Eileen toho nevěděla o stříbrné magii mnoho. Aby byla upřímná, nevěděla o ní prakticky nic. Věděla, že existuje, samozřejmě, ale nikdy neměla potřebu vyhledávat si o ní informace a zjišťovat si něco víc. Stříbrná magie bylo něco tak vzácného a neobvyklého, že většina kouzelníků dokonce zapomněla, že existuje. Nebylo totiž jednoduché ji získat, a tak se časem většina kouzelníků přestala snažit a překvapivě se spokojila s tím, co měli. Našly se však výjimky. Výjimky čarodějů, kteří měli vyšší ambice, kteří toužili po moci a chtěli si ji zajistit všemožnými způsoby, které se jim naskýtaly. Eileen proto ani tolik nepřekvapilo, když zjistila, že se většina Salazarovy pozornosti zaměřovala právě na tuto oblast tajemné a dosud neprobádané stránky magie. Jestliže ani v její době nebylo o stříbrné magii tolik informací, s jakým málem si asi musel vystačit samotný Zmijozel? Zdálo se, že bral svůj výzkum velmi vážně. O co se vlastně doopravdy snažil?

Věděla, že našla zlatý důl. Kolik se toho o minulosti bradavických zakladatelů, nebo spíše samotného Zmijozela, může dovědět právě z těchto pramenů? Dokáže se to vůbec? Nebo ji jen čeká nekonečná hromada poznámek a odhadů, které budou odkazovat na stříbrnou magii? Zdálo se, že na tom zakladateli hadí koleje velmi záleželo. Ale proč? Byla snad stříbrná magie natolik silná, že v něm vzbudila touhu dozvědět se víc, získat ji, zkrotit ji, podmanit si ji?

Pomalu se probírala poznámkami na stole. Tiskla si pergamen skoro až k nosu, mžourala ve snaze pokusit se něco přečíst, ale písmo bylo prakticky nečitelné. Písmenka jako by jí neustále odskakovala z místa na místo a měnila se v jiný jazyk, který ona neznala. Použil snad na svou práci Zmijozel nějaké kouzlo, které nezvaným hostům zabraňovalo v tom, aby ji přečetli? Proč by to ale dělal? Do Tajemné komnaty se mohl přece dostat jen jeho dědic - a možná pár výjimek: ti, kteří dokázali ovládat hadí jazyk, jako to uměl její táta. Ale Eileen jej neovládala, a ani nebyla Zmijozelovým dědicem - tak jak je možné, že se sem přece jenom dostala?

Z přemýšlení ji znovu rozbolela hlava. Ten výpadek, který nastal, když se prala sama se sebou v umývárně a pak se probudila několik mil pod školou, ji děsil. Potřebovala zjistit, co se s ní doopravdy stalo, jak se sem dokázala dostat. Protože potom by se sem mohla znovu vrátit a prozkoumat to. Merlin ví, kolik pokladů tady může Zmijozel skrývat. Třeba by zde dokázala najít i něco, co by jim pomohlo v boji proti jejich neznámému nepříteli.

,,Tempus," zamumlala a mávla hůlkou. Bylo půl páté. Eileen to překvapilo. To tady strávila takovou dobu? Jak to, že nebyla vůbec unavená? Bylo to kvůli tomu všemu vzrušení z nových neprozkoumaných věcí?

Musela odsud nějak najít cestu ven a dostat se zpátky na kolej dřív, než bude čas na snídani. Nechtěla, aby si o ni její kamarádi a Harry dělali starosti, už tak toho nesli všichni na svých bedrech víc, než měli.

Pohled jí padl zpátky na hromádku pergamenů na stole. Patřily k finální práci? Dosáhl Zmijozel toho, čeho chtěl? Nebo to byla jen snůška blábolů, které byly úplně zbytečné? Kousla se do rtu a rozhodovala se, zda zde má pergameny nechat a nebo je vzít s sebou. Protože co když se sem už nedokáže vrátit? Navíc to potřebovala rozluštit, musela zjistit, o co jde. Co kdyby se jednalo o něco důležitého, o klíčovou znalost, která by jim ve válce zajistila vítězství?

Ale... když si odsud najde nějakou cestu ven na školní pozemky... možná by se tamtudy poté dokázala vrátit. Ano, přesně tak to udělá. Teď už nesmí ztrácet čas, Merlin ví, jak dlouho jí bude trvat, než se odsud dostane.

Už už se chystala skrytou pracovnu opustit, když se před ní rozzářilo jedovatě nazelenalé světlo. Zarazila se a zabodla pohled zpátky na daný pergamen. Nic. Žádné světlo. Zamračila se. Zdálo se jí to snad? Už ze všeho bláznila? Přesto jako by od předmětu nedokázala odtrhnout pohled. Něco uvnitř jí samotné jako by jí našeptávalo, že je to důležité.

Ucho jí ovanul vánek a pracovnou se rozlétlo zašeptání. Už zase. Eileen se prudce ohlédla, ale nikde nikdo nebyl. A pak to přišlo. Jako by ji její tělo znovu přestalo poslouchat. Ruce se jí vymrštily do vzduchu, aby se následně dokázaly chytit stolu. Pevně se držely jeho okraje, celé její tělo se napnulo a ona byla donucená naklonit se vpřed. Eileen zasténala a zprudka dýchala, chytala křeče do prstů a klouby měla celé bílé. ,,Ale ne, no tak, no tak," šeptala si pro sebe, jako by to snad mělo mít nějaký smysl. Písmenka jako by před jejím zrakem znovu začala tančit. Přečti to. Ne. Přečti to!

Jako by jí neviditelná ruka otevírala ústa. Uši jí naplnil šum, pohled měla rozmazaný. Přesto cítila, že její ústa vyslovují slova, která však před sebou neviděla.

Potom se stěna před ní rozzářila a odhalila skrytý nápis, který tam snad musel být už celé věky. Eileenino tělo se konečně uvolnilo a ona se narovnala, lapala po dechu, jako kdyby uběhla maraton, a roztěkaně se rozhlížela kolem. Co to zase bylo? Co je to -

Zarazila se, když jí zrak spočinul na slovech. Opatrně se pustila do čtení. A při každém dalším slově jako by se její duše vytrácela.

•••

Beatrice už poněkolikáté strávila noc v Aidenově komnatě. Nemohli se jeden druhého nabažit. Beatrice přivádělo k šílenství, když musela sedět na hodinách a pokoušet se dávat pozor, protože měla daného muže plnou hlavu. A zároveň umírala, když měla hodinu s ním, byť se na něj mohla koukat až do skonání světa, protože jí byl tak blízko, ale zároveň daleko. Nemohla k němu přijít a políbit ho, dotknout se ho, obejmout. A tak chvíle, které mohli trávit spolu, milovala ze všech nejvíc.

,,Na co myslíš?" protrhl ticho Trocar, když mu Beatrice ležela na nahé hrudi a prstem mu po ní kreslila kroužky. Pousmála se. Tohle byla jeho oblíbená otázka, ačkoliv byl upír a mohl ukojit svou touhu po odpovědi pouhým přečtením myšlenek.

,,Myslím na to, jak je mi s tebou dobře," odpověděla mu popravdě. ,,A taky na to, že bych se bez tebe ze všeho zbláznila, kdybych tě neměla," dodala zcela vážně a vzepřela se na lokti, aby mu viděla do tváře. Od smrti její matky a otce uplynul již nějaký čas a Aiden jí byl velkou oporou. To za ním chodila, když jí bylo mizerně, když se potřebovala vyplakat ze svých pocitů, nebo se jen někomu, kdo ji má rád, schoulit do náruče a ztratit se v ní před celým krutým světem. Neměla tušení, jak by to bez něj zvládla. Ztratit oba rodiče, navíc v tak krátké době po sobě, a takovými odpornými způsoby, bylo těžké. Bylo těžké se s tím vyrovnat, přemoci tu bolest, která se často tvářila, že by ji dokázala zabít. A Beatrice o tom nepochybovala. Kdyby neměla Trocara, lásku jejího života, nechtěla se ani domýšlet, jakým způsobem by se s tím vypořádala.

Pousmál se a odhrnul jí tmavou kudrlinku z tváře. Potom jí vjel prsty do vlasů, uchopil ji za zátylek a přitáhl si ji k sobě k dlouhému polibku. ,,Ne," odporoval jí proti jejím rtům, ,,to já bych se zbláznil, kdybych byl bez tebe. Nevím, jak jsem bez tebe mohl tak dlouho žít."

,,Jsi blázen," opětovala mu úsměv.

,,Do tebe," zašeptal a palcem jí přejel po spodním rtu. ,,Přivádíš mě k šílenství. Ty a každá vteřina, kdy nejsme spolu. Nikdy jsem si nemyslel... nikdy jsem si nemyslel, že bych se mohl v tomhle věku znovu zamilovat. Ale ty... ty jsi ve mně probudila něco, co jsem si myslel, že už ve mně není. Ale ono to bylo jen hluboko pohřbené a čekalo, až je vysvobodí někdo jako ty. Čemu se směješ?" zamračil se, když Beatrice v polovině jeho proslovu začaly škubat koutky, a potom už to nevydržela a rozesmála se. ,,Tak já se ti zde svěřuji se svými city a ty se mi vysmíváš," zavrčel, uchopil ji druhou rukou kolem pasu a přetočil ji takovou rychlostí pod sebe, až vypískla.

,,Promiň, když já... já si nemohla pomoct," zahihňala se a dala si ruku před pusu. ,,Když jsi řekl ,,v tomhle věku", zněl jsi jako nějaký stařec."

,,Taky že jsem stařec," souhlasil pobaveně. ,,Ležíš v posteli se starým dědkem, který už je na světě přes sto let," škádlil ji a přejel jí prsty po nahých bocích, protože věděl, že je na tomhle místě lechtivá. Okamžitě se začala svíjet.

,,Přestaň," rozesmála se. ,,Zní to strašně."

,,Je strašné, že jsem starý? To nevíš, drahá Beatrice, že láska kvete v každém věku?" dobíral si ji a pak se sklonil, aby se otřel svým nosem o ten její. ,,Nepřestanu s tím," zašeptal jí hladově proti jejím rtům, ,,protože nechci, aby ses přestala smát." Po takové době ji znovu viděl, jako kdyby štěstím přetékala. Už dlouho neslyšel zvuk jejího smíchu. A chybělo mu to. Chyběla mu šťastná a spokojená Beatrice.

,,Ty jsi prostě neuvěřitelný," odvětila a bříšky prstů mu přejela po lícních kostech. Trocar se k ní sklonil ještě víc, aby si mohl uloupit další polibek, když v ten okamžik se Beatrice zkroutila tvář, rychle si dala ruku před pusu a Aidena od sebe odstrčila. ,,Promiň!" stihla ještě rychle vyhrknout, než vyskočila z postele a utekla do koupelny. Trocar se za ní nechápavě díval a poté mu přes tvář přelétl stín obav, když k němu dolehly dávivé zvuky. Popadl deku, kterou měl přehozenou přes pohovku, a vykročil ke koupelně. Opatrně zaklepal, ačkoliv věděl, že Beatrice nebude ve stavu, kdy by mu byla schopná odpovědět, a poté nakoukl dovnitř. Dívka klečela u záchodové mísy a chvěla se. 

,,Beatrice?" oslovil ji potichu Aiden, přešel k ní a přehodil jí deku lehce přes ramena. Odhrnul jí vlasy z tváře. Zhluboka dýchala a zpoza zavřených víček se jí kutálely slzy. ,,Jsi v pořádku?" Než mu stačila odpovědět, žaludek jí zase udělal kotrmelec a ona se znovu vyzvracela. Držel jí vlasy a druhou rukou ji hladil po zádech.

,,Ne," vydechla roztřeseně, když se uklidnila, a papírovým kapesníkem si otřela ústa. Potom na něj upřela uslzené oči. ,,Ne, Aidene, obávám se, že nejsem." 

,,Co se děje? Tohle není poprvé, co se to stalo?" strachoval se. ,,Beatrice, mluv se mnou." Uchopil ji za ramena. Jako by se najednou vyhýbala jeho pohledu.

,,Není," hlesla tiše a pak se rozplakala. Okamžitě si ji přivinul k hrudi.

,,Beatrice, musíš mi říct, co se děje. Ale společně to přece zvládneme. Jako všechno. Slibuji ti to," zašeptal jí do ucha a potom ji políbil do vlasů. Ještě chvíli plakala, než se začala uklidňovat. Otřela si slzy a potom k němu zvedla pohled.

,,Aidene, já jsem asi těhotná."

•••

Alexe od smrti rodičů provázely stavy, při nichž cítil naprosto nekontrolovatelný vztek. Ano, i on je oplakával, byl smutný z toho, co se stalo, ale mnohem častěji byl vzteklý. Vzteklý na to, že studovaní a nejlepší léčitelé nebyli schopni ani po tolika letech pomoci jeho matce. Vzteklý na to, že jejich otec byl takový sobec a vzal si život, aniž by pomyslel na ně, na to, že je tu nechává samotné, když ho nejvíc potřebovali.

,,Ale takovej jsi byl vždycky, ne?" zahuhlal si pro sebe Alex, který seděl u krbu ve zmijozelské společenské místnosti, podlitýma očima zíral do ohně a v ruce držel skoro dopitou lahev vodky. Znovu si přihnul, tvář se mu zkřivila šklebem a trpce se zasmál. ,,Kdykoliv jsme tě potřebovali, nebyls tam. Radši ses schovával na Odboru záhad a snažil ses pracovat na obraceči času, abys svoje chování aspoň trochu odčinil. A taky kdyby se ti to povedlo, mohl bys nás znova předhodit matce, aby ses už o nás nemusel starat. Řekni, záleželo ti na nás vůbec někdy? Byli jsme prostě jen... překážky, které ti stály před spokojeným životem a budováním tvý kariéry. Protože tys chtěl něco úplně jinýho. Nechtěl jsi ani mámu, ty pokrytče. Myslels totiž jenom na sebe a na svoje zasraný touhy a cíle," zaryčel Alex nenávistně a mrštil skoro prázdnou lahví proti stěně. Zakryl si rukama obličej, když se střepy s hlasitým třesknutím rozlétly kolem. Takhle se on vyrovnával se svým žalem. Pitím, obviňováním, vztekem a rozbíjením věcí.

,,Reparo," ozvalo se za ním klidně. Alex se otočil a odfrkl si, když tam spatřil stát Scorpiuse v zeleném županu. Upíral na něj klidný pohled.

,,No jasně. Spasitel," vyprskl pobaveně a zachechtal se. Scorpius to nijak nekomentoval, jen obešel jeho křeslo a zvedl lahev. Přičichl si k jejímu otvoru a zachmuřeně sklouzl pohledem na svého kamaráda. ,,Co na mě tak zíráš? Nejsi moje máma," zasyčel na něj.

,,Jsi opilý. Měl by sis jít lehnout," doporučil mu suše.

,,Co se tak staráš, ty vole?! Nepotřebuju žádnou zasranou chůvu," odsekl mu Jones nenávistně.

,,Alexi, já vím, že si v hloubi duše uvědomuješ, že tohle nic nevyřeší, a že je to jen tvůj postoj a způsob, jak se vyrovnat s tím, co se ti stalo. Staly se ti hrozný věci, a tak je úplně v pořádku cítit se tak, jak se cítíš. Seš zlomenej kluk. Tak od sebe sakra přestaň odhánět lidi, kterým na tobě záleží a snaží se ti pomoct. Jinak ti za chvíli nezbyde už nikdo," řekl mu vážně Scorpius a usadil se na pohovku vedle.

Alex na něj jen prázdně zíral, jeho slova mu pravděpodobně vletěla jedním uchem dovnitř a druhým ven. Až se z toho vyspí, nebude si nic pamatovat. Scorpius si o něj opravdu dělal starosti. Nesnášel, když ho musel vídat v takovém stavu. A přišlo mu, že se to den ode dne zhoršuje. Dny od jejich smrti ubíhaly a místo toho, aby se to zlepšovalo, to bylo horší a horší. 

,,Jdi se vycpat," oznámil mu dospěle Alex, uchopil opěrky křesla a zvedl se na nohy. Chvíli jen stál na místě, snad aby našel ztracený balanc, a potom se vrávoravým krokem vydal do jejich pokoje.

Scorpius ho starostlivě pozoroval, dokud mu nezmizel z dohledu. Potom si hlasitě povzdechl, přejel si rukou po obličeji a na chvíli zavřel oči. Nesnášel, že mu nemohl nějak pomoct. Že mu to Alex nedovolil. Jako už po několikáté toho večera z kapsy vytáhl Pobertův plánek a hledal tečku s Eileeniným jménem. A jako už po několikáté toho večera ji nikde nenašel. I o ni si dělal starosti. 

Eileen byla zkrátka pryč.

•••

Co Eileen našla? A co říkáte na Beatricino těhotenství?👀