Harryho, který dřímal na pohovce, probudil hlas. Trhnul sebou a zmateně se rozhlédl kolem, když jej někdo oslovil jménem. Avšak vzápětí si uvědomil, že ten hlas nepatří jen tak někomu, ale jeho dceři.

,,Severusi!" zavolal na svého manžela, který spal v ložnici ve vedlejší místnosti. Harry se rychle postavil, až se mu z toho zatočila hlava, a potácivě se s mžitky před očima dobelhal do ložnice. Stihl se cestou ještě praštit o židli do stehna, a přestože mu v noze bolestivě tepalo, žádnou bolest necítil. Cítil jen vzrušení a netrpělivost, úlevu, že zase zaslechl Eileenin hlas. ,,Severusi!" vyslovil zadýchaně jeho jméno, když vstoupil do dveří. Muž se na něj ospale zadíval. ,,Eileen!"

Vydrž, Eileen!

Zmínka o jeho dceři jej dokonale probudila. ,,Cože? O čem to mluvíš?" zeptal se ho a zvedl se z postele. Harry se zalykal, nedokázal promluvit, namáhavě lapal po dechu. Eileen, promluv na tátu. Poznal, že jej poslechla, poněvadž Severus celý ztuhl a i v té tmě bylo vidět, jak se mu zatřpytily oči. ,,Panebože," zašeptal starší muž.

,,Já vím," řekl rozčileně Harry. Eileen, kde jsi? Kdo tě drží, kde?

Je to ten Hlas, který ke mně dříve promlouval - a jsem v Salazarově doupěti, říkala mi, že to tady oba dva znáte!

,,Drží ji v Salazarově doupěti," tlumočil to nahlas Severusovi a vrhl se ke skříni, kde se začal prohrabovat věcmi. ,,Panebože, jak to, že nás to nenapadlo?"

Jsi v pořádku, Eileen? zeptal se jí Severus.

V rámci možností jsem, tati. Nebojte se, neublížila mi, nemučila mě.

,,Eileen je v pořádku," zamumlal lektvarista úlevně. ,,Díkybohu za to."

Harry si přes hlavu přetáhl teplý svetr a ujistil se, že má u sebe hůlku. Vydrž, Eileen. Přijdeme si pro tebe. ,,Letím pro ni. Poprosím Jupitera, aby mě tam vzal. Nevím, jestli bych se tam dokázal přemístit, možná tam bude nějaká ochranná bariéra."

,,Půjdu s tebou," řekl Severus pevným hlasem.

Harry se zarazil a věnoval mu opatrný pohled. ,,Severusi, nejsem si jistý, jestli je to dobrý nápad. Byl bych rád, kdybych tě měl po svém boku, samozřejmě... Ale přeci jenom, ještě pořád ti není úplně dobře, nebylo by lepší, kdybys zůstal tady? Nechci, aby se ti něco stalo."

Povzdechl si. ,,Chtěl bych ti pomoct," prohlásil tiše.

Zelené oči byly náhle plné něhy. Harry k němu došel a uchopil jej za ruce. ,,Pomáháš mi už jenom tím, že tu jsi se mnou, že mě uklidňuješ a podporuješ. Ale neměl by ses přepínat."

,,Asi máš pravdu, že bych měl zůstat tady. Byl bych ti stejně k ničemu," zamumlal a stiskl Harryho ruce. Naléhavě se na něj podíval. ,,Slib mi, že budeš opatrný. A kdybys mě potřeboval, ihned mi to řekni. Každá hůlka se může hodit." Harry se usmál. ,,Vezmi si moji magii. Všechnu. A dej jim co proto."

,,Nikdo nebude ubližovat naší dceři," souhlasil s ním odhodlaným hlasem a vtiskl mu polibek na rozloučenou. Potom se vydal ven, kde u domu spal Šťastný drak, jehož Harry naposledy poprosil o pomoc, tentokrát mu ale zadal přesný cíl. Severus přešel k oknu a díval se, jak bílý drak s jezdcem na hřbetě mizí v dáli. Zavřel oči a doufal, že všechno dobře dopadne.

•••

Eileen mezitím neklidně přecházela po pokoji a pokoušela se uklidnit. Musíš věřit ve šťastný konec. Její táta ji přijde zachránit, přijde jí na pomoc. Pokud tu bude, s jeho pomocí bude jednodušší Bezejmennou porazit. Společně to dokážou. A i kdyby se přesto něco zvrtlo... V náprsní kapse halenky nahmatala kus přeloženého pergamenu. Oddechla si. Bude doufat, že i kdyby se něco pokazilo, Harry ji najde, objeví její vzkaz a všechno se dozví, pokud mu to ona osobně nestihne říct.

Obloha se začala barvit do ruda a i přesto, že už se noc měnila v den, na nebi byl stále vidět měsíc, jenž se měl překlenout do své poslední fáze. Eileen se zahleděla z okna ven, na tu rudozlatou záři, a vychutnávala si pohled, jenž se jí naskýtal. Probouzející se slunce vycházelo za vrcholky hor a svými purpurově rudými paprsky ozařovalo vysokou skalní stěnu. Temný les byl ještě trochu zahalený mlhou a Eileen věděla, že kdyby vyhlédla z balkonu dolů, spatřila by na stéblech trávy zachycené kapky rosy, jež se třpytily jako malé diamantové kamínky. Eileen mžourala do vycházejícího slunce a do očí jí vstoupily slzy. K uším jí dolehl zvonivý ptačí zpěv, jenž vítal nový den. Byla to nádhera.

Nové ráno, nový den.

Jednatřicátý říjen roku dva tisíce dvacet byl tady.

Toho dne byla sobota.

Eileeniny narozeniny. Sedmnácté narozeniny.

Eileen zavřela oči. Měla jen jedno jediné přání.

Přeji si, aby všechno dopadlo tak, jak má.

•••

,,Co se děje, Jupitere?" zakřičel Harry, aby jej Šťastný drak slyšel i přes ohlušující vítr. Jupiter totiž působil zmateně. Před chvílí prolétli údolím, nad nímž se vznášeli i nyní. Drak kroužil sem a tam, letěl zpátky, pak se zas vrátil, zkusil to jinudy, dovedlo jej to na stejné místo. Létali v kruhu, jako by drak nevěděl, kudy se má vydat.

,,Nevím, Harry. Myslím, že Salazarovo doupě by mělo být zde, ale zároveň jej nikde nevidím. Když se chci porozhlédnout jinde, protože jsem se mohl splést, něco mě nutí se vracet zpět," prozradil Harrymu.

,,Tak to jsme patrně správně, jsem si jistý, že jeho sídlo je pod námi, jen je zabezpečené ochrannými kouzly, aby jej nikdo nenašel," odvětil Harry a požádal Jupitera, aby se snesl k zemi. Šťastný drak jej poslechl a sotva se jeho mohutné tlapy dotkly země, Harry seskočil z jeho hřbetu a spěšně vyrazil vpřed.

,,Buď opatrný, Harry!" varoval ho jeho přítel. Muž přecházel sem a tam, snažil se najít nějakou nechráněnou skulinku, ale něco mu říkalo, že jejich nepřítel bude opatrnější než Voldemort, jenž byl přesvědčen o své vlastní neporazitelnosti a nezdolnosti.

,,Musí tady být bariéra," mumlal si pro sebe, zatímco zkoumal situaci. Cítil, jako by jej něco nutilo ustoupit, odpuzovalo jej od místa, kde se dle všeho nacházela jeho jediná dcera i s Jameym. Potřeboval se dostat dovnitř. Ale jak?

Pohlédl na své ruce. Stříbrná magie toho dokázala spoustu, bylo však v její moci i zničit obranný štít? Voldemortovi se to podařilo. Proč by to nemohl dokázat i on? Zdvihl ruce před sebe a se soustředěním hledal zdroj své magie. Jakmile jej našel a nechal se jí celou naplnit, ucítil, jak mu pod kůží proudí teplo a míří až ke konečkům jeho prstů. Veškerou svou energii soustředil na zničení ochranné bariéry. Zatnul zuby, když mu z dlaní vytryskly proudy stříbřitě modré záře a narazily do překážky před sebou. Harry spatřil, jak se před ním odhaluje magický štít, na němž se začaly pomalu objevovat praskliny. Spokojeně se usmál, když spatřil, jak se z něj odlupují první kusy.

•••

Plavovlasá žena se právě oblékala a chystala se zanedlouho sejít dolů na snídani, když se ozvalo naléhavé zaklepání na její dveře. Povytáhla obočí. Že by jí konečně nesli uspokojivé zprávy, třeba že Eileen přestala trucovat? Že se jí konečně podařilo předat jednomu z jejích spojenců magii? ,,Vstupte!" zvolala jasným hlasem.

Dovnitř vtrhla udýchaná dívka. ,,Paní, něco zvenčí narušuje naši ochranu. Štíty se začínají ničit a -"

,,Prosím?!" zasyčela nechápavě a přiskočila k oknu, odkud měla výhled přímo na zasažené místo. Bariéra polevovala ve své silné nezdolnosti a Bezejmenná přimhouřila oči, snažíc se zahlédnout, kdo byl ten troufalý, co se rozhodl na ně zaútočit. Štít ztrácel na účinnosti, a tak pro ni nebyl problém spatřit, kdo za tím stojí. Mezi krátkými probliky si mohla všimnout tmavovlasého muže, jenž svou magii soustředil na prolomení bariéry. Za ním stál Šťastný drak a mával ještěřím ocasem. Bezejmenná zatnula čelist. Harry Potter. Jak ten se sem dostal? Jak je mohl najít?

,,Chceš si se mnou zahrávat? Fajn, tak si budeme hrát," řekla si pro sebe a propalovala muže divokým pohledem. Pak se prudce obrátila na dívku stojící mezi dveřmi, která čekala na rozkazy. ,,Gino, informuj ostatní a řekni jim, ať se připraví přivítat našeho nezvaného hosta," ušklíbla se. Děvče přikývlo a zmizelo.

Bezejmenná se zhluboka nadechla. Kypěla vzteky. Tohle musela jistojistě být Eileenina práce. ,,Ať je tedy po tvém, Eileen," prohlásila a rty se jí zformovaly do krutého úsměvu, když v zrcadle spokojeně pozorovala, jak znovu získává Eileeninu podobu.

•••

Ela poznala, že se něco děje, podle hluku z chodby. Dusot nohou se rozléhal po celém sídle a stejně tak i bojovný křik. To mohlo znamenat jediné. Rozbušilo se jí srdce a okamžitě vyhlédla z okna ven. Táta, byl tady táta! Viděla, jak se ochranný štít hroutí. Kolem Harryho zářila aura moci, když se rychlým krokem rozzuřeně vydal k hlavnímu vchodu sídla. Eileen se chtělo samou úlevou plakat. Přišel. Je tady. Z dlaně mu vytryskl oranžový paprsek, jenž musel zasáhnout vchodové dveře. Za pár okamžiků jí Harry zmizel z dohledu. Musí jít za ním, musí ho najít a pomoct mu!

Rozeběhla se ke dveřím, které opatrně otevřela a vyhlédla ven. Na chodbě nikdo nebyl. Tiše jako myška vyklouzla z pokoje a rozešla se stejným směrem, jakým chodila do hodovní síně. Určitě dřív nebo později na někoho narazí a ten dotyčný ji dovede přímo k ohnisku boje.

Jenže sídlo ji ze svých spárů nechtělo pustit tak lehce. Jak říkala Bezejmenná, kdo jej neznal, mohl se v něm lehce ztratit.

Chodby ji pomalu začaly stahovat do sebe a dřív, než byla schopna si to uvědomit, zacházela hlouběji do bludiště. Byla pohlcena.

•••

Harry vypadal jako bůh pomsty. Prošel vchodem, v němž ještě před chvílí stály dveře, jež byly nyní spáleny na popel. Ještě z něj doutnalo. Vztekle vkročil do sídla. Magie byla nedočkavá a hladová, byla napojena na Harryho vnitřní rozpoložení a byla připravená útočit. Nechybělo moc k tomu, aby vybouchl jako Vesuv a rozmetal to tady celé na kusy.

Mezi prsty mu zajiskřilo, když zabočil za roh a spatřil před sebou první protivníky. Byli to docela mladí lidé, kteří byli ozbrojeni tím, co jim zrovna přišlo pod ruku. ,,Řekněte mi, kde je moje dcera, a nikomu z vás se nic nestane," zavrčel na ně. Všiml si, že ani jeden z nich nemá svou hůlku, buď ji někde zapomněli, nebo magií neoplývali. Harrymu se s nimi nechtělo bojovat. Věděl, že i když jsou proti němu v přesile, bez magie proti němu nemají sebemenší šanci. Nebyl to férový boj. Ale pokud mu dají záminku...

,,Měl byste se vrátit, odkud jste přišel," řeklo mu jedno děvče, jež v ruce drželo lahvičku s jakýmsi lektvarem. ,,Jinak toho budete litovat."

,,Vrátím se, ano," pokývl na souhlas a z dlaně mu vyšlehl rudý paprsek, jenž se vzápětí zformoval do ohnivé koule, z níž vycházely jiskry, ,,ale se svou dcerou. Protože pokud mi ji nevydáte, litovat bude někdo jiný. Toho, že se mi postavil do cesty." Jen se na něj ušklíbli. ,,Nechci vám ublížit, ale udělám to, pokud mi neustoupíte z cesty a nevyhovíte mi. Nebudu na to čekat věčně."

Harry nevěděl, co v ten okamžik čekal, ale rozhodně ne tohle. Skupinka lidí před ním se totiž vzápětí začala proměňovat - buď z vlastní vůle, nebo pomocí kouzelného lektvaru. Netušil, kam se dívat dřív, a na chvíli úplně strnul a oněměl. Před ním se právě přeměnili dva vlkodlaci, jež hlasitě zavyli, vedle jednoho z nich se z dívky stala kočka Wampus, jež vzhledem připomínala pumu, avšak na rozdíl od ní měla šest nohou. Vedle Wampus se objevil Nundu, který vypadal trochu jako leopard, byl však tak desetkrát nebezpečnější. Poslední člen skupinky se proměnil v chiméru, stvoření s lví hlavou, kozím tělem a dračím ocasem.

Harry na magická stvoření chvíli zíral, než se vzpamatoval. Všichni na něj rytmicky vrčeli a nebezpečně se plížili směrem k němu jako hladové šelmy, jež se chystají skočit na svou bezbrannou oběť. Jenže Harry bezbranný tak docela nebyl. ,,Tak fajn, já jsem vás varoval," zamumlal a v dalším okamžiku proti nim vyslal sérii ohnivých kouzel. Jedno trefilo stěnu, další podlahu, vedlejší místnost, dokonce i vlkodlačí hřbet. Zraněný bolestí zavyl, překulil se na záda a snažil se oheň uhasit. Zavytí jako by byl pokyn k tomu, aby na něj zaútočili. Jen zázrakem se Harrymu podařilo vyhnout Wampus, která přeskočila přes jeho hlavu. Nundu dostal sprchu ledového proudu, což ho rozzuřilo o něco víc. Po stěně se až ke stropu pomalu rozšiřoval oheň, jenž rytmicky syčel a prskal. Harry periferně zaznamenal, jak se Wampus chystá ke skoku. Jedním spěšným pohybem jí zmrazil končetiny, takže vypadala trochu jako rozmrzající socha. K vlkodlakům znovu vyslal oheň, jenž jej od nich oddělil a držel je v bezpečné vzdálenosti. Prozatím mu zbývalo se poprat s chimérou a Nundu.

,,Tak pojďte," prohlásil a otřel si zpocené čelo. Jak Nundu, tak chiméra byli oba velmi nebezpečná a vražedná zvířata, to byla jedna z věcí, jež si Harry zapamatoval z hodin péče o kouzelné tvory. Skočili na něj oba najednou - Harry stihl plynulým pohybem odhodit Nundu zpět směrem k vlkodlakům, s chimérou ale takové štěstí neměl. Kopyta jej tvrdě udeřila do hrudi a on upadl na zem. Než se stihl vzpamatovat, chiméra se skláněla nad ním, kopyta mu zarývala do hrudi a přibližovala k němu svou lví hlavu. Mocně zařvala a Harry už už zdvihal ruce, aby se jí svou magií vzepřel, když k němu dolehl známý hlas.

,,Dost! Pusťte ho! To stačí."

Jako kdyby byli podmaněni kouzlem, Nundu, chiméra i oba vlkodlaci se stáhli do ústranní a chovali se jako krotcí beránci. Jen Wampus stále zápasila se svým uvězněním v kusu ledu a kňourala jako malé kotě.

Harry se udýchaně vzepřel na lokti. Zprudka vydechl, když spatřil, jak chodbou poklidně kráčí tmavovlasá dívka a blíží se k němu. Tvorové jí překvapivě ustupovali z cesty. ,,Eileen," vyhrkl úlevně její jméno. Do očí se mu draly slzy. ,,Proboha, tak rád tě vidím. Jsi v pořádku? Kde je ten Hlas? Musíme odsud zmizet dřív, než tě najde."

Dívka se ušklíbla. Plameny mezitím požíraly část chodby, šířily se po stěnách až ke stropu. Oddělovaly Harryho od Eileen. Jejich divoká záře se odrážela v jejích zelených očích. A teprve díky tomu si Harry všimnul, že je něco špatně. ,,Eileen -" dostal ze sebe její jméno, když se její ďábelský úsměv rozšířil a v očích se jí krutě zablýsklo. Luskla prsty. V dalším okamžiku se strop zřítil.

•••

uzavíráme sázky, kdo umře?👀