Hrom, křiklavý a ostrý, který se v dálce ozval, naznačoval něco špatného. Chmurné podzimové počasí přinášelo víc a víc černější mraky než kdysi. Jakoby se v nich samotných ukrývala temnota sloučená s přicházející bolestí. Bolestí jedné rodiny, která se sešla v jednom starém domě z renesanční doby.
Rodina o pěti členech, se schromáždila v jednom pokoji ve druhém patře. Pokoj byl otapetovaný na červeno se žlutými ornamenty, který začínal pomalu ztrácet lesk, jeden velký stůl z tmavého dubového dřeva, u něj staré polstrované křeslo, pár komod s oblečením, čtyři okna rozdělena na dvě na jedné straně stěny. A mezi nimi jedna velká starší postel s nebesy v tmavě červené barvě, v níž ležela starší dáma, jejíž bílé dlouhé vlasy splývaly s jejími rameny. Ruce měla složené na dece v klíně, a u její postele seděl její syn. Byla to rodina s kouzelnickým původem. Jedna z mála, s kouzelnickým původem. Dnes už mnoho takových rodin není.

Mikolas Zalligov. Starší muž, už se šedivějícími vlasy, krátce zastřižené s rozčepýřenou ofinou, hranatým obličejem, rovným nosem a špinavýma zelenýma očima. Jeho postava se podobala vyhublejšímu muži. Byl oblečený v černém kabátu, malý klobouk měl položený na nočním stolku své matky, kterou teď objímal. Na sobě ještě měl oblečené černé kalhoty a kožené boty.

,, To nic Mikolasi" chlácholila matka svého plačícího syna, který se odtáhl a dlouze vydechl. Snažil se si zachovat chladnou hlavu, ale nešlo mu to.

,,Promiň matko..." Šeptl a sklopil pohled. Vlasta Zalligova, jeho matka, ho jen se smutným úsměvem pohladila po jeho ruce svými tenkými a křehkými dlaněmi.

,,Starej se o tento dům Mikolasi prosím. Vím jak ho máš rád a Ignis taky" usmála se. Její syn kývl. Tohle dostal. Starý dům plný kouzel a tajemství. Starý dům který už bude prázdný.

Zbytek rodiny dostal pak každý část domu a co Vlasta vlastnila. Bratranec Loudmil dostal starou rodinnou zahradu a sestřenice Diamell zase podědila čajovnu co Vlasta vlastnila v Londýně. Strýc Osvalld nechtěl nic se svojí ženou a druhá teta, dosti zašvihnutá, si zase chtěla odkoupit od tety celý dům, ale musela se spokojit se statkem který z části vlastnila Vlasta.

A pak tu byl nepatrný dílek z celé téhle rodinky. Ignis Zalligova. Neteř Vlasty a dcera Mikolase. Za pár měsíců ji mělo být devatenáct ale o to se teď nikdo nestaral.

Dívka s bílými vlasy pod ramena, s hnědýma tmavě zelenýma očima, oblečená v černé košili a potrhaných kalhotách a vysokých černých botách se na ni koukala posmutnělým výrazem. Snažila se neplakat, ale pár slz jo už skanulo po tvářích, když viděla svého otce jak se se svojí matkou objímá. Jako jediná neměla hůlku, a nechodila do kouzelnické školy, protože její magie se od jedenácti let za zvláštních okolností nerozvíjela a zastavila se. Zablokovala. Rodina Zalligových ji normálně poslala učit do normální školy. Proto byla... Nižším členem, kvůli tomu. Ale její babička ji milovala proto jaká byla. Milá, přátelská, snažila se vždy každému pomoct.

Babička se pak podívala jejím směrem se smutný úsměvem na tváři.

,,Ignis, pojď ke mně mé dítě." Natáhla k ní letmo chvějící se ruku. Ignis k ní rychle přiskočila k posteli a sedla si tam kde seděl její otec který se potom vzdálil. Její babička se vždy usmívala, sice smutně, ale z důvodu že musí opustit svoji rodinu.

Vlasta se rozhlédla po svém pokoji a po ostatních a pohledem skončila na své vnučce. Pohladila ji po ruce a usmála se.

Ignis se však moc neusmívala. Sklopila pohled k jejím rukám.

,,Mohli by jste nás nechat osamotě ?" Optala se zbytku rodiny. Rodina se ohlédla jeden po druhém nejistými a zkoumanými pohledy.

,, Máme odejít ?" Povytáhl obočí Mikolas.

,, Prosím..." Poprosila ho jeho matka a Mikolas chvíli přemýšlel, načež se vydal ke dveřím pokoje i s ostatními a zavřeli potichu dveře. Ignis se nechápavě ohlédla směr ke dveřím a pak na babičku a očekávala co se stane teď. Když byla menší, vždy ji vyprávěla příběhy ze svého mládí, o škole čar a kouzel v Bradavicích, o jejich světě... Vždy chtěla být jejich součástí... Vždy si to tedy přála.

,,Pro tebe mám největší dar, Ignis." Šeptla Vlasta a dívala se dívce do očí svým zkoumavým pohledem, svýma světle modrýma očima.

,,A... Co je to za dar" optala se jí. Popravdě od ní nechtěla nic, protože jí stačili jen vzpomínky které s babičkou prožila. Ale Vlasta si nedala říct.

,, Před postelí mám truhlu. Tímhle klíčem ji otevři" řekla jí babička a ukázala dlouhými prsty na starý, a trochu zrezivělý, klíč co ležel na nočním stolku pod lampou. Ignis se na něj podíval a vzala ho do rukou, chvíli si ho prohlížela a pak vyšla k dřevěné truhle s železnými hranami. Strčila do zámku klíč a zámek po otočení cvakl a uvolnil se. Ignis odložila zámek na dřevěnou rozvrzanou podlahu a otevřela truhlu a nakoukla do ní.

Několik starých pergamenů, psacích brků, nějaký inkoust, staré oblečení.

,, A co tu mám najít ?" Nechápala Ignis a zmateně koukala do truhly. Slyšela jen jak se její babička uchechtla.

,,Vidíš tu koženou hroudu vedle?" Optala se jí

,,Jo." Přitakala Ignis když viděla pod pár papírama něco koženého a trochu ošoupaného.

,,Vezmi ji do rukou" řekla ji znovu babička a Ignis to udělala. Když tu hroudu koženou vytáhla trochu oprášila, vyklubal se z toho velmi pěkný starý kožený batoh.

Přešla k babičce i s batohem a znovu si sedla, protože jí babička pobídla aby šla k ní.

,,Tenhle batoh jsem často nosila na cestách. Najdeš v něm spoustu věcí které by se ti mohly hodit... Je totiž kouzelný" uchechtla se.

Ignis odtáhla víko a sáhla do něj. Vytáhla malou krabičku se štítkem ,,stan".

,,Stan ? K čemu stan ?" Nechápala a koukala na ni spikleneckým úsměvem.

Vlasta se na ni usmála. Potom vytáhla z pod svého rukávu svoji hůlku. Třináct a půl páce dlouhá, dubové černé dřevo, jádro z magického krystalu. Podala ji Ignis, která na ni překvapeným pohledem koukla.
,,Tvoje hůlka." Šeptla Ignis.

Vlasta se na ni usmála a dala jí ji do jejich rukou.
,, Teď je tvoje Ignis. Chci aby sis ji nechala."

,,Ale... Vždyť je tvoje... Já neumím kouzlit. Nejsem kouzelnice." sklopila pohled Ignis se smutným pohledem. Přála si být kouzelnice...

Vlasta její ruce ve kterých třímala její hůlku prvně semkla.
,, Ty jsi Ignis.... Jen to ještě nevíš" pousmála se
,,Nech si ji prosím. Jako památku na mě." Poprosila ji znovu a Ignis tentokrát kývla.

,,Nikdy nevíš kdy by se ti mohla hodit.." mrkla na ni. Ignis tedy kývla a vrazila krabičku zpátky i s hůlkou do batohu. Potom ale sklopila pohled.

Babička si toho všimla a koukala na ni ustaraným pohledem.

,,Copak je." Optala se jí a vzal její ruku do svých. Ignis vztáhla druhou ruku a otřela si tváře.

,,Já o tebe nechci přijít" Kníkla jak kdyby jí někdo ublížil. Babička se na ni smutně podívala a palcem ji hladila po hřbetě její ruky.

,,Já nikam neodejdu" řekla pevným šepotavým hlasem. ,,Nikdy neodejdu Ignis, a to si pamatuj. Jsem navždy ve tvých vzpomínkách." Šeptla babička a dívala se si jí do očí. Ignis se smutně pousmála a setřela si tekoucí slzu na tváři.

,,Mohla.. by jsi pro mě ještě něc udělat ?" optala se Vlasta ještě. Ignis kývla. Babička se usmála svým vřelým usměvem.

,,Chci aby jsi mi naposledy zazpívala."

Iris chvíli přemýšlela a kývla. A pousmála se.

,, A co by jsi chtěla zazpívat ? pousmála se chabě. Babička se zamyslela a pousmála se.

,,Ty víš kterou..."

Ignis se pousmála a kývla.

,,Můžeš na východ jít,

nebo na západ zpět,

či k jihu vrátíš s, nebo k severu se dáš.

Cesta je nebezpečná a skalnatá,

Jestli chceš vědět kdo jsi, hledej dál a hlouběji

v sobě samém...

Hlasy šumící v tvé mysli

tě provázejí tvou cestou,

skalnatou a nebezpečnou.

Tví předci a učitelé, otcové dávné minuloti,

mocní duchové, doprovázející tě a volají,

kdo jsi...

Nebo se otoč zpět,

zpět na stezku kterou jsi přišel, a vrať se domů,

ke svým přátelům, aby jsi pochopil směr

kterým jsi se chtěl vydat.

budeš to potřebovat, vstřebat síly,

aby jsi mohl zpět bojovat.

Pokud se chceš dozvědět, kdo jsi...

Kdo jsi..."

Ignis měla nádherný, jemný, ladný a zvučný hlas. Milovala zpěv a hudbu. Jedině tehdy když si zpívala, utíkala kruté realitě. Když zpívala, koukala se na svoji babičku, která se usmívala a zavírala pomalu své oči. Ignis se kutálely slzy po tváři. Hlas se ji letmo chvěl. Pro ni byl zpěv vždy silná magie, jen to člověk musel vidět. A cítit.

Když dozpívala, držela stále babičku za ruku. Její hruď se pomalu nadechovala.

,,Mám tě ráda babi" šeptla. Zbytek rodiny potom vešel dovnitř a byli potichu s Vlastou. Její čas se pomalinku krátil ke konci. S posledním vydechnutím řekla poslední slova.

,,Mám vás ráda..."

Ztichlým pokojem se ozvaly vzlyky plačící rodiny a hromy se ozvaly znovu. Tentokrát už o mnohem blíž.

A dodatek quq mate tu podobu Ignis quq
Snad se kapitola líbila quq