Spala asi hodinu, když ji probudily blížící se hlasy. Zmateně se rozhlédla kolem sebe a zamžourala. Seděla v křesle ve společenské místnosti Zmijozelu a naproti ní klimbal Scorpius. ,,Scorpe?" oslovila ho, aby jej vzbudila. Jen něco zabručel a mávl rukou. Eileen ze sebe stáhla deku, položila ji vedle něj a ještě mu stiskla rameno, než rychle vyběhla směrem k dívčím ložnicím, aby ji nikdo nespatřil. Další dvě dívky, s nimiž sdílela pokoj, ještě tvrdě spaly, a tak vklouzla dovnitř tiše jako myška a zavřela za sebou. Pohled jí padl na Beatricinu prázdnou a ustlanou postel. Aha. Takže tady přes noc vůbec nebyla. Opět ji strávila u Trocara. Eileen si potichu povzdechla. Připadalo jí, jako kdyby se všichni jeden druhému postupně vzdalovali. Ale možná to tak bylo předurčeno, ne? Existovalo jen málo lidí, kterým přátelství vydrželo na celý život. A jejich parta se nejspíš začala rozcházet všemi směry.

Jedné myšlence se ale vyhnout nedokázala: byla to její vina? Stalo se to proto, že souhlasila, že Beatrice pomůže a tím ji připravila o vzpomínky na bratra? Proto, že začala chodit s Rafaelem, ke kterému ani zdaleka nechovala city tak silné jako k Alexovi? Protože přesně po těchto dvou momentech, jež se v jejich životech udály, se jim Alex začal vzdalovat. Beatrice začala nacházet útěchu u muže, jehož si kdysi vysnila. A Scorpius... Scorpius se stále ještě snažil. Musela se při myšlence na něj pousmát. Znali se nejdéle, prakticky od té doby, co se narodili. Měla pocit, že ať už se v životě pokazí cokoliv, on s ní zůstane, neopustí ji. Možná by mu to přece jenom měla říct.

A když už na to padla myšlenka...

Potichu otevřela svou soupravu na lektvary a vyndala jednu prázdnou ampulku. Rychlým pohledem přes rameno se ujistila, že její spolubydlící stále spí. Potom zavřela oči, naplnila svou mysl tím, co viděla v Salazarově pracovně, a přiložila si konec hůlky ke svému spánku. Jakmile se jí vzpomínka uchytila, Eileen ukryla stříbřité vlákno do ampulky, kterou pečlivě zapečetila. Poté ji schovala na dno svého kufru a překryla ji hromadou oblečení. Nikdo ji nesmí najít. A už vůbec ne Hlas, který se jí několikrát dostal do hlavy. Musí zůstat uchovaná v bezpečí. Eileen měla pocit, jako by tímto gestem svůj problém jen odsouvala na dobu neurčitou. Ale potřebovala se nejprve rozmyslet, co s nově nabytou informací udělá. Protože to nebylo nic jen tak prachobyčejného. Tohle bylo vážné.

Svlékla si špinavé a potrhané oblečení a odhodila ho na hromadu do kouta. Než se převlékla do pyžama, prohlédla si své tělo, na němž se začaly rýsovat modřiny. Tiše si povzdechla a zalezla do postele. Jediné, co teď potřebovala, byl pořádně dlouhý a ničím nerušený spánek.

•••

Scorpius už se zpátky do postele nevrátil, když jej ve společenské místnosti vyrušili první nedočkavci, kteří se už zřejmě těšili na bohatou snídani. Místo toho se převlékl, ujistil se, že Alex, který hlasitě chrápal a který se za pár hodin vzbudí s pořádnou kocovinou, je v pořádku, a chystal se vydat do Velké síně na časné jídlo. Něco v něm ale hlodalo. Znovu se ohlédl na svého kamaráda, jenž se během pár měsíců změnil skoro k nepoznání. Jedna jeho část mu chtěla v tom, co prováděl, pořádně vymáchat čumák, naivně doufal v to, že po několika nechutných kocovinách - a třeba i jejich nočním rozhovoru - se mu už konečně rozsvítí v hlavě a nechá toho. Ale zároveň mu ho bylo líto. Ten kluk přece nemohl za to, že se zamiloval do nesprávné dívky, že ztratil nejprve sestru, potom matku a nakonec i otce. Jeho chování asi bylo naprosto odpovídající. Musím toho pro něj dělat víc, musím mu víc a častěji dávat najevo, že jsem tady pro něj, pomyslel si Scorpius, potom se vrátil ke svému kufru a vyndal z něj lahvičku, v níž se ukrýval lektvar proti kocovině. Položil ji na Alexův noční stolek a teprve poté se vydal do Velké síně.

Cestou i uvnitř síně potkal několik ranních ptáčat, včetně ředitelky McGonagallové. Kira však u mrzimorských nenašel, ale nedivil se tomu; jeho přítel vždycky rád vyspával. Scorpius ostatně také, pokud zrovna neměl hlavu plnou starostí.

Co ho ale překvapilo, bylo, když u zmijozelského stolu našel sedět zamyšlenou Beatrice, která upírala pohled do prázdna. Ani ji už tak často nevídal. Vlastně jen v hodinách a tu a tam u společných jídel. I ona se zřejmě vyrovnávala s žalem svým jistým způsobem.

Posadil se naproti ní a když jí zamával rukou před obličejem, trhla sebou. Aniž to tušil, vyrušil ji právě z hlubokých myšlenek - čelila právě jednomu vážnému dilema. ,,Dobré ránko, co tak časně?" prohodil a natáhl se pro konvici s kávou, kterou si nalil do svého hrnku. Pokusila se o úsměv a než sklopila zrak zpět ke svým míchaným vajíčkům, do kterých nepřítomně dloubala vidličkou, všiml si, že má zarudlé oči. Zarazil se. ,,Beo, jsi v pořádku?" Cožpak musí být všichni jeho kamarádi nešťastní? Cožpak jim on nemůže nijak pomoci?

,,To nic, jen... špatně jsem spala," vysvětlila mu, potom s povzdechem odstrčila talíř od sebe a založila si ruce na hrudi, jako by se kvůli něčemu zlobila.

,,Takže sis taky všimla, že je Eileen pryč?"

,,Cože? Kde byla Eileen?" vyhrkla překvapeně a pak se zarazila. Scorpius se zamračil. ,,Totiž... já jsem nespala u nás v pokoji, víš. Šla jsem si lehnout brzy a pak jsem se vzbudila kolem půlnoci... myslela jsem si, že je Eileen v koupelně, nebo někde..." vymýšlela si za pochodu. ,,A nemohla jsem už oka zamhouřit, tak jsem se rozhodla, že se trochu projdu. Jenže jsem málem narazila na Filche, ale naštěstí jsem byla u Komnaty Nejvyšší potřeby, takže jsem se až do rána schovávala tam."

,,Aha," řekl na to Scorpius. Eileen zřejmě nebyla jediná, kdo skrýval nějaké tajemství. ,,Tak to jo. Nechceš taky kávu? Taky jsem toho moc nenaspal."

,,Nebyl úplněk nebo tak něco?" pousmála se Beatrice a přistrčila k němu prázdný hrnek.

,,Ne, ten bude až pozítří. Vím to kvůli tátovi," vysvětlil s povzdechem a nalil jí kávu. ,,Beo, jak jste na tom s Alexem? Mluvili jste spolu o tom, jak... jak to zvládáte? Myslím, že by to ocenil. Kdyby si mohl popovídat s někým, kdo s ním sdílí stejnou bolest a pocity. Včera jsem ho našel u nás ve společence, a pil. Hodně pil. Myslím, že to nebylo poprvé a asi ani naposled. Mám o něj starost. Ale mě neposlouchá. Možná tebe jako svou sestru..."

Pozorně ho poslouchala. Když domluvil, chvíli se svou odpovědí otálela a také se napila kávy. ,,Asi máš pravdu. Problém je... že po tom, co se tehdy stalo v Krásnohůlkách... jsme se tak trochu odcizili. Ale i přesto si s ním promluvím. Přece jenom je to pořád můj bratr." Přikývla si sama pro sebe a prsty obkroužila hrdlo hrnku. ,,Narodila jsem se o sedm minut dřív než on. Když jsem povyrostla, byla jsem jako utržená ze řetězu. Máma se vždycky smála a povídala, že já a Alex jsme jako oheň a voda, a že on je takový klidný a tichý proto, že jsem mu kradla všechnu výživu," zasmála se. ,,Oheň a voda, jing a jang. Dvojčata, která bez sebe nedají ani ránu. To jsme vždycky byli. Když Alexovi někdo ubližoval, nebo si ho jen dobíral, vždycky jsem se ho zastala. Já jsem byla ta, která vládla pěstmi, u něj zase dominoval rozum. Doplňovali jsme se. Potřebovali jsme se. Pořád jeden druhého potřebujeme. Ach bože, co jsem to za sestru? Jak jsem se na něj mohla takhle vykašlat?" Vložila si tvář do dlaní a zhluboka si povzdechla.

,,Nevyčítej si to. Víš, jaký je. O svých pocitech moc mluvit nechce. Zatímco ty se vybouříš, on to dusí v sobě. Proto je to pro něj možná ještě horší a těžší. A navíc... každý jste se s žalem vyrovnávali - a vyrovnáváte - jiným způsobem," chlácholil ji.

Podívala se na něj a usmála se. ,,Díky, Scorpiusi, že jsi mi to řekl. Že sis o tom se mnou promluvil a připomněl jsi mi, kde ještě je moje místo. Brácha mě potřebuje. Nemůžeme ztratit ještě jeden druhého."

,,Chceš obejmout?" navrhl jí a zazubil se.

Musela se zasmát. ,,Prosím. Mám pocit, že mi pukne hlava ze všech těch věcí, které musím řešit."

Odfrkl si. ,,Povídej mi o tom."

Oběma bylo po společném rozhovoru a čase stráveném vedle svého přítele zase o něco líp.

•••

Když si Eileen dobila baterky několikahodinovým spánkem, bylo už po poledni. Pokoj byl prázdný, ale to ji nepřekvapovalo. Beatrice byla pravděpodobně u Trocara, a kde byly další dvě spolubydlící, ji nezajímalo. Asi někde trávily čas se svými přáteli. Protáhla se, celé tělo ji bolelo ze všech pádů a fyzického vypětí, potřebovala pořádně dlouhou a teplou sprchu, aby se zbavila té nepříjemné ztuhlosti svých svalů. Popadla ručník a čisté oblečení, a zatímco čekala, než se jí napustí vana, stáhla si vlasy do drdolu a vyčistila si zuby. Potom se svlékla, vkročila do vany a ponořila se až po bradu. Chvíli si jen tiše vychutnávala, jak se její tělo zahřívá a uvolňuje, a pak si z pokoje přivolala knihu o léčitelství. Po vánočních prázdninách začala opět vypomáhat madame Pomfreyové a dělalo jí to radost. Skutečně začínala uvažovat o tom, že by se v budoucnu mohla oddat právě této profesi...

Měla by zase zkontrolovat Jameyho. Pravidelně se zastavovala u toho, co tehdy viděla, a kdykoliv jí dovolil, aby na něm vyzkoušela své léčitelské schopnosti, zjišťovala, zda se něco změnilo či nikoliv. Připadalo jí ovšem, že se ona neuspořádaná temná hmota, kterou tehdy spatřila, když se poprvé napojila na Jameyho organismus, o něco málo zvětšila. A jí se to nelíbilo. Možná by mohla zkusit zase namíchat nějaký lektvar. Ten první už dala Dracovi, ale třeba by mohla vyzkoušet něco podobného.

A když už padla myšlenka na Jameyho, nemohla si nevzpomenout i na Harryho a Severuse. Táta Severus jí chyběl. A Harry... pořád platilo to, co tehdy doma zaslechla? Stále s Teddym pracoval na plánu, jak ho vysvobodit z Azkabanu? Měla by se za tátou zastavit... a nenápadně se ho na to zeptat.

Odložila knihu a mávla hůlkou, aby zjistila, jaký je čas. Půl jedné. Třeba táta ještě neobědval. Mohla by zajít za ním do jeho komnat, kde s největší pravděpodobností bude i Jamey, který tam přespával... a mohli by se společně naobědvat. Nepamatovala si, kdy jako celá rodina společně seděli při jídle u jednoho stolu. Ale celá rodina nebudou ani dneska. Bude alespoň s Harrym a s Jameym. Chyběli jí, přestože jí byli tak blízko a ona je mohla vidět, kdykoliv se jí zachtělo.

Vylezla z vany, vypustila vodu a když se osušila, oblékla se. Zkontrolovala svůj odraz v zrcadle, unaveně se na sebe usmála, a potom se vydala za nimi. Cestou potkala pár svých zmijozelských spolužáků, a za okamžik už klepala na jeho dveře.

Otevřel jí, tvář měl vyhlazenou do kamenné masky, jako by si snad hrál na Severuse, ale když zjistil, kdo ho otravuje v sobotu v době oběda, obličej se mu uvolnil a rty se mu stočily do veselého úsměvu. ,,Eileen! Ani nevíš, jak rád tě vidím. Mám dceru pár kroků od sebe a stejně nejsem schopný ji pořádně vídat." Zavrtěl si pro sebe hlavou. Pak se zarazil. ,,Počkej... neděje se něco?"

Musela se zasmát. ,,Tati, ne, nic se neděje. Ale vlastně jsem přemýšlela trochu jako ty. Chybí mi trávit čas společně, tak jsem si řekla, že se zastavím, a že bychom si třeba mohli dát společný oběd? Pokud jste s Jameym ještě nejedli?" otázala se.

,,Ne, ještě ne... nějak jsme neměli hlad, vstávali jsme pozdě. Pojď dál," vyzval ji a ustoupil, aby mohla projít dovnitř. ,,A ty jsi nejspíš vstávala brzy, ne? Nikde jsme tě ve Velké síni nezahlédli."

,,Vlastně jsem se probudila asi před půl hodinou," zazubila se a pozdravila Jameyho, který seděl v křesle u krbu a listoval knížkou. ,,Nemohla jsem spát," vysvětlila otci, když na ni upřel starostlivý pohled. ,,Dělám si starosti o tátu," svěřila se mu, pozorujíc poočku jeho reakci. ,,Chybí mi. Nemáš o něm nějaké zprávy? Jak to tam zvládá?"

Harry si povzdechl. ,,Vlastně moc zpráv nemám. Jediný, kdo mě může nějak informovat, je Teddy, jenže ten nemá tak časté hlídky v Azkabanu. Ale táta... drží se, Eileen. Víš přece, že je to silný chlap. Jen tak něco ho nezlomí," zašeptal, jako by ujišťoval sám sebe. Pravda byla... že to netušil. Co když tohle bude pro Severuse poslední kapka? Byl tam už příliš dlouho. A po tom všem, čím si v životě musel projít... Už tehdy, při jeho poslední návštěvě, byl Severus skoro jako úplně jiný člověk. Prázdná schránka bez duše. Harryho ten pohled, i samotné pomyšlení, ničil. Připomněl si, že musí co nejdříve kontaktovat Teddyho kvůli tomu, kdy uspořádají jejich záchrannou akci.

,,Jo," špitla Eileen. ,,Máš pravdu. Jen... přála bych si, aby byl tady. Je tu bez něj takové prázdno, viď?" hlesla a rozhlédla se kolem. Necítila tady tátovu přítomnost, byť zde ležely jeho věci přesně tak, jako by je tady nechal právě před okamžikem, jen si zrovna odskočil něco vyřídit. Bolelo ji z toho pohledu srdce, ale zároveň ji to vnitřně potěšilo, když viděla, že s nimi Harry nijak nehýbe. Nejspíš i on často předstíral, že tady Severus pořád je.

Harry pouze mlčky přikývl. Eileen ho objala. Přesně to potřeboval.

,,Co si dáte k obědu?" zahalasil falešně veselým hlasem, když se s Eileen pustili.

,,Hranolky!" vyhrkl dychtivě Jamey a odložil knížku. Harry s Eileen se zasmáli.

,,To zní jako skvělý nápad," souhlasila s chlapcem a šla se k němu posadit. Harry slíbil, že zavolá Dobbyho a poprosí ho, jestli by jim mohl přinést oběd. Eileen seděla na opěrce křesla a když se k ní Jamey z boku přitulil, objala ho kolem ramen a rukou mu pocuchala vlasy.

,,Jak se máš, čiperko?" broukla a pohrávala si s jeho tmavými vlásky.

,,Dobře, a ty?" Zvedl k ní oči. Jen se usmála a přikývla. ,,Pokoušel jsem se číst. Už mi to skoro jde, ale některá písmenka se mi pletou," pochlubil se jí.

,,Páni, ty jsi ale šikulka. To abychom to spolu pořádně trénovali, viď? Copak jsi četl?" zajímala se a naklonila se k vedlejšímu stolku, na nějž knížku odložil. ,,Bajky Barda Beedleyho! To byla moje oblíbená knížka. Nejraději jsem měla Příběh tří bratří. Ale jenom, když mi ho vyprávěl táta. Má totiž svoji speciální verzi," prozradila mu a mrkla na něj. Okamžitě se jí vybavila vzpomínka na večery, kdy jako malá ležela v posteli, táta Severus stál ve dveřích a spolu s ní poslouchal, jak jí Harry vypráví prodlouženou verzi bajky o bratrech, kteří se setkali se Smrtí. On se s ní totiž také kdysi setkal - a výměnou za všechny relikvie ji požádal, aby mu vrátila Severuse. Eileen měla tuhle část vyprávění nejradši.

,,Vážně? A řekneš mi to?" vydechl dychtivě.

,,Já ne. To musíš poprosit tátu Harryho," zašeptala mu.

,,Tati, řekneš mi svojí prodlouženou verzi Příběhu tří bratří?" zavolal na něj Jamey okamžitě. Harry i Eileen ztuhli, když si uvědomili, jak jej Jamey právě oslovil. Dívce se po tváři rozlil úsměv. A Harry... cítil podivnou směsici vděčnosti, bolesti a potěšení.

,,To víš, že ti ji řeknu, Jamey," přislíbil mu tichým hlasem. Byl rád, že stojí k dětem zády. Nechtěl, aby viděly, že se mu do očí hrnou slzy. Přál si, aby tu byl Severus. Aby mohl tenhle okamžik sdílet s ním. Aby mohl být Jameymu tátou. ,,Kdykoliv si to budeš přát."

,,Tak jo," broukl Jamey spokojeně, neuvědomuje si, co v tmavovlasém muži právě probudil.

Eileen se sklonila a vtiskla chlapci pusu do vlasů. ,,Díky, že dáváš na našeho tátu pozor," zašeptala mu láskyplně.

...
tenhle příběh není ještě ani dopsaný, a já už přemýšlím nad bonusovými povídkami👀