All the love gone bad
turned my world to black

►◄►◄►◄►►◄►◄►◄

Pansy stála v hale. Ruce měla zkřížené na prsou. Pozorovala Percyho, jak se loučí s jejím otcem a matkou. Bojovala se slzami v očích.
,,Děkuji, že jsem tu mohl být," řekl Percy a potřásl si rukou s panem Parkinsonem. Ten na to nic neřekl.
,,Mějte se hezky, pane Wessley," pravila schválně špatně Pansyina matka. Tentokrát na to nereagoval Percy. Pansy být na jeho místě, praštila by svou matku. Byl tak trpělivý. Stejně jako ona se mu před pár dny vysmívala, teď stejné chování viděla u ženy, která ji porodila a styděla se. Pansy se styděla za své chování i za chování svých rodičů. Došel k Pansy. Nemohl se jí podívat do očí. Bál se. Tak hleděl do země, když jí podával ruku.
,,Měj se hezky," zašeptal slabě. Obával se totiž, že se mu zlomí hlas pod návalem smutku. Pansy vklouzla svou ručkou do jeho sevření.
,,Trhni si, Weasley," hlesla a hlas se jí třásl bolestí. Konečně si pohlédli do očí. Po tváři jí stekla slza, pak druhá, ale třetí zůstala na okraji jejího oka. Percy jí chtěl slzy slíbat ze skrání, ale místo toho jen němě pozoroval její tvář. Nemohli se obejmout, nemohli nijak vyjevit svou lásku a tak jen stáli a koukali na sebe. A věděli, že to přebolí. Určitě to jednoho dne bude jen vybledlá vzpomínka. Jenže toho se právě obávali. Pro tuto chvíli bylo vše skutečné a bolestivé. Odtáhl se, couvl o dva kroky, poslední pohled. Otočil se zády k Pansy, zvedl ze země svůj kufr a odešel. Pansy se musela ovládnout, aby se za ním nerozběhla. Chtěla za sebou nechat svůj život kvůli (skoro cizímu) mladíkovi? Chtěla! Jenže nemohla. Takže musela tiše přihlížet tomu, jak z jejího světa odchází jediná věc, která dávala smysl... Jediná osoba, která ji viděla... Jediný muž, kterého měla ráda...

►◄►◄►◄►►◄►◄►◄

Pansy seděla ve svém pokoji a bojovala s tím, aby se z plna hrdla nerozkřičela. Dusila v sobě ten řev. Po tvářích jí stékaly slzy. Byla sama. Tohle chtěla. Chtěla, aby ten zrzavej pitomec vypadl. Ten už jí ale nepřipadal jako pitomec. Ani už nechtěla být sama. Schovala tvář v dlaních. Byla si jistá, že už nikdy nebude šťastná. Potřebovala rozptýlení. Pustila si hudbu tak hlučně, aby přehlušila svůj smutek. Nepomáhalo to, ale mohla vzlykat hlasitě.

►◄►◄►◄►►◄►◄►◄

Percy seděl na podlaze svého nového bytu. Po tomhle toužil. Po tomhle toužil? Najednou si nebyl jistý. Hleděl na prázdné zdi, na kufr, do kterého se vešel celý jeho život, pak jeho oči doputovaly k oknu. Byla nádherná noc, málokdy se v Londýně poštěstilo vidět hvězdy. Uvažoval, jestli i Pansy vidí to, co vidí on. Tak rád by byl s ní. Ukázal by jí různá souhvězdí a ona by se určitě vztekala, že jí poučuje místo toho, aby ji líbal.

►◄►◄►◄►►◄►◄►◄

Pansy už neměla slzy, všechny vyplakala. A tak seděla na okenním parapetu a pozorovala noční oblohu. Přemýšlela, jestli Percy v Londýně může vidět tu krásnou podívanou. Byla si jistá, že se ve vesmíru Percy vyzná. Tak ráda by poslouchala jeho chytrácké řeči.

►◄►◄►◄►►◄►◄►◄

Lehl si na koberec, přikryl se kabátem a pokusil se usnout. Myslel na Pansy a jeho srdce bylo rozbolavěné. Chtěl se ráno probudit v pokoji naproti ní. Chtěl jí připravit kafe a sledovat, jak se na něj šklebí a pak se tiše hihňá. Přál si ji chytit za ruku a nabídnout jí, aby se do něj zamilovala. On by se do ní zamiloval snadno. Teď se však místo toho musel naučit žít bez Pansy.

►◄►◄►◄►►◄►◄►◄

Ležela na posteli a hleděla na strop. Vybavovala si Percyho tvář a promlouvala k němu. Ach, bohové, kéž by ji slyšel! Teprve nyní věděla, co všechno by mu měla říct. Omluvila by se mu. Poděkovala by mu. Vyznala by mu... Srdce se jí sevřelo bolestí. Už nebylo komu vyznávat lásku. Pansy se musela smířit s tím, že je sama.