Ignis zahalil mrazivý chlad. Světlo z její lucerničky vydávalo snad ještě chabější a slabší světlo než když byla v tom hradu. Ale už šla dovnitř... Musí tedy najít cestu ven.

Husté jehličnaté stromy se tyčily vysoko nad ní a balíky pod sebou temné a těžké stíny které si podmanily svět pod sebou. Zahalily zemi černým sametovým těžkým oblakem přes který nešlo vidět vzhůru. Les byl tichý a ponurý. Žádná zeleň, žádná zvířata. Jen tma.
Les vydával podivnou ztemnělou auru, která vám přebíhá jako chladný mráz po zádech, cítíte že by jste tam neměly být ale stejně pokračujete dál, protože vaše zvědavost vás nutí jít dál a dál. Protože v té chvíli nejste stateční... Ale jen a pouze zvědaví.

Ignis kráčela tichem a pod nohama jí křupaly spadlé a uschlé větvičky. Rozhlížela se kolem sebe a hlídala si strany. Kdyby řekla že nemá strach, lhala by sama sobě. Nejraději by les obešla ale neměla čas, a samotný pud ji hnal zkrz les. Lucernička vydávala chabé světlo které jí dodávalo letmou odvahu aby pokračovala dál.

Od chvíle co Ignis vešla do lesa uběhla už nezjistitelná doba. Připadalo jí, že samotný čas přestal existovat. Nevěděla jestli to ticho které tu panovalo, má brát jako bohůdík nebo se bát...  Neměla by tu žít divoká zvířata ? Jeleni, srnci... Ale nikde nic. Ani živého stvoření. Allenrr to přišlo hodně temné a depresivní... Kdysi slyšela o Lese Sebevrahů. Měla pocit že kdyby sebevrahové mohli, tohle by bylo jejich druhé ne-li první oblíbené místo kde ukončit svůj život.

Ibis prodala do svižnějšího kroku a šla lesem dál. Uslyšela náhle plesot křídel a zakrákání. Havran usedl na starý pařez nedaleko od Ignis. Pohledla na havrana.

,,Ty mě sleduješ ?" Nechápala Ignis a nedůvěřivě na něj koukala. Havran ji upřeně sledoval a koukl hlavou že strany na stranu a pak zase na Ignis. Měl světle modré oči. Zakrákal znovu.

,,Já nevím co mi chceš říct. Po tvém jazyku neumím. Ale jestli mi chceš pomoct, můžeš mi ukázat cestu z lesa. Protože mám pocit že nejsi normální havran" zamrlala si pro sebe Ignis. Odkdy mají havrani takto zbarvené oči ? Tenhle havran nebyl normální. Havran znovu zakrákal a poskočil na místě a vylétl k Ignis a obletěl ji a usedl ji na pravé rameno.

Ignis trochu sebou cukla. Tohle byl velmi podobný přítulný havran. Koukla mu má nožku, jestli někomu nepatří ale nožky měl čisté. Všimla si že byl posetý četnými jizvami. Ale na starého havrana nevypadal.

,,Fajn... Takže mi pomůžeš. Tuším že nejsi normální havran ale mluvit asi neumíš." Zasklebila se Ignis jen.
,,Takže mám jít-" začala Ignis mluvit ale v tu chvíli havran nečekaně promluvil.

,, Jdi doprava"

Ignis vyjekla a poskočila na místě až svým pohybem odehnala havrana z ramene a odskočila od něj a rychle si zakryla pusu. Překvapeně, šokovaně a bez slov sledovala havrana jak přelétl zpátky k pařezu.

,, Promiň. Vylekal jsem tě ?" Optal se opatrně.

Ignis na něj koukala a neměla slov. Ten havran mluví ! Ten havran se jí omluvil jestli ji polekal. Dlouhou chvíli nemluvila dokud se neodhodlala.
,,Ty... Ty umíš mluvit ?!" Zasyčela na něj opatrně aby jí náhodou někdo neslyšel. Bůh ví co se může plížit kolem nich !

,,Jistě, jasně a zřetelně." Řekl Havran.
,,Tohle není jen tak obyčejné místo." Řekl upřímným hlasem a sledoval ji a její reakci.

,,To mi došlo. Ale jak ? Jak umíš mluvit ?... Uměl i ten Obří pavouk v té škole mluvit ?" zamyslela se Ignis jen tak mimochodem a složila ruce na hrudi a bradu si podepřena palcem a ukazováčkem do fajfky a převážila váhu na jednu nohu a koukla na havrana.

Ten jen odkývl křídly.
,,Nikdy jsem neslyšel že by Akromantule uměla mluvit. Jak se jmenuješ." Optal se havran dívky znovu.

Ignis se na něj koukla a chvíli si ho prohlížela.
,,Ignis... Ignis Zalligova. Jak se jmenuješ ty ? Nebo ti mám říkat jen Havran ?"

Havran letmo popošel víc k okraji pařezu.
,,Jmenuji se Ortex. Kam míříš?" Optal se. Ignis se na něj podmračeným zamýšleným pohledem dívala. Mohla tomu ptákovi věřit ? A co je vůbec zač, že dokáže mluvit ? Zvířata neumí mluvit. Pokud teda není nějak výjimečný... Což asi bude.

,, Do jedné vesnice... Hele promiň, ale já nevím jestli ti můžu věřit... Za celou dobu co jsem na tomhle místě, jsem nenašla žádnou živou duši... A teď se náhle objeví mluvící havran ? To nezní moc logicky..." Řekla Ignis skepticky.

,,Jestli tu hledáš živou duši na tomto místě, tak zřejmě žádnou nenajdeš. A pokud v tom hledáš aspoň špetku logiky, tak žádnou nenajdeš. Budeš muset popustit svoji uzdu fantazii, aby se ti to zdálo logické." Ortex se rozhlédl po chmurném lese.

Chlad, který tu byl, byl přímo hmatatelný a děsivý.

Ignis si ho prohlížela.
,,Takže nejsi nebezpečný ? Můžu ti věřit ?"

,,Ne. Jistěže ne. Chci ti pomoct. A myslím že jsem zatím jediný komu můžeš věřit." Řekl Ortex upřímně.

Ignis vydechla. To bylo logicky nelogické.
,,No tak dobře. Můžeš mi sednout na rameno, v té tmě skoro nic nevidím a ta lucerna mi už moc nesvítí." Koukla na lucernu. Svíčka už pomalu dohasínala a světlo bylo chmurnější a chmurnější. Ortex přikývl a vylétl k Ignis a znovu jí usedl na rameno. Ignis bylo z náhlé přítomnosti líp. Nešla sama. A tak vyšla směrem který ji Ortex určil.

,, Takže kdo jsi ? Žádné zvíře nemůže jen tak mluvit." Optala se po chvíli ticha Ignis. Šla neidentifikovatelnou cestou zkrz les, mezi kmeny stromů.

,,No... Slyšela jsi o Zvěromázích ? Jsou to kouzelníci co se umí měnit do podoby zvířete. Já se umím měnit do Havrana." Vysvětlil ji Ortex klidně a Ignis chápavě přikývla. Začalo jí to dávat smysl. Babička ji o kouzelném světě něco vyprávěla.

,,Proč jsi v Havranní podobě ?" Optala se Ortexe a koukla na černého opeřence který ji seděl na rameni a vedl ji k oné vesnici.

,,No... Mohu létat nad školou." Řekl Ortex po chvíli zamyšlení.

,,Takže... Taky asi víš co se tu stalo, že ?" Koukla na něj a překročila větší a dlouhý kořen. Větvičky jí křupaly pod nohama u kterých se jí držela bílá mlha.

Ortex přikývl.
,, To co tu vidíš, takhle temné nebývávalo. Ale... Tady o tom mluvit nebudeme." Zamrmlal Ortex blíž k jejímu uchu aby jí slyšel. Ignis se na něj podívala a povytahla obočí a rozhlédla se kolem sebe.

Že by je někdo sledoval ?
Ale kdo ? Nikdo kolem nebyl. Nebo o tom chtěl mluvit v soukromí ? Tyhle otázky se Ignis prolínaly hlavou hodnou chvíli.

Náhle se ozvaly vzdálené zvuky. Zvuky které napovídaly něčemu, co se přehnalo po zemi a bylo to těžké, a  mělo to kopyta. Šlo to poznat podle pravidelného klapání které se krátce ozvalo. Stejně tak i zmizelo.

Ignis se zastavila a její srdce  strachem zapomnělo na pár milisekund tlouct.
Ortex zamával křídly a otočil malou hlavou kolem, potom co se Ignis kolem sebe zběsile otočila. Prudký a náhlý pohyb tak uhasl malé světélko v lucerně. Ignis se otočila na druhou stranu. Tohle se jí už nelíbilo.

,,Co to bylo." zasyčela na Ortexe, který se kolem taky ohlížel.

,,Doufám že ne to co jsem si myslel. Měly bychom jít a hned !" Řekl pevným hlasem a koukl na Ignis, která jen kývla a vyběhla s ním na rameni směrem kterým šli. Bez světla bylo horší něco vidět. Byla tma. Sem tam Ignis zakopla o kořen či o kámen. Ortex se potom snažil letět vedle ní a prolétával kolem stromů a držel se u ní aby ho neztratila. Ale bylo to těžké když kolem byla tma !

Dusot kopyt se náhle stále přibližoval blíž a blíž. Byl hlasitější a hlasitější. Ozvaly se divoké skřeky. Ignis běžela strmým kopečkem div jí nepodjela noha a nesjela to svým pozadím. Kolem uviděla podivná světla která se hýbala kolem.

Náhle se objevila před Ignis temná velká a mohutná šmouha a smetla ji k zemi až udělala několik kotrmelců na stranu. Ignis vyjekla a narazila nejdřív tvrdě do temné šmouhy a pak tvrdě na zem. Cítila jak se něco ledového otřeli o její spodní ret když narazila poprvé. Vzhlédla vzhůru na temnou postavu která se k ní pomalu blížila. Ignis začala pomalu po zemi couvat pryč.

,,Ortexi !" Vyjekla Ignis a rozhlížela se kolem. Snažila se v tom zmatku najít ty dva modré blýskavé korálky v podobě malých očí. Ale nikde je nemohla najít. Kdo ukládání na tvou postavu která se k ní stále přibližovala. Ignis zašátrala v kapse a vytáhla výbušný lektvar který si tam dala když byla ve sklepení a hodila ho
Před temnou postavu. Při pohybu jak se Ignis napřahovala, lektvar začal v její ruce žhavě zářit barvami magma a Ignis i ucítila jak se i v její ruce náhle rozehřál. Lektvar dopadl před postavu ta byla ještě větší a vydala podivný protáhlý skřek a vzdálila se. Jakmile se lektvar dotkl země, ozvala se ohlušující rána a všude se strhla chaotická vlna ohně a kouře. Výbuch Ignis odhodil trochu dál, ale rychle vstala a napůl hluchá vyběhla nějakým směrem. Motala se a bolela ji hlava. Netušila že když výbuch tak pravý výbuch ! Po chvíli padla poloomráčená na kolena. Hlava ji bolela až se jí objevily slzy v očích. Cítila jak se jí pohled začal rozostřovat a slyšela všechno matně. Vše jí přišlo rozmazané, zmatené, chaotické. Nedávalo nic smysl.

Náhle ji někdo chytl za ruku a vytáhl na nohy a vyběhl s ní nějakým směrem. Byl to takový šok když ucítila cizí ruku která tu její chytla za zápěstí a donutila ji se znovu postavit a znovu běžet. Její tělo to znovu nakoplo a vlilo do žil další adrenalin.

Běželi dlouho a další cizí postava, tentokrát menší, se nezastavovala. Běželi přes kořeny a boty se jim bořily do hlíny. Ignis nevěděla kudy běželi, byla zmatená a vše viděla každou chvíli matně. Slzy ji tekly po tvářích a celá se chvěla. Náhle se zastavili na místě, které Ignis nedokázala vstřebat.

Potom co se cizí ruka pustila té její, se Ignis konečně mohla znovu sesout na zem na kolena celá vyčerpaná. Zavřela oči a snažila se uklidnit. Po chvíli co se relativně uklidnila, znovu otevřela oči a rozhlédla se kolem. Letmý vítr ji laskal tváře a Ignis po chvíli bylo mnohem líp. Pohled se jí už zaostřil a mohla se kolem rozhlédnout, kde je. Byla na malém kopečku mezi stromy kterými vedla cesta dolů. Nebe bylo celé černé. Nešlo pomalu nic vidět.

,,Ignis." Ozvalo se náhle vedle ní její jméno.

Ignis vyjekla a rozhlédla se kolem sebe znovu. Odnikud se vynořila temná postava, zahalená tmavou rouškou stínu. Poznala jen že to byl člověk, jelikož měl dvě nohy. Nebo spíš aspoň slyšela dvě nohy co se rytmicky střídaly. Náhle se i objevilo světlo. Ignis koukla na větší lucernu, která se houpala ve vzduchu. Její světlo bylo o mnohem silnější než z její malé lucerničky kterou asi někde vytratila když utíkala.

Světelné stíny se odrážely od ošlehané a útlé tváře poseté jizvami. Na bradě mu tkvěly fousy a vlasy měl tmavé, dlouhé a rozcuchané. Na sobě měl otrhaným kabát a špinavou bílou košili s otrhaným i kalhoty a vysokými botami. Ignis nešlo moc určit jestli byly jeho vlasy černé, nebo hnědé. Ale poznala zářivě modré oči. Stejně očí jako měl ten havran.

,,Ty... Ty... Jsi Ortex ?" Optala se přiškrcený hlasem Ignis a koukala na něj. Mladý muž se na ni díval a vydechl.

,, Ano jsem to já." Chabě se pousmál, ale pak si k ní klekl a starostlivě se na ni podíval. Lucernu postavil mezi svými koleny a jejími aby světlo dobře dopadalo.
,,Nemusíš se mě bát. Už nás sledovat nebudou." Řekl chlácholivým hlasem.

Ignis si ho prohlozela. Byl vysoký. Koukla na lucernu a na onoho může co se vydával za Havrana. Všimla si, že se mu kolem krku něco malého lesklo.

,, Kde jsi vzal lucernu ?" Optala se nechápavě Ignis a koukla na ni nechápavým, povytahla výrazem v obličeji.

,, Měl jsem ji připoutanou k opasku." řekl jen Ortex a díval se na Ignis starostlivým pohledem, jakým se na otcové dívají na své děti, když se jim stane něco ošklivého. Vzal ji po chvíli pomalu za ramena a donutila ji, aby se mu dívala do očí. Byly zelené jak dva syté smaragdy. Byly unavené.

,,Ignis... Ignis jsi už blízko." Řekl Ortex a v jeho očích zablýskalo. Dívka se na něj nechápavě dívala a rozhlédla se kolem. Byla zmatená. Přes ten výbuch nevěděla...

,,Prasinky Ignis... Jsi už skoro tam.  Dovedu tě tam, stačí sejít tento kopec !" Řekl Ortex a ukázal prstem někam do Černoty pod nimi. Ignis tam koukla a jen kývla a koukla k zemi.  Chtěla se pomalu postavit ale jak se zvedala, se náhle zase sesula na kolena. A pohled se jí rozostřil a zatemnil.