„Co to má, u Merlinových kalhot, znamenat?" ozval se znovu Scorpius, když se zjevně zkoprnělí Alex s Eileen neměli k žádné reakci. Jones vypadal jako ryba na suchu; zmateně otevíral a zavíral ústa a pokoušel se ze sebe vydat nějakou hlásku. Avšak Eileen mlčela a srovnávala si své myšlenky v hlavě. Samozřejmě, že ona měla tušení, že to k sobě Beatrice a profesora Trocara táhne, ale nikdy si nepomyslela, že se mezi nimi opravdu něco stane. Tedy, že se mezi nimi něco stalo, to jisté nebylo, to se zatím mohli pouze domýšlet, ale Ele připadalo poněkud naivní si myslet, že se oba dva drželi zpátky. Proboha, jak jen to těmhle dvěma vysvětlí? Může to vůbec nějak zamluvit? Tolik týdnů střežila kamarádčino tajemství a teď nedopatřením dopomohla k jeho odhalení. Ale jak proboha mohla tušit, že ti dva budou dnes večer spolu?

„To bych taky rád věděl," zachraptěl Alex, který konečně našel ztracenou řeč, a třeštil oči na jméno své sestry a jejich profesora. Stejně jako Scorpius neměl nejmenší tušení, co zrovna u něj Beatrice dělá, a na rozdíl od Eileen zatím ani jednoho naštěstí nenapadlo, že by se mezi nimi dvěma mohlo něco stát.

„Kluci," odkašlala si opatrně Ela, která tušila, že je její povinností rychle zasáhnout, než mladíky něco napadne. Třeba udělat nějakou hloupost, jako třeba vrazit do kabinetu jejich profesora a zjistit, co tam Bea dělá. Protože konzultace uprostřed noci se tam rozhodně nekonaly. A kdo ví, při čem by je mohli nachytat, a to by vedlo ještě k horším věcem. To opravdu nechtěla riskovat. Bude se muset pokusit z toho všeho nějak vybruslit.

Oba dva na ni ve stejný okamžik pohlédli. Pod jejich intenzivními a zvědavými pohledy se trochu nervózně ošila. Scorpius, jenž se na rozdíl od Alexe dokázal lépe soustředit, však přimhouřil oči a vyčetl z Eileenina obličeje i z jejího držení těla, že o tom ví něco víc.

„Ty něco víš," oznámil nahlas a zcela trefně. Eileen si trpce povzdechla. Scorpius vždycky všechno odhalil jako jeden z prvních. Zrovna teď se to ale úplně nehodilo, potřebovala přijít s nějakou věrohodnou lží. Nebo alespoň s polopravdou. Nemohla své nejlepší kamarádce ztížit život ještě víc.

„Víš?!" vyjekl Alex nevěřícně a pak se mírně zamračil. „Eileen, chceš mi říct –"

„Ne, ne, ne," přerušila ho rychle a horlivě vrtěla hlavou. „Já nic nevím. Nic nevím, jasné? Jenom... jenom možná něco málo tuším. Tuším, proč je Beatrice zrovna tam," svěřovala se jim pomalu a jejich pohledy, jež na ni stále upírali, ji znervózňovaly.

„Dobře? A proč je Beatrice zrovna u Trocara? Proč není s námi, když jsme její nejlepší přátelé a Alex její bratr, který ji potřebuje?" chtěl vědět Scorpius a Alex zabručel na souhlas.

Ani jeden mi to zrovna nezlehčujete, pomyslela si Eileen a zadržela povzdech. „Protože," začala a na malý okamžik ještě zaváhala, „protože i když je to náš profesor, ona mu důvěřuje, a už několikrát jí dokázal, že mu může věřit. Už nejednou se mu svěřila s tím, co ji trápilo. A když jsme," vzpomněla si, „když jsme se chystaly vydat pro ty přísady do lektvaru pro vaši maminku," mluvila teď spíše k Alexovi, jehož při zmínce o Gabrielle bodlo u srdce, „on nás potkal. A i přesto nás pustil," připomněla jim. „Takže Bea mu věří. A já mu věřím taky. Navíc je to teď náš kolejní ředitel. Je přirozené, že když ji něco bude trápit, půjde právě za ním."

„Stejně to pořád nechápu," zavrtěl hlavou pomalu Scorpius. „Proč šla prostě za ním a nám neřekla ani slovo? Cožpak mu to nevadí?"

„A navíc takhle pozdě v noci," přidal se skepticky Alex. „Vždyť jsou už tak tři ráno. Co tam tak dlouho dělá?"

„Hele, já vám už všechny důvody řekla," pokrčila rameny Eileen a kousala se do vnitřku tváře. Doufala, že byla dostatečně přesvědčivá. „Třeba nám to neřekla kvůli tomu, že nám nechtěla kazit ples. A Trocarovou povinností, jakožto ředitele Zmijozelu, je dbát na duševní pohodu svých studentů."

„Hm, nejspíš," zabručel Scorpius a svraštil obočí, než do svých přátel zabodl přísný pohled. „Anebo šla za ním i z toho důvodu, že ani jednoho z vás nemohla najít. Tobě, jakožto své nejlepší kamarádce, se svěřuje prakticky se vším, a Alex je její dvojče, kterého se tahle situace dotýká stejně jako jí. A protože jste ani jeden nebyli k nalezení, a já byl s Kirem, musela se obrátit na nějakého profesora. A jestli je to tedy on, kterému nejvíc důvěřuje..." Scorpius pokrčil rameny a dál už to nerozebíral. Přesto ve svých přátelích vzbudil pocit viny, poněvadž na tom, co říkal, skutečně něco bylo. Na druhou stranu, Alex o tom neměl ani tušení, protože z plesu zmizel dřív než Beatrice, a Eileen, aby aspoň trochu ulehčila svému svědomí, doufala, že tímhle alespoň trochu dopomohla své kamarádce ke štěstí. Jen doufala, že Beatrice ví, co dělá.

•••

Beatrice Jonesová mezitím ležela v náruči Aidena Trocara a plnými doušky si užívala jeho blízkost. Bylo to zvláštní. Na malý okamžik to vypadalo, že se jí celý svět, celý život, rozpadl na kousíčky, které se jí nejspíš už nikdy nepodaří slepit. Ale on to dokázal. Objevil se a začal je pomalu slepovat dohromady. Držel tíhu její bolesti na svých ramenou, aby jí ulehčil. A Beatrice věděla, že kdyby tohoto muže neměla po svém boku, zhroutila by se, nezvládla by to ustát. Ale s ním po boku to bylo jednodušší. On jí tolik pomáhal, držel ji nad vodou, mohla s ním sdílet svůj smutek a on byl důvodem jejího upřímného úsměvu. Na malý okamžik přišla o všechno. Ale zanedlouho získala něco, o čem si málem nedovolila ani snít.

Jak se říká, štěstí i neštěstí jdou vždycky ruku v ruce. A sama Beatrice se o tom dnes v noci přesvědčila.

„Na co myslíš?" zeptal se jí již podruhé té noci Aiden a ona se musela pousmát. Na tvářích měla zaschlé stopy po slzách. Za dnešní noc toho vyplakala víc než dost, avšak Trocarovi to nevadilo. Držel ji v náruči, hladil ji po vlasech, uklidňoval ji a utěšoval. A ona mu za to byla vděčná. Byl přesně ten muž, kterého potřebovala po svém boku.

„Na tebe," přiznala se mu a on se zasmál svým hlubokým smíchem. Zachvělo se jí srdce a okamžitě k němu zvedla pohled. Dokonale si ji podmanil a ona z něj byla celá pryč. Každá maličkost, která se jej týkala, jí dokázala perfektně zamotat hlavu.

„Tak to mi lichotí," prohlásil potichu a na tváři mu hrál malý úsměv, když zvedal ruku, aby Beu klouby prstů pohladil po tváři. „Jsi nádherná. A já vím, co chceš říct," přerušil ji rychle, když už se nadechovala, a přiložil jí ukazováček na rty. „Že jsem ti to za dnešní večer řekl až mockrát. Ale je to pravda, Beatrice. Ty jsi ta nejnádhernější bytost, kterou jsem měl to štěstí potkat. A nikdy mě neomrzí ti to připomínat," vydechl a sklonil se, aby jí mohl přitisknout své rty na čelo. Beatrice při tom zavřela oči a když se od ní odtáhl, pevně jej objala.

„Nezasloužím si tě," zamumlala mu do hrudi a zhluboka se nadechla jeho omamné vůně, z níž se jí točila hlava. Cítila, jak jí Aiden vjel rukou do vlasů a něžně si s nimi pohrával.

„Ne. To já si nezasloužím tebe," řekl jí zamyšleně a když k němu zvedla zamračený pohled, naklonil hlavu na stranu a obočí mu tázavě vylétlo vzhůru. Beatrice připadal naprosto okouzlující a dech se jí na okamžik zadrhl v krku. „Co se děje?" zeptal se jí zmateně.

„Vážně se tady teď budeme oba předhánět v tom, kdo si koho víc nezaslouží?" povzdechla si teatrálně a jemu škubly koutky úst do úsměvu. „Jako gentleman bys měl nechat dámu vyhrát."

Sklonil se k ní. „Jsi neskutečná," zašeptal jí do ucha a tiše se zasmál. Na kůži na krku ucítila jeho horký dech a okamžitě jí naskočila husí kůže. Aiden ji políbil na ucho. „Pořád tomu nedokážu uvěřit. Že jsi tady. Že jsi má. Že tě smím držet v náruči," přiznal se jí a prsty jí přeběhl podél páteře, až se zachvěla. „Děláš mě tak šťastným jako nikdo, Beatrice."

„Aidene," vydechla omámeně jeho jméno, a to jako kdyby pro něj byl popud k tomu, aby ji políbil. Na nic totiž nečekal, něžně ji uchopil za tváře a zmocnil se jejích rtů. Tiše mu zasténala do úst a polibky mu bez zaváhání začala vracet. Objímala ho kolem pasu, jednou rukou jej hladila po tváři, a on ji pevně držel ve své náruči a tiskl si ji k sobě. Měl pocit, že ať mu bude jakkoliv blízko, nikdy to nebude stačit, nikdy jí nebude mít dost. Z jejích polibků se mu točila hlava a nemohl se jich nabažit. Za okamžik se od něj odtáhla, aby popadla dech, a on jí rty sklouzl na krk a hrdlo, jež obsypával motýlími polibky, o nichž zaručeně věděl, že Beatrice dovedou k šílenství. Zažehl v ní nový plamen touhy a vášně, jež každým políbením rozdmýchával víc a víc. Beatrice si připadala jako v sedmém nebi.

Prsty bloudil po jejích bocích a když se dotkl jejího obzvlášť citlivého místa na břiše, cukla sebou, vypískla a pak se rozesmála. Muž ustal ve své činnosti a zvedl hlavu, načež se na dívku před sebou překvapeně podíval. Zatvářila se omluvně, avšak on prsty zkusmo přejel po tom samém místě a dostal z ní podobnou, ne-li silnější reakci. „Aidene," pokárala ho mezi nervózním smíchem a uhýbala před jeho dotěrnou rukou.

Pobaveně se usmál. „Netušil jsem, že jsi tak lechtivá," prohlásil a okouzleně na ni hleděl. Držela jej za ruku, aby se jí už znova nemohl dotknout, protože přesně to byl schopný udělat, jen aby směl znovu naslouchat jejímu zvonivému smíchu a opět spatřil její uvolněnou tvář.

„Tak už to prosím znovu nedělej," požádala ho se vší vážností.

„Jak si přeješ. Ale chtěl bych, aby ses víc smála," přiznal a pohladil ji po tváři. Beatrice přes tvář přeběhlo cosi, co nedokázal identifikovat.

„To ti slíbit nemohu," šeptla a upřela na něj své tmavé oči, v jejichž hlubinách se tak rád ztrácel. „Ale jsi ten důvod, proč se na svět dokážu dívat zase veseleji. Důvod, proč mi zase bude do smíchu," ujistila ho něžně a vtiskla mu krátký polibek. Pak se znovu položila na jeho hruď a když ji objal kolem pasu, položila svou dlaň na jeho ruku a začala mu prsty bloudil po šlachovitém předloktí. Ucítila ve vlasech dlouhé políbení a když se Aiden položil zpět do polštářů, zavřela oči. Zůstali spolu vzhůru celou noc a Beatrice byla přesvědčená, že do rána už oka nezamhouří. Ale pláč ji vyčerpal a Trocarova blízkost byla tak příjemná a uklidňující, že se možná pár chvilkám spánku přece jen nakonec poddá. S ním se cítila v bezpečí. A i když ji tu a tam přemohla nějaká výčitka, on je zase rychle dokázal zaplavit. A jako by ji držel dál od neveselých myšlenek.

Tiše si povzdechla a přitiskla se k němu blíž. Už nikdy ho nechtěla pustit. Kéž by takto mohla setrvat navěky. „Jsi v pořádku?" zašeptal jí opatrně.

Pousmála se nad jeho starostlivostí. „S tebou budu," řekla mu upřímně a věděla, že je to pravda.