Vánoce nakonec strávili všichni společně, ačkoliv měli ještě před pár dny každý jiné plány a představy. Draco se těšil, jak si konečně plně užije Lenčiny a Scorpiusovy společnosti, Harry počítal s tím, že s Eileen zůstanou v Bradavicích a možná se další den zastaví u Weasleyových, jak u nich bylo tradicí, a Beatrice s Alexem doufali, že tohle budou poslední Vánoce, které slaví bez maminky. Věřili v to, že ty další už bude trávit s nimi, že celý smutný dům rozzáří její přítomnost a táta se díky ní zase začne usmívat. A místo toho se všechno pokazilo.

Všichni si uvědomovali, a to obzvláště v těchto těžkých časech, že rodina a přátelé jsou to nejdůležitější na světě. A tak se čtyřiadvacátého prosince všichni sešli v Harryho rodinném domku, to byla jediná ideální možnost, aby se všichni vešli a zároveň měli jakž takž nárok na soukromí. Malfoy manor, který by byl pro tuto příležitost nejlepší volbou, byl bohužel zničen, avšak Draco byl ve skrytu duše rád, že nemusí trávit Vánoce právě tam. Chyběla by mu matka. Všechno tam by mu jí připomínalo.

Jamey se k nim připojil samozřejmě také, Eileen si na něj rychle zvykla a brala jej jako svého malého brášku. Jeho dětská nevinnost a hravost – jež se ale objevila až po několika hodinách, kdy si plachý chlapec na novou společnost zvykl – projasnila tu pochmurnější atmosféru, která v domě panovala.

Beatrice a Alex s Harryho návrhem zprvu nesouhlasili. Už se smířili s myšlenkou, že zůstanou spolu v Bradavicích, a nepřipadalo jim správné, aby trávili Vánoce s cizími rodinami. Harry na tom ale trval, a když se k přemlouvání přidala i Eileen, nakonec museli svolit. Bylo sice příjemné změnit prostředí a být na Vánoce v jiné společnosti, přesto si zde připadali jaksi nepatřičně, jako by tam zkrátka nepatřili, i když se všichni snažili, aby se dvojčata cítila co nejvíc komfortně. Tušili, co všechno se jim honí hlavou.

Harry a Draco se brzy vytratili a zavřeli se do Severusovy pracovny. Harry se posadil ke stolu na židli a Draco rozčileně přecházel po místnosti, zatímco svému příteli líčil, čeho byl svědkem u svatého Munga. Tmavovlasý muž se při jeho vyprávění otřásl.

„To je příšerné," vydechl pak. „Takže se to stalo prostě náhle? Najednou se všem zhoršil jejich zdravotní stav, i když už se začínali lepšit? A pak z nich prostě začala stříkat černá tekutina? To je odporné..."

„O tom mi povídej," povzdechl si Draco a vděčně si od Harryho převzal sklenici s whisky. „Kdybych nechodil z práce věčně tak unavený, asi bych sotva zamhouřil oči. Pořád je vidím... S něčím takovým se nikdo z nás nikdy nesetkal. Kdybys viděl ty vyděšené a šokované tváře všech pracovníků... Je tam tolik mladých lidí. Docela se divím, že ještě nikdo nepodal výpověď. Vyčítám si to, i když vím, že za to nemůžu."

„No, každé povolání má svá rizika," podotkl Harry a napil se ze své sklenice.

„Jo, ale nikdo z nich neměl tušení, do čeho vlastně doopravdy jdou. Nikdo jsme na začátku netušil, co všechno nás to bude stát. Náš čas, chvíle s rodinou, pravidelný spánek..." uchechtl se. „Ale slíbil jsem si, že budu lepší člověk. Že se o to budu snažit až do konce svého života. Práce na Ministerstvu mě nikdy neuspokojovala. Až u Munga jako bych našel smysl. Slíbil jsem si, že budu pomáhat druhým. Jako bych tím snad mohl odčinit všechny hříchy ze své minulosti," pousmál se hořce a Harry mu pozorně naslouchal. Většinou to byl Severus, komu se Draco svěřoval s tak hlubokými myšlenkami, s tím, co ho trápí už dlouhou dobu. Harry tomu rozuměl. Draco a Severus měli podobné povahy a život jim do cesty postavil podobné překážky. Oba nejednou stáli na scestí a museli těžce volit. Harry ne. Harryho cesta vedla v tomto směru jedině vpřed, jako by ji měl už předem vyšlapanou. Severus a Draco své další cesty, své osudy tvořili svými činy a rozhodnutími, Harry ten svůj už měl předem daný. To byl jeden z hlavních důvodů, proč si Draco tak výborně rozuměl se Severusem. Ten ho vždycky dokázal pochopit, Harry by nemusel. Severus věděl, čím si Draco prochází, jaké výčitky ho pronásledují, protože to i on sám pocítil na vlastní kůži.

„Celý svůj život jsem utíkal. Kdykoliv se něco zkazilo, nebo jsem na něco neměl, utíkal jsem. Nedokázal jsem se zastavit a čelit tomu, tak jako vždycky ty. Ale tady se nemůžeš sobecky sbalit a utéct. Máš za ně zodpovědnost, za ty nevinné životy, máš ve svých rukou moc je uzdravit, nebo alespoň udělat vše, co je ve tvých silách, abys je zachránil. Protože to je tvým posláním; zachraňovat životy. A najednou ti je jedno, jak dlouho jsi na nohách, kdy jsi naposledy jedl, kolik hodin spánku a před jakou dobou sis je naposledy dopřál. Na ničem z toho nezáleží, když máš před sebou nevinné životy, které můžeš zachránit. Jsou to lidé, kteří tě potřebují. A když jde o záchranu lidských životů, vždycky přestaneš vnímat svoje potřeby. Protože v ten okamžik nejde o tebe. A i když jsi vyděšený, i když jsi unavený, nebo kolem sebe vidíš samou beznaděj, neúspěch léčby... zapíráš to. Protože si nemůžeš dovolit, aby tě to srazilo na kolena. Musíš jít dál, musíš se snažit, musíš věřit. Musíš je zachránit, ať tě to stojí cokoliv. Protože nejde o tebe. A jak by ses pak na sebe dokázal podívat do zrcadla, když bys věděl, že bylo ve tvých silách něco udělat, ale tys to neudělal?" dokončil Draco dutým hlasem a Harry na něj ohromeně zíral. Věděl, že si Draco nezvolil jednoduché povolání, obzvlášť v téhle době, a tušil, kolik toho v sobě nese, co všechno jej asi dusí, ale nikdy netušil, že mu někdy řekne něco takového. Okamžitě ke svému příteli pocítil hluboký obdiv.

„Vidíš. Přesně proto," řekl s úsměvem a Malfoy se na něj nechápavě podíval. „Přesně proto nikdo z nich nepodal výpověď. I přes to, čeho byli svědkem. Jejich posláním je zachraňovat životy. A svět je potřebuje. Jak by se pak na sebe dokázali podívat do zrcadla, když by to vzdali?" citoval Draca. „Vy jste hrdinové. O vás by se mělo mluvit. Jediné, co můžu, je smeknout před tebou. Obdivuju tě. Vím, čím sis v životě prošel. Vím, že jsi byl v minulosti... jiný. Ale dokázal ses změnit k lepšímu. Snažíš se na sobě pracovat, odstraňovat svoje chyby. Každý den se vzbudíš, pomáháš druhým, a snažíš se být lepším. Tou nejlepší verzí sebe sama. Ne všichni si svoje chyby uvědomí. A jen hrstka z nich se je snaží odstranit, stát se lepším člověkem."

„Přestaň. Rozbrečíš mě," řekl Draco v žertu, ale Harryho slova mu zvedla náladu. Ulevilo se mu, spadl mu kámen ze srdce. Potřeboval povzbudit, a Harry to uměl lépe než kdokoliv jiný. „Ale tolik z nich je tak mladých. Ještě nedávno to byli děti. A musí čelit tomuhle..."

Harry si povzdechl. „Byli jsme na tom podobně, Draco. I my jsme tehdy byli dětmi. A právě proto jim ty dokážeš pomoct více než kdokoliv jiný. Zažil jsi něco podobného jako oni."

Než na to blonďatý muž stihl nějak zareagovat, ozvalo se krátké zaklepání na dveře a dovnitř nakoukla Eileen. „Můžu? Bude to jen chvilka," řekla jim a Harry jí naznačil, ať jde dál. Byl zvědavý, a i trochu znepokojený, co jim asi může chtít.

„Takže," začala a z kapsy kalhot vytáhla lahvičku, která byla plná nějakého světle fialového lektvaru, „víte, jak jsme s Beatrice letěly pro ty léčivé přísady do Krásnohůlek a Ilvermorny? Tak není pravda, že jsme je cestou domů ztratily," přiznala se zahanbeně a Harry se zamračil. „Neztratily. Jen jsme se bály, že by nám je ředitelka vzala. A tak jsem z těch přísad vytvořila lektvar, který by měl uzdravit Gabrielle Jonesovou. Jenže jsem ho nestihla připravit včas. Hotový byl teprve až včera večer." Harry a Draco na ni ohromeně zírali a ona se nervózně ošila. „Napadlo mě, že ho dám tobě, Draco, abys to mohl vzít do nemocnice, protože nám už k ničemu není. Nechci, aby ty přísady a moje práce přišly vniveč."

Draco se vzpamatoval jako první a řekl: „No, to je od tebe hezké, Eileen, ale také se obávám, že jej nevyužijeme, když to žádný z pacientů, stejně jako Gabrielle, nepřežil. To ale neznamená, že by se v budoucnu nemohl hodit," dodal a s díky si lektvar převzal. Zkoumavě si prohlížel jeho strukturu a pak jej odzátkoval, aby si k němu přičichl.

„Eileen, kdy a kde jsi proboha vařila takový lektvar?" ptal se Harry. Zprvu chtěl říct zakázaný, ale zakázaný nejspíš nebyl, protože si ho Eileen celý vymyslela.

Zašoupala nohama. „No... v umývárně Ufňukané Uršuly." Draco se rozesmál. „Byla jsem tam vždycky, když to bylo nutné. Ráno, během hodin... v noci..."

„U Merlina, Eileen, já se z tebe zblázním," řekl Harry unaveně a masíroval si spánky.

„V umývárně Ufňukané Uršuly... to mě podrž. Celá Grangerová, opravdu," pochechtával se Malfoy. „No, nemůžeš popřít, že je to vaše dcera, Harry. Chování má po tobě, geniální je po Severusovi."

„Jsi si jistá, že to bude fungovat?" ptal se jí skepticky otec. „Chci říct, když se ani Severusovi nepodařilo..."

Eileen pokrčila rameny. „Doufám, že ano. Vybrala jsem ty nejvhodnější přísady, které se spolu netlučou a skvěle spolu fungují dohromady. A myslím, že by to hodně mohly zachránit právě ty listy a léčivá voda."

„Já Eileen věřím. Jen to teď na nikom nemůžeme vyzkoušet. Ale možná že právě tohle byla příčina, proč Severusovy lektvary nefungovaly. Vždycky tam byla alespoň malá chybička."

„Jednou mě doženeš k šílenství," prohlásil Harry, ale koutky mu cukaly, když Eileen položil ruku na rameno, „ale Severus by na tebe byl velice pyšný."

•••

Zatímco Eileen byla u Draca s Harrym, Scorpius s Jameym se snažili rozptýlit Alexe tím, že spolu všichni tři hráli Řachavého Petra. Beatrice se odmítla zúčastnit, neměla na to náladu, a aby tu neseděla jen tak a byla aspoň trochu užitečná, když ji i bratra pozvali, aby s nimi strávili vánoční svátky, zvedla se a odešla do kuchyně, kde Lenka Malfoyová dodělala typický vánoční pudink a chystala se na přípravu večeře.

„Můžu vám nějak pomoct?" zeptala se jí Beatrice ostýchavě, ale když se na ni Lenka otočila a přívětivě se na ni usmála, trochu se uvolnila. Aura kolem blonďaté ženy byla veselá, teplá a vstřícná a Beatrice se v její blízkosti cítila příjemně.

„To bys byla hodná! A prosím tě, nevykej mi. Jsem Lenka," broukla vysokým jasným hlasem a Beatrice se pousmála. „Co bys chtěla dělat?"

„To je jedno," pokrčila rameny dívka, a tak se spolu pustily do loupání brambor. Chvíli mezi nimi bylo ticho, jež prolomilo jen Lenčino tiché pobrukování, a obě ženy stály vedle sebe s uvázanými zástěrami a škrabaly brambory. Po chvilce se Beatrice zeptala: „Proč vlastně nepoužíváš kouzla?" zajímalo ji.

Lenka se i nadále usmívala. „Já vím, že kdybych používala kouzla, bylo by to rychlejší, ale mě vaření baví a uklidňuje mě. Občas není špatné dělat věci po mudlovsku. Navíc to jídlo chutná úplně jinak, když při jeho přípravě nepoužiješ ani jedno kouzlo," mrkla na ni.

„Na tom něco je. Co si pamatuju, máma při vaření taky kouzla spíš nepoužívala," vzpomněla si, a při myšlence na matku se jí sevřelo srdce. Kousla se do rtu a upřeně se zadívala na bramboru, kterou právě škrabala. Když jí Lenka překryla ruku tou svou, vhrkly jí slzy do očí. „Tak moc mi chybí," šeptla. „Všechno mělo být úplně jinak. Vysnila jsem si, jak jsme všichni čtyři zase spolu. Že jsme zase šťastná rodina, jako jsme bývali, když jsme byli s Alexem ještě malí," svěřila se jí a otřela si tváře, na nichž jí zůstaly menší šmouhy od hlíny. Bylo to poprvé, co o smrti matky i otce mluvila s někým jiným než s Aidenem a Alexem.

„Já vím. Ale občas věci nedopadnou tak, jak si představujeme," přikývla Lenka. „Vím, jak se cítíš. Ano, vím. Byla jsem ještě mladší než vy dva, když mi zemřela maminka. Byla to velmi nadaná čarodějka, která ráda experimentovala. Ale jedno zaklínadlo se jí trochu vymklo z ruky. Bylo mi devět, když se to stalo, a už jsem se musela vyrovnávat se smrtí blízkého člověka."

„A jak jsi to všechno zvládla?" zeptala se jí tiše Beatrice a podívala se na ni skrz závoj slz. „Jak ses přes to přenesla? Jak ses bez ní naučila žít?"

„Bylo to těžké. Vždycky to je těžké. Ale postupem času se s tou bolestí naučíš žít. A když máš kolem sebe blízké lidi, kterým věříš, a o které se můžeš opřít, je to jednodušší, přebolí to snáz. Máš bratra, který cítí stejnou bolest jako ty, a máš přátele, co tě podpoří a vyslechnou. Mně v tomhle hodně pomohl můj taťka," svěřila se jí Lenka.

„Jak dlouho to bude trvat?" splynula jí ze rtů otázka dřív, než se stihla zarazit.

Blonďatá žena se soucitně pousmála. „To ti nemohu říct, zlato. Každý se se smutkem vyrovnává jinými způsoby a jinak dlouho. Důležité ale je nenechat se tím smutkem pohltit. Až vypláčeš tolik slz, kolik bude třeba, a pochopíš, že nakonec nezbývá nic jiného než čekat, až se vzpomínky na ně změní z bodavé bolesti na jemné pohlazení, přestaneš si říkat, proč se něco takového stalo zrovna vám, a budeš vděčná vůbec za to, kolik času jste spolu dostali, že jste měli tu možnost spolu nějakou dobu být. I když to bylo málo. Ale jednoho dne to bude zase v pořádku, protože všechno, co jsme ztratili, se k nám jednoho dne nakonec zase vrátí. Poznáš to, i když to možná nebude způsob, jaký jsi čekala."

„To jsi řekla krásně," šeptla Beatrice a musela se usmát. Rozhodla se vzít si Lenčina slova k srdci.

„Děkuji," usmála se na ni zpátky.

„Takže mudlové mají pravdu, když říkají to rčení, že čas zhojí všechny rány?"

„Rozhodně ano," přikývla Lenka, a vzápětí Beatrice ucítila, jak se jí kolem pasu obmotávají malé dětské ručičky. Překvapeně shlédla dolů a zjistila, že ji objímá Jamey a poulí na ni svá hnědá očka.

„Jsi moc smutná?" zeptal se jí opatrně a Beatrice přikývla. „Já jsem byl taky moc smutný, když jsem přišel o maminku. Ale Eileen mi pomohla. A já ti taky pomůžu, jestli budeš chtít. Udělám všechno pro to, abys byla zase veselá. Takže, co tě rozveselí?"

Beatrice se na něj usmála a sklonila se, aby mu mohla dát pusu na čelo. Jamey se začervenal. „Přece ty, hlupáčku. A víš, co ti řeknu? Už je mi líp a nejsem díky tobě tak smutná."

Jamey se nechápavě zamračil. „Ale já jsem přece nic neudělal?"

„Ale udělal." Když se i nadále tvářil nechápavě, dodala: „Stačí přece, že jsi tady." A Jamey se taky usmál.

„Chceš nám pomoct?" zeptala se ho zvesela Lenka a on dychtivě přikývl.

„Ano, prosím!"

„Copak, už tě omrzelo hrát s kluky Řachavého Petra?" popichovala ho tmavovlasá dívka.

Jamey stiskl rty do úzké linky. „Pořád jsem prohrával!"

Obě ženy se zasmály, a pak Beatrice chlapce uchopila v podpaží a posadila ho na kuchyňskou linku. Jamey dostal do ruky vařečku a instrukce, aby míchal zeleninu. S radostí se do toho pustil, samým soustředěním vystrčil jazyk a očka mu nadšením jiskřila.

Zanedlouho se ozval zvonek, a pak se chodbou rozlilo hlasité a nadšené: „Veselé Vánoce, dysfunkční, ale i přesto pořád podivně fungující nesourodá rodino!" zahlaholil Teddy Lupin, který jim se santovskou čepicí na hlavě přišel popřát hezké svátky, a taky donesl svetry od babičky Weasleyové.

„Jakápak dysfunkční rodina?" zamračil se Draco, který akorát s Harrym scházel ze schodů.

„A nemám snad pravdu?" culil se Teddy a šel se se všemi pozdravit a obejmout. Nakoukl do kuchyně, ochutnal od všechno, co stálo na plotně, a kontroloval, jestli nezapomněli na krb pověsit ponožky, aby je Otec Vánoc všechny našel. „Tady máte zásilku od babi Weasleyové! Ztratila kontakt na Otce Vánoc, tak jí musím dělat poslíčka. Málem jsem pod tíhou všech těch svetrů umřel," vtipkoval.

„To buď rád, že nás není tolik jako Weasleyových," rýpnul si Draco a Eileen, Scorpius a Alex se zasmáli.

Teddy se ušklíbl. „Na tom něco je," souhlasil a pak všem začal rozdávat svetry. Molly Weasleyová tradici nikdy neporušila a každý rok měla pro každého člena rodiny jeden s láskou upletený weasleyovský svetr. A všichni je milovali.

Zatímco si všichni rozbalovali své balíčky, kochali se svetry a chlubili se jeden druhému, Harry nervózně zaklepal Teddymu na rameno. „Teddy, mohl bys na slovíčko?" nadhodil tlumeným hlasem a mladý Lupin přikývl. Vyšli spolu na chodbu a skryli se v hale. „Máš nějaké nové informace?" ztlumil ještě trochu hlas, aby je nikdo neslyšel.

Přikývl. „Mám, ale raději bych to probral na jiném místě, kde budeme mít jistotu, že nás nikdo neuslyší."

„To je samozřejmé. Máš už nějaké bližší termíny, kdy bychom se do toho mohli vrhnout?" zajímal se dychtivě Harry.

Eileen se v obývacím pokoji mezitím převlékla do nového svetru a pak popadla prázdné hrnečky, které stály na stole. „Dá si ještě někdo horkou čokoládu?" zeptala se, a když všichni přítomní přitakali, musela se ušklíbnout. „A že byste se zvedli a šli si ji udělat?"

Scorpius na ni udělal štěněčí oči. „Když ty ji děláš nejlepší!"

Povzdechla si, ale s úsměvem vyšla z obýváku. Když za sebou zavřela dveře, dolehly k ní tlumené hlasy. Zastavila se a pozorně naslouchala. Věděla, že by to neměla dělat, ale nemohla si pomoct, byla až příliš zvědavá. Celá ztuhla, když zaslechla Harryho, jak odhodlaně říká: „Teddy, já Severuse z Azkabanu dostanu. Za každou cenu. A to co nejdřív."