Alex si hladově nárokoval Eileenina ústa a polykal její vzdechy. Když ucítil, jak mu rukama přejíždí po hrudi, tiše zavrčel, popadl jí je a přišpendlil nad hlavou. V odpověď na to ho kousla do rtu, a tak se k ní přitiskl ještě víc.

,,Bože, Eileen," zamumlal jí proti rtům, vychutnával si jejich měkkost a sladkou chuť jejích úst. Sjel polibky k jejímu krku a líbal ji na hrdle, kolem tepny, na klíční kosti a Eileeniny tiché vzdechy pro něj byly jako rájská hudba. Prsty jí přejížděl po boku a usmíval se pro sebe, když cítil, jak se pod jeho doteky chvěla. Oba dva byli roztoužení blázni a byť jim cosi hluboko v jejich mysli našeptávalo, že tohle je špatně, nemohli utlumit tu jiskru, již zažehli. Plameny vášně je spalovaly a neuhasí se, dokud neukojí své touhy.

,,Chci tě. Potřebuju tě," zašeptal jí do ucha a líbal ji na čelist. Vykroutila mu ruce ze sevření a popadla ho za tváře, aby ho hluboce a dlouze políbila. Neměla dost. Nikdy nemohla mít dost. Ucítila na jeho rtech úsměv, když pochopil, že tohle byla její odpověď. Dal jí malou pusu a pak ji chytil za ruku.

,,Kam jdeme?" zeptala se dychtivě, se zarudlými tvářemi, a nepomýšlela na následky. V hlavě měla úplně vygumováno, jediné, na co myslela, byl Alex, byla jím úplně posedlá. Jeho blízkost a to, co se právě stalo a co se stane, ji opíjela jako víno. Byla malátná, roztoužená, rozechvělá, a všechny smysly jako by byly nastavené na tu nejvyšší možnou intenzitu. Všechno totiž vnímala jinak, ostřeji.

,,No, jestli chceš, tak klidně do přístěnku na košťata," ukázal na zmiňovaná dvířka a uculil se, ,,ale obávám se, že tam by to bylo trochu nepohodlné."

,,Copak, máš s tím zkušenosti?" rýpla si do něj a ten hladový pohled, jenž jí věnoval, jí málem podlomil kolena.

,,Ne," odpověděl temně a táhl ji chodbou dál. Eileen pochopila, že míří k nějaké učebně, a byla vděčná, že jsou všichni na plese.

Za chvilku skutečně došli do jedné z učeben. Alex ji vtáhl dovnitř a rychle za nimi zavřel dveře. Ale na rozdíl od předchozího výbuchu vášně byl teď klidný, pozorný, vychutnával si každičký pomalý polibek a pozoroval ji od hlavy až k patě, jako by si chtěl upamatovat každičký detail. I Eileen se tohle líbilo víc. Jejich první tonutí ve vlnách touhy bylo sice úžasné - úžasně živé, dravé, vášnivé... Ale tohle bylo lepší. Vychutnávali si všechno. Pomalu, všemi smysly. Užívali si to víc než předtím. Každý dotek byl elektrizující. Každé polaskání, pohlazení, polibek - bylo to z lásky, úcty, bylo to klidné a upřímné a správné.

,,Jsi nádherná," zašeptal jí Alex s oddaným pohledem, když se přestali líbat, aby popadli dech, a on sevřel její tvář ve svých dlaních. Palci přejel po narůžovělých líčkách a vpíjel se do ní očima. Sledoval malou spršku pih na jejím nose; snažil se rozeznat všechny odstíny zelené v jejích duhovkách; fascinovaly ho její jemné řasy; obdivoval tvar jejích pootevřených rtů, jež toužil líbat až do konce věků... Usmál se, když viděl, jak se začervenala. V ten okamžik ji nikdy nemiloval víc.

,,Alexi..." vydechla, ale dál se nedostala, když její rty opět uvěznil v hlubokém polibku. Chytil ji kolem pasu a vyzdvihl ji a ona mu obmotala nohy kolem trupu. Když ji Alex nesl ke stolu, přišlápl jí šaty a málem s ní upadl. Přestala ho líbat a místo toho se začala smát.

,,Bože... teď jsem totálně zkazil atmosféru, že?" nadhodil s nejistým úsměvem a zadíval se na ni. Vypadala tak krásně, když se smála. Vjela mu prsty do vlasů a políbila ho na čelo.

,,Ne, myslím, že je to pořád krásné," zašeptala mu a usmívala se. Vtiskl jí polibek na čelist. Eileen se jej jednou rukou držela kolem krku a tou druhou si přidržovala šaty, aby jí je znovu nepřišlápl. Alex k ní došel ke stolu, na nějž ji něžně posadil a opřel se čelem o to její. Eileen si uvědomila, že dýchá o něco přerývavěji, a rukama mu přejížděla po rozloze ramen. ,,Co?" zeptala se tiše.

,,Jsi si jistá, že to chceš?" nadhodil opatrně a zvedl k ní své modré oči. ,,Že chceš... mě? Nechtěl bych, abys toho litovala -"

Popadla jej za tváře a celý obličej mu posypala polibky. Srdce se jí chvělo štěstím, očekáváním i nervozitou. ,,Jsem si jistá," vydechla. A opravdu si tím jistá byla. Nebyla to jen prázdná slova. Alex byl její nejdražší přítel, důvěřovala mu, věděla, že jí neublíží. A chovala k němu něžné city, jež se dosud snažila potlačovat. A tohle, tady, teď, jeho blízkost v ní vzbuzovalo tak radostné pocity, až měla pocit, že se jimi zalkne. Jaká to nádherná smrt.

,,Eileen," vzdychl úlevně její jméno a prsty zabloudil k rozepínání jejích šatů. Jejich polibky teď byly hladovější, nenasytnější, vášnivější. Eileen se třásly prsty, když mu sundávala kravatu, pomohla mu se svléknutím saka a začala mu rozepínat knoflíčky u košile. Alexovi se nedařilo rozvázat jí šněrování. Byl nedočkavý. Zavrčel, popadl výstřih jejích šatů a roztrhl je. Eileen překvapením vyjekla, když si uvědomila, co udělal - ale než stačila začít protestovat, Alex ji položil na stůl a sjel polibky na její hrdlo, líbal ji na hrudi a jednou rukou jí rozepnul podprsenku, zatímco tou druhou bloudil po jejím boku a sjížděl na stehno. Když jí podprsenku něžně sundal, nebyl žádný čas na stud - jakmile Alex doputoval polibky k jejím ňadrům a začal je laskat, všechny myšlenky se rozutekly pryč. V břiše se jí rozletělo hejno motýlů, jež ji lechtaly svými tenkými křidélky, při každém jeho doteku, při každém polibku.

Alex věnoval důkladnou péči jejímu tělu a při každém nově objeveném kousku kůže měl pocit, jako by ji miloval víc a víc. Je bohyně, uvědomil si omámeně, zatímco mu k uším doléhalo její tiché sténání. Bohyně uvězněná v těle dívky. Není sluncem, i když odráží jeho zářivé světlo. Je jako bouře, jako moře pod ní - nekonečná, spalující, bezbřehá a překypující životem. Jaká je to lákavá smrt, vrhnout se do jejích vln a nechat se jí pohltit, utopit se v nich. V ní. Přijmout všechno, co pro něj má připraveno.

Držel její nahé, okouzlující tělo v náruči, svíral jej jako něco posvátného, když do ní opatrně vstoupil. Zalapala po dechu a zaklonila hlavu a on zabořil svou tvář do její klíční kosti, ochutnávaje měkkost její kůže a kapky potu. Kousl se do rtu, aby nezasténal. Bylo to nádherné.

,,Jsi dokonalá," zašeptal jí, když se v ní začal pomalu pohybovat, dychtivě sledoval její tvář, v níž se odrážela rozkoš, její zavřená víčka se chvěla a měkké rty žadonily o polibek. Líbal ji, jako by jim šlo o život. Tělo na tělo, opírali se o sebe, tiskli se k sobě, proplétali se a hořeli touhou. Jeho Eileen. Perfektní, bezchybná. Bohyně, ve které se ztrácí.

Tak, jak tomu vždycky bylo, je a bude.

•••

Beatrice se jako omráčená sesunula na schody. Prázdné oči třeštila před sebe a tiskla ruce v pěst. V hlavě jí hučelo a ona se nezmohla na jediné slovo. Její maminka zemřela. Nemohla tomu uvěřit. To přece nemohla být pravda. To ne. Vždyť... vždyť se dostali už tak daleko. Stačilo by jen pár dní a uzdravila by se...

Uvědomila si, že pláče. Po tvářích jí stékaly horké slzy a v hrudi cítila takovou bolest, jaká se slovy ani nedala popsat. Jako by ji někdo bodal, trhal a rval srdce. Pravda na ni doléhala postupně a tíživěji. Hlasitě zaúpěla a vložila si tvář do dlaní, když jí z hrdla začaly unikat zlomené vzlyky.

Ucítila, jak jí McGonagallová položila dlaň na rameno a jemně jej stiskla. ,,Beatrice, kdybych pro vás mohla cokoliv udělat, neváhejte se na mě obrátit, ano? Mám za vámi někoho poslat? Eileen? Vašeho bratra? Scorpiuse Malfoye?"

Beatrice jen zavrtěla hlavou. ,,Chci... chci být sama," zašeptala mezi vzlyky a ani si nebyla jistá, jestli ji ředitelka slyšela. Nechtěla svým přátelům, ani svému bratrovi, kazit dnešní večer. Nebylo by sice špatné mít po svém boku někoho, o koho by se mohla opřít, ale věděla, že by ji litovali, snažili se nějak utěšit, ale po tom zrovna příliš netoužila. A nechtěla je ranit tím, že by je od sebe musela odhánět. Ne, potřebovala to nejdřív sama nějak zpracovat. Dopřát si čas, truchlit a vzpomínat, než se o tom bude chtít s někým bavit.

Bolest se musí procítit.

,,Dobrá tedy..." McGonagallová nezněla, že by se jí její odpověď zamlouvala, ale hodlala respektovat její přání. ,,Nechám vás o samotě. Já vím, že jste silná dívka, ale pamatujte si, že nemusíte zvládnout všechno sama. Máte bratra, nejlepší přátele. Dovolte jim, aby vám podali pomocnou ruku. Sdílený smutek je poloviční smutek. A váš bratr vás bude potřebovat stejně jako vy jeho," řekla jí potichu, znovu jí povzbudivě stiskla rameno, než ji pustila a rozešla se pryč. Než se vrátila do Velké síně, vrhla na ni smutný pohled. Dívala se, jak tam sedí, v překrásných plesových šatech, ramena má nešťastně svěšená a pláče. Někteří lidé dostanou od osudu tolik ran... Minervu to bolelo o to víc, když se jednalo o tak mladé děvče a navíc její studentku. A když věděla, že není v jejích silách Beatrice pomoct. S tichým povzdechem pokroutila hlavou a vrátila se zpět do síně, kde to žilo, a kde na ni čekalo plno šťastných tváří.

Aiden Trocar sledoval Minervu, když došla za Beatrice Jonesovou a vyvedla ji ven. Teď si všiml, že se vrátila, ale sama, bez té dívky. Mírně se zamračil a mezi obočím se mu objevila tenká vráska. Poznal, že ředitelka není právě v nejlepší náladě, takže... souviselo to nějak s Beatrice?

A zatímco Trocar přemýšlel, zda by bylo nápadné, kdyby se najednou vypařil z Velké síně a vydal se za svou studentkou, aby se ujistil, že je v pořádku, Beatrice si mohla oči vyplakat. S každou další slzou, s každou další vzpomínkou na Gabrielle Jonesovou měla pocit, že jí srdce puká víc a víc, a že to nebude už tak dlouho trvat a rozpadne se na tisíce malých kousíčků, jež nebude nikdo schopen znovu slepit. Beatrice nikdy nechtěla okusit ten pocit, když ztratíte matku. Tohle byla jedna z jejích nejhorších nočních můr. A náhle se stala skutečností. Myslela si, že mají tolik času. A až nyní jako by si uvědomila, že nad tímhle nemají žádnou moc. A že život je skutečně tak nevyzpytatelný, jak všichni říkají.

Nevesele se uchechtla. Poslední dny byly až příliš krásné, a ona si připadala až příliš šťastně. Mělo jí být jasné, že to nemůže dlouho trvat. Všechno to byla jen pouhá iluze, sen, klid před bouří, jenž ji měl ukonejšit a dodat falešné naděje. Aby ji pak první divoká vlna mohla smést na kolena a začít ji topit, vrátit ji zpět do kruté ledové reality.

Aiden Trocar byl ten člověk, jenž se pod hladinu potopil spolu s ní a rozhodl se ji vytáhnout z nenasytných spárů moře smutku.

,,Mohu si přisednout?" zeptal se jí opatrně a Beatrice sebou překvapeně trhla. Byla lapena v síti vzpomínek a vzlyků a ani jej neslyšela přicházet. Začala si spěšně otírat své vlhké tváře. ,,Za své slzy se nemusíte stydět, Beatrice," dodal rychle a mírně se pousmál, když si vzpomněl na okamžik, kdy ji našel při podobné situaci.

,,Já vím," vydechla a snažila se potlačit svůj pláč. Ušklíbla se, když na hřbetech rukou našla stopy nejen po slzách, ale i po řasence. Ani nechtěla vidět, jak vypadá. ,,Jen... sedím tu už dost dlouho, a možná je načase přestat."

Trocar si vedle ní sednul a Beatrice si přitáhla kolena k hrudi. Upír si musel přiznat, že i s rozcuchanějšími vlasy a rozmazaným make-upem vypadá velice půvabně. ,,Pláč ještě neznamená, že je člověk slabý. Naopak, od samého narození je znamením toho, že jsme naživu," řekl jemně a dívka přikývla. ,,Moc vám to dnes sluší," pověděl jí upřímně, snad doufal, že jí tím trochu zvedne náladu. Pousmála se, ale to bylo tak všechno. ,,Spousta mladíků jistě lituje, že vás nepozvali na ples. Co vy? Litujete toho, že jste šla sama?"

Podívala se na něj - a v tom pohledu bylo tolik bolesti, že to zasáhlo i jej. ,,Na ničem z tohohle nezáleží. Je to jen hloupý ples," zašeptala a ucítila, jak se jí do očí znovu hrnou slzy. ,,Pokazilo se všechno, co se pokazit mohlo," řekla mu a vztekle si otřela tváře. Už nechtěla ronit další slzy. Ale čím déle je zadržovala, tím víc se jí chtělo plakat. Asi nemělo cenu se tomu bránit.

,,To neříkejte."

,,Proč ne? Vždyť je to pravda." Roztřeseně se nadechla. ,,Pamatujete, jak jsem vám vyprávěla o mé mamince?" Přikývl. ,,A to... ta naše výprava, s Eileen... Lhala jsem vám všem, o tom, že jsem ty věci ztratila. Neztratila. Jen jsem se bála, že by mi je mohli vzít, a ten lektvar by se nemohl připravit. Eileen se už pustila do jeho náročné přípravy. A pro co? Úplně zbytečně. Všechno bylo zbytečné. Protože moje maminka dnes umřela," řekla konečně Trocarovi. Ten překvapeně zalapal po dechu. ,,Přišla jsem o mámu a nemohla jsem tomu zabránit. Ani jsem se s ní nestihla rozloučit." Po tvářích jí stékaly horké slzy a ona tvrdošíjně upírala zrak před sebe. Pohled se jí zamlžoval.

,,Beatrice..." zašeptal Trocar něžně a přisunul se k ní. Když ucítila, jak ji bere kolem ramen a přitahuje si ji k sobě, přitiskla se k němu a schovala si tvář do jeho hrudi. Slabá vůně jeho kolínské a pevná náruč ji konejšily a ujišťovaly ji o bezpečí. ,,Je mi to moc líto. Tohle jste si nezasloužili."

,,Vždycky si říkáte, že máte ještě tolik času," šeptala mu do hrudi, ,,ale není to pravda. Nikdy nevíte, že to, kdy jste toho člověka naposledy viděli, bylo skutečně naposledy. Myslíte si, že takových dnů bude ještě spousta. Myslíte si, že máte věčnost. Ale nemáte. Nikdy ji nemůžete mít."

Trocar držel Beatrice v náruči a snažil se do toho objetí vložit všechno, co cítil. Ale obával se, že to nedokázal. Nikdy neuměl dávat pořádně najevo své city. A kvůli tomu přišel v životě o mnoho. Ale o Beatrice se připravit nenechá. Na to mu na ní až příliš záleželo.

Když se začala pomalu odtahovat, povolil sevření, ale ruce z jejího pasu nesundal. Zahleděl se jí do jejích zarudlých očí. ,,Omlouvám se, pane," zašeptala a on zavrtěl hlavou.

,,Nemáte se za co omlouvat, Beatrice. Pokud vám mohu jakkoliv pomoci, pomohu rád," odpověděl vážně a vpíjel se jí do očí. Ani ona z něj nespouštěla pohled. Dal by cokoliv za to, aby ji mohl zbavit jejího smutku. Nebo ho alespoň nést spolu s ní. Volnou rukou vytáhl z kapsy sněhově bílý kapesník a začal Beatrice něžně otírat její špinavé tváře. Rozechvěle se nadechla a pootevřela rty a Trocar měl pocit, jako by - ale ne, to byla hloupost. Soustředil se na svou práci a snažil se ignorovat hřejivé teplo, jež se mu rozlévalo břichem. Ale jeho vylepšené smysly vnímaly všechno intenzivněji - Beatricinu horkou kůži, reakci jeho těla, její vůni...

,,Přijměte moji lítost, Beatrice. Vaše maminka byla určitě skvělá žena. Mrzí mě i za vás, že jste nedostaly více společného času. Ale jestli by vám povídání o ní mohlo přinést útěchu..." nadhodil opatrně, odložil kapesník a palcem jí setřel poslední malou šmouhu. ,,Pak jsem tady pro vás. Kdykoliv budete potřebovat."

,,Nevím, jestli by mi to mohlo přinést útěchu. Já... já nevím. Nemám tušení, co teď budu dělat. A jak se s tím vypořádám. Prostě nevím," vydechla a pomalu zavrtěla hlavou.

Trocar chápavě přikývl. ,,Pak můžeme i společně mlčet," navrhl a ona se pousmála. Setrvali v tichu a hleděli jeden na druhého. Trocar věděl, že tohle je celé hloupost - ale nemohl si pomoci. Pomalu zvedl ruku, již měl doteď položenou na jejím pasu, a bříšky prstů nepatrně přejel po jejích odhalených zádech. Okamžitě jí vyskočila husí kůže, všiml si, jak se zachvěla, i jak se k němu nepatrně naklonila. Napodobil ji.

,,Beatrice..." vydechl omámeně, ale než stačil říct ještě cokoliv dalšího, chytila jeho tvář do dlaní a přitáhla si jej do vášnivého polibku.

Jestli měla nesmrtelnost nějakou chuť, pak dozajista takovouhle. A on se ztratil v jejím nekonečnu, avšak poprvé měl pocit, jako kdyby nebloudil, ale věděl, kudy vede jeho cesta domů.

***

tak co, máte radost?:)