Smrt je všudypřítomná. Doprovází nás denně na každém kroku, je jako stín, co se za námi plíží, avšak my na tom nevidíme nic neobvyklého. Je s námi od okamžiku, kdy nás rodiče láskyplně uložili do dětské kolébky, a provází nás životem až do úplného konce. Ví přesně, kdy nastane náš čas - proto nám často překvapivě dodává sílu ve slabých okamžicích, nutí nás vytrvat, vydržet, protože ví, že před sebou ještě máme budoucnost, o níž bychom se nechtěli připravit. A pak, když nakonec nastane náš čas, nám povzbudivě položí ruku na rameno, jedním plynulým pohledem nás uklidní, a když vidí, že jsme připraveni, odvede nás do svého království.

Často mezi vzlyky, zranění a plní bolesti, zatímco truchlíme nad ztrátou milované osoby, tvrdíme, že je smrt krutá a nespravedlivá.

Ale všechno na světě má svůj důvod.

Harry Snape za svůj život utekl Smrti již několikrát.

A častokrát ji za to proklínal.

Toho dne tomu nebylo jinak.

Když viděl, jak se na něj řítí strop, zareagoval zcela instinktivně. Zvedl ruce nad hlavu a okamžitě kolem sebe vytvořil silný štít, jenž od něj odpuzoval padající sutiny, jež by jej jinak pohřbily zaživa. Se zavřenýma očima čekal, až hluk ustane a prach se usadí, v horkých dlaních mu mocně pulsovalo. Snažil se pochopit, co se právě stalo. Chvíli byl přesvědčený o tom, že konečně vidí svou dceru. Vypadala totiž úplně jako ona. Jenže pak, když se jí podíval do očí... věděl, že jeho dcera takové oči nemá. Nemohla to být ona. Byla to jistojistě tatáž falešná Eileen, se kterou mluvili Scorpius s Alexem.

Jenže kde byla jeho opravdová dcera teď?

Pomalu otevřel oči. Prach ještě vířil kolem, pomalu se snášel k zemi. Harry zdvihl hlavu. Nad ním zela velká díra. Poslední kusy trosek ještě hořely. Jedním plynulým pohybem je uhasil, nepřál si přece, aby celé sídlo lehlo popelem. Zvlášť, když zde stále byli nevinní lidé a hlavně jeho děti.

Vlkodlaky, Wampus, Nundu a chiméru nikde neviděl. Nevěděl, zda jsou pohřbeni pod sutinami, nebo zda stihli včas utéct. Byla by ona osoba natolik krutá, že by je zde nechala zemřít? Harry doufal, že ne, a chvíli bojoval s nutkáním zde setrvat a zjistit, zda někde neleží někdo zraněný, ale prioritou pro něj v tomto okamžiku byli Jamey s Eileen. Musel je najít dřív, než bude pozdě.

Spěšně se tedy vydal další chodbou vpřed. Neměl tušení, kam jej dovede. Obezřetně se však rozhlížel na všechny strany, byl připravený k útoku, kdyby na něj někdo znenadání zaútočil. ,,Eileen?" zkusil zavolat. ,,Jamey? Jste tady? Ozvěte se!" žádal je a bloudil sídlem. Někdo se nad ním musel zjevně smilovat, poněvadž za chvíli k němu dolehl dusot nohou a z rohu se vyřítili dva chlapci.

,,Tati!" vykřikl Jamey a skočil otci do náruče. Harry si jej k sobě pevně přivinul a pocítil nesmírnou úlevu, že je chlapec zdravý a v pořádku.

,,Jamey," vydechl jeho jméno a na okamžik zavřel oči. ,,Jsi celý? Neubližovali ti? Kde je Eileen? Je tu někde s tebou?"

Hoch se kousl do rtu. ,,Já právě Eileen nemůžu najít," špitl rozechvěle. Harry ztuhl. ,,Měli jsme pokoje vedle sebe. Když jsem uslyšel hluk, šel jsem se k ní podívat, ale nebyla tam. Myslel jsem, že možná někam šla, tak jsem ji šel hledat, ale nikde jsem ji nepotkal."

Ostře se nadechl. ,,Myslíš, že by mohla být někde tady? Nebo ji někdo zase někam unesl?"

,,To nevím," zavrtěl hlavou. ,,Ale ta paní, říkala si Bezejmenná, mi nepřipadala, že by byla zlá."

Harry zpozorněl. ,,Paní? Jaká paní?"

A tak mu Jamey začal vyprávět všechno, co věděl.

•••

Beatrice byla rozčilená. Pochodovala sem a tam a kypěla vzteky. Scorpius, Alex i Aiden ji s obavami pozorovali. Nedivili by se, kdyby vybuchla jako činná sopka.

,,Proč jste mi nikdo nic neřekli?!" udeřila na ně vzápětí, když se zastavila a výhružně se na všechny tři zadívala. Trhli sebou a trochu se přikrčili. Za jiných okolností by jí tato situace připadala nejspíš k popukání, dnes ale ne. ,,Je to moje nejlepší kamarádka, měla jsem právo to vědět!"

,,To ti přeci nikdo neupírá," bránil se Scorpius, jenž jako první sebral odvahu k tomu jí odpovědět. ,,Ale věděli jsme, že tě to sebere, že se o ni budeš bát, a když vezmeš v úvahu, v jakém jsi byla stavu, nesmíš nám to mít za zlé. Stres by ani tobě, ani dětem neprospěl."

Beatrice se nadechovala, že mu něco kousavého odsekne, ale pohled na obě spokojené děti, jež Aiden choval v náruči, - a možná doufal, že budou jeho štít, jenž jej uchrání před jejím hněvem - ji trochu uklidnil a donutil ji trochu polevit a svá další slova si pečlivě rozmyslet. ,,Fajn," vydechla nakonec nabručeně, ,,dobrá, tak to tedy uznávám. Byla jsem těhotná. Do poloviny září. Ale teď je skoro listopad a stále jste se mi ani jeden neobtěžoval říct, že Eileen někdo unesl! Chcete mi říct, že kdybych se nerozhodla navštívit vás v Bradavicích, ani bych se to nedozvěděla?!"

,,Nooo..." protáhl Alex a když viděl, jak se sestřin obličej znovu stahuje do hněvivé grimasy, polkl a rychle zavrtěl hlavou. ,,Samozřejmě, že bychom ti to řekli." Scorpius začal horlivě přikyvovat. ,,Ale narodily se ti děti a ty sis užívala mateřství, navíc jsi toho určitě měla hodně..."

,,Přestaňte moje děti používat jako výmluvu."

,,Jen jsme se tě snažili chránit, Beatrice," přidal se konečně i Aiden. ,,Měli jsme o tebe strach, nechtěli jsme ti přidělávat starosti, s dětmi máš spoustu práce a víš, že kdybys byla věčně rozrušená, poznaly by to a negativně by to na ně působilo, což bys přeci určitě nechtěla."

,,Je dobrej," zašeptal nahlas Scorpius Alexovi. Beatrice ho zpražila pohledem, ale pak si povzdechla a rukou si zoufale prohrábla vlasy.

,,Fajn. Dobře. Jsem na vás naštvaná, ale chápu vaše důvody. Je milé, že jste o mě měli starost. Ale, proboha. Jak jste mi to mohli neříct?" hořekovala. ,,No a co se teď děje? Máte nějaké zprávy? Našel někdo nějakou stopu? Hledá ji Ministerstvo?"

Malfoy zkroušeně zavrtěl hlavou. ,,Bohužel ne. Ministerstvo patrně vůbec neví o tom, že se Eileen pohřešuje. Vím jen, že ji a Jameyho Harry hledá na vlastní pěst, ale bezúspěšně. Jako by se prostě propadli do země."

Dívka se kousla do rtu, snažila se zabránit tomu, aby jí z očí nevytryskly slzy. ,,Panebože," špitla. ,,To je hrozné. Zmizela už před čtyřmi měsíci, a pořád nic? Tolik doufám, že ji najde a ona bude v pořádku, protože... protože... nedokážu si představit, že by byla -"

,,Mlč," přerušil ji chraplavě Alex. ,,Ani to nevyslovuj."

,,Dopadne to dobře," ujišťoval je všechny planým slibem Scorpius.

Doufali, že má pravdu. Ale něco uvnitř nich jim napovídalo, že tentokrát to možná... nevyjde.

•••

Harry s Jameym vyběhli ze sídla ven. Poté, co mu chlapec vypověděl všechno, co věděl, v rychlosti prohledali dům od sklepa až po půdu, byť Harry tušil, že jeho dcera se zde už nenachází.

,,Přemístím se s tebou domů," řekl Jameymu, když prošli zničeným ochranným štítem a dostali se k Jupiterovi, jenž nedočkavě očekával novinky o Eileen. ,,A pak se ji vydám hledat. Jupitere, počkáš tu na mě? Za chvíli budu zpátky," požádal draka, jenž pokýval svou velkou lví hlavou. Harry uchopil Jameyho ručku, povzbudivě ji stiskl a pak se s ním s prásknutím přemístil do malého domku, jenž obývali od Severusova útěku z Azkabanu. 

,,Jsi v pořádku?" ptal se s obavami Harry, když viděl chlapcův lehce bledý obličej. Jamey přikývl a zvědavě pokukoval po nevelkém příbytku. ,,Pojď. Zůstaneš tu chvíli se Severusem, než se s Eileen vrátíme."

,,Bojím se o ni," špitl chlapec rozechvěle. Harry se kousl do vnitřku tváře a zatnul volnou ruku v pěst. Musí ji najít.

,,Harry?" Mezi dveřmi se objevil Severus, jemuž se mezi obočím objevila starostlivá vráska, když spatřil přicházející dvojici. ,,Kde je Eileen?"

,,Ta dotyčná, která si říká Bezejmenná, se s ní přemístila někam pryč," zaskřípal zuby. ,,Takže pokračuji v pátrání."

,,Buď opatrný," požádal jej tiše Severus a stiskl mu rameno. Harry jej poprosil, zda se mezitím postará o Jameyho. Souhlasil.

,,Hodně štěstí," popřál mu Jamey a bojácně se přitiskl k Severusovi, zatímco oba pozorovali, jak Harry míří za určenou hranici, za kterou se přemisťuje zpátky k Salazarově doupěti.

Jupiter mu vyšel vstříc hned, jakmile mladého muže zpozoroval. Zachmuřený Harry mu vylezl na hřbet. ,,Zkus najít Eileen," požádal jej unaveně. Drak chvíli přešlapoval nečinně na místě, avšak za pár okamžiků se plynule vznesl k obloze. Letěli vysoko nad mraky a tmavovlásek shlížel dolů, jako by snad mohl svou dceru někde zahlédnout.

,,Myslím, že vím, kde je," prozradil mu po několika minutách letu Jupiter, avšak po radostném tónu nebylo v jeho hlase ani památky. Harrymu se sevřel žaludek. Šťastní draci přece bývali pozitivní skoro za všech okolností. Pokud měl Jupiter špatný pocit... muselo se stát něco zlého.

V životě nás často potká spousta nepříjemných okamžiků, kterým bychom, kdyby to šlo, nejradši zabránili. Jimž bychom se nejraději vyhnuli. Občas se nám to povede. Někdy se na ně zvládneme připravit tak dokonale, až dospějeme k uvědomění, že to vlastně nakonec nic nebylo, že jsme se báli zbytečně. Občas však v životě nastanou okamžiky, na které se zkrátka připravit nedokážeme, ať bychom se o to snažili sebevíc.

A jeden z takových okamžiků právě prožíval Harry.

Netrvalo to dlouho, když Jupiter začal klesat k zemi. Ranní mlha se již rozestoupila a skrz husté mraky k nim tu a tam dolehly paprsky sluníčka, jež osvětlovalo mohutné kameny, které byly postaveny do kruhu. Harry toto místo poznával, kdo by přeci neznal Stonehenge. Jupiter zpomalil a Harry se dychtivě začal rozhlížet kolem ve snaze zahlédnout Eileen či její protivnici.

,,Jupitere, vidíš je někde?" zavolal drakovi do ucha. Jupiter mu na to nic neodpověděl, jen se snesl k zemi, na níž měkce dopadl. Harry s nově nabytou nadějí seskočil z jeho šupinatého hřbetu a začal volat dceřino jméno, zatímco procházel kolem. Jupiter se také začal rozhlížet. Ve svém hledání byl úspěšnější než Harry, jenž zprvu přes drakovo mohutné tělo nic neviděl.

,,Harry..." oslovil opatrně tmavovlasého muže a smutně se zastavil na místě. Kouzelník se otočil a rozeběhl se směrem ke svému příteli.

,,Jupitere?" vyslovil jeho jméno nechápavě a položil mu dlaň na čumák. Drak upíral své červené oči na výjev, jenž se nacházel několik stop před nimi. Harry následoval jeho pohled a chvíli nechápal, proč vůbec přitáhl jeho pozornost. Vypadalo to totiž, jako by na zemi ležela jen nějaká hromada šatů. Možná to bude stopa, že tady Eileen byla, že tu poblíž pořád někde je, napadlo nadějně Harryho, a tak vykročil vpřed. Čím blíž ale byl, tím si začínal uvědomovat, že věci se mají úplně jinak, než jak si je představoval.

Ležely několik centimetrů od sebe, dvě mladé dívky, jedna plavovlasá, druhá tmavovlasá. Natahovaly k sobě ruce, vypadalo to, jako kdyby se za ně před poslední poutí držely.

Harry zprvu odmítal věřit tomu, že to, co před sebou vidí, je pravda. Kráčel vpřed, směrem k nehybným tělům, byl jako zakletý kouzlem, jež jej nutilo postupovat vpřed, byť jediná věc, kterou toužil udělat, bylo otočit se na patě, zmizet a na to, co viděl, navždycky zapomenout. Protože to přeci nemohla být pravda, že ne? Nemohla být. Musela to být jen nějaká lest, určitě ano.  Potřeboval se zastavit. Musel od toho výjevu odvrátit oči. Na okamžik... si odpočinout. Zapomenout.

Hrudí se mu rozlévalo dokonalé prázdno, jež pocítil v životě jen několikrát. Když spatřil Cedricovo mrtvé tělo. Když viděl umírat svého kmotra Siriuse. Když mu na ošetřovně padl zrak na jeho nejlepší přátele, kteří byli po smrti. Když za ním Draco přišel se zprávou, že je Severus mrtvý.

Jako kdyby mu někdo v ten okamžik vyrval srdce, do nějž předtím vytrvale bodal. Harry cítil, jak se mu stahuje hrdlo. Jak se mu do očí hrnou slzy. Ruce se mu roztřásly, polil ho ledový pot. Jeho dcera ležela na zemi, hlavu měla odkloněnou na stranu, oči zavřené. Vypadala mírumilovně, jako kdyby spala. Do tváře, jež byla popelavě šedá, a po níž se plazily černočerné žilky, jí spadaly prameny jejích krátkých vlasů.

Harry klesl na kolena. Rukama si sevřel hruď. Bolest se zakusovala přímo do jeho srdce, drtila ho, mučila, dusila. Měl pocit, že se skutečně nemůže nadechnout. Teprve když se mu zamlžil pohled a slzy dopadly do dceřiných havraních vlasů, uvědomil si, že pláče. Nejen pláče, on křičel. Rukama si drásal hruď, jako by se snažil té příšerné, nekonečně spalující bolesti, jež jej sžírala zaživa, zbavit. Dusil se svými vzlyky, namáhavě lapal po dechu. Neměl tušení, co křičel, zda proklínal svět nebo sebe. Zda vyslovoval nesplnitelná přání a neutichající prosby. Řval, plakal, hladil Eileen po hedvábných vlasech, nechal si její prameny protékat mezi prsty, musela být přeci živá, musela. Roztřesené ruce doputovaly k jejímu krku a zkusily najít puls. Marně. Harry se zhroutil na Eileenino mrtvé tělo, pevně ji objímal a tiskl si ji k sobě, jako by ji chtěl uchránit před vším, co by jí mohlo uškodit, byť už jí teď nemohlo nic ublížit. Protože to nedokázal. Nedokázal ji uchránit, nedokázal přijít včas, dřív, než bylo pozdě. Jako otec selhal a ona za to zaplatila svým životem. To nebylo fér.

V uších mu hučelo. Svět jako by v tom okamžiku ztratil všechny své barvy, všechny zvuky. Ponořil se do mrtvolného ticha, v němž nemělo nic smysl. Jediné, na čem záleželo, byla Eileen, a Eileen byla mrtvá. Mrtvá. Byla pryč. Jak mohla být pryč, když ji držel v náruči? Jak je možné, že se neprobudila, když s ní třásl, když ji marně prosil, když odmítal přijmout tu krutou, surovou pravdu? Hladil ji po studených hebkých tvářích, přemlouval ji, aby se vrátila, aby je tady nenechávala, vždyť měla celý život před sebou. Harry už ani nedokázal plakat. Vydával ze sebe neidentifikovatelné zvuky, zněl trochu jako raněné zvíře. Zprudka se nadechoval dceřiny osobité vůně, která se mísila s pachem krve a hlíny, a postupně se vytrácela, stejně jako její duše, její překrásná duše.

Harryho srdce bylo na tisíce kousků. Věděl, že už se nikomu nikdy nepodaří poskládat je zpět a zalepit tu zející díru, která tam zbyla po Eileen. Věděl, že po dnešním dni už nebude nic stejné. Cosi se v něm totiž zlomilo. Jeho duše, jeho srdce.

Říká se, že když se zahojí zlomená kost, je silnější než předtím. Kdosi tvrdil, že to samé platí i pro zlomené srdce. Harry ale pochyboval o tom, že se ještě někdy uzdraví.

Chtělo se mu umřít. Dal by cokoliv za to, kdyby mohl za Eileenin život dát ten svůj. Měl to být on. Měl by umřít. Proč to nejde? Proč je pořád tady, když to tolik bolí? Pokud takhle nechutnala smrt, co jiného to mohlo být? Umírá. Určitě ano. Vítá smrt. Odevzdá se jí.

Ale člověk neumírá na zlomené srdce, i když má pocit, že tomu tak je.

•••

Svět se ten den zastavil pro mnoho lidí. Beatrice Jonesová, Alex Jones a Scorpius Malfoy byli jedni z nich. V ten okamžik, kdy všichni tři seděli na schodech, choulili se k sobě a mlčky čekali na zázrak, ještě setrvávali v blažené nevědomosti. Neměli tušení, že se v tu chvíli na bradavických pozemcích objevili Severus, Jamey a Harry, který v náruči nesl mrtvé tělo své dcery.

,,Měla bych jít zkontrolovat dvojčata," hlesla potichu Beatrice. Z jedné strany ji objímal Scorpius, z té druhé její bratr. Aiden byl s dětmi mezitím v kabinetu profesorky McGonagallové, jenž mu ochotně půjčila, aby své přítelkyni dopřál chvilku času s jejími nejbližšími. ,,Vím, že to s nimi Aiden zvládne, ale možná by se mu hodila pomocná ruka, nebo budou mít hlad -"

,,Beatrice, před námi se přeci nemusíš obhajovat," přerušil ji s malým úsměvem Scorpius. ,,Jestli za nimi musíš jít, jdi. My přeci nikam neodejdeme."

Objala si pažemi trup. ,,Já vím, jen..." povzdechla si. ,,Potřebovala bych být na dvou místech zároveň. Od té doby, co jste mi řekli o Eileen, nemám v hlavě nic jiného než strach, že to kdykoliv může potkat i vás. Nebo že se něco stane dvojčatům. Nepřežila bych to. Mám nutkání tady s vámi zůstat, abych měla jistotu, že jste v pořádku."

Alex ji políbil na spánek. ,,Vím, že je to těžké, ale o nás si nedělej starosti. Běž."

Stiskla jim ruce. ,,Vrátím se," slíbila a pak se zvedla, vydávajíc se o patro níž, kde se nacházel bývalý kabinet profesorky McGonagallové.

Mohla uplynout sotva minuta, když k mladíkům dolehl klapot podpatků. Ohlédli se. Blížila se k nim ředitelka McGonagallová, tvářila se neobyčejně zachmuřeně a lítostivě. ,,Pane Jonesi, pane Malfoyi, slečna Jonesová s vámi není?" zeptala se jich tiše, když k nim došla.

,,Ne, minuly jste se, před chvílí odešla, aby se podívala na děti," odpověděl jí Scorpius. ,,Děje se něco? Potřebujete s ní mluvit?"

Povzdechla si. ,,Potřebuji mluvit s vámi třemi. Byla bych radši, kdybych vám to mohla říct všem najednou, ale co se dá dělat. Nesu vám... nenesu vám radostné zprávy. Obávám se, že to pro vás bude ohromný šok, ale cítím povinnost vás o tom informovat dřív, než to uvidíte... než to uvidíte na vlastní oči." Možná už v ten okamžik začali mít Scorpius s Alexem jisté neblahé tušení, nemohla to být přeci pravda, určitě se mýlí... ,,Musím... musím vám oznámit..." I pro ni to bylo zjevně těžké, rty měla světlé, třásly se, ve tváři byla neobyčejně bledá. ,,Musím vám oznámit, že Eileen Snapeová... už není mezi námi."

Když na ten den oba dva mladíci později vzpomínali, byť velice neradi, pamatovali si všechno neskutečně jasně a živě. Je to podivuhodné, ale mnohokrát si z takových stresových situací odneseme každý vjem. I po letech si vzpomínali na každou maličkost. Je to prostě způsobeno traumatem, jenž v nás zanechá tak silný dojem? Člověk by dal ale cokoliv za to, aby na takovou vzpomínku mohl zapomenout, aby ji mohl navždy vymazat, předstírat, že se nikdy nestala.

Byl to šok, který ani jeden z nich nečekal, a zanechal v nich bolest, s jakou se oba dva vypořádali různě. Nebo se s ní snažili vypořádat. Jako kdyby se v ten moment zastavil čas a existovali jen oni dva a ta srdcervoucí zpráva, která jim změnila život.

Nikdo z nich neměl tušení, že to celé slyšela Beatrice Jonesová, která ještě nebyla tak daleko. Když zaslechla své jméno, zastavila se a vydala se zpátky. Než se k nim ale stihla vrátit, dolehla k ní ředitelčina zpráva, že je Eileen Snapeová, její nejlepší kamarádka, po smrti.

Oči se jí zalily hořkými slzami. Málem se jí podlomila kolena. Nevěřícně si dala dlaň před ústa, aby utlumila své vzlyky. Zdola k ní doléhala veselá vřava a bezstarostné tlachání jejích bývalých spolužáků, studentů, kteří si užívali života a neměli ani tušení o tom, že ona právě přišla o jednu z nejdůležitějších osob ve svém životě. Jako by se znovu ocitla v ten večer zimního plesu, kdy jí McGonagallová přišla oznámit smutnou zprávu o smrti její maminky. Veškeré pocity, jež tehdy v ten okamžik cítila, se jí zase vrátily zpátky, spolu se vzpomínkami, a v plné míře.

Jako omámená došla k výklenku a vyhlédla ven z okna. To přeci nemohla být pravda. Jak je možné, že se mohlo stát něco takového? Její nejlepší kamarádce? Pohled na bradavické pozemky, po nichž právě kráčeli Eileenini otcové a Harry držel její mrtvé tělo v náruči, ji však ujistil v tom, že to pravda je. A přesto tomu stále nedokázala uvěřit. Aniž by přemýšlela o tom, co dělá, rozeběhla se po schodišti dolů, minula Velkou síň a proběhla vstupní síní, která ji dovedla až na pozemky.

,,Ne! Ne!" vyjekla zoufale Beatrice, když spatřila Harryho, jemuž po tvářích kanuly slzy, a bezvládnou Eileen, prázdnou, vzdálenou, bez života. Přes slzy skoro neviděla, když se rozeběhla vstříc k nim, Eileen se přece musela probrat, musela, cosi ji pálilo na odhalené kůži, bolelo to, štípalo, hořelo, avšak ona to nevnímala, jediné, co bylo důležité, byla ta bolest, jež se jí šířila hrudí.

,,BEATRICE!" známý hlas zařval její jméno. Beatrice cítila, jak se jí zmocňuje slabost, před očima se jí udělalo temno a ona padla na kolena. Kůži měla v jednom ohni, křičela bolestí, sténala, třásla se, přála si, aby to skončilo, a pak ji čísi pevné ruce uchopily pod pažemi a koleny a snažily se ji vysvobodit. Jakýkoliv dotek na odhalené kůži bolel jako tisíce ostrých a na ohni opálených nožů, které jako by jí někdo zabodával do těla. Bolelo to natolik, že ztratila vědomí.

•••

Když se Beatrice probudila, první, co uviděla, byl Aidenův úzkostlivý obličej. Jakmile spatřil, že už je vzhůru, úlevně vydechl a políbil ji na hřbety rukou, jež dosud svíral v těch svých. ,,Beatrice," zašeptal její jméno, ,,co tě to napadlo?"

,,O čem to mluvíš?" nechápala.

,,Vystavila ses přímému slunečnímu svitu. Bez ochrany. Popálila ses. Nechci se ani domýšlet, co by se stalo, kdybys tam setrvala jen o minutu déle..." vysvětlil jí sevřeným hlasem.

Beatrice se posadila a okamžitě sykla bolestí. Zděšeně pohlédla na své zavázané paže. Do očí jí vstoupily slzy, poněvadž si okamžitě vzpomněla na důvod, proč nechráněná vyběhla na školní pozemky. Trocar si jejích slz všimnul. ,,Madame Pomfreyová se pokusila udělat vše, co bylo v jejích silách, ale přesto se obává, že ti na rukou a i na tváři zůstanou nějaké jizvy a tvá kůže bude -"

,,Nebrečím kvůli tomu," přerušila ho a zavřela oči. Zpoza víček jí vyklouzly slzy. Viděla před sebou Eileen, její bezvládné tělo, černými žilkami posetou tvář. Chtěla ten obraz vymazat z hlavy. Nechtěla, aby byla její poslední vzpomínka na její nejlepší přítelkyni taková, takhle... nečistá. ,,Eileen... ona..."

,,Já vím," zašeptal Trocar, aby ji ušetřil vysvětlování. Posadil se na její postel a opatrně, aby jí více neublížil, si ji přivinul do náruče. Beatrice mu zabořila tvář do hrudi a rozplakala se. ,,Řekli mi to kluci. Alex... je tady taky. Madame Pomfreyová mu dala něco na uklidnění." A starostlivě se podíval po blonďatém mladíkovi, jenž seděl nedaleko na kraji postele s hlavou v dlaních.

,,Tohle je tak nespravedlivý," vzlykla Beatrice. ,,Tohle... si přece nezasloužila. Musí se vrátit. Musí tady být. Potřebuju ji..."

Přesto však moc dobře věděla, že Eileen se už zpátky vrátit nemůže.

•••

Život každého z nás provází velké množství ztrát.

Harry se o tom koneckonců přesvědčil za svůj život několikrát. Nejprve přišel o své rodiče, už jako malé miminko, později ztratil i svého kmotra, své nejlepší přátele, dokonce na chvíli přišel i o lásku svého života. Nikdy si, stejně jako Severus, ale nepomyslel, že se jednoho dne bude muset nedobrovolně rozloučit i se svou dcerou. S jejich nejmilejší Eileen, která měla celý dlouhý život před sebou.

A Harry znovu a znovu, jako už tolikrát, pociťoval, že to měl být on. Ne někdo nevinný. Rozhodně ne jeho dcera. Zemřít měl on.

Po tvářích mu tiše stékaly slzy, když mezi skrovnými řadami smutečních hostů plula vzduchem bílá rakev, jež byla nadnášena kouzlem. Mezi prsty drtil Eileenin dopis, jako by to byl poslední střípek, jenž ho k ní poutal. Nemohl se zbavit pocitu, že je to celé jen jeho vina. Za poslední dny četl její vzkaz, jenž zněl skoro jako dopis na rozloučenou, jako by se svou smrtí byla smířená, několikrát. Tolikrát, že by byl schopný jej skoro celý odříkat nazpaměť. Eileen se s nimi naposledy rozloučila. Avšak před tím, než měla z tohoto světa odejít, jako jediná, která znala pravdu, se postarala o to, aby ji znali i oni. Aby ji znal klidně celý svět, pokud se Harry a Severus rozhodnou o tom mu to říct.

Jeho ruce překryla jiná, větší, silnější, s dlouhými kostnatými prsty. Harry vzhlédl. Severus seděl vedle něj, zatvrzele upíral pohled před sebe a stejně jako on tiše plakal. Od té doby, co se Harry vrátil s Eileeniným mrtvým tělem, naprosto zlomený a zničený, spolu příliš nemluvili, pokud to nebylo nutné. Svůj žal sdíleli jeden s druhým, avšak potichu, a oba dva se s ním vypořádávali svým způsobem. Harry podstoupil cestu dalšího sebeobviňování, upnul se k nereálným fantaziím, stal se jimi až fanaticky posedlý, kdežto jindy jen bezhlesně seděl a upíral pohled do prázdna, či rozzuřeně rozbíjel všechno, co mu přišlo pod ruku. Občas nastaly chvíle, kdy utekl ven a dal svým pocitům volný průchod. Tryskaly z něj v enormním množství, až to skoro bolelo, stejně jako magie, jež mu poskytla jistý způsob uvolnění. Ale když to pokaždé skončilo, Harry byl vyčerpaný a pořád stejně, stejně smutný, zlomený a nekonečně prázdný. Jako by ta bolest, ten stesk, nikdy neměly přestat.

Zato Severus se se svým žalem vypořádával tím, že se uzavřel do sebe. Na rozdíl od Harryho nebyl horká hlava, svými pocity se dusil, skrýval je v sobě, jako to dělával už od dob, kdy byl malým klukem. Byl apatický, tichý, připomínal trosku. Nedokázal spát, protože jej pronásledovaly noční můry. Stejně jako Harry se obviňoval. Avšak na rozdíl od něj už vkročil na cestu smíření. Smíření s tím, že je Eileen pryč, že se nevrátí, že se nic nezmění. To však ale neznamenalo, že by jej to vědomí a její nepřítomnost bolely o něco míň.

Jakmile rakev doputovala na vyvýšený stupínek, zraky všech přítomných se upřely na Harryho a Severuse. Harry polkl slzy, jež jako by nikdy neměly přestat téct. Upíral zrak na bílou rakev, pláč jej dusil, svíral mu hrdlo. Věděl, že by se měl zvednout, říct o Eileen pár slov, naposledy se s ní rozloučit. Ale on nemohl. Nechtěl se s ní rozloučit. Nemohli jí přeci dát sbohem, to nešlo. Nemohli pohřbívat svoji dceru. Cosi jako by jej přikovalo k židli. Prostě nemohl vstát. Něco mu v tom bránilo. Jeho přesvědčení. Eileen prostě nemůže být mrtvá.

Ani Severus nenašel dostatek sil k tomu, aby pronesl pár slov. Dokázal by o ní mluvit hodiny. Přesto však mlčel, sklopil pohled a slzy mu kanuly do klína. Myslel na to, jak je život nespravedlivý. Pohřby totiž nejsou pro mrtvé. Jsou pro živé. A rodiče by na nich nikdy neměli být. Rodiče by nikdy neměli pohřbívat své děti.

Když se ani po pár minutách nic nedělo, začali rakev pomalu spouštět dolů. Harry a Severus pomalu zavřeli oči, nedokázali se na to dívat. Za chvíli bylo slyšet, jak se židle odsouvají, jak lidé vstávají a jdou se se zesnulou naposledy rozloučit. Pokládali květiny. Bílé. Lilie. Růže. Harry cítil na tvářích horké slzy, na jazyku trpkou pachuť života, ostrá vyčítavá slova, jež někomu chtěl vmést do tváře. Přenést vinu. Ve skrytu duše ale věděl, že je za to všechno zodpovědný on. Kvůli němu teď musí pohřbívat dceru. Protože ji nedokázal ochránit.

,,Pojď," uslyšel zlomené zašeptání vedle sebe. Severus mu stiskl ruku. Harry apaticky vstal. Ucítil ostré bodnutí v dlani, když zatnul ruce a zabodnul si trn růže do dlaně. Bylo mu to jedno. Severus ho vedl vpřed, z nich dvou působil silněji, vyrovnaněji. Zastavili se. Harry upíral zrak na zem, na čerstvou hlínu, na záplavu květin. Přidal k nim i tu svou. Pokoušel se spojit s Eileen. Předat jí vzkaz. Slíbit jí, že to zařídí. Že se to spraví. Že zase budou rodina. Do jeho dlaně vklouzla malá teplá ručka a naléhavě mu sevřela ruku. Jamey stál vedle něho, tiskl se k němu, cítil zmatek a smutek.

,,Omlouvám se," zašeptal chlapec po chvíli rozechvěle. ,,Slíbil jsem ti, že na Eileen dám pozor. A nedokázal jsem to. Omlouvám se, tati." V jeho hlase bylo tolik bolesti, že to Harrymu zlomilo srdce. Zavřel oči a potichu plakal. Přitiskl si Jameyho k sobě a konejšivě ho hladil po vlasech.

,,Ty za to nemůžeš, Jamey."

Jak jen tohle mohl dopustit?

V zástupu hostů stáli Draco, jenž kolem ramen objímal Lenku, Scorpius držící se za ruku s Kirem, Beatrice, jež vzlykala Aidenovi do hrudi. Všichni na ně upírali pohled. Nedaleko postávala ředitelka McGonagallová, Neville Longbottom, Kingsley Pastorek, Teddy Lupin. Hagrid hlasitě troubil do kapesníku. Odkašlání, jež se ozvalo za nimi, zde působilo jaksi nepatřičně.

Harry se obrátil a uslzené oči upřel na několik ministerských činitelů, kteří zde neměli co dělat. ,,Pánové, přijměte prosím naši upřímnou soustrast," ozval se jeden z nich. Harry jej moc dobře poznával. Byl to ten, jenž se jej tehdy chystal odvést do Azkabanu. ,,A také naši hlubokou omluvu, za to nedorozumění, ke kterému tehdy došlo. Dlužíme vám ji."

Harry pustil Severusovu i Jameyho ruku a dvěma kroky zkrátil vzdálenost, jež jej od muže dělila. Ten sebou trhl, když viděl hněv zelených očí. Šlehaly z nich blesky. Harryho brněly konečky prstů. Jeho magie toužila ničit, ublížit. Zasloužili by si to přeci, ne? Zlostně se na něj podíval a zatnul ruce v pěst. ,,To nám naši dceru nevrátí," zasyčel na něj nenávistně, prošel kolem něj a v půlce uličky se přemístil pryč.

•••

Byly asi tři hodiny ráno. Severus se probudil z neklidného spánku. Pootevřel oči, rukou zašmátral kolem sebe, a když vedle sebe nenašel Harryho, posadil se. Pokrývka byla rozestlaná, odhozená na stranu. Neklidně se zamračil a vstal z postele. Ve vedlejší místnosti ještě rychle zkontroloval Jameyho, který klidně spal. K tomu chlapci si našel cestu rychleji, než očekával, přesto však nikdy nemohl zaplnit to prázdné místo, jež zůstalo v jeho srdci po Eileen.

Z kuchyně k němu doléhal šramot i tiché mumlání. Severus zavřel dveře od Jameyho pokoje a vydal se do místnosti, odkud vycházelo mírné naoranžovělé světlo.

Harry seděl u kuchyňského stolu, před sebou měl postavené dva hrnky kávy, ruce měl zabořené ve svých rozcuchaných vlasech a dychtivě pročítal text před sebou. ,,Harry?" oslovil ho Severus opatrně. Muž sebou trhnul a zvedl k němu pohled. Pod očima měl temné kruhy, v oku až nebezpečně fanatickou jiskru, jež značila o jeho posedlosti, a přesto se v něm odráželo vyčerpání a skoro až i šílenství ducha. Severusovi se to vůbec nelíbilo. ,,Harry, co to děláš? Proč nespíš? Musíš si odpočinout, nepamatuji si, kdy jsem tě naposledy viděl -"

,,To nejde, Severusi, musím pracovat, dokud je ještě relativně brzy," přerušil ho Harry. ,,Ještě můžeme mít naději. Tebe jsem přece dokázal přivést zpátky. Určitě to půjde i s Eileen, jsem o tom přesvědčený," prohlásil jistým hlasem a na obličeji se mu objevil křečovitý úsměv. ,,Zvládnu to, vím to."

,,Harry," řekl jemně, avšak důrazně, ,,to bylo přeci něco jiného. Eileen... přeci sám víš moc dobře, že to nepůjde -"

,,Ale proč by to nešlo? Už jednou se to přeci podařilo, setkal jsem se se Smrtí a uzavřel s ní dohodu, vyměnil jsem s ní relikvie za tebe. Teď jen musím přijít na to, jak se s ní zase spojit, a co jí nabídnout. Nebo Eileen vysvobodit nějak jinak, ale určitě něco vymyslím, neboj se," ujišťoval ho skoro hystericky.

,,Harry, posloucháš se vůbec?" Severus překonal vzdálenost mezi nimi a položil mu ruce na ramena. ,,Přestaň s tímhle šílenstvím, prosím. Takhle už to dál nejde. Já vím, že se snažíš... udělat cokoliv, jen aby to zmírnilo tvou bolest. Ale upínáš se k nulovým nadějím. Tohle... musíš to přeci vědět i ty sám. Tohle se ti nemůže povést, ať už by ses snažil sebevíc, rozumíš? Eileen... Eileen je pryč," řekl slabým hlasem.

,,Zatím, Severusi, zatím. Když to ale dokážu -"

,,Ty to nemůžeš dokázat, tohle nejde, je to nereálné! Harry, musíš pochopit, že my nemůžeme dělat nic, už vůbec nic. Prosím, já tě prosím, upusť od toho. Už je pozdě, příliš pozdě. Eileen je mrtvá. Je pryč, už navždycky. Nevrátí se, rozumíš? A my se s tím musíme naučit žít. Musíme se s tím smířit," žádal ho zoufale.

Harry se vytrhl z jeho sevření a vyskočil na nohy. Zlostně na něj nahlížel. ,,Ne! Jestli ty jsi s tím v pořádku, fajn! Ale já se s tím nikdy nesmířím, Severusi, rozumíš? Nikdy!" křikl na něj v hněvu a než mu Severus stihl cokoliv říct, zabránit mu, vyběhl z domu ven. Když se ozvalo hlasité prásknutí, Severus zavřel oči a doufal, že se Harry vrátí.

•••

,,Slavnostně přísahám, že jsem připraven ke každé špatnosti," zamumlal Scorpius, když poklepal hůlkou na Pobertův plánek. Modré oči spěšně přejížděly po pergamenu a hledaly tečku se jménem Alex Jones. Sotva jej našel, úlevně vydechl, zastrčil plánek do kapsy a rozeběhl se k Astronomické věži.

Od té doby, co se s Eileen naposledy rozloučili, ztratil Alex zájem o všechno. Byl apatický, neměl chuť k jídlu, nedokázal spát, v hodinách se nesoustředil a jen si pro sebe něco čmáral. Scorpius také bojoval se svým smutkem, ale nejen s ním, i se strachem o kamaráda. Alexovo chování se mu totiž vůbec nelíbilo, pokaždé jej starostlivě sledoval a dával na něj pozor, protože se bál, že by mohl udělat nějakou hloupost. Přál si, aby jej mohl nějak rozveselit, ale neměl tušení jak. Jemu samotnému do smíchu přeci taky nebylo, ale po svém boku měl alespoň Kira, jenž ho dokázal utěšit a uklidnit. Alex nikoho takového neměl. Nebo si to aspoň myslel. Jeho sestra byla daleko, Bradavice už nenavštěvovala. Scorpiuse nechtěl obtěžovat, poněvadž ten měl Kira. A Eileen... byla pryč.

Scorpius kvapně vyběhl schody vedoucí na Astronomickou věž. Nahoře se udýchaně zastavil a spadl mu kámen ze srdce, když spatřil Alexe, jak stojí u zábradlí, opírá se o něj a dívá se na oblohu.

Pomalými kroky se k němu vydal, nechtěl ho vyděsit. Jako kdyby byl Alex nějaká plachá laň. Opatrně se postavil vedle něj a upřel na něj pohled. Alexovy oči přejížděly po hvězdách, jako by něco nebo někoho hledaly, čelist měl pevně stisknutou, jako by se snažil neplakat, a noční studený vánek mu čechral jeho světlé vlasy. Kdyby zavřel oči, mohl by předstírat, že jej ve vlasech hladí Eileenina ruka, že to tiché praskání prken způsobuje její pohyb, jak se snaží se k němu dostat blíž.

,,Nemusel jsi sem chodit," řekl potichu Scorpiusovi, ale nepohlédl na něj.

Mladík přikývl. ,,Já vím, že ne. Ale bál jsem se o tebe. A nechtěl jsem, abys tady byl sám. Můžu... pro tebe něco udělat?"

,,Vrátit jí život." Oba dva se odmlčeli. Samozřejmě, že by to Scorpius bez jediného zaváhání udělal, kdyby to šlo. Ale nešlo. Nebylo to možné, nebylo to v jejich silách. ,,Říkám si... jestli tam někde je. Jestli nás sleduje. Jestli... to ví. Jak moc mi chybí," zachraplal. Když ucítil, jak mu po líčku stéká slza, vztekle si ji otřel. ,,Miloval jsem ji, víš? A ani jsem jí to nestihl říct. Naivně jsem si myslel, že před sebou máme spoustu času. Že ho budeme mít tolik, že jí ta slova řeknu klidně milionkrát, pokud bude chtít." Zatnul ruce v pěst. ,,Myslel jsem, že... že ona je pro mě ta pravá. Že je to ona, s kým strávím celý život. Představoval jsem si to. Jak by to... fungovalo. Viděl jsem to tak jasně, tak zřetelně, a najednou... je pryč. Ta představa je pryč. Ona je pryč. A já... nevím, co mám dělat, Scorpiusi. Nechci se s ní rozloučit. Nechci se loučit s člověkem, s kterým jsem chtěl strávit celý život."

,,Je mi to strašně moc líto, Alexi," zašeptal Scorpius a položil mu ruku na rameno. ,,Kdybych mohl, udělal bych cokoliv, co by ti mohlo pomoct, zmírnit tvůj žal... ale to možná dokáže jen čas."

,,Čas. Čas," opakoval po něm. ,,Přál bych si více času pro Eileen. Více času pro nás dva. Času, který jsme mohli strávit spolu." Opatruj se. Slibuju. ,,Když jsme se tehdy loučili na nástupišti devět a třičtvrtě, slíbili jsme si, že to po prázdninách spolu zkusíme. A mě to... tak strašně bolí. Mohli jsme být spolu už dávno, kdybych nebyl idiot. Možná by to teď bolelo o to víc, ale to je jedno. Alespoň na chvíli by to bylo skutečné. Teď o tom můžu jen... snít. Přemýšlet nad tím, co by kdyby... Šíleně ji miluju," vydechl zoufale. ,,A nejhorší na tom je, že mi vlastně nechybí minulost, ale chybí mi budoucnost. Nechci žít ve světě bez Eileen Snapeové."

•••

Harry měl pocit, jako kdyby na něj kdosi volal. Zmateně se rozhlédl kolem sebe. Seděl v kuchyni, tak důvěrně známé, a na stole před ním ležela kniha, šálek čaje a talíř se sušenkami. Volání znělo hlasitěji, naléhavěji. Vstal a vydal se tím směrem, odkud přicházelo. Působilo jako kouzlo.

Nohy jej dovedly až k zadním dveřím, které otevřel, a před ním se rozprostřela nádherná zahrada, jež byla až do posledního místečka pokrytá liliemi, jež se snášely z nebe. Harry jako omámený vykročil vpřed a zamířil k tmavovlasé dívce, jež stála nedaleko a upírala oči na jezero před sebou.

,,Ahoj, tati," oslovila ho jasným hlasem a obrátila se k němu. Něžně se na něj usmála. ,,Vypadáš unaveně."

Díval se na ni jako na svatý obrázek, zoufalým pohledem, nedokázal z ní spustit oči. Nemohl se toho pohledu nabažit. Přál si dívat se na ni každý den, každou minutu. Už nikdy od ní neodejít. V očích se mu zračila bolest. ,,Eileen," zašeptal zlomeně její jméno.

,,Jsou krásné, viď?" broukla a chytila jeden květ lilie do ruky. Prsty jemně pohladila její hebké okvětní lístky. ,,Pamatuji si, když takhle z nebe padaly poprvé. Je to jedna z mých nejmilejších vzpomínek," prozradila mu a odhrnula si tmavé vlasy z tváře. Vypadala klidně, když se na Harryho podívala. ,,Tati, co to děláš?" řekla poté tiše.

,,O čem to mluvíš, Eileen?"

,,O tom, jak se ničíš. Jak se honíš za nereálnými sny a nadějemi. Ubližuješ si tím."

Ostře se nadechl. ,,Jestli máš na mysli to, jak se tě snažím přivést zpá-"

,,Já se ale nemůžu vrátit zpátky, tati," přerušila ho Eileen a smutně zavrtěla hlavou. ,,Nejde to. Už jsem vykročila jinou cestou. Já jsem se se svou smrtí smířila. A ty musíš taky. Táta má pravdu. Musíš mě nechat jít, rozumíš?"

,,Jak bych tě mohl nechat jít?" odporoval jí zoufale a chytil ji za ramena. Naléhavě se jí podíval do očí, do těch zelených smaragdů, stejných, jaké měl i on sám. ,,Jak bych mohl?"

Smutně se usmála. ,,Já vím, že je to těžké, a že to bolí. Ale já tě prosím, tati. Musíš být silný, musíš to zvládnout. Musíš mě nechat jít, protože jinak nikdy nebudeš mít klid. Navždy tě to bude svazovat. A to já nechci, nemůžu to dopustit. Proto jsem tě vyhledala, proto jsem se tady s tebou sešla. Abych ti řekla, že je to v pořádku. Že se zase uvidíme. Nedáváme si přeci navždycky sbohem," zašeptala a položila mu ruku na tvář.

Při jejím doteku zavřel oči. Ucítil první slzy. ,,Já to ale nedokážu, Eileen."

,,Bude to v pořádku, tati. Slibuju. A ty mi slib, že se postaráš o Jameyho. A že budeš žít dál. S tátou. Musíte jít oba dál, musíte se přes to přenést. A ty to přeci v hloubi duše víš," dodala láskyplně. ,,To, že mě necháš jít, tě osvobodí. Možná to nepřestane bolet, ale... zlepší se to. A jestli si něco vyčítáš... prosím, nedělej to. Nic z toho nebyla tvoje vina. Bylo to moje rozhodnutí."

,,Nechci se s tebou loučit."

,,Vždyť nemusíš. Jak jsem řekla, neloučíme se navždycky. Zase se shledáme a pak budeme spolu. Ale než tak nastane, musíš přestat žít v pohádkách, jinak budeš už navždy nešťastný. A to bych nechtěla. Já vím, že ti to přijde jako ta nejtěžší věc na světě, ale... je to v pořádku, tati. Je to lehčí, než se zdá. Podívej," vyzvala ho, vzala ho za ruku a přešla s ním až na kraj jezírka. Položila květ lilie na hladinu a spokojeně se dívala, jak se na ní pohupuje. ,,Je to stejné jako s touhle lilií. Pošleš ji po vodě, do světa. Sleduješ, jak se vzdaluje, a i když ti zmizí nakonec z dohledu, vždycky se najdou nějaké maličkosti, které ti ji připomenou. Takhle to bude i se mnou, s námi. I přestože mě necháš jít, nikdy mě doopravdy neztratíš, nikdy o mě nepřijdeš. Navždycky budu s tebou, i když trochu jiným způsobem, než bychom si oba přáli. To, že mě pustíš, přeci neznamená, že mě miluješ o to míň, nebo že o mě navždy přijdeš. Jak bych se vás mohla vzdát?" otočila se na něj s úsměvem. ,,Všichni mi budete chybět. Ale zase se shledáme, já to vím. Do té doby se ale prozatím rozloučíme." Pevně ho objala. Harry ji uchopil kolem pasu, držel ji, jako by ji už nikdy nechtěl pustit, a zhluboka se nadechoval její vůně, kterou nikdy nechtěl zapomenout. ,,Mám tě ráda, tati."

,,Já tebe taky, holčičko."

Cítil, jak se z jeho sevření pomalu vytrácela. Nakonec tam zůstal sám. Avšak s podivným pocitem klidu. Cítil, jako kdyby tady Eileen pořád někde byla. Byla mu nablízku. 

Probudil se. Objímal ho chlad. Když se rozhlédl kolem sebe, uvědomil si, že se nachází na místě Eileenina posledního odpočinku. Promnul si oči. Takže, to, co se stalo... byl to sen? Nebo jej Eileen skutečně navštívila? Podíval se na její jméno na náhrobku a lehce ho pohladil. Musíš mě nechat jít.

,,Pardon, jste v pořádku?" zavolal na něj neznámý hlas. Harry se otočil, zamžoural před sebe, v té tmě pořádně neviděl. Blížila se k němu jakási mladá dívka, hubená, tmavovlasá. ,,Stalo se vám něco?"

,,To nic, já jen... usnul jsem tady," odpověděl jí vyhýbavě a posadil se na kolena. Myslel si, že se děvče s jeho odpovědí spokojí a odejde, ale k jeho překvapení se posadilo na zem vedle něj.

,,Mrzí mě, že umřela," hlesla potichu při pohledu na náhrobek.

Harry se na ni překvapeně podíval. Tmavé vlasy jí splývaly podél tváře v hustých loknách a zčásti jí zakrývaly obličej. ,,Vy jste... znala jste Eileen?"

Smutně se pousmála. ,,Jak se to vezme... ano i ne. Rozhodně ne tolik, nakolik bych si přála," odpověděla mu. Harryho její odpověď trochu mátla. ,,Setkaly jsme se jen jednou, ale myslím, že to pro nás obě něco znamenalo. Já na ni každopádně nikdy nezapomenu."

,,Jako kdyby něco takového šlo," povzdechl si Harry. ,,Je od vás hezké, že jste se zastavila. Asi nebudete zdejší, viďte?"

Byla by se zasmála. ,,Ne, rozhodně nejsem odsud," ujistila ho.

,,O to víc si cením vaší návštěvy a času. Přál bych si, aby bylo v mých silách dát víc času i Eileen. Dal bych jí klidně i ten svůj, třeba všechen, kdyby to znamenalo, že bude moct být zase zpátky..."

,,Možná je právě čas tím důvodem, proč vlastně trpíme," hlesla potichu. ,,Musel jste ji velmi milovat."

,,Nedovedete si představit, jak moc," zavrtěl hlavou. ,,Poznáte to sama, až jednou budete mít vlastní děti. Eileen... byla dar. Milovali jsme ji od prvního okamžiku, co jsme ji poprvé spatřili. Udělali bychom pro ni cokoliv. Slíbili jsme, že ji budeme vždycky chránit. A podívejte se, jak to dopadlo. Naše děti nám důvěřují a je to zničující odpovědnost, protože co když něco uděláte špatně? A já to pokazil. Zklamal jsem ji."

,,Ne, nezklamal," ujišťovala ho horlivě. ,,To určitě ne, to si o sobě nesmíte myslet. Jsem si jistá, že Eileen by nechtěla, abyste si tohle myslel, abyste si to vyčítal. Nemohl jste to přeci ovlivnit. Určitě by nechtěla, abyste byl do konce života nešťastný a žil jen v zničujících představách, o kterých víte, že se nikdy nemůžou stát opravdovými. Chtěla by, abyste v životě zase našel radost. Nikdy vás doopravdy neopustí, nebojte."

,,Zníte trochu jako ona."

Dívka se pousmála. Na vršek náhrobku se posadil malý bílý motýlek, který zatřepotal křídly. ,,Vždycky tu bude s námi. Někdy nám bude blíž, jindy se zase vzdálí. Podobně jako teď," broukla a natáhla k motýlkovi ruku. Usadil se jí na prstech a spokojeně otevíral a zavíral křidélka. ,,Ale nikdy nezmizí. Jak by mohla, když nadále žije ve vás?"

Harry ji upřeně pozoroval a pozorně naslouchal jejím slovům. Její hlas byl jemný, uklidňující. Jen potvrzoval Eileenina slova. Prstem bezděčně přejel po přívěsku půlměsíce, jenž kdysi Eileen daroval, a který dosud svíral mezi prsty, poněvadž byl jednou z mála věcí, které mu po ní zbyly. ,,Jak se jmenujete?"

,,Astrid."

,,Děkuji vám, Astrid."

•••

Harry stál u břehu Černého jezera a upíral na jeho zlehka se pohupující hladinu klidný pohled. Něžné vlnky jemně omývaly břeh a láskyplně lákaly kolemjdoucí, aby si v nich smočili nohy. Byla zima. Zanedlouho mělo svítat. Harry si rukama objal trup, ve snaze udržet si zbytky tělesného tepla. Byl natolik zabraný do svých myšlenek, že ani nezaslechl tiché kroky, jež se k němu blížily. Teprve když mu kdosi přehodil přes ramena teplý plášť, trhl sebou a překvapeně se ohlédl. Stál tam Severus a upíral na něj hluboký pohled.

,,Co tady děláš? Měl bys spát," pokáral ho tiše.

Harry si plášť přitáhl blíže ke krku. ,,Já vím, ale už jsem nemohl zabrat. Potřeboval jsem nějaké klidné místo na přemýšlení," vysvětlil mu. ,,Pořád totiž musím myslet na to, co mi řekla Eileen. Co mi řekly obě dvě. I ta Astrid." Jakmile se totiž Harry vrátil domů, všechno Severusovi vylíčil a omluvil se mu za své chování. ,,Nedokážu to dostat z hlavy. Přemýšlím o jejich slovech. A přestože v hloubi duše vím, že obě mají pravdu... že Eileen musíme nechat jít... nechci si to připustit. Protože pak by to znamenalo si přiznat, že skutečně neexistuje žádná možnost, jak ji přivést zpět. Že je to... definitivní. A já se s tím tak moc nechci smířit."

,,Já vím, Harry," hlesl smutně Severus a objal jej kolem ramen. ,,Rozumím ti, opravdu. Ale je to tak, jak to je. A my to bohužel nezměníme."

,,Musíme ji nechat jít," řekl pevným hlasem Harry, i když toužil udělat pravý opak. Přivinul se k Severusovi. Nějakou dobu tak setrvali. K uším jim dolehl vzdálený zpěv Šťastného draka, jenž nutil jejich bolavá srdce krvácet, ale zároveň je uzdravoval.

,,Podívej," ozval se po chvíli tiše Severus. Harry zdvihl hlavu. Srdce se mu sevřelo, když spatřil, jak se k nim snáší jeden jediný květ lilie. Napřáhl k němu ruku a počkal, než se usadí na jeho dlani. Pak si jej přivinul k srdci a oba dva se na kvítek lilie chvíli dívali, přemoženi vzpomínkami.

Eileen.

Harry byl přesvědčený o tom, že je to znamení. Že je to vzkaz od Eileen. Možná ten úplně poslední.

Věděl, co má udělat.

Se slzami v očích se sklonil a kvítek něžně políbil. Pak se jemně vymanil ze Severusova sevření a přešel ke břehu. Kleknul si a láskyplně položil květ na vodní hladinu. Na rameni ucítil Severusovu teplou a povzbudivou ruku.

Lilie se chvíli držela u břehu, jako by s nimi chtěla ještě na malý okamžik setrvat, ale pak ji vodní proudy začaly unášet směrem, který s ní ani Harry, ani Severus, ještě sdílet nemohli.

Konec