Scorpius s obavami pozoroval svou nejlepší kamarádku, která z posledních sil stoupala do schodů, jež vedly do ředitelny. Celá se třásla, vypadala, že se sotva drží na nohou, a po obličeji jí stékal ledový pot.

„Jakmile to vyřešíme, půjdeš si lehnout," prohlásil nekompromisně Malfoy a tvrdohlavá Eileen ani neměla sílu na to se s ním hádat. Za pár okamžiků konečně dospěli do ředitelny, blonďatý mladík krátce zabušil na dveře a pak bez vyzvání vstoupil dovnitř.

Naštěstí to stihli. McGonagallová stála u krbu, v ruce držela misku s letaxem a ještě s netrpělivými dvojčaty rozmlouvala. Když spatřila další dva zmijozelské studenty na prahu své ředitelny, překvapeně povytáhla obočí, avšak vzápětí se starostlivě zamračila, když spatřila na smrt bílou Eileen.

„Slečno Snapeová!" zvolala poplašeně. „Co se proboha stalo?"

„Omlouvám se, že jsme sem tak vtrhli, paní ředitelko," vydechla Eileen a třásla se zimou. Scorpius si okamžitě sundal svůj svetr a nabídl jej tmavovlásce, avšak ta jeho ruku odstrčila a mluvila ještě naléhavěji. „Nepřišli bychom, kdyby to nebylo nezbytně nutné. Ale já... asi jsem měla novou vidinu. U Munga se stalo neštěstí, jehož obětí byla Gabrielle, jak víme. A pak... jsem mluvila s mrtvými. A mezi nimi byl..." zhluboka se nadechla a uhnula před dvojčaty, jež na ni dychtivě hleděla, pohledem. Nedokázala se jim podívat do očí. Ne, když jim nesla další špatnou zprávu. „Mezi nimi byl i Anthony. A já si myslím, že –"

„Ne," přerušila ji silným hlasem Beatrice. „Mýlíš se. Něčemu takovému odmítám uvěřit, dokud se o tom nepřesvědčím na vlastní oči. Paní ředitelko, musíme jít za tátou," otočila se k přátelům zády a prosebně se na Minervu zadívala. Celá se chvěla a doufala, opravdu doufala, že tentokrát Eileen nemá pravdu. Nebude si nic domýšlet, ne. Nebude si připouštět, že by i on mohl –

McGonagallová se krátce podívala na Harryho dceru. Stačil jí jeden pohled do jejích zelených očí a bodlo ji u srdce. S Harrym si byli podobní víc, než si doteď připouštěla. Oba měli v oku stejnou jiskru, stejné odhodlání zachraňovat druhé a touhu se pro ně rozkrájet, a i stejnou míru bolesti, s níž se za celý život museli vypořádat. „Je tu váš otec?" zeptala se jí.

Ela zavrtěla hlavou. „U sebe není. A nikde jinde jsme ho nepotkali." Konečně si od Scorpiuse vzala svetr a oblékla si ho.

Minerva přikývla. „Myslela jsem si to. Nejspíš bude na Ministerstvu."

„Na Ministerstvu?" užasla Eileen. „Ale co tam dělá?"

Bradavická ředitelka zavrtěla hlavou. „To teď nechme být, jsem si jistá, že vám to váš otec řekne, až se vrátí. Beatrice, Alexi," oslovila dvojčata familiárně, „letaxem se přemístěte k vám domů. Nikam neodcházejte, je vám to jasné? Zjistěte, zda je váš otec doma. Pokud tam bude, jeden z vás se pomocí letaxu vrátí zpátky a oznámí mi to. Pokud tam nebude, počkáte tam a nebudete nikam chodit na vlastní pěst. Dřív nebo později za vámi přijde Harry. Já mu mezitím pošlu zprávu na Ministerstvo," organizovala další kroky Minerva. Dvojčata ji poslechla, nabrala si hrst letaxu a vkročila do krbu, aby se mohli přemístit domů. Beatrice s Eileen si ještě vyměnily pohled a Eileen ji chtěla nějak uklidnit, povzbudit, nebo jí aspoň popřát hodně štěstí, ale ze staženého hrdla jí nevyšla jediná hláska. Všimla si Beatricina pohledu a strachu, jenž se jí zrcadlil v očích.

Pak dvojčata zmizela. Scorpius držel Eileen za ramena a dívka bloudila očima po ředitelně, zatímco McGonagallová vyčarovala svého Patrona v podobě kočky, která měla Harrymu předat vzkaz o tom, aby prohledal celé patro Odboru záhad a pokusil se najít Anthonyho Jonese. Pak na sobě Eileen vycítila čísi pohled a vzhlédla. Zjistila, že ji pozoruje Albus Brumbál ze svého portrétu nad ředitelčiným křeslem, a když se jejich pohledy setkaly, povzbudivě na ni zamrkal. Brumbál. Kéž by byl mezi živými. Všichni by se cítili lépe a jejich naděje by byla větší a silnější.

„A nyní, vy dva," oslovila Minerva Scorpiuse s Eileen, když prozatím všechno důležité vyřídila. „Předpokládám, že tu budete chtít zůstat, než se Jonesovi nebo Harry vrátí s novými zprávami."

„Vlastně si myslím, paní ředitelko," vložil se do toho rychle Malfoy, „že bych měl Eileen doprovodit zpátky na kolej. Měla by si lehnout do postele a odpočívat, a já se sem pak vrátím a –"

„Tak na to zapomeň," přerušila ho ledově Eileen. „Já se odsud nikam nehnu, dokud nezjistím, co se děje."

McGonagallová si odfrkla. „Doufám, že jste si nemyslel, pane Malfoyi, že vás slečna Snapeová poslechne. Za ta léta jste si snad musel všimnout, že když si něco vezme do hlavy, nikdo jí to nevymluví. Je stejná jako její otec."

Brumbál se ze svého portrétu tiše zasmál. „Kterého z nich máte na mysli, Minervo?"

„Oba," povzdechla si.

Eileen se musela usmát.

Ředitelka ve vzduchu vyčarovala dvě křesla a obě dvě děti se vděčně posadily. Scorpius neustále poočku kontroloval Eileen, ale vypadalo to, že se její stav pomalu začíná zlepšovat. Viděl ale, jak je nervózní. Natáhl se pro její ruku a povzbudivě ji stiskl. Zvedla k němu pohled. „Neboj se," zašeptal, „dobře to dopadne."

Smutně se pousmála. Přála si, aby mohla jeho slovům věřit.

•••

„Určitě je někde tady na Ministerstvu. Nejspíš si jen potřeboval někam odskočit, aby si mohl něco zařídit," snažil se Harry povzbudit Elizabeth, která vypadala, že nemá daleko k tomu, aby se zhroutila. Neměl tušení, že jí na Anthonym až tak moc záleží, ale vlastně to bylo pěkné. Aspoň věděl, že tu Tony měl někoho, kdo na něj dával pozor, a kdo by se o něj v případě nutnosti mohl postarat. A nejspíš i postaral.

Elizabeth mu neodpověděla, a i kdyby chtěla, nejspíš by byla přerušena stříbrnou kočkou, která se v místnosti zničehonic objevila a ladně dopadla na stůl. Harrymu se sevřel žaludek strachy, když poznal Minervina Patrona. Co za zprávy mu nese?

„Harry," oslovila jej vážně, „vaše dcera měla nejspíš nové vidiny. Poslala jsem Beatrice a Alexe k Jonesovým domů. Máme podezření, že je jejich otec pryč. Prohledejte prosím celé patro Odboru záhad a pokuste se ho najít. Jestli ho nenajdete, přemístěte se k Jonesovým domů a vezměte ty děti zpět do Bradavic. Pak se rozmyslíme, co budeme dělat dál. Pošlete mi po Patronovi zprávu, ať je jakákoliv."

Patron zmizel a Elizabeth vyjekla. Podívali se na sebe a Harry cítil, jak se jej zmocňuje čím dál nepříjemnější předtucha. „Něco se mu muselo stát," špitla Eliza vyděšeně a otřela si mokré tváře.

Harry zachmuřeně přikývl. „Možná. Vrtá mi hlavou, proč si zde nechal hůlku, přece by ji jen tak nezapomněl..." Bez své hůlky si každý kouzelník připadal podivně slabý a zranitelný, aby ji tady jen tak nechal a ani se pro ni nepřišel vrátit, to bylo divné, a to i v případě, že by byl stále někde v budově Ministerstva kouzel. Hůlku mohl potřebovat kdykoliv. Nikdo ho odsud přece neodvlekl. Harry měl tušení, že jej smrt Gabrielle tak rozhodila, že na svou hůlku v tu chvíli ani nepomyslel. Jenže kam by Anthony šel? Domů? Aby se mohl přemístit, potřeboval hůlku. Šel pěšky? Pochyboval. I kdyby se šel jen projít, aby si srovnal myšlenky, riskoval by to bez své hůlky? Harrymu do skládačky pořád něco chybělo, aby mu to všechno začalo dávat smysl. Jenže kde a jak by měl Anthonyho hledat? Kde by se mohl skrývat?

Největší smysl dávalo to, co říkala Minerva, a tak se ji Harry rozhodl poslechnout a prohledat celé patro Odboru záhad. Anthony tady někde přece být musí, a Harry už kvůli dvojčatům doufal, že jej co nejdříve najde.

Zamyšleně pohlédl na Elizabeth. „Vy zůstaňte tady, kdyby se vrátil. Já mezitím prohledám celé patro, každou místnost, a až budu hotový, tak se sem za vámi vrátím. Doufejme, že i s Anthonym," povzdechl si a mladá žena přikývla.

„Hodně štěstí," popřála mu a on se vydal z kanceláře pryč. Jak slíbil Elizabeth, prohledal všechno. Při svém hledání nepotkal mnoho dalších pracovníků, ale i tak se každého z nich s nadějí zeptal, zda Anthonyho Jonese v posledních několika hodinách někde nezahlédli. Odpověď byla vždy záporná a Harry začal být místnost od místnosti sklíčenější.

Zběžně prozkoumal Vesmírnou komnatu plnou planet, Komnatu času, do které vsázel největší naděje, že právě tam Anthonyho najde, jak je skloněný k obraceči času, který se snaží opravit. Dveře vedoucí do Komnaty lásky zůstaly pečlivě zamčené a nebylo možné je otevřít.

V Síni věšteb zůstal déle, než by měl. Váhal, dlouho váhal, stál na místě a ani se nehnul, jen pozoroval nekonečné regály s malými skleněnými koulemi, a rozmýšlel se, zda by měl jít vpřed, nebo se otočit a rychle zmizet. Nakonec mu rýpavý hlásek připomněl, že nyní je pro něj prioritou najít Anthonyho, a až pak se buď s ním nebo s někým jiným může poradit o tom, co by měl dělat. Se smíšenými pocity proto místnost opustil, v žaludku snad ještě větší tíhu než před pár hodinami a mnohem, mnohem větší než před mnoha lety, kdy tu byl úplně poprvé.

Čekaly na něj poslední dvě komnaty a Harry začínal pomalu ztrácet naději. Doufal, že se Anthony už dávno vrátil, a že teď na něj s Elizabeth čekají v jeho kanceláři. Ale někde hluboko uvnitř sebe tušil, že si jenom lže do kapsy. Vydal se proto Komnatou mozků, v níž ani nepředpokládal, že by Anthony byl, a prošel dveřmi, které vedly do Komnaty smrti, nebo jak jí Harry vždycky říkal, místnosti s Obloukem.

Jakmile vstoupil dovnitř a pohled mu padl na kouřový závoj, zmocnilo se ho vzrušení, ale i strach. Věděl, co dělá tahle místnost s lidmi, kteří věří v posmrtný život. Okamžitě mu naskočila husí kůže, když začal pomalým krokem sestupovat dolů k vysokému kamennému oblouku. I tentokrát k němu dolehl šepot hlasů jeho milovaných, ale než si stačil uvědomit, co mu říkají, poddat se jim a vyjít jim vstříc jako omámený námořník nebesky krásné Siréně, jeho pohled upoutal lesklý předmět, jenž se třpytil a házel zlatavé odlesky na všechny strany. Harry se k té věci zaujatě vydal, hlasy nad ním nyní neměly žádnou moc. Zastavil se až těsně před obloukem a když si k předmětu dřepnul, dech se mu zadrhl v krku. Byl to obraceč času, rozbitý a zničený. Harry jej opatrně vzal do dlaně a prohlížel si ho. Nebyla to náhoda, že se obraceč objevil zrovna tady na tomto místě, tak blízko závoji. Na okamžik zavřel oči a snažil se bojovat s bolestí, jež se mu rozlila hrudníkem. Pak zvedl hlavu a upřel uslzené oči na závoj, jenž se nevinně chvěl v neexistujícím vánku. Věděl, že tady už není jak pomoci. Pochopil, co se stalo.

Anthony svůj boj prohrál. Prošel obloukem do říše mrtvých, odkud se už nikdy nevrátí.

•••

Alex a Beatrice seděli na pohovce v obývacím pokoji v Jonesovic rodinném domku. Prohledali celý dům od sklepa až po půdu, ale po otci ani památky. A tak tu seděli, ani jeden neměl tušení, jak dlouho už tu čekají, avšak oba měli pocit, jako by tu byli už několik hodin. Byli jako na jehlách, ani jeden nepromluvil ani slovo a snažili se nemyslet na nejhorší.

Určitě bude v pořádku, přesvědčovala sama sebe v duchu Beatrice, určitě ho brzy najdou a on se vrátí.

Ovládaly ji pocity, které neuměla pojmenovat.

Nejhorší bylo to čekání, bezmoc a nevědomost. Ale všechno jednoho dne musí skončit.

Z krbu znenadání vyšlehly zelené plameny, obě děti sebou trhly a vzápětí vyskočily na nohy. Beatrice dychtivě hleděla do krbu, přesvědčená, že uvidí otce, že budou spolu a budou si moci všechno říct. Alex stál za ní, s tváří zachmuřenou, nelhal si do kapsy tak jako Beatrice. Proto ho na rozdíl od ní ani tak moc nevyvedlo z míry, když zjistil, že se v obýváku objevil Harry a byl sám.

„Kde je táta?" zeptala se ihned Beatrice a nakukovala muži přes rameno, jako by doufala, že se Anthony každým okamžikem objeví. Harry pomalu zavrtěl hlavou, a ještě chvíli upíral pohled na zničený obraceč času ve své dlani, než sebral odvahu a podíval se na Alexe. Ten jeho pohled pochopil a zachmuřeně přikývl. Měl pocit, jako by mu někdo vrazil dýku přímo do srdce. Ale on musel být silný, pro svou sestru.

„Beo..." oslovil ji tiše a jemně jí položil dlaň na rameno. Setřásla ji.

„Tak kde je?" opakovala netrpělivě a zlostně se na Harryho podívala. „Tak řekněte něco přece!"

Harry pomalu zavrtěl hlavou. „Je mi to líto," zašeptal. Nedokázal se na dívku podívat.

„Ne," řekla klidně, strnula na místě a dívala se na tmavovlasého muže. „Ne," zopakovala hlasitěji. „Ne! To nemůže být pravda! Nemůže! Vy lžete!"

„Beo..."

„Ne!" vřískla jako malé děcko a z očí jí sršely blesky. Ohlédla se na Alexe, kterému po tvářích tiše stékaly slzy. „Alexi..." oslovila ho a při pohledu na něj se jí zlomil hlas. „Alexi, to přece..." zašeptala, a pak na ni realita dolehla jako tíživý balvan. Byla to tedy pravda. V jeden den přišli o matku i o otce.

Bolest přichází v mnoha podobách. Jako drobná bodnutí, jako obyčejné bolesti, s nimiž žijeme každý den, jako dlouhodobé bolesti, které nás trápí několik dní, ale po nějaké době zase pominou. A pak je tu druh bolesti, která nás ovládne, sevře nás do železného objetí a znemožní nám dýchat a normálně fungovat. Nedá se na ni nijak připravit. Je to bolest tak velká, že přehluší všechno ostatní. Svět kolem nás zmizí, a jediné, co zůstane, jsme my a naše bolest, myšlenky na to, jak moc to bolí, a že náš svět, náš život, už nikdy nebude takový, jako dřív.

Taková bolest teď zasáhla Beatrice.

Oči se jí zalily slzami. Klesla na kolena, hlasitě se rozplakala a rozkřičela se. Snažila se ze sebe dostat všechen žal a bolest. Zalykala se slzami, popírala a prosila, křičela a bušila pěstmi do země. Alex se ji snažil uklidnit ve svém objetí a sám mlčky plakal.

A Harry věděl, že ten pohled na dvě zlomené děti už bude mít navždy před očima.