I still can't seem to help... but want you back, back, back...

►◄►◄►◄►►◄►◄►◄

Pansy si šla tvrdě za svými cíli. Byla nesmlouvavá. Svou divokou nespoutanost skryla před společností za chladnou tvář. Zklidnila se - před lidmi. Přizpůsobila se - naoko. Nikdy na Percyho nezapomněla. Ve svém srdci uchovávala tu křivdu, které byla tehdy svědkem. Ani na vteřinu nepřemýšlela v dobrém nad lidmi z Ministerstva kouzel. Nezapomínala, kdo je jejím nepřítelem - a Percyho nepřítelem v prvé řadě. Věděla přesně, co musí udělat. Měla to perfektně naplánované. Dala si na tom skutečně záležet, aby nebyla ani maličká možnost neúspěchu. Už kvůli tomu musela předstírat, že je přesně tou arogantní princezničkou, kterou v ní každý viděl.

►◄►◄►◄►►◄►◄►◄

Červené lodičky, černé punčocháče, sukně, košile, sako. Dlouhé černé vlasy si nechala rozpuštěné. Ministerstvo kouzel nikdy nenavštívila krásnější žena, tím si byla jistá. Její porcelánová pokožka byla bez chybičky. Nalíčila si rty rudou rtěnkou, poslala sama sobě do zrcadla vzdušný polibek. Sexy Sněhurka, pomyslela si laškovně. Na rozdíl od Percyho nebyla svatá - a mohla toho využít. Když je nemůžeš porazit, přidej se k nim... a poraz je. Nemohlo ji nic zarazit. V duši Pansy Parkinsonové se totiž snoubilo několik nejsilnějších pocitů na světě - nenávist, touha po pomstě a láska. Nebyla ctnostná, ale zato byla silná a troufalá. Netoužila zachránit svět, jejím světem byla záchrana jediného člověka. A sebe samotné - samozřejmě. 

►◄►◄►◄►►◄►◄►◄

Percy kráčel po chodbě, snažil se vyhýbat lidem a zároveň si pročítal spisy. Koutkem oka zahlédl osobu, která ho minula. Jeho hruď vzplála podivně hřejivým pocitem. O vteřinu později ucítil skořicovou vůni. Přesně tu vůni, kterou tak miloval, když ještě býval živý. Zastavil se. Lidé do něj naráželi, když se otočil a pátral v davu. Zahlédl jen jeden černý pramen vlasů mizící za rohem. Měl se za ní rozběhnout? Třeba tu vážně byla! Třeba ho hledala! Možná se jí po něm stýskalo! Percymu se stýskalo! Jenže na světě bylo tolik lidí s černými vlasy... A bohaté a krásné Parkinsonové by se určitě nestýskalo po nějakém obyčejném Weasleym. Už na něj dávno zapomněla. Naděje v jeho srdci uhasla. Musel to být sen, jen zdání, jen přání. Percy zavrtěl hlavou, byl pošetilý. Vrátil se ke svým spisům, otočil se na podpatku a pokračoval ve své cestě do nejmenší kanceláře na světě. Celý den se však vracel k tomu malému detailu, který ho tvrdě zasáhl a vrátil do dnů, kdy býval šťastný.

►◄►◄►◄►►◄►◄►◄

,,Vítejte, slečno Parkinsonová," pravil muž s přílišnou úslužností. ,,Posaďte se."
Pansy si sedla na židli, kolena k sobě, záda rovná jako pravítko, na rtech jemný (a chladný) úsměv. ,,Váš otec mě informoval o vašich plánech. Musím přiznat, že mě vaše vysněné povolání zaskočilo. Čekal bych jiný odbor, jiné zaměření..."
,,Ráda jdu proti očekáváním ostatních, drahý pane," odvětila pouze Pansy. Její sebejisté chování zabíralo. Souhlasně přikývl.
,,Jistě, jistě. To je moudré rozhodnutí," řekl a prohlížel si její skoro prázdnou složku. ,,Sice nemáte žádnou praxi, ale věřím, že zkušenosti naberete rychle..."
Pansy se široce usmála. Idiot, pomyslela si. ,,Jistěže."

►◄►◄►◄►►◄►◄►◄

Vyzula si lodičky a kopla je do kouta chodby. Z plátěné nákupní tašky vytáhla láhev vína. Jediným lusknutím spustila říznou hudbu. S vínem vtančila do obývacího pokoje. ,,Na tebe, Percy!" zvolala a lokla si. Houpala se do rytmu hudby, pohazovala svými dlouhými vlasy. Její plán byl napůl splněný. A to vše kvůli Weasleymu. Jestli mohla nějak odčinit své chyby, bylo to přesně tímto způsobem. Plánovala to dlouho a nakonec to bylo až k uzoufání snadné, aspoň pro ni.