Severus seděl u kuchyňského stolu, ramena měl nahrbená a skleslá, jako by na nich nesl tíhu celého světa, a zíral stále na jedno jediné místo, jako kdyby byl v transu. Zkřehlými kostnatými prsty objímal hrnek a rytmicky přejížděl po jeho stranách. Čaj, jenž si před nějakou dobou uvařil, byl už dávno studený a hrnek už vůbec nehřál. Severusovi to ale bylo jedno. Na ničem z toho nezáleželo. Záleželo jen na Harryho návratu a dobrých zprávách.

Uplynulo již pět týdnů od zmizení Eileen a Jameyho. Harry po nich neustále pátral, dnem i nocí, vracel se vyčerpaný, avšak spánek byl jeho nepřítelem. Kdykoliv se položil na gauč, aby se trochu prospal a načerpal síly, netrvalo dlouho, než jej probudily noční můry a statisíce výčitek, ostrých a přímých jako přesné zásahy pečlivě nabroušeného nože. V těch okamžicích se Harry zvedal, odmítal dát spánku další šanci a vyčerpaný, zoufalý, frustrovaný a s temnými kruhy pod očima se vydával na další cestu, ať už byly tři ráno nebo pět odpoledne. Byl odhodlaný je najít, i kdyby měl vypustit duši, i kdyby ji měl zaprodat Ďáblu. I kdyby to znamenalo, že prohledá každý kout na světě. Někde přece býti musí.

Oba dva se odmítali smířit s myšlenkou, že by už obě děti mohly být po smrti.

Severus se znaveně podíval na hodiny. Ručička ukazovala na dvanáctou. Promnul si obličej. Nikdy nevěděl, kdy Harry přijde, kdy se jej zmocní pocit bezmoci a zmaru a jako smutné štěně se vrátí zpátky domů, jen aby se za pár hodin vytratil s novým zápalem a odhodláním. Jejich nalezením byl přímo posedlý, a Severus se mu nedivil. Pokaždé, když Harryho viděl odcházet nebo přicházet, se v jeho hrudi usadil pocit méněcennosti a zbytečnosti. Nikdy se s tím Harrymu nesvěřil, nechtěl mu přidělávat další starost. Ale sám sobě ji neupřel. Nemohl se toho zbavit. Nemohl se zbavit myšlenek, že je naprosto k ničemu. Jeho dcera je ztracená, skrytá Merlin ví kde, lapená v zajetí nepřítele, a on, místo aby ji hledal, protože to byla jediná věc, na které záleželo, seděl doma a litoval se. Svírala jej frustrace i vztek, vztek na to, že je tak slabý. Azkaban mu vzal víc sil, než očekával. Ničil ho, táhl se za ním jako všudypřítomný stín. Severus se sice pomalu uzdravoval, ale to nic neměnilo na tom, že nemohl Harrymu pomoct. Magie s ním nespolupracovala. Byla jiskrou, která nedokázala zažehnout požár, ať už se snažil sebevíc. Ani ztráta dcery ji nedokázala probudit k životu. Severuse to ubíjelo. Nedokázal se přemístit. Neměl dostatek sil k tomu, aby spolu s Harrym bez přestání pátral po dětech. Byl starý, slabý a zbytečný. Bez své magie byl k ničemu. A nebyl si jistý, zda jej má Harry pořád ještě rád.

Nemohl se zbavit pocitu, že to celé je jeho vina.

Práskly dveře. Severus se celý napjal. Kdykoliv se Harry vracel, útroby mu sevřel syrový strach. Co když děti našel, ale už bylo pozdě? Nebo co když se něco stalo jemu? Jakmile ale Harryho spatřil živého a zdravého, zmocnila se jej úleva. Ta však netrvala dlouho - znovu se navrátila úzkost pramenící z nevědomosti a obav o Eileen. Byl to věčný, nezastavitelný koloběh. A byť k Severusovu psychickému stavu příliš neprospíval, jeho pravidelnost byla podivným způsobem uklidňující. Vždycky měla stejnou, hořkosladkou dohru. Někdy se mu zdálo, jako by byli lapeni v časové smyčce. Připadalo mu, že den za dnem prožívá jeden a ten samý den. Čím se tohle celé vlastně lišilo od Azkabanu?

Harry, strhaný a pološílený strachy i svou posedlostí, se připotácel do kuchyně. Severus k němu zvedl své prosebné černé oči. ,,Nic," zachraptěl Harry, nedokázal se na něj podívat. Místo toho se k němu otočil zády, otevíraje skříňku nad kuchyňskou linkou. Vytáhl z ní porcelánový hrneček a natočil si do něj vodu. Když se napil osvěžujícího doušku, jenž mu zchladil horké hrdlo, vyčerpaně se čelem opřel o skříňku a zavřel oči. Nedokázal se na Severuse podívat, poněvadž měl pocit, že jej zklamal. Jediné, co bylo jeho úkolem, bylo najít děti. A on selhal. Zatnul ruce v pěst. Měl na sebe takový vztek.

,,Neměl... nechceš si odpočinout?" dolehl k němu opatrný hlas.

Harry si hlasitě povzdechl. ,,Jupiter odpočívá venku. Pár hodin bude stačit k tomu, abychom oba dva nabrali síly. Hned ráno budeme pokračovat," prohlásil a vlastně tak docela neodpověděl na jeho otázku. I kdyby si chtěl odpočinout, nemohl. Nedovolil by si to. Prodlužoval by Eileenino utrpení, byla by vystavena bolesti a strachu o několik dní déle. Musela být zmatená, zraněná, že ji ještě nenašel. Musela mít šílený strach. A on si nikdy nepřál, aby se musela tolik bát. Aby musela bojovat o svůj život. Náhle se jej zmocnilo nutkání vypravit se na cestu hned teď. Ale věděl, že i Jupiter už je z věčného cestování a pátrání bez úspěchu unavený. Harry si nebyl jist, zda si to jen nenalhává, ale zdálo se mu, jako kdyby i Šťastný drak ztrácel svůj věčný optimismus. Nemohl se zbavit pocitu, že Jupiter toho tuší víc, než mu říká, než dává najevo. Koneckonců, byl to magický a mocný tvor. Musel cítit, že se schyluje k bouři. I Harry ji vnímal ve vzduchu. Neměl ale nejmenší tušení, kdy se přižene, v jaké intenzitě, a co všechno odstartuje a co s sebou přinese.

,,Půjdu si lehnout," řekl Harry vzápětí. Jeho hlava i tělo si potřebovaly odpočinout. Harry byl ve věčném napětí a to nebylo zdravé. Zároveň si ale odpíral jakýkoliv lektvar. Věřil svému tělu, jeho biorytmu. Věděl, že chvíle spánku bude stačit. Bezesný spánek by mu zajistil spoustu hodin poklidného oddechu, ale Harry nechtěl ztratit více času, než bylo třeba.

Ve dveřích se ale ještě zastavil, když zaslechl tiché zavolání. ,,Harry," oslovil ho Severus opatrně, skoro bázlivě, jako dítě, které něco provedlo a bojí se reakce svých rodičů. Muž se na něj otočil. Severus toho měl na srdci spoustu. Chtěl mu toho tolik říct, poskytnout ujištění, svěřit se mu se svými obavami, nechat splynout ze rtů tu dětinskou otázku a dopřát si uklidnění kladnou odpovědí... ale jediný pohled do unavených, vyhaslých zelených očí, v nichž se zračilo jedno jediné přání, jej umlčel a utvrdil v tom, že všechny jeho pocity a obavy jsou malicherné. Polkl a pokusil se o úsměv. ,,Dobrou noc."

•••

Eileen se probrala v louži potu, pohozená na tvrdé ledové zemi. Jakmile mírně otevřela oči, zasáhla ji ostrá bolest v hlavě. Sotva se lehce pohnula, aby ulevila tlaku na pravém boku, ozvalo se zachřestění, jež v temné prázdné místnosti znělo neobyčejně hlasitě. Tupá bolest v hlavě nepolevila, naopak se k ní přidala další. Eileen však nedokázala určit, odkud přesně vychází. Jako by se snad rodila v samém středu jejího nitra.

Byla ztuhlá a ochablá, připadala si stejně jako tehdy, kdy ležela v horečkách a oddávala se neklidnému, avšak podivně hlubokému a uspokojivému spánku. Se zasténáním se pokusila posadit, ale její tělo se jaksi vzpouzelo, odmítalo spolupracovat. Další zachřestění. Eileen zhluboka oddechovala a odplazila se ke stěně, která jí pomohla k tomu, aby se posadila. I těchto několik málo pohybů ji vysílilo natolik, že musela na chvíli zavřít oči a uklidnit své zběsile bušící srdce. Po spánku jí stekl čůrek potu a Eileen se zachvěla. Svaly měla podivně otupělé a bolest v hlavě nepřestávala pulzovat.

Když se trochu zklidnila, znovu si dovolila otevřít oči, aby se mohla rozhlédnout kolem. Ve tmě, jíž si dosud nepřivykla, toho nemohla mnoho vidět. Kromě malého okénka úplně na vrchu zdi, jež stála po její pravé ruce, sem jiné světlo nepronikalo. A i nyní byly měsíční paprsky natolik slabé, že toho osvětlit mnoho nedokázaly. Byly však příslibem, že tam venku je celý svět, a že není tak daleko. Eileen věděla, že kdyby zde byla zcela potmě, brzy by se zbláznila. Udusila.

Na rukách cítila tíhu. Sklopila pohled, zvedla je až k obličeji, jako by jí to snad mohlo pomoci v tom, aby viděla lépe. Zachřestění. Nebylo pochyb o tom, že má nasazené železné okovy, ze kterých se jen tak nedostane. Zkusila zahýbat prsty - a vzápětí ji ochromila vlna děsivé bolesti, jež jí pronikla až do morku kostí. Uvnitř pout muselo být něco ostrého, protože jakmile udělala jen nepatrný pohyb, cosi jí začalo drásat kůži a spustilo krev. Něco se jí rozlévalo tělem, cítila hrozný chlad. Roztřásla se a snažila se prsty ani trochu nepohnout. Oslepující bolest pomalu ustávala, to ale neznamenalo, že tu s ní už není. Pořád ji cítila, někde v koutku mysli, jen si na ni už pomalu zvykala. Byla přítomná věčně jako její vlastní stín. 

Pevné kovové dveře, které dosud neviděla, se otevřely. Eileen se napjala a přikrčila se, jako kdyby očekávala nově příchozí vlnu bolesti. Dovnitř vstoupila osoba, jíž neviděla do tváře. Dle krátkého pohledu na její postavu však usoudila, že se jedná o ženu. Pak se dveře zase zavřely a místnost se ponořila do tmy. Ozvěna pomalých kroků se ostře rozlétla od stěn a pak utichla. Žena si přidřepla přímo před ní, Ela viděla její temný obrys.

,,Vidím, že už jsi vzhůru." Hlas měla překvapivě jemný, skoro až něžný a starostlivý. Eileen si nemohla pomoct - měla pocit, jako by jej snad už někde někdy slyšela. ,,Byla jsi mimo docela dlouhou dobu. Ale to není divu, prala ses s neviditelným nepřítelem, který tě oslaboval. Nyní jsi mu ukázala svůj vzdor. Máš tuhý kořínek, Eileen. Věděla jsem, že v sobě máš více síly, než tušíš. Nejspíš jsi poznala, co tě tolik oslabuje?"

,,Kdo jsi?" splynulo jí ze rtů, hlas měla chraplavý a sípavý, nepoznávala jej. Minuty ubíhaly. Možná to byly hodiny, těžko říct. Odpověď se jí nedostávala. ,,Nevím," hlesla nakonec poraženě.

,,Je to baziliškův jed. Oslabuje tě už několik týdnů. Jiné by už během několika hodin dokázal usmrtit, ale věděla jsem, že to není tvůj případ. Věděla jsem, že ty budeš bojovat, a že tvoje moc tě o život připravit nenechá. A měla jsem pravdu, že? Tvůj dar je silnější, než si myslíš. Baziliškův jed tě sice pořád oslabuje, už ale pomalu ztrácí svou sílu, jakou měl ještě před několika dny. Vzdoruješ mu, Eileen. Vstřebáváš ho do sebe a při každém střetu s ním vyjdeš jako vítěz. Začínáš být takový lidský nebelvírův meč," zasmála se žena. ,,Přinesla jsem ti jídlo."

Eileen zvedla ruce v okovech. ,,Nedokážu se najíst." K jejím překvapení ucítila, jak ji její společnice uchopila za ruku a jedním plynulým pohybem jí pouta odstranila. Tíha jí okamžitě spadla z rukou. Byla volná. Promnula si ztuhlé prsty a tiše sykla bolestí. Cosi lepkavého jí utkvělo na bříškách prstů. Z ranek jí stále ještě tekla krev. ,,Děkuji," řekla překvapeně a hladově se vrhla na jídlo, jež jí vtiskla do ruky. Velký krajíc chleba a menší cihlička sýra, jak lahodně to chutnalo. Eileen si najednou uvědomila, jak velký má hlad. Ruce se jí chvěly, měla je ztuhlé, a i nyní vnímala při každém pohybu bolest, ta však byla nicotná ve srovnání s tou, jíž byla otupělá předtím.

Žena se odsunula ke stěně, posadila se vedle Eileen. Dívka se zatvářila překvapeně, když ucítila, jak jí přes ramena přehazuje deku. Byla z jejího chování rozporuplná. Všechno napovídalo tomu, že je její vězeňkyně, která se baví tím, že pomocí baziliškova jedu testuje hranici jejích schopností, které Eileen neuměla používat. Zároveň se ale starala o její pohodlí, přinesla jí dobré jídlo a deku, aby jí nebyla zima. Byla zvláštní a v Eileen se, teď, když se jí znovu začala projasňovat mysl, objevila touha zjistit, co je ta osoba zač a co za tímhle vším stojí.

Když dojedla, chvíli byly obě dvě ticho. Elu na jazyku pálily tisíce otázek, ani jednu však nedokázala vyřknout nahlas, jako by se jí snad jazyk přilepil na patro. Žena si pro sebe tiše broukala, než promluvila konverzačním tónem: ,,Tušíš, Eileen, kde se to vlastně nacházíš?"

,,Ne."

,,Tohle je, moje milá, Salazarovo doupě. Už jsi o něm někdy slyšela? Ne? To mě nepřekvapuje. Na světě bylo jen málo lidí, kteří o jeho existenci věděli. Musím ti prozradit, že k těmto lidem patřili i tví otcové." Na její tváři se objevil úsměv, když Eileen šokovaně zalapala po dechu. ,,Ano, Pán Zla toto místo využíval stejně jako samotný Salazar Zmijozel - jako úkryt, jako vězení, jako svou základnu. A byť se mi příčí tady být, musím uznat, že se jedná o skvělou skrýš plnou pokladů a já bych byla hloupá, kdybych ji nevyužila. S něčím ses už koneckonců i ty mohla setkat - baziliškova jedu se zde nachází opravdu požehnaně. Ráda bych tě tady provedla, abys i ty mohla ocenit poklady tohoto místa, aby ses mohla pokochat okolím i krásou sídla našeho stvořitele, ale nevím, jestli ti chci poskytnout možnost k útěku."

,,Našeho... našeho stvořitele? O čem to mluvíš?" nechápala zmatená Eileen.

V jejím hlase zaslechla úsměv. ,,No tak... spoj si to dohromady. Neříkej mi, že jsi snad na takovou důležitou věc zapomněla. Tolik ses ji přede mnou snažila skrýt, - nutno podotknout, že neúspěšně - a místo toho jsi ji ukryla před sebou samotnou? Přemýšlej o tom, možná si vzpomeneš... a když ne, tak ti pomůžu. Ale ne dnes. Všechno hezky postupně. Nehodlám ti odhalit všechna svá tajemství najednou. Musí tu být ukrutná nuda, co myslíš? Tak jsem ti teď poskytla něco, o čem tu můžeš v klidu přemýšlet."

Eileen vydechla. Znovu ji rozbolela hlava. ,,Kdo vlastně jsi?"

,,Na tom nezáleží. Nikdy na tom nezáleželo. Nikomu." Najednou zněl její hlas chladně, krutě, byl protkaný křivdou i bolestí. Nebo se jí to jen zdálo?

,,Mně na tom záleží. Chtěla bych vědět, s kým mám tu čest." Hrubě se zasmála. Eileen začalo pomalu svítat... bylo tohle však možné? ,,Jsi... Nová budoucnost?" vydechla.

,,Jestli mi tak chceš říkat, tak prosím. Sice to není tak pompézní jako Pán Zla, ale co se dá dělat..."

Eileen se znovu zmocnil strach. Tohle byl ten Hlas, jenž se jí vkrádal do snů, četl si v její mysli a hovořil k ní tak živě, jako by mluvila se skutečnou bytostí. Eileen to ale pokaždé brala jako část snu, nějaké vidiny. Teď však věděla, že je to doopravdy. Že teď má Nová budoucnost možnost jí skutečně ublížit.

Jako kdyby četla její myšlenky, prohlásila: ,,Neboj se, nejsi tady proto, abych tě mohla zabít. Kdybych chtěla, udělala bych to už dávno, to mi věř. Ale to není věc, kterou chci," dodala hladově.

Ela polkla. ,,A co chceš?"

,,Chci, aby ses ke mně přidala."

,,Ne," ohradila se okamžitě.

,,Nebuďme tak ukvapení. Myslím, že brzy svou odpověď přehodnotíš. Ale to přeskakuji, všechno hezky postupně. Ještě tě nechci děsit. Vím, že nakonec získám to, co chci. Potřebuji tvou pomoc, Eileen."

,,K čemu bych ti zrovna já mohla být prospěšná?"

,,Myslím, že se to brzy dozvíš. Ale prozatím..." Silně popadla její ruce a vložila je zpátky do železných okovů. Jakmile to klaplo, Eileen se zase zmocnila bezmoc. ,,Je mi líto, ale bude to tak lepší. Nechci nic riskovat. Nehodlám se nechat připravit o svou mocnou zbraň. A možná chci i vidět, kolik toho vydržíš."

,,Jsi zvrácená. A já nejsem žádná zbraň," odsekla jí unaveně.

,,Samozřejmě. A ještě jedno doporučení: nesnaž se odsud přemístit. Bylo by to k ničemu, a ty by sis akorát ublížila. Ber to jako radu od dobré přítelkyně," ušklíbla se a vstala. ,,Těším se, až se zase uvidíme. Možná, že už budeš znát odpovědi na několik svých otázek. A kdo ví, třeba ti pak odhalím i něco já..."

Eileen zavřela oči. Zase se jí zmocnila únava. Cítila, jak jí v žilách pulsuje baziliškův jed.

,,A ještě jedna věc," odkašlala si, když třikrát zaklepala na dveře. ,,Bezejmenná. Jsem Bezejmenná."