,,Prasinky Ignis... Jsi už skoro tam.  Dovedu tě tam, stačí sejít tento kopec !" Řekl Ortex a ukázal prstem někam do Černoty pod nimi. Ignis tam koukla a jen kývla a koukla k zemi.  Chtěla se pomalu postavit ale jak se zvedala, se náhle zase sesula na kolena. A pohled se jí rozostřil a zatemnil.

Ignis pomalu rozlepila své oči a unaveně se rozhlédla kolem sebe. Nevěděla kde byla. Na jediné na co si pamatuje, bylo jak utíkala před vysokým temným stínem s mužem který se jmenoval Ortex a uměl se měnit v Havrana. Pohrdavě se tomu zašklebila a zakoulel očima.
,,Muž který se uměl měnit v Havrana ? Asi jsem se hodně praštila do hlavy" řekla So v duchu tónem, že tomu sotva uvěří ona sama. Byla přikrytá dekou a ležela na peci, která byla letmo rozpálená. Krásně hřála. Rozhlédla se kolem kde to byla. Byl to starý dům, docela podobný těm z vesnic v pohádkách, které měly jen jednu velkou síň s pecí, postelí a stolem s komodou. Až na to že tenhle byl docela velký. nedaleko byl starý gauč, konferenční stolek a okna byla přibitá k oknům. Na stropě tkvěly díry z půdy a zkrz stará prkna přiléhala sláma a pavučina. V každém rohu byla pavučina a podlaha byla posetá prachem a špínou.  Na druhé straně péče byly položené vrchy hrnců různých velikostí, zřejmě zašlé a zrezivělé. Místnost vypadala pochmurná, smutná a mrtvá. Přesto místnost osvětlovala lucerna s hřejivým tónem plápolavé svíčky. Na zemi byly poseté různé veci. Od starých hadrů, po zničené a špinavé příbory a rozsekané židle.

Náhle se ozvalo zavrzání dveří ze přední části domu. Ignis se tím směrem podívala a srdce ji tlouklo, div ji nevyskočilo z hrudi. Pak jen vydechla úlevou, když viděla, ze dovnitř vchází muž, kterého si matně vybavovala z té noci kdy utekli tomu přízraku. A pak omdlela... Nic vic si potom nevybavila. Stále vypadal tak jak ho viděla matně v tom světle. I Když teď si ho mohla lépe prohlédnout, díky světlu z pece a lucerny.

Jeho tvář byla pohublá a zjizvená. Rozhodně si už v životě užil dost, i když už v tak mladém věku. Typovala mu mezi dvacátým a třicátým rokem. Měl dost zarostlou bradu a nad horním rtem se mu pitvořil knír. Jeho oči byly modravě ledové, ale zároveň hřejivé. Vlasy mel seplé k sobě ve volnem ohonu, ale i tak par pramenů vlasu létalo kolem jeho hlavy a jemu do obličeje. Na sobě měl vybledlý hnědo-šedý kabát, který byl značně obnošený a protrhaný. Pod kabátem měl bílou košili, černé kalhoty a boty taktéž vypadaly, ze by potřebovaly vyměnit...

,,Takže se mi to nezdálo.." zamrlala Ignis zamyšleně a stále se na něj dívala. Ortex se na ni podíval a koutky mu letmo cukly.
Složil dříví pod pec a oklepal si ruce a vstal, jelikož si k peci klekl.

,,Ne. Jsem živý a to co na nás včera zaútočilo živé bylo taky... I Když bych byl radši, kdyby to bylo někde hluboko pod zemí... Každopádně. Byla jsi mimo celou noc, mezitím jsem to tu zabezpečil." Sedl si na kraj pece.
,, Takže... Pověz mi Ignis, co pohledáváš v zakletém hradu ?"podíval se na ni zkoumavým pohledem.

Ignis se na něj překvapeným pohledem. Jak mu mohla věřit ? Jak mu mohla věřit ? Neznala ho a vidí bo poprvé, vždyť i na začátku se schovával za tou Havraní podobou. Ale zachránil jí život. Letmo se zamračila.
,,Proč bych-" načla větu ale nedokončila ji, protoze ji Ortex skočil do řeči.

,, Protože do hradu nikdo přístup nemá a překvapuje mě, že jsi z něj utekla. Magie tam už dávno není a po celých pozemcích se kalí temnota. Měla by ti správně rozežrat duši a pohltit tě." Zamyslel se nachvili a pak se podival na divku sedici naproti němu.

,,Já nevím... Táta mě poslal krbem do ředitelny Albuse... Brumbála. Pak jsem se dostala ven a šla jsem do lesa abych se zkrz něj dostala do... Hm... Prasinek." Řekla Ignis jen. Nevěděla co říct, bylo to pro ni matoucí. Ortex si ji prohlížel dokud jen vydechl.

Ozvalo se druhé zavrzání dveří a do místnosti vešla druhá osoba. Tentokrát to byla žena. Musela být tak o tři roky starší jak Ignis. Byla nižší postavy, na sobě měla tmavě hnědý kabát, který měl přezky na zapínání, kolem krku žíhanou červenou šálu, pod kabátem měla cestovní vestu a pod ní bílý rolák. Na rukou měla kožené rukavice. Kalhoty měl černé s chrániči a vysoké kožené černé boty s vyšším podpatkem. Přes rameno mela přehozenou koženou brašnu. Kabát ji u pasu spínal pásek u kterého mela připnuté malé kožené kapsičky.

Na tváři měla podivné bílé vzorce. Na čele a na lícních kostech. Její oči byly fialovo modré. A na hlavě měla pokroucené do vlnky rohy, které byly protkané fialovými žilkami.
Ignis ji nemohla spustit z očí... Co byla zač ?

Její tvář byla nevýrazná, ale zároveň vyzařovala jisté pevné emoce.
,,Zahnala jsem ty kentaury dál od vesnice, neměly by se už ukazovat nebo přiblížit." Řekla žena směrem k Ortexovi a poté se zadívala na Ignis. Její oči se letmo rozšířily.
,,Kdo to je...?"

,,Jmenuje se Ignis... Spadla do školy zkrz Brumbálovu pracovnu..." Řekl jen Ortex a vstal. Dívka se na ni pak podívala a v očích zajiskřilo.

,, Má bílé vlasy... Ortexi ona má bílé vlasy... Věštba mluvila o bílých vlasech ! Je to ona ! Cítím to z ní !" Řekla pevnějším hlasem dívka, a nespouštěla oči z Ignis. Naháněla jí trochu strach...
,,Ehm... Věštba ?" Povytáhla nechápavě obočí.

Dívka s rohy přešla rychlým krokem k ní a chytla ji za ramena.
,,Ano ! Ta energie z tebe přímo číší ! Oni ji sice necítí," kývla hlavou k Ortexovi.
,,Ale já ano... Jsi ta, která zachrání tenhle svět..."

,,Ehm... A vy jste kdo ?" Nadhodila Ignis rychle. Nepochybovala o tom, ze ta rohatá holka měla o kolečko navíc. Rohatá se narovnala a poodešla od Ignis.
,,Jsem Allener Marry Forginns." Řekla stroze a přeměrovala si Ignis zkoumavým pohledem.

Allener pak koukla na Ortexe.
,,Jak dlouho tu je ?"

,,Moc dlouho ne... Soudím že dva dny, maximálně." Zamyslel se Ortex.

,, Můžete mi prosím říct, o čem to mluvíte ! Jaka věštba ?" Zamračila se Ignis. Allener a Ortex na ni pohlédli.

,, Před dvěma lety, plus mínus, se ozvala věštba. Mluvila o dívce s bílými vlasy, jejíž osud je spřežen se čtyřmi zakladateli školy. Její osud je předurčen k tomu, že zachrání umírající magii." Řekl Ortex jen a sledoval Ignis zkoumaným pohledem.

Ignis se na něj podívala a zamyslela se.
,,Kde mám batoh ?"

,,Batoh ? Támhle na pohovce..." Ukázal Ortex na pohovku vzadu kde byl batoh Ignis. Ta vstala a přešla rychlým krokem k němu a začala se v něm hrabat.
,, Babička mi o nich říkala. O těch zakladatelích... Mám pro ně dopisy..." Řekla Ignis rychle a vytáhla čtyři dopisy a přešla k nim.
Jak Allener tak i Ortexovi se rozšířily oči překvapením a oba slyšitelně zalapali po dechu. Ortex koukl na Ignis očkem a pak zpátky na dopisy.
,, Takže jsi to ty..." Šeptl Ortex.

,, No... Nejspíš... Ale mám ještě jeden dopis... Pro Severuse Snapea." Řekla Ignis a oba si přeměřovala pohledem.

Allener se jen pro sebe pousmála.
,, To nebude problém." Očima jí probleskl tajemný záblesk. Ignis se na ni nechápavě podívala.

,,Ty umíš oživit mrtvé ?" Povytáhla Ignis jedno obočí. Allener se krátce zasmála.
,, Kdybych řekla že ne, lhala bych.... Ale ne.... Ne on není mrtvý." Zašklebila se a potom vyšla z domu. Ignis se za ní dívala. Byla divná. Poté se však zamyslela.

,, Cože nás to nahánělo v lese ?" Optala se Ortexe a založila mezitím dopisy zpět do batohu.

,, Kentauři. Věř mi, že kdysi vypadali o mnohem jinak, ale temnota co vychází z hradu je pomalu pohlcovala. Překvapuje mě, že jsi hradem prošla bez potíží... Ani já se k němu nedokazu už moc přiblížit." Řekl upřímně.
,,Mnoho tvorů, kteří byli mírumilovní, jsou teď nebezpeční a agresivní."

Ignis kývla a sklopila pohled.
,,To mě mrzí...."

Ortex jen odkývl rameny.
,, Člověk si zvykne. Pojď... Ukážu ti Prasinky." Pousmál se a vyšli ven. Vesnička, která kdysi byla obydlená a v celku i malebná, byla teď jen zničená, ztrouchnivělá hromádka starých a rozbořených domů kolem nich. Mlha se držela nízko u země a celá tato scenérie vypadala děsivě a strašidelně.
,,Musela vypadat velmi krásně." Řekla po chvíli Ignis když se kolem rozhlížela.

Ortex jen kývl. Pamatoval, když ve svých školních letech chodil s přáteli do Prasinek a dávali si u Tří košťat, v malé hospůdce, máslový ležák... Byly to krásné, leč už velmi staré vzpomínky...

Došli k malým dvířkům, vzadu od vesnice blíže k lesu. Ortex přidržel rozlomená dvířka a Ignis prošla kolem něj a děkovně mu kývla.
A pak jí došlo, kam došli.

Byl to hřbitov. Nikdy snad neviděla tolik hrobů. Tolik náhrobků. Některé drzely pohromadě, některé byly zničené, či byly omotané popínavými rostlinami. Bylo to chudé, ponuré a smutné místo. Ignis se sevřelo srdce. Vzpomněla si na babičku a jak ji v rakvi pouštěli do hrobu. Nachvilku se zastavila a otřela si oči aby nezačala brečet... Furt to bolelo... A když si vzpomněla na tátu...

Kde asi je ?

Je v pořádku ?

Probleskly dvě otázky Ignis hlavou a vzdychla.

,,V pořádku ?"optal se Ortex a koukl na dívku vedle sebe. Ignis jen kývla.

,, Všichni zemřeli ? Co se stalo ?" Koukla na něj a dožadovala se chabým pohledem odpovědi. Ortex se ji díval zvláštním pohledem do očí.

,, Ano... Ano všichni. Jak vidíš každý hrob... jsou těch co umřeli...Ve válce proti Zlu... O tom ti povím možná jindy..." Řekl jen a vyšel za Allener, která byla dal od nich a něco dělala. Ignis pochopila ze je pro něj nejspíš těžké o tom mluvit a tak ho nenutila a šla za ním, přičemž slyšela jak vítr jemně zpívá nesrozumitelná slova tech, kteří stráží svůj odpočinek.

Tichá hudba, které nikdo z nás nerozumí... A asi neporozumí, pokud není mrtvý...

Oh tohle bude zajímavé :D už jen asi poslední kapitola a jedeme na už Druhý rozjezd Potomka wohoo ! QwQ
Snad se kapitola líbila 😍 děkuji za hvězdičky a komentáře :3

Nahoře máte podobu Allener M. forginns 😏