Odehrává se několik dní předtím, než Lastura poznala Štíru

Když jste nečetli třetí nebo čtvrtý díl, NEČTĚTE! SPOILERY!

Růže je divná.
To o ní říkali v celé vesnici.
Tato dešťoletka byla vždy růžová.
A ne proto, že by se jí nějak zvlášť růžová líbila.
Neuměla měnit barvy.
Růže se zrovna teď vracela do vesnice s náručí ovoce, a jako vždy se na ní hrdě podívala.
Pohled k vesnici přitahovaly duhové barvy draků, jinak byla zamaskovaná stejně dobře, jako každý dešťolet.
Mezi olistěnými plošinami vedly široké ochozy z lián ozdobené oranžovými orchidejemi o velikosti pařátů. Některé stromové domy měly nízké stěny nebo spletené střechy; jiné byly otevřené směrem k obloze a vystlané měkkými bílými kvítky jako obláčky spadlými na zem.
Bylo tam i pár ospalých šedivých lenochodů, kteří lezli nebo se houpali mezi ochozy.
Růže tam strašně ráda žila!
Jenže někteří draci její názor nesdíleli.
Sotva přiletěla na jednu z plošin, aby odevzdala ovoci, všichni desťoleti honem dělali že mají něco na práci.
Růže zklamaně svěsila křídla a sklonila hlavu.
Draci se jí snažili ignorovat-byla jiná než ostatní.
Smutně si povzdechla, vzala si několik druhů ovoce a odletěla ke svému domu.
Pečlivě si tam pěstovala růže-výhradně růžové-, jelikož po nich dostala jméno a měli stejnou barvu jako ona.
Vklouzla dovnitř a v rychlosti snědla svoje ovoce.
Pak se schoulila na podlaze a nechala sluneční paprsky, aby jí příjemně hřáli.

Byl jí sotva rok, když se jí poprvé začali ostatní posmívat.
Pokoušela se zrovna měnit barvy, jako vzor použila spoustu květin.
Nic, stále ta příšerná barva.
Růžová.
Byla to barva štěstí a radosti, takže než ostatním došlo že s ní není něco v pořádku, mysleli si že je pořád šťastná.
Jenže včera jí někdo velmi vylekal, a i když se vyděsila jako nikdy, zůstala růžová.
A tehdy drakům došlo, že neumí měnit barvy.
Většinou s ní všichni mluvili, chválili její veselou barvu, a dnes-nikdo.
Dokonce když přišla za svou kamarádkou, dělala že jí nezná.
Růže to probrečela a pak vyšla ven, zkoušet měnit barvy.
Ta její kamarádka-jmenovala se Vosa a hrozně ráda na sebe brala černožlutou barvu-jí teď se svojí bandou, která se skládala z Včely, Motýla, Sršni a Mravence sledovala z větve stromů.
Nebylo jim o nic víc než jí, a dělali o kdovíjak nejsou lepší.
Vosa se najednou hlasitě zasmála, aby jí Růže uslyšela a ona zvedla hlavu.
Celá její banda najednou změnila barvu na růžovo a začala hraně fňukat: ,,Neumím měnit barvy! Ach bože!"
Růži se nahnruly slzy do očí, nechápala proč jí Vosa takhle zradila.
Rychle utekla pryč, a proklínala Vosu, a svoje šupiny, a svůj život.

Růže se neklidně probudila, Sluneční čas už končil, ale ona byla z toho snu tak rozrušená, že si toho ani nevšimla.
Doteď si na tu vzpomínku ani nepamatovala. Až teď jí došlo, že se to vůbec někdy stalo.
Vosa byla v jejich vesnici docela proslulá, uměla plivat jed jako nikdo jiný. Všechny dráčata se u ní chtěla učit.
Včela zase pracovala v královské zahradě, měla dobrý čich na květiny.
Motýl cvičil plachtění mezi stromy, Sršeň maskování a Mravenec sbíral ovoce.
A všichni je měli rádi.
Jenže Růži nikdo. Chtěli aby neexistovala, byla jenom shnilé ovoce mezi stovkami čerstvými a barevnými.
Zatnula zuby a naštvaně mrskla ocasem.
Jediný, kdo s ní kdy soucítil byl Jaguár, dešťolet, který uměl barvy měnit jen v odstínech bílé a žluté. Jenže už před rokem odešel pryč, jelikož to tu nevydržel. Nabízel Růži aby šla s ním, ale ona odmítla.
Měla svojí vesnici ráda nejvíce na světě, i když jejich obyvatele o něco méně.
Tiše se zvedla a vyletěla ze svého domu, aniž by věděla, že tím změnila svůj osud.

Letěla pralesem, plachtila mezi stromy a nechala na sebe padat kapky deště, který začal sotva skončil Sluneční čas.
Voda jí bušila do křídel, ale ona to sotva vnímala. Letěla daleko od vesnice, chtěla za sebou nechat všechny zlé vzpomínky. A taky trochu doufala, že najde Jaguára.
Od chvíle, kdy se spolu začali kamarádit se do něj zamilovala až po uši, nemohla si pomoct. Jenže pak odešel a tak zmizel ten poslední, kdo se s ní byl ochoten bavit.
Přistála na hustém podrostu a poslouchala bubnující kapky deště.
Pak otevřela tlamu, zaměřila se na jeden list a vystříkla jed.
Přesná rána.
Vosa není jediná, kdo tuhle zbraň dobře ovládá, pomyslela si spokojeně a sledovala, jak se list roztekl.
Střílela dál, s narůstajícím sebevědomím trefila vždy přesně.
Vtom jí něco udeřilo týla.

Růži probral pohyb a nepříjemný pocit z toho, jak jí něco tlačí na křídla. Nechala zavřené oči a třásla se strachy.
Jako kdyby jí někdo táhl po zemi. Levý bok měla vlhký a lepkavý, jako kdyby byla zabalená do hmoty, která prosákla blátem a přilnula jí k šupinám. Pořád pršelo, byť zvuky tlumilo to, v čem byla uvězněná... Patrně nějaký pytel.
Křídla měla přivázaná k bojům a kolem pařátů omotanou silnou látku. A tlamu měla ovázanou liánou.
Její ocas narazil do něčeho pevného a Růže sebou trhla. Pootevřela oči, ale viděla jen tmu.
Za chvíli ale zaostřila a došlo jí, že přes tlusté plátno prosvítá matná zelená záře. Pytel se jí tiskl k čenichu-páchl jako mrtvá zvířata, zkažená vejce a oheň, takže přebíjel vlhkou listovou vůni dešťného lesa venka.
Růže nechápala co se to děje, kdo jí unesl, kam jí bere a byla k smrti vyděšená.
Přesto se snažila poslouchat, aby jí to dalo nějaké vodítko, ale slyšela jen klouzavý zvuk, který mohlo jednoduše způsobovat smýkání pytle po zemi.
Po zádech jí přeběhl mráz jako ostré drápy a ona se zachvěla.
Uslyšela šplíchání a o chvíli později pytlem prosákla voda: to jí protáhli potůčkem. Následovalo dvojité heknutí a Růže cítila, jak jí její únosci zvedají a pokládají na studený kámen.
Něco do ní strčilo a ona začala sjíždět dolů jako po ledové klouzačce.
Polekaně vyjekla, jelikož narazila do stěny, sklouzla kolem nějakého rohu a znovu nabrala rychlost.
Najednou vypadla do otevřeného prostoru a narazila do hromady tenkých kožešin, které příliš nezmírnily náraz na tvrdé kameny pod nimi.
Chvíli jen tak ležela a sténala. Bolela jí každá kost v těle, měla pocit že jí někdo rozedřel šupiny až do masa.
Pach smrti a kouře zesílil a taky už nepršelo, ale zato přes pytel ani neprosvítalo skoro žádné světlo.
Bylo tu chladno, ačkoliv někde poblíž praskal oheň. Taky slyšela vzdálené burácení jako od bouřkových mračen, jenže tohle podle všeho přicházelo z kamenů pod ní, a ne shora.
Vedle ní se ozvalo těžké dusání a něco hlasitě očichalo pytel.
Růže ztuhla strachy.
,,Tu bylo hrozně jednoduché chytit" ozval se hlas nedaleko od ní a Růže strachy kníkla. Museli to být draci.
,,Hah, Velmozek bude nadšený" zasmál se drak který jí očichal a pak poodešel pryč.
,,Byla jako pěst na oko. Jasně růžová, vesele si stříkala jed" uchechtl se druhý drak a první se k němu přidal.
,,Fajn, teď jí omráčíme" řekl jeden, jelikož Růže se v pytli začala zmítat.
Najednou jí něco udeřilo do hlavy a ona se propadla do bezvědomí.

Růže se probudila o dobrou chvíli později, a když se podívala kolem, litovala že nespala ještě déle.
Všechno jí bolelo, hlavně hlava a špatně viděla. Po chvíli jí došlo že za rozmazanost obrazu nemůžou jen její oči. Vzduch byl plný kouře, šupiny jí zalévalo tepající horko, ačkoliv nikde neviděla ani stopu po ohni.
Když zvedla hlavu, uviděla rozeklané kamenné stěny, které se k sobě přibližovaly. Zdálo se, že horko sálá přímo z nich.
Jeskyně. Paráda, pomyslela si trpce.
Pytel zmizel, ale pouta na křídlech a pařátech jí zůstala. I tlamu měla svázanou, ale něčím jiným než dřív-něčím mnohem těžším než původními liánami. Zašilhala si na čenich, aby se podívala, co to je.
Kovová svorka, podobnou měla i na krku, i když nechápala proč.
Růže možná byla přeháněně veselá, ale došlo jí, že pokud ti co jí unesli, byli znalci dešťoletů, tak museli vědět, že umí používat jed.
Dlouhou chvíli nedělala nic jiného, než choulila se na zemi a třásla se strachy.
Hlavou jí létali myšlenky. Co s ní chtějí dělat? Kde je? A kdo jí vůbec unesl?
Když sebrala trochu odvahy, uviděla z nedalekého otvoru matnou záři.
Růže k tomu šla a zahořela v ní naděje, že bude moct odejít.
Ta rychle uhasla, protože tudy rozhodně nemohla.
Hned před jeskyní protékala široká, pomalá řeka rozžhavené lávy. Žhnula zlatou a jasně oranžovou září, která představovala jedinou barvu v jinak holé, černé krajině. Se spoutanými křídly se Růže neměla šanci dostat na druhou stranu.
Vyklonila se, aby viděla odkud láva vytéká. K obloze se tyčila temná hora, zpola zahalená dýmem, který stoupal z vrcholu. Po svahu se klikatily menší lávotoky a z několika otvorů v kamenech svítila červená záře. Dalo se těžko poznat, jestli je noc nebo den, protože světlo tu bylo velice divné a oblohu pokrývaly temné mraky.
Růže odhadovala že byla omráčená nejméně několik hodin. Vzduch byl prosycený pachem zkažených vajec.
Vtom si uvědomila, že se části krajiny hýbají-nebyly to kameny, ale draci. Černí draci s lesklými stříbrnými šupinami na spodní straně křídel.
Viděla jich nejméně stovku, roztroušenou po svazcích hory, a další létali nad ní.
V životě je neviděla, ale Jaguár jí učil druhy draků.
Nepochybně nocileti, nejtajemnější kmen ze všech.
Růže se nadechla a hned toho zalitovala, jelikož jí plíce naplnila síra.
Co s ní chtějí dělat nocileti?
Zvedla tlapy, a pohlédla na svázané pařáty. Hrdelně zavrčela a přistoupila k nějakému srazu. Dole byla černá propast a vůbec se jí nelíbila, takže od ní hned odstoupila.
Nic. Žádná naděje na útěk.
Najednou někde zapleskala křídla a ona zvědavě vyběhla ven.
Tři nocileti přeletělu lávovou řeku a zmizeli v jiné jeskyni nedaleko od ní.
O chvíli později se znovu objevili a vlekli s sebou ochablého dešťoleta.
Srdce jí naplnila radost-není sama! Jenže při pohledu na jeho šupiny se zase rozesmutnila.
Měly tmavě šedou barvu, jako dešťové mraky-barva smutku, kterou Růže u žádného jiného draka nikdy neviděla. Byl při vědomí, ale nevzpouzel se, ani nociletům nepomáhal. Jen mezi nimi visel, jako kdyby se úplně vzdal.
Růže i přes tu dálku poznala Mravence a vykulila oči.
Cítila se provinile a zlobila se na ostatní dešťolety. Jak dlouho byl pryč, a proč si toho nikdo nevšiml?
Všimne si někdo, že zmizela ona?
I kdyby ano, budou jásat že zmizela divná Růže, pomyslela si Růže smutně a svěsila křídla.
Černí draci zvedli Mravence nad lávový tok a odnesli po po svahu nahoru. Dešťoletův ocas narážel do kamenů a Růže je sledovala, dokud nezmizeli v jakési pevnosti v polovině svahu. Pevnost připomínala hromadu kamenů, takže si předtím neuvědomila že se jedná o stavbu.
Růže by ráda věděla kam ho to vzali.
Najednou do jeskyně vešli jeden za druhým čtyři nocileti. Dohromady zaplnili skoro celou jeskyni.
Růže ustoupila a ustrašeně na ně hleděla.
,,Mě příjde normální" zavrčel jeden nocilet, ale druhý se na něj nesouhlasně podíval. ,,Naopak. S touhle zjevně je něco v nepořádku"
,,H?" Zeptal se třetí drak.
,,Podívejte se na její šupiny. Zbytek vždy okamžitě zezelená, jakmile se tu dostanou, a myslím že to znamená strach.
Ale tohle... Je jasně růžová, i když vypadá že se bojí"
Růže si tak přála změnit barvu, aby jí nechali napokoji, jenže to nemohla.
Čtvrtá, která byla dračice si odfrkla: ,,Podle mě to nemá v hlavě v pořádku. Ale stejně jí vezmeme do laboratoře"
Ostatní zamručeně přikývli a Růže od nich ustoupila ještě dál. Co je laboratoř? Místo kde vzali Mravence?
Nechala se jimi odnést stejně jako před chvílí Mravenec, protože byla tak vyděšená, že neměla na to, myslet.
Přála si být ve své útulné vesnici, nevadil by jí ani Vosin posměšný pohled.
Vletěli do otvoru v pevnosti, který byl podobný tlamě. Chodby tu byly osvětlené zavěšenými lustry s pochodněmi a výklenky s uhlíky. Kamenná podlaha byla bledá a naleštěná, jakoby jí často otírali.
Pustili jí na zem, dva šli po jejím boku, jeden ze zadu a další ve předu.
Byla nocilety naprosto obklíčená.
Zatočili za roh a vše bylo naprosto stejné.
Konečně se zastavili.
Laboratoře, stálo na dveřích před nimi.
Dveře se otevřely a za nimi se objevila obří místnost dobře osvětlená a udržovaná.
Stáli na balkóně, nad nimi i pod nimi bylo další patro a přímo před nimi se křižovala síť zvláštních trubek.
Z horního patra slétl černý drak, hubený jako lunt a začal se vznášet před nimi. Celou hlavu mu zakrývala zvláštní přilba jen s několika malými otvory pro oči.
,,Odejděte, s tím minulým dešťoletem jsem ještě neskončil" namítl podrážděně a Růže se zachvěla.
,,Velmozku, tahle je nějaká divná. Nemění barvy" oznámila dračice chladně a ukázala na Růži.
Velmozek kývl: ,,Dobrá, odneste toho prvního"
Dva nocileti vyletěli někam pryč a Velmozek Růži podrobně sledoval, jakoby nebyla nějaký živý tvor, ale hlavolam, který musí vyřešit.
Když se vrátili nocileti, nesli mezi sebou Mravence, který se tvářil jako suchý list, dokud nespatřil Růži.
Po tváři se mu rozlil čirý úžas a Růže si nebyla jistá, jestli to má brát jako pochvalu, nebo urážku.
Dva další nocileti jí zase popadli a sletěli z balkónu, přistáli na spodním patře.
Prošli kolem stoly s kotly lávy a kouřícími dírami proraženými přímo do země.
Růže se udiveně rozhlédla kolem sebe po sopečných experimentech.
Velmozek letmo pohlédl do jiného kouta laboratoře, kde stály modely hory s pevností přilepenou ke svahu. Z několika už zbývaly jen kouřící sutiny.
Vznesli se k hornímu patru, které tvořil ochoz s několika dveřmi, každé z nichž byly označené třemi nebo čtyřmi různými znaky.
Velmozek se zastavil před jedněmi dveřmi a kývl na nocilety, že mohou jít.
Černí draci nevypadali moc nadšeně, ale poslechli a nechali Růži s Velmozkem.
Nocilet otevřel jedny dveře, za kterými se objevila dlouhá a úzká kamenná místnost. V zemi nedaleko vchodu byly připevněny stříbrné okovy s krátkými řetězy.
Po celé délce místnosti byla země a stěny poseté černými skvrnami a nerozluštitelnými poznámkami načmáranými křídou.
Růže při pohledu na okovy ztuhla strachy.
Velmozek počkal až vstoupí do místnosti, pak šel za ní, vyhýbal se černým skvrnám, ačkoliv se zdálo, že jsou ztuhle a neškodné jako stará láva.
Růže ty skvrny samozřejmě hned poznala. Jed dešťoletů.
,,Takže" řekl Velmozek a Růže sebou při jeho hlase trhla. Všechno tady jí děsilo! Co s ní chce dělat??
,,Dám ti ty řetězy, a pak budeš stříkat jed, jak nejdál umíš" vysvětlil, jakoby to byla ta nejnormálnější věc.
Růže vytřeštila oči a ztuhla strachy.
Pomalu ani nevnímala, že jí Velmozek nasazuje řetězy na nohy, a pak jí pomalu otvírá náhubek na tlamě, aby mohla použít jed.
Okamžitě uskočil dozadu a zakryl se velkým plátem železa, vyčuhovala jen obrněná hlava.
Růže jeho chování nechápala. Věděla že jejich jed nepůsobí na železo, ale proč by se jím zakrýval?
Myslí si, že by mu mohla ublížit? Naokamžik jí napadlo, že by to udělala, jenže pak to zavrhla. Pokud bude chtít utéct, i když nevěděla jak a kudy, musí si myslet že je krotká.
Proto poslusně přikývla, postavila se na křídovou značku, otevřela tlamu a ze zubů jí vystřelil jed.
Byla dobrá, a i když zdaleka ne nejlepší, vystříkla jed celkem daleko.
Velmozek úžasle vykřikl: ,,Skvěle! A znova!"
Růže tak postupně učinila, občas o něco svou vzdálenost dostřelu překonala, nebo naopak zhoršila.
Když už jí Velmozek konečně zastavil, místnost byla postříkaná novými skvrnami jedu.
Nocilet si zapsal nějaké poznámky a oštěpem jí zase zacvakl náhubek na tlamě.
Růže stále hrála svou roli krotké ovečky a nic nedělala.
Zamířili z místnosti do jiných dveří, v prosté kamenné místnosti bylo několik stolů.
Na nich stáli předměty různých tvarů, velikostí a různých materiálů, srovnané do skupin. Většina byla v pořádku, ale bylo tu několik, co tak dobře nevypadali.
Na jednom stole Růže uviděla žalostné rostlinky v květináčích se svěšenými žlutými květy potřísněnými černými kapkami. Na dalším stole byly samé nerosty a na třetím... Růže se zachvěla. Byli tam klece s různými živými zvířaty, lenochodi, ještěrky a podobně, jenže vedle nich byli stejná zvířata-nebo spíš, jejich ostatky.
Růže vystrašeně ucouvla ale Velmozek si toho nevšiml.
Ukázal na jednu květinu, která byla v pořádku a zase jí otevřel náhubek, přičemž se zase rychle schoval za železo.
,,Rozpusť to" pobídl jí a Růže si v duchu povzdechla. Po chvíli otevřela tlamu a vystříkla jed na květinu.
Černé kapičky se nesli vzduchem, dokud nedopadli na listy květiny, které okamžitě začali syčet.
Některé listy se rozpustili, jiné jenom zvadli. ,,Dobře" pochválil jí Velmozek a Růže si odfrkla. Jednoduché.
Pak se pokoušela rozpustit nerosty, jedny byli lehčí než druhé, ale kovům, jako například železu, nešlo nijak uškodit.
Velmozek si něco zapsal a otevřel z klece stříbřitého lenochoda.
Růže se na něj lítostivě podívala. ,,Toho nezabiju"
Velmozek tázavě naklonil hlavu na stranu.
,,Ehm" rozpačitě se usmála. ,,Dešťoleti chovají lenochody jako mazlíčky, nebudu je zabíjet"
Velmozek udiveně vypískl a okamžitě si to zapsal na stěnu. Růže chápala proč, svitek by mu nějaký dešťolet rozpustil.
Zavřel lenochoda zpátky a vytáhl ještěrku, přičemž se kryl železem.
Odstoupil od stolu, a dal jí prostor.
Růže nechtěla nic zabíjet. Proč by měla brát život? Kdo jí udělil takové právo?
Přesto to udělala, jelikož nevěděla co by se s ní stalo, kdyby neposlechla. A ani to vědět nechtěla.
Když na ještěrku dopadli kapky jedu, začala její kůže syčet a na zasaženém místě se objevili černé bublinky. Oběť sebou bolestně mrskala, a Růže odvrátila pohled.
Podívala se, až vše utichlo a ona uviděla zbytky ještěrky, a Velmozka, který něco zapisoval.
,,Dobře" přikývl a Růži překvapilo, když jí nezamkl náhubek. Přesto se pořád kryl železem. ,,Takže, jaktože neměníš barvy?" Zeptal se a Růži hned došlo proč to neudělal. Na okamžik doufala že jí pustí, ale teď si nadávala, jak je bláhová.
,,Narodila jsem se tak" řekla prostě a Velmozek přikývl. ,,Myslíš že je to nějaká vada, ať už rodinná, nebo jiná?"
Růže tak trochu nechápala, o čem tu ten bláznivý drak mele a neklidně pohnula křídly. ,,Ehm, nevím rodinná vada to nebude, i kdybych věděla, kdo jsou moji rodiče"
Velmozek naklonil hlavu na stranu. ,,Jaktože to nevíš?" Zeptal se zmateně a Růže se zamračila. ,,To je přece normální, ne?"
Velmozek zavrtěl hlavou a Růže vykulila oči. ,,Uh, dešťoleti neřeší rodiče. Ve vesnici je pár líhní, ve kterých se shromažďují všechna vejce"
Růže i přes Velmozkovu helmu dokázala poznat, jak je udivený.
,,A kdo vás vychovává?"
,,Dešťoleti se střídají, někdo učí létání, další zase sbírání ovoce..." Růže nechápala, jaktože to tak ostatní nemají. ,,A jak to mají ostatní druhy draků?"
Velmozek její otázku ignoroval. ,,To je fascinující. A když chcete mít vejce, jak poznáte, že je někdo váš příbuzný?"
Růže se už už nadechla k odpovědi, ale pak se zarazila. Nebyla nejchytřejší, ale něco jí došlo. Vypadá to, že nocileti zkoumají jejich jed a hledají proti němu obranu. Netušila proč, dešťoleti by jim v životě nic neudělali, ale o to tu teď nešlo. A pokud teda hledají obranu, tak určitě chtějí vědět, jak vyrušit zasažení jedem.
Bylo to jednoduché, stačilo aby dešťolet vystříkl jed na jed od příbuzného draka a účinky se vyruší.
Jenže to jim odmítla říct.
,,Ehm, pozná se to podle velikosti drápů" vyplácla ze sebe nějakou kravinu a Velmozek podiveně zavrtěl hlavou. Pak jí oštěpem zase zacvakl náhubek a Růže pocítila zklamání.
,,To by pro dnešek mělo stačit. Silnokřídleci! Pojď sem ty troubo jeden!"
Růže trochu pobaveně zamručela a sledovala jak Velmozek vychází z místnosti, Růže ho následovala.
Po chvíli se k nim nevrle přiloudal statný nocilet, který měl ramena tak široká, že se jeho křídla skoro nevesla do dveří.
,,Co je?" Zabručel podrážděně a Velmozek odpověděl: ,,Tahle se může vrátit"
Silnokřídlec nevrle přikývl, zatáhl za řetěz na Růžině obojku a vedl jí pryč.
Nevzpouzela se, nechala se poslušně vést, zatímco se jí hlavou míhaly myšlenky.

O hodinu později do její jeskyně dorazili tři nocileti s oštěpy a jeden měl v pařátech něco, co kdysi mohl být kolouch. Zvíře odporně smrdělo a Růže ohrnula nos.
Jeden nocilet jí oštěpem otevřel náhubek a on, i jeho druhové okamžitě uskočili z dosahu jejího jedu.
Růže se o nic ani nepokousila, jen se sehnula ke kolouchovi a očichala ho.
Z toho zápachu se jí zatočila hlava a udělalo se jí zle. Měla ale hlad a po dlouhém používání jedu byla trochu unavená. Proto bez namítání začala jíst, i když jí po každém kusu bylo ještě špatněji.
Když už nedokázala nic sníst, odstoupila a sledovala jak jí jeden nocilet hází misku s trochou vody. Polovina se rozlila a draci se hrdelně zasmáli.
Růže byla na ponížení zvyklá a tak vypila vodu v misce a slízala trochu ze země.
Pak jí nocileti zase zamkli náhubek a odešli, takže Růže osaměla.
Přemýšlela co bude dělat, a jestli je tu jediná. Věděla že uvěznili i Mravence, ale co ostatní? Byli to jenom oni dva, nebo je jich tu víc? A jaktože si toho nikdo nevšiml?
Byla tak zamyšlená, že nezaznamenala tlukot křídel. Když je konečně zaslechla ucouvla, ale to už dovnitř vstoupil nocilet.
Jenže byl úplně jiný, než jakého kdy viděla.
Nebyl černý, jako ostatní, ale bílý, sněhově bílý, jen občas nějaký odstín růžové.
Spodní strana křídel byla lehounce růžová, neměl bílé šupinky jako hvězdy, ale černé, panenka v očích zářila jasně červenou.
Mohl být stejně starý jako ona, těžko říct.
Růže strnula strachy a vyděšeně ho sledovala, stejně jako on jí.
,,Nepoužiješ jed?" Zeptal se jemným, melodickým hlasem a Růže omámeně přikývla.
Bílý nocilet jí otevřel náhubek, takže mohla mluvit.
,,Ehm, co chceš?" Zeptala se Růže rozpačitě a překvapilo jí, když se nocilet pobaveně usmál a řekl: ,,Popovídat si"
Růže na něj nechápavě hleděla a uvažovala, jestli to není nějaká past, jak si získat její důvěru. ,,Jsem Růže" řekla po chvíli.
,,Světlonoš" kývl bílý nocilet a Růže se pousmála.
,,A proč si chceš povídat zrovna semnou?" Zeptala se Růže a posadila se naproti Světlonošovi.
Nocilet se taky usmál. ,,Slyšel jsem, že neumíš měnit barvy"
Růže sebou trhla a zavrčela: ,,No a? Ty jsi zase bílý, každý máme chyby!"
Světlonoš ucukl. ,,Promiň, nepřišel jsem se ti posmívat, nebo tak"
Růže zvedla hlavu a cítila se trapně. ,,Aha" zamumlala rozpačitě a povzdechla si.
,,Chápu tě" řekl Světlonoš a Růže se k němu otočila a zavrtěla hlavou. Nocilet se trpce usmál. ,,Představ si být albínský nocilet mezi všemi těmi černými"
Růže se zmateně zamračila. ,,Albínský..?"
Světlonoš smutně kývl. ,,To je taková vrozená vada, proto jsem bílý a mám červené oči"
Růže s ním nyní cítila. Světlonoš musel mít celý život ještě hroznější než ona, jelikož dešťoleti aspoň nejdou zlý národ, zatímco nocileti se moc dobře nechovali.
Po chvíli váhání se o něj Růže opřela a nevšimla si, jak se Světlonoš pousmál.
Dostane se odsud, a jeho vezme sebou. 

Další povídka je tuuuuu!

XDDDDDDDDD
Jak se vám líbila? Popis dešťoletské vesnice, ostrova nociletů a podobně je z knihy XD
Pokud jste nečetli čtvrtý díl a tuhle povídku četli, vaše smůla že jste se hodně věcí dozvěděli dopředu 😂

Počet slov: 3767

Zatím ahuuuuuj^^