Náhle uviděl na obloze dva zelené blesky. Byly čiré, jasné... Pro lidské oko přímo zřetelné.... A nejhorší co mohlo kdy být... Bylo to jak dva zelené blesky zasáhly střechu jeho domu...

Mikolas zalapal po dechu zděšením. Láhev alkoholu, že které upíjel, dal na stolek vedle sebe a natiskla se k oknu jestli někoho neuvidí. Teď si byl doslova jistý že to co slyšel ve snu, nebyl jen jeho marný výplod fantasie. Ale že tohle bylo skutečné. Opravdová realita. Krutá a chladná, co vás na místě profackuje.

Mikolas si naposledy lokl z láhve a vyběhl za svojí dcerou co byla nahoře z sebe v pokoji. Prošel kolem hlavních dveří. Může je zdržet. Vytáhl svoji hůlku a namířil její konec na zámek dveří a kouzlem ho uzamknul. Sice věděl že vejdou dovnitř zadním vchodem, ale náhoda je blbec. Vyběhl po schodech.

,, Ignis ! Ignis !" Vyjekl její jméno a vtrhl do jejího pokoje. Ignis se opírala rukama o stůl a natahovala hlavu k oknu . Zřejmě vyhlížela někoho, kdo by mířil do jejich domu. Vypadalo to, že taktéž i ona měla špatně tušení. Bouře neutichala a šly slyšet hromy.

,,Co se děje ?" Otočila se prudce až její vlasy obkroužila půl oblouk jak se otočila prudce. Mikolas ji sledoval a v jeho očích se nijak strach a obavy.

,, Musíš.... Musíš zmizet..." Vydechl přiškrceně.
,,Rychle se znal, nemáme čas..." Popohnal ji rychle a vyšel k její skříní a otevřel její dveře a hodil ji pár kusů oblečení. Ignis ke chytla a hodila je do batohu od babičky.
,,Nemáme moc času Ignis. Měl jsem sen. V tom snu na mě mluvil hlas ženy, hrozí ti nebezpečí, a jen ty prý podle ní, nevím kdo to je, slyšel jsme jen její hlas, že jen ty dokážeš zničit tohle prokletí co kouzelný svět postihl." Začal rychle mluvit. Ignis ho poslouchala a házela všechny věci do batohu, o tom že by neměla místo bylo méně pravdě podobné. Nebylo čas na mluvení, nebylo o čem mluvit, musela se jednat a rychle.

Déšť venku začal rychle slábnout. V dálce se objevovaly krvavé červánky.

Když Ignis měla vše zabalené, její otec vyšel z pokoje jako první, hůlku v ruce. Sešel dolů opatrně po schodech dolů.

,,Zůstaň tady, jdu zajistit zadní vchod." Šeptl ke své dceři. Ignis kývla, na sobě černé kalhoty, černý starší kabát.

,,Ty se mezitím přemístíš do sklepa" šeptl znovu a vydal se k zadním dveřím které byly v kuchyni. Vešel opatrně do kuchyně skrčený. Kdysi pracoval na ministerstvu jako bystrozor, leccos si už pamatoval za svých zkušeností a praxe co ho naučila. Nikdo nikde. Zamknul kouzlem taky tyhle dveře a rychle vyběhl k Ignis co se mezitím přežila do černých vysokých bot a vyšla dolů do sklepa.

Když Mikolas běžel zpátky, už mohl slyšet jen jak se tříští sklo v obýváku a kuchyni.

,, Byl tady ! Chyťte ho !" Zařval jakýsi hlas. Mikolasovi se zježily vlasy strachem a hrůzou. Rychle chytil kliku dveří co vedly do sklepa a vpadl dovnitř a zavřel je a kouzlem je zabarikádoval. Sešel dolů schody do čtvercového obrysu sklepa. Kolem bylo spousta haraburdí co člověk nepoužíval. Stará skříň, krabice, zničený stolek, kusy prken.

,,Slyšela jsem hlasy... Co jsou zač" objevila se Ignis vedle svého otce, co vzal jednu stranu skříně a snažil se ji odstrčit

,,Nevím co jsou zač.... Pomoz mi zatarasit dveře, rychle !" Zasupěl Mikolas a Ignis mu přiskočila pomoct. Společnými silami zatarasily i schody.
,,Co budeme dělat teď" nechápala Ignis a rozhlížela se kolem. Mikolas přešel k prknům a odhodil je na stranu. Před ním se skýtal druhý krb. Léta nepoužívaný, starý a začal se drolit.
,,To je... Krb...." Nechápala a koukala na svého tátu.
,,K čemu druhý krb ?"

,,Když jsem ještě pracoval na Ministerstvu kouzel, tenhle byl přesuvný... Někde by měl být letax." Vysvětlil Mikolas a začal prohledávat krabice.
,,Tady je." Řekl vítězně a vytáhl misku s černým práškem co se podobal střelnému prachu. Náhle se ozvaly rány od dveří co vedly do sklepa. Mikolas strnul strachem a ohlédl se. Už se probíjeli a mohli slyšel jejich křik, jak se překřikovali aby se dostali dovnitř...

Ignis ho sledovala. Už ji to došlo.
,,Mám se přemístit...? Ale já nechci... Nechci tě tu nechat !" Chytla ho za ruku.

Mikolas se jí roztřeseně díval do očí.
,,Ty musíš..." šeptl a koukl na ni s omluvným výrazem. Přešel k ní a koukal ji do očí. Ignis mu pohled opětovala s prosbou v očích ať ji neopouští...
,,Chci aby jsi šel se mnou..." Špitla a dívala se mu do očí tak prosebným pohledem, až se Mikolasovi zželelo.

Náhle se ozvala rána a skříň se rozpadla na kusy prken a třísky. Mikolas strčil do Ignis která zapadla do krbu vystřelil ze své hůlky světlo na zahalené postavy, nabral letax a hodil ho do krbu a vykřikl slova, která nešla slyšet.

Ignis už jen viděla křiklavý zelený plamen a zmizela v něm. Jediné co mohla jen vidět byly omluvné oči svého táty.

.... .... .... .... ..... .... .... .... ... .... ..... .....

Byl to divný pocit... Jakoby ji někdo natahoval jak gumu. Cítila drsný chlad i přes oblečení co měla na sobě. Měla divný pocit v žaludku, a když se vyvalila z krbu i s omítkou na hlavě a oblečení spolu se sazemi dostala ven, hned se jí ulevilo. Byl to pocit stejný jako když v sobě držíte něco co vám vadí, jakoby jste byli sevření. A pak jste v klidu, uvolníte se z té nepěkné křeče...

Ignis zaúpěla a zakuckala se prachem a sazemi co se na ni potom snesli, co ležela na zemi. Pomalu se posadila a promula si bolavé místo vzadu na hlavě. Musela se praštit o práh nebo tak nějak, protože ji tam nepříjemně pulzovalo letmou bolestí. Nahmatala malou bouli co se jí tam udělala. Promnula si potom tváře co měla špinavé a a snažila se je nějak očistit. Pak se rozhlédla se kolem sebe. Bylo šero, nebo jí to tak při nejmenším přišlo.

Okna co byla zanesená prachem, moc světla dovnitř nevneslo. Vše bylo chmurné a zašedlé, jak bylo vše zanesené pavučinami.

Ignis pomalu vstala a oprášila se do už tak špinavého kabátu, který byl špinavý od spadlé omítky, prachu a sazí, které s sebou smetla. Rozhlédla se kolem sebe. Vypadalo to
... Jako pracovna... V kruhovém půdorysu... Nejspíš. Jen hodně zaprášená a posetá pavučinami.

Velký černý stůl stál na pravé straně na malém stupínku, na stole byly staré knihy, pergameny, kalamář, a malá mistička s už tak asi tvrdým zřejmě citronovým dropsem, které měly vybledlou žlutou barvu, pera byla posetá starými pavučinami, a staré křeslo které bylo zaprášené a už se na něm pár pavučin také objevovalo. No Ignis aspoň věděla kam si sedat nebude. Naproti byl gauč s dvěma křesly co stáli z každé strany gaučíku naproti sobě a mezi nimi byl starý konferenční stolek, na kterém byla umolousaná krajka na kterém byl kdysi cínový podnos s šálky a konvicí. Všechno bylo zanesené prachem, i knihovny co byly vedle.

Ignis blesklo hlavou že se tu dlouho neuklízelo. Vyšla k oknu a vzala za západku a otevřela okno. Ihned ji udeřil vítr do tváří až ji poryv větru rozvál vlasy kolem jejího obličeje. Pavučiny se rozvýřily a Ignis přišlo že už teď to vypadalo líp...

Ne že by svítilo slunce, bylo šero. Černé a šedavé mraky se line ploužily nebesy a vytvářeli zvláštní obrazy. Ale když se člověk chvilkami díval ven, sem tam slunce dokázalo přes ta temná mračna prosvítit kousek zemi svými paprsky.

Ignis pak odložila batoh pod okno a rozhlížela se už s aspoň malým příměsem světla. Začala opatrně prohledávat stůl a knihovny. Ale buď písmo nepřečetla, nebo ty listiny byly tak staré, že se jí to rozpadalo v rukou. Ignis vzdychla a rozhlížela se dál. Pak si všimla takové podivné hroudy na jedné nižší knihovně. Vyšla k tomu a natáhla se po tom. Ucítila starou kůži, odrbanou a ošívanou dalšíma látkama. Ignis tu hroudu otrhané kůže vzala do rukou a přešla k oknu jestli uvidí líp, aby poznala co to je.

Chvíli se na to dívala a přemýšlela co to je... Po chvíli usoudila, že je to starý kožený klobouk. Ale ne jen tak ledajaký... Byl to Moudrý Klobouk, kouzelný klobouk, který když si nasadíte na hlavu, tak je s vámi propojený a on určuje v jaké budete koleji... Jak že se jmenovaly ? Nebelvír, Mrzimor, Havraspár, Zmijozel ? Kam by patřila ona ?...

Moudrý klobouk vypadal... No...Byl... Ošuntělejší, starší,... a trochu páchnul... Ignis ho oprášila a zkoumala ho pohledem. Babička jí často říkala o tom jak je tenhle klobouk rozřazoval do kolejí.

Jen vzdychla a chvíli si ho prohlížela. Položila ho k batohu a dál zkoumala ředitelnu. Ale na nic nemohla přijít, nebo zjistit...

Nakonec se pokusila najít cestu ven.