►◄►◄►◄►►◄►◄►◄

Percy Weasley byl ve svém pokoji a snažil se sepisovat dokumenty, které potřeboval odevzdat v práci hned poté, co se vrátí ze své dovolené. Jenže celý den se z Pansyina pokoje rozléhala tak hlasitá muzika, že se nedokázal vůbec soustředit. Odložil brýle na čtení, zamručel a promnul si oči. Ať už je klid, pomyslel si. Chápal, že je Parkinsonová ve věku, kdy si pouští písně natolik hlasitě, aby to slyšeli i sousedé (kteří v jejím případě bydleli až za hranicemi jejich rozlehlých pozemků), ale stejně ho to štvalo. On sám neměl během dospívání čas na toto ,,období druhého vzdoru" a ,,hledání sama sebe" a sebedestruktivní melancholie ho taky minula obloukem. Stačilo mít silnou vůli a nepropadnout hormonům. Nechápal, že to ostatní mladí nedokáží. Co to vůbec bylo za hudební žánr? Bylo to drsnější než rock, něžnější než metal, depresivní, zároveň funky... Percy si začal masírovat spánky. Jaký žánr ta princeznička poslouchá bylo naprosto zbytečné zjišťovat, prostě a jednoduše ho tím vytáčela k nepříčetnosti.

►◄►◄►◄►►◄►◄►◄

Pansy seděla na posteli a lakovala si nehty na nohách černou barvou. Vypadalo to úchvatně. Musela sama sebe pochválit a se zalíbením si prohlížela své bělostné nohy s černými prstíky. ,,Kurva, jsem nejvíc Sněhurka," pronesla pyšně, ať už ta poznámka měla znamenat cokoliv. Cítila se mocně ve své samotě. Nepřipouštěla si ani na sekundu, že by byla smutná. Srdce jí bilo rychle, ruce se jí trochu třásly, Pansy se nacházela v tomto neklidném stavu permanentně, už si ani nepamatovala, kdy byla skutečně uvolněná a klidná. Okolní svět i její vlastní myšlenky - vše ji zanechávalo v neustálém napětí. Byla na to zvyklá, ale občas zatoužila po tom, aby se všechno v její hlavě srovnalo, aby vše bylo v pořádku, aby už nemusela uvažovat, kým je, kým se očekává, že bude a kým chce ona sama být. Ráda by sama sobě rozuměla. Byla by skutečně šťastná, kdyby v sobě nalezla trochu odhodlání se změnit, učinit pár kompromisů a stát se více společenským tvorem. Místo toho byl každý den boj. Její asociální postoj jí bránil, aby s kýmkoliv vycházela. Její nejistota a zranitelnost se přetvářely do arogance a povýšenosti. Ubližovala lidem, aby se nemohlo stát, že by oni ublížili jí. Měla pocit, že nikdy nebude ,,dokonalou součástí společnosti" a pokud ano, tak jen z donucení.

►◄►◄►◄►►◄►◄►◄

Percy už to nemohl snést. Konec! Tohle byla poslední kapka. Vyšel rázným krokem ze svého pokoje a zaklepal. Pansy otevřela dveře vzápětí. Na to, jak temnou muziku poslouchala, vypadala andělsky. Měla na sobě krátké bílé šaty s krajkou a vlasy měla spletené do dvou copů. Včera večer byla jako dospělá žena, dnes ve dveřích stálo děvče. Podivné, pomyslel si Percy, každý den byla jiná. Pansy našpulila ústa a netrpělivě se otázala: ,,Co je?"
,,Mohla bys to dát míň? Neslyším vlastního slova," řekl Percy. Pansy se otočila, došla k přehrávači a ztišila hudbu tak málo, že ji skoro ani neztišila. Percy si dovolil popojít do jejího pokoje.
,,Lepší?" zeptala se s kamennou tváří.
,,Děláš si legraci? Tohle už se nedá vydržet. Vypni to úplně. Mám spoustu práce, tohle mě rozptyluje."
Pansy zkřížila ruce na prsou a bradu zvedla bojovně před sebe a výš než obvykle. ,,Tak to nepůjde," pravila prostě.
,,A to proč?"
,,Jsem tady doma a muziku si můžu poslouchat, jak se mi zachce," odpověděla a vůbec se za svou sobeckost nestyděla. ,,To je tvůj problém, že neposloucháš hudbu!"
,,Já že neposlouchám hudbu? Já narozdíl od tebe poslouchám skutečnou hudbu! Ne tyhle ty depresivní skřeky!"
,,Aha, aha! Tak to jo! Tak se ukaž, ty hudební znalče!" vyzvala ho, ale díkybohu nebyla možnost, aby Weasley mohl pustit svou oblíbenou hudbu. Na cédéčcích totiž měla pouze své oblíbené kapely. Nevlastnila žádný mix, který by byl fixou nadepsán: Oblíbené písničky toho zrzavýho blba. Percy Blbdiplomovanej Weasley zvedl ruku a luskl. Písnička od L7 přestala hrát. Pansy pootevřela ústa údivem. ,,Tohle nás naučí v posledním ročníku?" zeptala se.
,,Ne. To se člověk musí naučit sám," odvětil Percy. Pansy byla unesena jeho schopnostmi, ale nic neřekla, aby si ten fouňa o sobě moc nemyslel. Znovu luskl a ozvala se hudba. Pansy teatrálně padla na postel a hlasitě zakňučela. Natočila hlavu Percyho směrem, ale ten na to nic neříkal. Pansy proto zavřela oči a snažila se to nějak přetrpět. Teprve když se k tomu rozhodla, se skutečně zaposlouchala. Nebyla to zase tak špatná hudba. Možná to dělal ten dramatický nástup orchestru, nebo ty housle, které se jí svými tóny zarývaly pod pokožku. A pak...

https://youtu.be/leQBoyxT7vY

Pansy otevřela ústa v němém okouzlení. Vášnivý začátek se překulil k části, která Pansyinu duši něžně laskala. Pocítila něco vzdáleně známého, klid, absolutní klid. Percy shlížel na ležící Pansy. Kolena měla lehce pokrčená a celé její tělo vyhlíželo víc než vyzývavě. Nezdálo se, že by pro ní poslech jeho oblíbené symfonie byl utrpením. Vypadala uvolněně. Stál tak, že v úhlu pohledu nemohl vidět, že Pansy tečou z očí slzy. Nebyla nešťastná, naopak, byly to slzy úlevy. Jako kdyby po dlouhém bloudění na chvíli mohla spočinout a nabrat síly. Mohla si vůbec Pansy dovolit cítit takové potěšení? Zasloužila si být na tu chvíli šťastná? Nijak se o to totiž nezapříčinila a cítila se provinile, že mohla poslouchat něco tak rezonující s její duší. Měla pocit, že přesně tohle podvědomě hledala. Přinášelo jí to radost, poklidnou a něžnou radost. Slastné to tóny! Nebylo možné, že ten zrzavý hlupáček mohl mít tak dobrý hudební vkus. Ale očividně měl. Trochu si tím Pansy získal, samozřejmě byla dál přesvědčena, že by mu měla ničit život a otravovat ho, ale už s menší antipatií. Chtěla ho uškrtit, ale jen tak jemně. Chtěla ho praštit, ale aby to bylo trochu jako pohlazení. Chtěla ty jeho věčné stížnosti umlčet svými polibky.

►◄►◄►◄►►◄►◄►◄

Symfonie skončila. Pansyiny slzy už dávno uschly. Opřela se o lokty a zadívala se na Percyho. Ten bídný zrzek vypadal neskutečně pohledně, když tak uvažovala. Vyčkával na její názor, i když mu na Pansyině názoru nezáleželo. ,,Pro dnešek si už hudbu pouštět nebudu," řekla suše. Percy nechápal, že se ani slovem nevyjádřila k hudbě, kterou trpělivě poslouchala víc jak půl hodiny. Nevěřícně zakroutil hlavou, i když se necítil vůbec ublíženě.
,,Díky," odvětil nakonec chladně a odešel z jejího pokoje.