Jejich první polibek netrval příliš dlouho. Na Beatricin vkus byl až příliš krátký. I Aiden Trocar by si přál, aby v něm směl setrvat, avšak uvědomoval si rizika. A kdyby je tady někdo našel, - profesora a jeho mladou studentku, které ještě ani nebylo sedmnáct – byl by to obrovský průšvih. Trocar věděl, že tohle je špatné. Že tohle je něco, co se rozhodně nemělo stát. Věděl, že on, jakožto mnohem starší a rozumnější osoba, se měl mít na pozoru, že měl mít dost rozumu i za ně oba. Ale čím déle znal Beatrice, tím byla jeho vůle slabší. Bylo tedy jen otázkou času, než k něčemu takovému dojde. Tedy – z jeho strany. Nečekal, ani si nechtěl domýšlet, že by Beatrice mohla jeho náklonnost opětovat. A k jeho překvapení to byla právě ona, kdo polibek inicializoval. A musel to být on, kdo ji zastaví.

Jen velmi neochotně se odtáhl a rychle se rozhlédl kolem, zda se neobjevil někdo na chodbě a neviděl je. Beatrice pomalu otevřela oči. Rty měla mírně pootevřené a on při pohledu na ně znovu zatoužil po tom je ochutnat. Stálo ho to veškeré jeho sebeovládání, aby se k ní opět nesklonil a nezajal její rty ve vášnivém polibku.

„Beatrice," vydechl její jméno a v duchu zaúpěl, když zjistil, že se mu všechna slova rozutekla pryč. Cítil na sobě její intenzivní pohled – v němž byla trocha napětí, ale i touhy a dychtivosti. Byla tak krásná a Trocar po ní toužil jako nikdy předtím. Nemoci ji mít, držet ji v náruči, dotýkat se jí – to bylo horší utrpení než pár vteřin na přímém slunci. Ona byla sluncem – a on by se nechal dobrovolně pohltit jejím smrtícím žárem.

Nakonec mu nezbylo nic jiného, než ze sebe přece jen něco vydat. Slova mu těžkla na jazyku a bylo pro něj náročné je vyslovovat. „Víš, že tohle nesmíme. Že je to špatné, zakázané. Tohle... tohle je proti pravidlům a –"

„Myslela jsem, že mě znáš už dost na to, abys věděl, že se nebojím pravidla porušovat," skočila mu tiše, ale přesto pevným hlasem do řeči a mírně se pousmála. „Měla jsem tušení – nebo jsem možná spíš doufala, že to víš. Že víš, co k tobě cítím. Myslím, že v tomhle jsem dost průhledná."

„Řekl bych, že jsem se spíš neodvažoval si něco domýšlet," odpověděl jí opatrně. „Ale Beatrice... nechal jsem se unést. Tohle není správné. A já... já nejsem muž pro tebe. Nejsem muž, jakého by sis zasloužila. A ty si zasloužíš toho nejlepšího. Nějakého normálního, pořádného chlapa, co se o tebe postará a dá ti všechno, po čem budeš toužit."

„Já ale toužím po tobě," vydechla Beatrice a položila mu svou horkou dlaň na hřbet jeho ruky. Trocar měl pocit, že místo toho, aby ji odháněl, si ji k sobě poutal ještě víc. „A myslím, že ta touha je oboustranná. Nezapomněla jsem na ten rozhovor v knihovně," přikývla, když si všimla, jak přes Aidenovu tvář problesklo pochopení. Tehdy jí řekl, že nemůže jít na ples s tím, s kým by chtěl. Teď už jí mohlo být stoprocentně jasné, že tehdy myslel ji. „Řekla jsem, že budu čekat, než se objeví někdo, s kým budu šťastná a spokojená." Zvedla druhou ruku a opatrně mu ji položila na studenou tvář. Její dotek pálil i mrazil zároveň a on ji zatoužil sevřít v náruči. „Ale myslím, že teď už moje čekání skončilo."

„Ale já ti nemám co nabídnout," zašeptal zoufale – ne kvůli tomu, jaká slova vyřkl, ale protože cítil, že se jeho pevné odhodlání láme. A věděl, že jí neodolá.

„Ale ano, máš," odvětila a přejela mu prsty po tváři. „Já s tebou chci být. A pokud to cítíš stejně... proč se tomu vzpírat?"

Byl příliš slabý. Chytil ji za ruku, jíž měla položenou na té jeho, a pomohl jí zvednout se. Možná toho bude jednoho dne litovat. Ale teď, v tento okamžik – potřeboval ji. Neměl tušení, co všechno je v budoucnu čeká, a nechtěl na to ani pomyslet. Protože věděl, že jednoho dne se jí bude muset vzdát. Bude ji muset nechat jít. Bude jí muset dát sbohem.

Ale teď bude žít alespoň pro těch pár okamžiků s ní. A i to je víc, než v co kdy mohl doufat.

Připadal si jako čerstvě zamilovaný puberťák, co se skrývá po večerce se svou láskou, když se s Beatrice ruku v ruce plížili chodbami a mířili směrem k jeho kabinetu, kde by mohli být konečně v soukromí. Kde by se mohli bez ostychu smát, povídat si o niterních věcech, držet jeden druhého, dotýkat se, líbat. Při tom pomyšlení se Trocarovi znovu sevřel žaludek, když si uvědomil, co to vlastně dělá. Ale jeho emoce a tužby vítězily nad tou rozumovou stránkou. Když odemykal dveře od svého kabinetu, netoužil po ničem jiném, než dát Beatrice všechno, co si bude přát.

„Beatrice," vydechl, když za nimi zavřel dveře a otočil se k tmavovlasé dívce, jež jej pozorovala svýma dychtivýma tmavýma očima. Byly hluboké jako studna; nikdy nemohl dohlédnout na jejich dno, nikdy nemohl spatřit všechna tajemství, které skrývaly. S radostí by se vrhl přes jejich okraj a padal by, padal, padal...

Když znovu přitiskla své rty na ty jeho, všechny pochybnosti se rozplynuly. Teď to byla jen ona a on, oni dva, spolu. A to bylo to jediné, na čem záleželo. Tady je moje místo, uvědomil si, když se k sobě tiskli, pevně, tělo na tělo, že by se mezi ně nevešel ani kousek pergamenu. Sem patřil, do tohoto okamžiku, a smyslem jeho života bylo držet Beatrice v náruči a objímat ji.

Takhle vypadá štěstí. Takhle chutná láska. Člověk o tom tolik slyšel, ale teď konečně ví, co to všechno znamená. Lechtivé šimrání v podbřišku, trocha nervozity, která rozechvívala jejich těla, ale i trochu úzkosti, jež se jim usadila v hrdle a nutila je se zajíkat. Ale nejdůležitější byl ten bolestivě krásný pocit, jenž se jim rozléval hrudí, nitrem, duší. Naplňoval je, zářil v nich, rozsvítil je jako hvězdy na obloze.

Když ucítil, jak mu Beatrice prsty přejíždí po hrudi a pomalu začíná rozepínat knoflíky jeho košile, otevřel oči a odtáhl se od jejích rtů. Chytil ji za ruce, jež zkušenými plynulými pohyby klouzaly po jeho trupu. „Beatrice, tohle nemusíme," řekl jí vážně a vpíjel se očima do její snědé tváře. Jen se mírně usmála, a přesto se u koutku jejích rtů objevily malé ďolíčky, jež toužil políbit.

„Já vím. Ale já chci," odpověděla mu poklidně a když povolil stisk kolem jejích zápěstí, znovu se vrátila ke své práci. Vydechl, sevřel její tvář ve svých dlaních a přitáhl si ji k dlouhému polibku. Když rozepnula jeho košili a odhrnula ji, bříšky prstů přejela po jeho bledé hrudi a on ji v reakci na to chtivě kousl do spodního rtu.

Přejel jí prsty po nahých zádech a ona se s tichým zaskučením prohnula jako kočka. „Jsi nádherná," zamumlal a sjel jí s polibky na krk, zatímco mu nedočkavě sundávala košili.

„A nebude to lepší bez oblečení?" vydechla v odpověď a tvář jí ozdobil lišácký úsměv. Ucítila jeho horký dech na svém krku, když se zasmál, a v břiše se jí rozlil nádherný hřejivý pocit. Tohle bylo tolik jiné – a také mnohem lepší – na rozdíl od toho, co prožila se svými vrstevníky. Ti byli většinou nedočkaví a neohrabaní a všechno skončilo až příliš rychle – dalo by se říct, že to skončilo, než něco vůbec začalo. Ale tohle... tohle bylo intenzivní, vášnivé, a přesto něžné, a odpovídalo to Beatriciným představám o lásce. Dva lidé, co hoří touhou po tom druhém, a chovají se ve vzájemné úctě a respektu.

„Nepřestáváš mě překvapovat," řekl jí s pobaveným úsměvem Trocar a prsty zahákl za jedno černé ramínko, které něžně sundal z jejího ramene. Díval se při tom na ni tak intenzivním pohledem, jenž Beatrice rozechvíval po celém těle a podlamoval jí kolena. Když jí sundal i druhé ramínko, šaty jí sklouzly z těla a ona z nich pomalu vystoupila. Nebylo to poprvé, co před mužem stála skoro nahá, ale přesto ji něco v Trocarově obdivném pohledu donutilo se začervenat. Nikdy po nikom netoužila tak moc jako právě po něm.

„Jsi nádherná," zašeptal jí a prsty se obdivně dotkl její vystouplé klíční kosti, kterou něžně pohladil. Očima i doteky pomalu mapoval její hubené tělo a tiše ji uctíval. Poté ji chytil ji pod koleny a vyzdvihl si ji do náruče, a ona jej se smíchem chytila za ramena. Odnesl ji k posteli, na níž ji něžně položil, a vtiskl jí malý polibek. „Eres hermosa mi amor," zamumlal jí proti rtům a ona se na něj překvapeně podívala. Usmál se na ni a odhrnul jí z tváře tmavý zbloudilý pramínek, jenž se jí uvolnil z drdolu.

„Eres lo mejor que me ha pasado," odpověděla mu a položila mu dlaň na nahou hruď. Opřel se čelem o to její a zavřel oči. Překryl její malou ručku tou svou a jemně jí stiskl prsty.

„Ne," odporoval tiše, „to ty jsi to nejlepší."

„Solo soy tuyo," řekla Beatrice láskyplně a přitiskla se celým svým tělem k němu. Našla jeho rty a začala ho líbat. Držel ji v náruči a polibky jí oplácel; dlouze, oddaně a vášnivě. A v ten okamžik měl pocit, jako by jeho srdce znovu začalo bít. Slyšel ho; ten radostný záchvěv. Jeho slabé, napůl mrtvé, věčně několik úderů zpomalené srdce. Cítil, jako by se znovu probudilo k životu. Jako by začalo znovu žít.

„A já jsem jen tvůj," zašeptal a odevzdal se jí.

•••

tak co na tyhle dva říkáte?♥️