Brzy nadešel den, na který Harry tak nedočkavě čekal. 

Teddy Lupin by lhal, kdyby tvrdil, že z celé akce není ani trochu nervózní. Byl. Ale zároveň cítil vzrušení, krví mu proudil adrenalin a on si nemohl pomoct, aby nepomyslel na svého otce a na jeho divoká léta v Bradavicích, o nichž věděl z vyprávění svého kmotra. Co bys mi na to asi teď řekl, tati, kdybys věděl, že se chystám vkrást do Azkabanu a osvobodit jednoho vězně, pomyslel si Teddy při pohledu na svůj odraz v zrcadle a ušklíbl se. Dokázal si představit, že jeho otec by z toho nebyl zrovna dvakrát nadšený - koneckonců, z party Pobertů byl ten nejrozumnější a nejzodpovědnější. Zato Sirius Black, ten by jej pravděpodobně podpořil všema deseti - a možná by jej dokonce do Azkabanu dopravil na své létající motorce. Nad tou myšlenkou se musel zasmát.

,,Ty se někam chystáš?" vyrušila ho ze zamyšlení jeho přítelkyně, Victoire Weasleyová. Zastavila se na prahu dveří v celé své okouzlující kráse a zvědavě jej pozorovala.

Díval se na její odraz v zrcadle a usmál se, jako by se nic nedělo. ,,Ano. Zajdu si s kolegy na skleničku. Nebo jsi měla na dnešek nějaké plány? U Merlinových kalhot, nemáme snad nějaké výročí, že ne?" zděsil se naoko, poněvadž si všechna jejich výročí důkladně pamatoval.

Zvonivě se zasmála, ale za ta léta, co ji znal, - a že jich bylo zatraceně hodně, přece jenom, byli přátelé od útlého dětství, než se poté dali dohromady - z jejího výrazu dokázal vyčíst, že mu tak úplně nevěřila. ,,Ne, Teddy, žádné výročí dneska nemáme, a ani jsem neměla nic v plánu. Aspoň si udělám hezký večer sama pro sebe," poznamenala spokojeně a vydala se k němu. Zezadu jej objala a přitiskla se k němu. Překryl její ruce svými. 

,,Hmm, to zní lákavě. Neměl bych přeci jenom dneska zůstat raději doma? Abys tu nebyla tak sama..." zavrněl a potom se přetočil, aby ji měl před sebou a mohl ji uchopit kolem pasu. 

V očích jí při jeho slovech zajiskřilo. Zvedla ruku a odhrnula mu prameny jeho nezkrotných modrých vlasů z čela. ,,Ne ne, jen běž, jeden večer bez sebe nám přeci neuškodí. Tvoji kolegové by tě určitě postrádali." Pak mu položila ruce na ramena a přejela dlaněmi po teplém svetru, jenž mu upletla babička Andromeda. ,,Hlavně se pořádně obleč. Venku je dneska pořádná zima, ještě navíc takhle večer."

Uchechtl se. ,,Lásko, nemusíš mít obavy. Přemístím se rovnou před hospodu. Rozhodně neumrznu."

,,No jak myslíš," broukla. Držela jej za paže a vpíjela se mu pohledem do jeho čokoládových očí. ,,Ale slib mi, že na sebe dáš pozor a budeš opatrný."

,,Opatrný? V pití piva? Přece nejsem žádnej zelenáč..." Její výmluvný pohled jej utvrdil v tom, že už nemá cenu dál lhát a přetvařovat se. Povzdechl si. ,,Jak to, že mě vždycky prokoukneš?"

Úsměv se jí rozšířil. ,,Protože vůbec neumíš lhát, zlato. Navíc jsem si nemohla nevšimnout toho, jak jsi posledních několik dní zadumaný a duchem nepřítomný. Je mi jasné, že se něco děje, Teddy. Nevím co, a nebudu tě tady zpovídat. Kdybys chtěl, řekl bys mi to. Takže budu věřit tomu, že děláš správnou věc."

,,Vic, moc rád bych ti řekl, o co jde, ale nemůžu. Nechci tě do toho zatahovat. Nechceme, aby do toho bylo zapleteno víc lidí, než je nutné. Z hlediska bezpečnosti," řekl zcela vážně. Vicky se svěřoval prakticky se vším. Jenže s tímhle nemohl. Nechtěl, aby cokoliv věděla. Až Severuse osvobodí, je docela možné, že budou vyslýchat všechny bystrozory, a ještě víc se zaměří na ty, kteří s ním často přicházeli do styku, a na jejich příbuzné. A to Vicky nemohl udělat.

,,Já vím. Proto říkám, že ti věřím, a že to chápu. Jen chci, abys mi slíbil, že budeš opatrný. Je mi jasné, že tě asi nic příjemného a lehkého nečeká, když vidím, jak jsi nervózní a roztržitý," povzdechla si.

Přikývl a pak se sklonil, aby ji políbil. ,,Slibuju," zašeptal jí do rtů a pak ji pustil. Oblékl si kabát, nasadil si čepici, naposledy se na svou přítelkyni usmál a po rozloučení vyšel z domu. Victoire přešla k oknu a vyprovázela ho pohledem, dokud nepřekročil hranici, za kterou se přemístil neznámo kam. Povzdechla si, zatáhla záclonu a doufala, že ať už Teddyho čeká dnešní večer cokoliv, nic se mu nestane a všechno dobře dopadne.

•••

Eileen se zrovna vracela z knihovny a chystala se říct heslo od koleje Zmijozelu, když se v ten okamžik stěna rozestoupila a odhalila před ní vchod vedoucí dovnitř. Trhla sebou, jakmile spatřila, že na chodbu prochází Rafael Nott.

Zlehka se zamračil, když mu padl pohled na Eileen, a ona okamžitě pocítila provinilost. Od zimního plesu spolu moc času netrávili. Vlastně by dokázala spočítat na prstech jedné ruky, kolikrát od té doby byli spolu. A takhle by vztah asi vypadat neměl. Nehledě na to, jakou hroznou zradu před ním skrývala.

,,Ach, výborně. Přesně tebe jsem hledal. Musíme si promluvit," řekl hlasem, v němž nebylo ani památky po jeho typické vřelosti. Eileen se tomu nedivila. Jeho chování chápala, a proto beze slov přikývla a čekala, co řekne dál. Chvíli jen stál, zatínal ruce a rozhlížel se po prázdné chodbě. Potom potřásl hlavou. ,,Asi bude nejlepší, když to vyřídíme rovnou. Tady. Nevím, kam jinam bychom mohli jít, když bude za chvíli večerka, a ve společence je stejně narváno."

,,Dobře," špitla.

Zhluboka se nadechl. ,,Eileen... chtěl jsem tě pozvat na Valentýna do Prasinek. Ale pak mi došly dvě věci. Za prvé, že ti McGonagallová dala až do konce roku zákaz. A za druhé... že vlastně ani nevím, jestli o to máš zájem. O mě. Protože mi nepřijde, že bys měla. Že by ti náš vztah přinášel radost. Přijde mi, že se mi vyhýbáš. Obzvlášť po tom plesu. A já nechápu proč, netuším, co se děje. Já vím, chápu, že máš přátele, kteří si zrovna procházeli nelehkým obdobím, a že ani ty sama to nemáš jednoduché, ale... Eileen, já mám pocit, jako kdybych žádnou přítelkyni ani neměl." Rozhodil rukama. ,,Nechci, aby to znělo jako výčitka, nemáš žádnou povinnost trávit se mnou čas každou volnou chvíli, ale... vůbec spolu nejsme. A když už, tak jen na pár minut, než se na něco vymluvíš a zmizíš. To jsem ti tak odporný? Nebo jsem ti něco udělal?"

,,Ne," vyhrkla rychle. ,,Ne, Rafaeli, to vůbec ne. Ty jsi... ty jsi skvělej kluk, vážně, a zezačátku... zezačátku mi s tebou bylo hrozně dobře. Jenže..." Povzdechla si a odhrnula si tmavé vlasy z tváře. ,,Není to tvoje vina. Je to mnou. Prostě... nebyla jsem a nejsem k tobě fér. Nezasloužíš si to. Já jen... asi teď úplně nejsem připravená na vztah. Nejsem schopná dát do něj sto procent. Nebo aspoň sedmdesát. A... ty jsi moc fajn, hodný, milý a vtipný... já jen... necítím k tobě to, co bych cítit měla. A už tě nechci dál tahat za nos a vzbuzovat v tobě nějaké naděje, protože si zasloužíš někoho lepšího," řekla potichu, vyhýbala se jeho pohledu, protože cítila, jak na ni zoufale upírá ten svůj. ,,Je mi to líto."

Slyšela, jak se nadechl. Potom udělal pár kroků tam a zpátky. ,,Dobře... fajn. Beru to, Eileen. Jen... mrzí mě to. Doufal jsem, že to dopadne jinak. Ale nebudu tě k ničemu přemlouvat. Jen mi řekni... ale ne. Asi to nechci vědět." Pokroutil hlavou a zvedl ruce, jako by se vzdával. ,,Víš, mohlas mi to říct dřív. A nedělat ze mě idiota. Ale co se dá dělat, čas už nevrátíme. Bylo to fajn, Eileen. Aspoň to málo, co jsme spolu prožili," prohlásil studeným hlasem, už se na ni ani nepodíval, otočil se na patě a odešel pryč, směrem od koleje.

Eileen stála na místě a dívala se za ním, k hrudi si tiskla knihy vypůjčené z knihovny. Když ucítila, jak ji v očích štípají slzy, zavřela oči. Bylo jí to líto. Připadala si jako ta největší mrcha. Nikdy nechtěla Rafaelovi ublížit, ale teď viděla, že se jí to stejně podařilo, tím jak byla chladná, odtažitá, neférová a jak v něm po tak dlouhou dobu držela nějakou naději. Zbytečně.

Myslela si, že se po rozchodu s ním konečně dostaví úleva. Ale nedostavila. Místo toho se jí podivně svírala hruď a pocity se měnily v úzkost.

Ještěže se nedozvěděl o mně a o Alexovi, pomyslela si vzápětí a otřela si mokré tváře. To by pro něj bylo ještě horší. A já nevím, co bych dělala.

Jsi děsná, Eileen. Děsná, okřikla se vzápětí. Jak jen můžeš teď myslet na tohle? A být ráda, - pro svoje vlastní blaho - že to neví? Zasloužila by sis, aby ti v tom pořádně vymáchal čumák, říkala si trpce, a pak se s povzdechem vydala do svého pokoje.

•••

Teddy se během několika vteřin objevil na odlehlé mýtině, kde se s Harrym domluvili, že se setkají. Jeho kmotr už tu byl. Netrpělivě přecházel po zasněžené půdě sem a tam, mnul si studené ruce a když se ozvalo prásknutí, jež v tiché krajině znělo poněkud hlasitěji, skoro jako prásknutí biče, trhnul sebou a podíval se směrem, odkud přišlo. Jakmile ale spatřil Teddyho, oddechl si a vydal se k němu.

,,Tak? Všechno v pořádku?" zeptal se ho tmavovlasý muž.

Mladík přikývl. ,,Já myslím, že ano. Takže, než se tam vydáme, zrekapitulujme si celý plán. Poletíme na Jupiterovi, tam a zpátky," začal a pohlédl na Šťastného draka, jenž se spokojeně rozvaloval opodál a tiše oba muže sledoval. Harry kývl. ,,Jakmile budeme před Azkabanem, změníš si rysy svojí tváře, a pak oba vejdeme dovnitř. Vymyslíme si nějakou historku a pak strážné omráčíme. Ty jednomu z nich vytrhneš vlas a použiješ ho do mnoholičného lektvaru, já se přeměním v toho druhého. Pozměníme jim paměť a vydáme se pro Severuse. Pokud někoho potkáme, řekneme, že jej vedeme k výslechu, a snad nebudeme muset použít další omračovací kouzla. Tak. Zní to docela jednoduše, že?" uchechtl se nervózně Teddy.

,,To jo. Musíme jen doufat, že se nic nepokazí," zamumlal málomluvný Harry. Oba dva muži se vzápětí vydali ke Šťastnému drakovi. Jupiter vypadal nedočkavě, že jej čeká další dobrodružství, a kdyby to šlo a bylo to důstojné, poskakoval by jako jeho mláďata a máchal by dlouhým ještěřím ocasem ve vzduchu.

,,Jste připravení, milí moji?" otázal se jich, když se Harry vyškrábal na jeho šupinatý hřbet a pomohl nahoru i Teddymu, jenž se usadil za ním a chytil se ho pevně kolem pasu. Starší z mužů souhlasil, žaludek se mu svíral nervozitou i vzrušením, že Severuse znovu uvidí a konečně jej osvobodí z toho hrozného místa. ,,Tak se pevně držte!" zvolal Jupiter, odrazil se mohutnými tlapami od země a vzlétl vysoko do mraků.

Harry se trochu přikrčil a přivřel oči, když jej ledový noční vítr začal šlehat do tváře. V takové chvíli si na Jupiterově hřbetu nemohl nevzpomenout na svůj první let na Šťastném drakovi. Neproběhl právě za nejpříjemnějších okolností - Severuse totiž unesli Smrtijedi a on se rozhodl jej jít hledat. A právě Jupiter mu s tím pomohl - bez něj by totiž Severuse z Voldemortova sídla nikdy nedostal ven živého. A dnes ho musí zachránit znovu. A znovu se to povede.

Šťastní draci dokázali najít každé místo na světě, pro Jupitera tedy azkabanská pevnost nebyla žádný problém. Letěli vzduchem ohromnou rychlostí a Harry cítil, jak se mu zima zakusuje až do morku kostí. Zuby mu drkotaly, oči mu slzely, jak jej do nich bičoval ostrý vzduch, a prsty, jimiž se držel za drakovy lesklé šupiny, už skoro necítil. Když se podíval dolů pod sebe, spatřil obrovský Jupiterův stín a také nekonečné černé hlubiny Severního moře, uprostřed kterého se nacházel nevelký ostrov, na němž stála právě azkabanská pevnost.

Poslední dny, které zbývaly do Severusova osvobození, si Harry zakazoval všechny černé myšlenky, jež mu našeptávaly, co všechno se může pokazit. On to věděl. Ale odmítal se smířit s tím, že by mohl sehnat. Slíbil sobě, svému manželovi i jejich dceři, že jej odtamtud dostane, ať ho to bude stát cokoliv. Cokoliv. Cokoliv znamenalo... i svůj život. Byl Harry ochoten jej za Severuse položit? Bez rozmyšlení. Věděl, že on by pro něj udělal to samé. Co ho však trápilo, byla Eileen. Co když se to skutečně zvrtne a on přijde o život? 

,,Za chvíli tam budeme!" houkl znenadání Jupiter, aby jej oba dva muži slyšeli. Harry vydechl. Byl vděčný, že drak přerušil tok jeho neveselých myšlenek. No tak, pokáral se v duchu, zakázal sis na takové věci myslet. Teď se musíš soustředit. Už se totiž před nimi formovala mohutná temná silueta prastaré pevnosti, jež se před nimi tyčila jako zlověstný přízrak. Čím jí byli blíž, tím hlasitěji Harrymu bušilo srdce. Za pár okamžiků už se Jupiter začal snášet níž a níž, až nakonec měkce dopadl do rozblácené půdy. Tiše to zadunělo. Harry a Teddy z něj sesedli a udělali pár koleček, aby nejen rozchodili bolavé nohy, ale aby se také trochu zklidnili. 

,,Neprší. Ani není zataženo. Jen se na to podívej. Nepamatuju si, že by kdy nad Azkabanem byla takhle jasná obloha," zamumlal Teddy, který se díval na nebe a třel si ruce o sebe.

,,Evidentně budeme mít dneska štěstí," prohlásil sarkasticky Harry a vytáhl hůlku. Pomocí pečlivých pohybů a tiše zašeptaných formulí pomalu změnil výrazné rysy své tváře. ,,Tak co? Dobrý?" zeptal se Teddyho, když svou práci dokončil a schoval si hůlku zpět do kapsy kabátu.

Jeho kmotřenec kývl. ,,Skvělý. Super vousy, Harry," zakřenil se. ,,Můžeme jít na to?" optal se a nyní si vytáhl hůlku už i on. Potřeboval odemknout azkabanskou bránu pomocí složitých kouzel. Když Harry kývl, pustil se do práce. Druhý muž se mezitím otočil zpátky na Šťastného draka.

Jupiter na něj povzbudivě zamrkal. ,,Hlavu vzhůru, mládě," řekl mu svým laskavým hlasem. ,,Dobře to dopadne. Věř mi."

Harry se zmohl jen na přikývnutí, pohladil draka po velkém čumáku, a pak se vydal za Teddym, který už měl odemčenou bránu. Společně vešli dovnitř a mohutné dveře se za nimi zaklaply.

Teddy se sebevědomým krokem rozešel vpřed, Harry se držel ve stínu za ním a předstíral, že si vše prohlíží. Potřebovali se dostat do druhé místnosti, kde za stolem seděl bystrozor, jenž kontroloval povolení k návštěvám.

,,Lupine! Co ty tady dneska? Že by se ti po nás už stýskalo?" zahlaholil bodře jeden z bystrozorů, jenž se opíral o zeď a kouřil cigaretu. Harrymu se sevřel žaludek, když zjistil, že tu není jeden bystrozor, ale rovnou tři. Jeden svačil a druzí dva zjevně na chvíli opustili svá stanoviště, aby si mohli s kolegou popovídat.

,,To víš že jo," uchechtl se Teddy, který se snažil tvářit jakoby nic. Druhý bystrozor s chladným pohledem, jenž stál mezi těmi dvěma, při pohledu na neznámého muže, jenž přišel s Teddym, přimhouřil oči a podezřívavě si ho prohlížel. Harrymu se ten pohled nelíbil. ,,Jsem tu jen na skok. Pověřili mě, abych zasvětil nového kolegu do bystrozorského řemesla, tak jsem se rozhodl, že mu dneska večer ukážu, jak to vypadá v Azkabanu. Vybral jsem si večer, protože je tu klidněji a já ho od práce hned neodradil," zašeptal nahlas modrovlasý mladík a mrkl na ně.

Dva z nich nevypadali, že by je to zvlášť extra zajímalo - jeden si nadále vychutnával svůj obložený chléb, druhý vyfukoval kouř z cigarety. Ale ten s ledovýma očima, jež zapichoval do Harryho... vůbec se mu jeho pohled nelíbil. A navíc nevypadal, že by ho Teddyho historka přesvědčila. 

,,Skutečně?" hlesl tiše a napřímil se. ,,Nevěděl jsem, že nabíráme nováčky, Lupine."

Chvíli bylo ticho. Harry dokázal slyšet jen tlukot svého srdce, jenž mu duněl v uších. Teddy se na svého kolegu pár vteřin díval. Pak pokrčil rameny a řekl tónem, jako by se bavili o něčem banálním: ,,No, tak asi nenabíráme." A pak jedním plynulým pohybem, jenž Harry skoro nepostřehnul, mávl hůlkou, z jejíhož konce vystřelil červený paprsek a narazil přímo do bystrozorovy hrudi. Ten, i když stihl vytáhnout hůlku, se okamžitě skácel k zemi. Než stihli jeho kolegové zareagovat, byli zasaženi omračovacím kouzlem.

,,Pff," odfrkl si Lupin, ,,myslel jsem, že jsme elita kouzelnického světa. Možná by si měli zopakovat zkoušky. Ani se nestihli ubránit."

,,Jo, Teddy, je to na nic, ale teď trochu spěcháme. Upravíš jim paměť? Vezmu si pár vlasů od tadytoho, přijde mi, jako by tu byl velký zvíře. Třeba se nás díky tomu nikdo nebude na nic vyptávat," zadoufal Harry a vytrhl muži pár vlasů. Pak z kapsy vytáhl lahvičku s mnoholičným lektvarem, který měl Severus ve svých zásobách, a vhodil do něj poslední přísadu. Lektvar zasyčel a za pár okamžiků získal temně modrý odstín. Teddy mezitím soustředěně měnil paměť svým kolegům, a když se Harry napil a proměnil se v bystrozora, on si na sebe vzal podobu kolegy, který před chvílí kouřil cigaretu.

,,Jmenuješ se Roland Relish, Harry, a já jsem Lysander McQuoid," oznámil mu Teddy a jedním mávnutím odlevitoval všechny tři muže za stůl, aby nebyli hned vidět. ,,Tak, snad máme dostatek času, než přijdou k sobě."

,,Víš, co mi trochu dělá starosti, Teddy? Jeden z nás musí vyčarovat Patrona. Jak na sebe neupozorníme? Patrona si změnit nemůžeme," nadhodil zamyšleně Harry, jehož tenhle problém zaskočil až teď. Vůbec na to nepomysleli. Podal Teddymu Lysanderovu hůlku a sám si mezitím pohrával s tou Rolandovou. Neseděla mu. Avšak pro věrohodnost, a kdyby náhodou někdo zkoumal poslední vyvolaná kouzla...

,,Zatraceně, Harry, to mi vůbec nedošlo," vydechl Teddy.

,,...Harry?"

Oba dva sebou trhli a otočili se. Stál tam mladý muž s pískově žlutými vlasy a třeštil na ně oči.

•••

tak co myslíte, jak tohle dopadne? podaří se jim Severuse vysvobodit?👀