jeskyně Růže, přivítalo ho nemilé překvapení.
Byli u ní čtyři nocileti, děsivě vrčeli a mířili na ní oštěpy.
Světlonoš by si byl pomyslel, že jí jenom chtějí dát jídlo, ale jelikož tu žádné nebylo, tak to být nemohlo.
Když ho dešťoletka uviděla, v očích se jí objevila úleva.
,,Co se tu děje?" Zavrčel Světlonoš.
Nocileti se k němu překvapeně otočili, a jeden řekl: ,,Královna nařídila, zabít ji"
Světlonoš sebou trhl. ,,Cože?!" Zeptal se nevěřícně. ,,Proč?"
Nocilet pokrčil rameny. ,,Jak to mám vědět? Královna to-"
V tom se rozezvučel poplach. Nocileti prudce zvedli hlavy, podívali se na sebe a beze slov okamžitě vyletěli ven, zatímco Světlonoš jen vykoukl z jeskyně. Všichni mířili k pláži.
,,Co se to děje?" Křikl Světlonoš, ale nikdo mu neodpověděl. Nakonec se našla mladá dračice, která se zastavila u něj a vysokým hláskem vysvětlila: ,,Někdo proniknul chodbou z Pralesa!"
Světlonoš se podíval na Růži. ,,Našel jsem vchod" řekl rychle. ,,Tohle je naše možnost, jak utéct"
Otevřel oštěpem okovy a růžová dešťoletka se na něj podívala. ,,Tak dobře" řekla po chvíli. ,,Ale musíme osvobodit ostatní dešťolety!"
Světlonoš zase vykoukl ven. ,,Na to není čas" zavrčel. Nechtěl být zlý, ale možnost útěku jim protíkala mezi pařáty jako voda.
Růže chtěla něco říct, ale on jí zastavil: ,,Zachráníme je, ale ne dnes"
Růžová dešťoletka se zatvářila rozpolceně, ale pak přikývla a Světlonoš se úlevně pousmál.
Růže si protáhla křídla. ,,Takže, můžeme jít, co myslíš?"
Světlonoš se zašklebil a rozhlédl se. Nikoho neviděl. Okamžitě vyletěl k Jaguárově jeskyni, který ho hned zasypal otázkami.
,,Není čas" vyštěkl Světlonoš a odpoutal ho. Spolu se vrátili k Růži, která když spatřila Jaguára, prudce ho objala.
Světlonoše to trochu zabolelo, i když věděl že by nemělo.
,,Jdeme" popoháněl je, a když se dva dávno ztracení kamarádi pozdravily, odhodlaně kývli a společně vyletěli z jeskyně.
,,Budeme velmi nápadní" vykřikl. ,,Ale myslím, že nocileti mají svých starostí dost"
Když se blížily k pláži, překvapila ho černá masa draků, která podle všeho s někým bojovala.
Světlonoš zahlédl v davu modrou a zlatou barvu a zmateně se zamračil.
,,Zajímalo by mě, kdo to je" poznamenala Růže, zatímco se schovali za jedním z útesů.
,,Mě by zajímalo, jak se dostaneme ke vchodu" řekl Světlonoš. Vypadalo to nemožně, nocileti byli všude.
,,Asi to budeme muset risknout" povzdechl si Jaguár. ,,Poletíme jak nejrychleji to půjde. Světlonoši, veď nás"
Ten přikývl, v duchu napočítal do tří a když narazil na poslední číslici, řekl: ,,Teď"
V tu chvíli se vymrštil zpoza útesu jako střela, byl jen bílá šmouha ve vzduchu a Růží s Jaguárem dělalo problémy, držet se za ním.
Nocileti si jich samozřejmě všimli, ale to už byl Světlonoš jen kus od chodby.
Za zády se jim ozval rozzuřený řev, který ale patřil jednomu drakovi a běhal z něj Světlonošovi mráz po zádech.
Slyšel ale i tlukot spousty křídel, a to byl zatím jejich hlavní problém. Ohlédl se, a spatřil že je pronásleduje letka černých draků s oštěpy. Růže, která byla nejpomalejší měla vytřeštěné oči strachy.
V tom se začali z úplného konce letky ozývat výkřiky, a nocileti začali padat jeden po druhém k zemi.
Světlonoš zmateně zamrkal, když v tom spatřil mezi draky modrou dračici a kolem ní poletovala zlatá, která podle všeho ovládala oštěpy.
Magdrak, pomyslel si Světlonoš, ale jeho pozornost zaujala spíše ta druhá dračice.
,,Lasturo!" Vykřikl Jaguár a hlas měl plný potlačovaného nadšení.
Když byla celá letka mrtvá, přiletěli k nim dvě dračice.
Bledě zlatá pískoletka a podivná mořeletka, která určitě musela mít něco z dešťoleta.
Světlonoš se nemohl ubránit pohledu na její tělo, které bylo celé pokryté krví, která nepatřila jí.
Lastura si je krátce změřila pohledem, který se Světlonošovi vůbec nelíbil a pak řekla: ,,Není čas na vysvětlování, nocileti tu za chvíli budou!"
Všichni se vzpamatovali s nenadálé pomoci, a rozletěli se zase k chodbě.
Až když se dostali do jeskyně, Světlonoš si oddechl. Stráže, hlídající vchod byli mrtvé a oni se vrhli do chodby, která točitě stoupala výš a výš. Nad sebou slyšel déšť, což pro něj bylo něco naprosto neznámého.
Ale přesto věděl, že je to známka Pralesa.
Už tam skoro jsme, pomyslel si.