Harry vykročil na chodbu s jistým pocitem uspokojení, zadostiučinění ale i s jakousi nervozitou. Jeho žádosti Kingsley vyhověl bez většího zdráhání. Bylo to poprvé, co mu bylo dovoleno navštívit Severuse v Azkabanu, a že už tam nějakou dobu byl. Harry stiskl ruce v pěst. Věděl, že kdyby bylo na Pastorkovi, Severus by do Azkabanu nešel. A kdyby k tomu přece jenom snad došlo, Harry by jej alespoň směl často navštěvovat. Jenže ministr kouzel byl ve Starostolci přehlasován a Severusův osud měli v hrsti jeho členové, kteří se samozřejmě báli. Jistěže udělají všechno, co bude v jejich moci, aby to vypadalo, že něco dělají. A tohle jim bezvadně hrálo do karet. Byli by schopni poslat za mříže kohokoliv, kdo by jim byl jen trošku podezřelý. Proč tuhle situaci podcenit, že? O tom viníkovi neví prakticky nic. Může to být kdokoliv.

,,Počkejte, Harry!" Oslovený se zastavil a ohlédl se. Vyšla za ním McGonagallová a tvářila se nejistě. ,,Potřebovala bych s vámi ještě něco probrat. Myslím, že nám to moc času nezabere."

Harry mrkl na zapečetěný pergamen, jejž nesl v ruce - mířil totiž na oddělení bystrozorů, kam jej posílal Kingsley. Hned zítra se totiž měl Harry vydat do oné pevnosti uprostřed Severního moře, a potřeboval s sebou samozřejmě doprovod. Kývl. ,,Jistě, Minervo, mluvte. Pár okamžiků mě nezabije."

Bradavická ředitelka upjatě přikývla a propletla si prsty. ,,Jde o to, Harry... krátce jsem přemýšlela o tom, co jste řekl u Kingsleyho, ve spojitosti s Eileen. Ne, nepřerušujte mě, prosím, a poslechněte si, co mám na srdci," dodala rychle, když spatřila jeho zamračení a to, jak otevírá ústa, aby jí odporoval. ,,Mluvil jste o tom, že vy jste tehdy neměl na výběr. Z toho důvodu, že o vás byla pronesena věštba, která by ale nemusela být naplněna, tak jako spousty dalších věšteb, kdyby si vás Voldemort neoznačil jako sobě rovného. A nyní, když jsme zjistili, že Eileen mluvila s nějakým tajemným hlasem... tedy nejen mluvila, ale dokonce se s tím dotyčným i setkala... a nebylo to poprvé... napadlo mne, jestli i o vaší dceři někdo nevyřknul věštbu a neoznačil ji jako našeho Spasitele, jenž by mohl zachránit celý kouzelnický svět... Nechtěla jsem to zmiňovat před Kingsleym, chtěla jsem si o tom nejdříve pohovořit s vámi," vysvětlila. ,,A navíc... mohlo by to v něm možná vzbudit nějakou naději. Lidé se v dnešní době upnou na cokoliv," dodala se smutným úsměvem.

Harry o jejích slovech přemýšlel. A když si je chvilku nechal rozležet v hlavě, zmocnil se ho nepředstavitelný děs, panika. Představa, že by o Eileen, o jejich Eileen, někdo vyřknul podobnou věštbu jako tehdy o něm? Ne. Ne, to ne. Nemohl dovolit, aby jí to zničilo život. Ona by přece nemohla mít zodpovědnost za něco takového, nemohla by to přece dát do pořádku. Všechno ne. Vždyť je dítě. A všichni se ocitli v tak šílené situaci... Dovedl si představit, co by taková zpráva o Mesiáši provedla s kouzelnickým národem. Všechno by hodili na bedra nevinné šestnáctileté dívky a čekali by, než jejich svět uzdraví a zbaví je hrozby. To přece nejde. Něco takového nemohl dovolit.

,,Minervo, já... to přece nemůže být pravda," skoro zafňukal, bezmocný a zoufalý. ,,Sibyla přeci... věděli bychom to..." Už když takový argument vyřkl, pochopil, že je dávno bezcenný.

Věnovala mu lítostivý pohled. ,,Ráda bych s vámi souhlasila, Harry, ale Sibyla zaprvé není až tak opravdová jasnovidka a zadruhé, jasnovidců a věštců je v našem světě spousta. Nepamatujete si na svůj tehdejší výlet na Odbor záhad, do Síně věšteb? Byly jich tam tisíce a lidé ani mnohdy nevěděli, že o nich něco takového bylo vyřčeno... Promyslete si to, Harry. Ale já být na vašem místě, obrátím se alespoň na Anthonyho Jonese. Je jeden z našich lidí a vy jej navíc znáte důvěrně. Jsem si jistá, že by byl ochoten vaší žádosti vyhovět. Vím, že se vám to nelíbí," málem si odfrkla, když spatřila jeho protáhlý obličej, ,,ale měli bychom alespoň jistotu. Přemýšlejte o tom, prosím. A Harry... vzkažte Severusovi mé pozdravy. Těším se, až se k nám zase vrátí."

Díky tomu Harry trochu pookřál, ale zmohl se jen na vděčné pokývnutí hlavy. Minerva do něj zasela osten pochyb a obav. Musel ale uznat, že na tom, co mu řekla, něco je. A to se mu vůbec nelíbilo. Krátce se rozloučili; on se vydal směrem k výtahům, ona zamířila zpět do Kingsleyho kanceláře, odkud by se pomocí letaxu vrátila zpět do Bradavic.

Ve výtahu byl Harry sám. Jakmile se ozvalo cinknutí a monotónní ženský hlas, tmavovlasý muž na okamžik zavřel oči a opřel se o stěnu za sebou. Život byl plný rozhodování, neustálých obav a pohledů zpět do minulosti, při čemž jsme hodnotili svá tehdejší rozhodnutí a přemýšleli jsme, jestli jsme udělali správně. Jestli jsme to nemohli udělat jinak. Lépe. Harry věděl, že má před sebou jedno z těch těžších rozhodnutí v životě. Litoval, že u sebe nemá Severuse. Probrali by to společně, jako otcové jejich dcery, rozhodli by, co dál, a jemu by bylo lépe. Jenže tohle bylo na něm.

Musel se ušklíbnout. Někomu by to mohlo připadat jako jednoduchá věc k rozhodování. Jenže tady šlo o Eileen. O jeho dceru. Byl přece její táta. Ale ta představa, že by sešel dolů do Síně věšteb a našel by malou, zaprášenou skleněnou kouli, u níž by byl štítek s jejím jménem. Eileen Snapeová. Černé na bílém. Harry by to nesnesl. Nedokázal by unést tu představu, že jeho dceru potká stejný osud jako jeho. To jí přece nemohl udělat. Kdyby tomu všemu nějak směl zabránit, kdyby všechnu odpovědnost směl převzít na sebe, bez meškání by to udělal. Jenže jak jsem se sám přesvědčil v minulosti, pomyslel si trpce, něco takového nejde. O kom je jednou pronesena věštba a někdo na ni reaguje, musí být vyplněna. To mu tehdy po Siriusově smrti Brumbál vysvětlil dokonale.

,,Harry! To jsem rád, že tě vidím!" Ticho protnul známý, ale unavený hlas. Harry otevřel oči a zjistil, že ve výtahu je už mnohem víc lidí, a že právě nastupuje Draco se svou popelavě šedou tváří a černými kruhy pod očima. Vypadal hrozně. Ale to v téhle době asi všichni. ,,Zrovna se vracím od Lenky, dnes bylo u Munga překvapivě trochu klidněji, tak jsem toho využil a po dlouhé době jsme si dali společný oběd. Řeknu ti, ani si nevzpomínám, kdy jsme spolu naposledy byli na rande," povzdechl si a prohrábl si své blonďaté vlasy. ,,Ale o tom jsem mluvit nechtěl. Jde o to, že..." hlas mu náhle znejistěl a Harry poznal, že téma, jež hodlá začít, pro něj nejspíš není úplně nejpříjemnější. Draco na něj upřel své šedé oči. ,,O víkendu má proběhnout matčin pohřeb. Nemůžeme to už déle odkládat, a když teď je situace u nás trošku lepší, musíme toho využít. Byla by ostuda, kdyby syn nepřišel své vlastní matce na pohřeb." Přestože se snažil o úsměv, do očí se mu natlačily slzy. Harry mu položil ruku na rameno a stiskl jej. ,,Mrzí mě, že tam nebude moct být Severus. Vím, že by si to máma přála. Měli k sobě tak blízko. Ale nedá se nic dělat." Rukávem si otřel špičku nosu. ,,Doufám, že přijdeš alespoň ty s Eileen? Prosím. Scorpiusovi taky pomůže, když tam bude mít svou nejlepší kamarádku."

,,Samozřejmě, že přijdeme, Draco," ujistil ho tiše Harry. Malfoy se na něj vděčně usmál, a pak se ozvalo cinknutí a oba dva zamířili ke dveřím výtahu, aby vystoupili. Koutkem oka Harry spatřil závoj tmavých vlasů a odstín čokoládové pokožky. Zatnul zuby, neohlédl se. Věděl, že to byl Anthony. Jenže veškeré jejich přátelství už bylo mrtvé. Neexistovalo. Pouta byla zpřetrhána, vzpomínky bledly. A Harry na tom nechtěl, a ani nedokázal, nic měnit. 

Osud se mi vysmívá, pomyslel si, když s Dracem mířili ke krbům, z nichž pravidelně vyšlehávaly zelené plameny. Jako by mu ukazoval nějaká znamení, že má zamířit na Odbor záhad. Ale dnes ne. Dnes už to řešit nehodlá. Bude to muset počkat. Jen doufal, že než se rozhodne, nebude už pozdě.

Až v Bradavicích si uvědomil, že zapomněl vystoupit ve druhém patře, aby zašel na ústředí bystrozorů. Pergamen od Kingsleyho, jenž dosud pevně svíral v ruce, byl pomačkaný a mírně natrhlý.

•••

Anthony rozčileně pochodoval chodbou, jejíž stěny byly postavené z lesklých černých kamenů, a ozvěna jeho kroků dunila v pravidelném rytmu. Původně měl namířeno už domů, jenže setkání s Harrym a jeho chladná reakce - nebo spíš absolutně žádná reakce, žádný pohled, naznačení, že jej viděl - jej zasáhla. Nerad si to přiznával, ale bylo to tak. Ať se snažil sebevíc, zapomenout na něj zkrátka nedokázal. Možná je opravdu něco pravdy na tom, že pro každého na světě existuje jen ten jeden člověk, do něhož se doopravdy zamiluje a jenž je pro něj ten pravý, pomyslel si hořce Anthony. Harry byl možná ten pravý pro něj, on pro něj tím jediným na světě ale nebyl. A to pomyšlení bolelo. Proto raději zamířil zpátky na Odbor záhad, kde by se mohl nějak zaměstnat. Může přece jen trávit čas nějak smysluplněji, než že bude sedět doma a mučit se představami. Ta bolest už byla příliš velká, už pro něj bylo těžké ji snášet.

Odemkl svou kancelář a vkročil dovnitř. Pohled na nepořádek na stole jej znechutil a otrávil, a tak chvilku jen nerozhodně postával na prahu a rozmýšlel se, zda by to přece jen neměl otočit a jít domů. Ale ne. Když už je tady, nebude se tomu vyhýbat. A koneckonců, má na to čas. S bručivým povzdechem tedy přešel ke svému stolu a začal se probírat smětí pergamenů, zpráv, zmačkaných oběžníků a útržků myšlenek. Často je očima jen krátce prolétl. Většina z nich byla snůška blbostí a opileckých keců, jež v něm zažehla ještě větší plamen nechuti. Takový odpad šel okamžitě do koše. Některé myšlenky aspoň za něco stály, ale žádná sláva to nebyla. Anthony si povzdechl a zhroutil se na židli.

Na vylepšeném obraceči času pracoval už tolik let a prakticky se nikam neposunul. Výsledky skoro žádné, což jej pekelně demotivovalo. Jenže on to musel dokázat. Pro Gabrielle. Pro děti. Cožpak nemůžou žít jednoduchý a normální život? Často přemýšlel, jestli by nebylo nejlepší to vzdát. Třeba si ukousl příliš velké sousto. Ale pak si před očima vybavil tváře Beatrice a Alexe, jeho niños pequeños, představil si to zklamání v jejich tvářích, kdyby jim řekl, že své snažení vzdává a Gabrielle nechává napospas osudu, Merlinovi, vyšší moci, čemukoliv. Nedokázal by se jim podívat do tváře. Už nyní to pro něj bylo těžké. Měl pocit, že je zklamal. Nedokázal pro ně být dobrým otcem. Viděli jej v jeho nejhorších chvilkách a on by se velmi divil tomu, kdyby se za něj nestyděli. Zřetelně si pamatoval na Alexovo znechucení, na Beatriciny obavy. Už tak měli starostí dost. Proč jim musel přidělávat další?

S podivným pocitem v hrudi otevřel spodní zásuvku stolu. Pod tlustými složkami dokumentů vykukoval růžek dřevěného rámečku. Anthony jej pevně uchopil mezi prsty a vytáhl jej. Bodlo ho u srdce, když zjistil, že uvnitř rámečku je pohyblivá fotografie. Byla z roku 1997, ten okamžik si pamatoval docela jasně. Tehdy Harry studoval svůj poslední ročník v Bradavicích. Fotka vznikla jen pár týdnů před závěrečnou bitvou s Voldemortem a Grindelwaldem. Využili tehdy posledních hezkých a docela teplých letních dnů a šli se učit k jezeru. A tehdy někdo, nejspíš Hermiona, navrhl, aby si udělali společnou fotografii. Byla jejich první a taky poslední.

Anthony vydechl přebytečný vzduch z plic a rámeček sevřel pevně v obou dlaních. Pár okamžiků hleděl na svou veselou a mladou chlapeckou tvář, již tehdy nehyzdily žádné velké starosti a smutky. Nedokázal se na sebe dívat dlouho. Tohle už nebyl on.

Vedle něj seděl v trávě Draco, na klíně mu seděla Lenka. Zatímco on ji držel kolem pasu a uvolněně hleděl do objektivu, ona zvedala oči k nebi a zdvihala své něžné prsty, jako by se chtěla něčeho ve vzduchu dotknout, něčeho, co oni neviděli. Nad nimi stál Blaise, jemuž na záda skočila Ginny a objímala ho kolem krku. Oba dva byli šťastní a rozesmátí. A nakonec zlaté trio. Harry stál uprostřed, usmíval se a okolo ramen objímal své nejlepší přátele, Rona a Hermionu. Ron měl na tváři svůj typický úšklebek a Hermiona si k hrudi tiskla knihu. Anthony se zachvěl a palcem pohladil volné místo vedle sebe. A tady měla být Gwen.

Bylo to tak kruté. Hleděl na ty vcelku bezstarostné tváře mladých lidí, kteří před sebou měli celý život. Jenže z nerozlučné osmičky zůstali už jen čtyři. Každý z nich měl svůj vlastní život, svou rodinu. A do životů Draca, Lenky a Harryho už Anthony nepatřil.

Nedokázal z fotografie spustit pohled. Jako by ho očarovala. V mysli se mu začaly objevovat dávné vzpomínky na jejich společné chvíle, vzpomínky, na něž si nevzpomněl dlouhá léta, poněvadž je pečlivě zamknul v nejhlubším koutku mysli a nedovoloval si se k nim vracet. Teď jej naplnily smutnou radostí, steskem po jejich blízkosti i děsem z toho, že zapomněl na tolik maličkostí, které je dělaly tím, kým byli. Zapomněl na zvuk jejich smíchu, odstín jejich hlasu, jejich vůně i teplo těla, když jej tiskli v objetí. Srdce mu naplnil hluboký smutek, když si uvědomil, že jednoho dne tu nebude nikdo, kdo by si je pamatoval. Nikdo, kdy by si pamatoval Hermionu Grangerovou, Rona Weasleyho, Blaise Zabiniho, Ginny Weasleyovou nebo Anthonyho Jonese.

,,Je mi to líto," zašeptal do ticha své kanceláře. Přemýšlel nad tím, jaké by to asi nyní bylo, kdyby nikdo z nich nezemřel. Byli by všichni stále přáteli? Bylo by to jiné? Měl by ho Harry pořád rád? A co on, Anthony, změnil by se? Tolik toužil to zjistit. Jak by vypadal život, kdyby je měl všechny po svém boku.

Jen jednou otočit a vrátit se zpět...

Mírně sebou trhnul, když v mysli zaslechl jasný hlas. Polkl. Pohledem zabloudil k nejnovějšímu prototypu obraceči času, jenž nehybně ležel na desce jeho stolu a vábil jej k k sobě. Anthony odložil fotografii, aby ji mohl vyměnit za těžký přívěsek, uvnitř kterého byly malé přesýpací hodiny. Anthonyho při pohledu na sypající se písek napadla banální myšlenka. Jako kdyby ten písek symbolizoval čas, jenž mu zbýval.

Protáčel si přívěsek mezi prsty a se zájmem si ho prohlížel, jako by jej snad viděl poprvé. Věděl, že nefunguje, o tolik let zpátky do minulosti by se nedostal. Přesto jej lákalo ho použít. Pověsit si jej kolem krku, počítat obrátky a nechat se vtáhnout vírem do minulosti. Do dob, kdy bylo všechno lehčí, dny veselejší a život jednodušší.

Náhle mu k uším vzdáleně dolehl Hermionin hlas, který měl ve svém podtónu skryté varování a obavu: ,,Cestování časem dokáže být pěkně nebezpečné. Nabízí stejně mnoho skrytých a nebezpečných následků jako samotných řešení. Není radno si s ním zahrávat..."

Musel se usmát. ,,Kdybys tady byla, jsem si jistý, že bys to dokázala vyřešit. Vytvořila bys obraceč, který by nás dostal dál do minulosti. A přišla bys na to, co se to děje s naším světem..."

Zavřel oči. Skoro jako kdyby zaslechl povzdech. Chtěl pocítit teplou a uklidňující váhu její dlaně na svém rameni. A hlas, jenž by ho ujistil, že jeho snažení není marné. Jenže místo toho...

,,Žádné kouzlo mrtvým nevrátí život, Anthony. A vzpomeň si na to, co se léta říká o obraceči času."

Popotáhl a zvedl se ze židle, obraceč odhodil zpět na stůl. Vytáhl svou hůlku a protáčel ji mezi prsty. ,,Jen jednou otočit a vrátit se zpět," začal šeptem, skoro prosebně, ,,jen jednou otočit a pozměnit svět. Jen jednou otočit a napravit chyby, jen jednou otočit a získat zpět, co ti chybí. Po pouhé obrátce oživit vzpomínky, prosby i záminky, pohledy i gesta, zjistit, kam vede tahle cesta, sliby a šeptající slova. Stačí jen otáčet zas a znova... Pár obrátek a vše bude v pořádku, zbudou jen verše psané na řádku. Jen jeden pohyb a poté chvíli čekat, ale pamatuj, někdy je lepší ty chyby nechat..."

,,Takže všechno snažení je přece jenom zbytečné?" splynulo mu po chvíli ze rtů, ale na to mu nikdo neodpověděl. Nějakou dobu bylo ticho. Ale pak se v Anthonym vzedmuly všechny pocity jako přílivová vlna, jež touží smést všechno, co jí přijde do cesty. Harryho ignorace. Gabriellin stále stejný stav. Děti, které se za něj stydí. Nesplněné sny a přání. Samota, jež na něj dopadla. Stesk po přátelích. Bolestivá potřeba vrátit se zpět do školních let. Touha žít v jiném světě.

Naivní fantazie, v níž jeho život vypadal úplně jinak.

Tohle všechno obrátil proti obraceči času, jako kdyby snad tahle malá kovová věcička byla strůjcem jeho problémů. Než si to stačil rozmyslet, vztek mu zcela zatemnil mozek a on jedním mávnutím hůlky zničil další výsledek své několika měsíční práce.

Obraceč času se rozpadl na prach.