Hleděl na vycházející slunce. Začínal poslední den života Severuse Snapea. Nad věží poletovali ptáci a nesli s sebou všechen bol světa. Kéž by se i Severus mohl vznést k oblakům! Místo toho ho drtila zemská tíže. Jeho srdce svíral strach, ne ze smrti nebo bolesti, bál se, že neuvidí Hermionu. Chtěl jí věnovat poslední vzpomínku, chtěl ji políbit, chtěl se s ní rozloučit. Jenže ještě musel spoustu věcí vykonat a Hermiona taky. Byli od sebe pár chodeb, pár místností, za poslední rok si nikdy nebyli blíž a přesto jim nebylo souzeno se vidět. Potřeboval ji vidět! Musel vše vykonat a pak ji najít. Na minutu, nebo aspoň na deset vteřin. Musel jí dát zbytek své lásky!

Hermiona hleděla na své blízké a byla si jistá, že dnešní den zemře. I kdyby ji nezabil některý smrtijed, stejně zemře, až uvidí Severuse. Ale potřebovala ho vidět. Modlila se k bohům, aby byl v bezpečí. I kdyby byl na straně zla. Raději by obětovala svůj život, než aby zemřel muž, kterého milovala. Milovala ho celý ten rok, co ho nespatřila. Milovala ho každý den, milovala ho v každé vteřině svého bytí. A pokud dnešní den bude pro jednoho z nich, nebo pro oba tím posledním dnem, chtěla Severusovi dát sbohem. 

,,Opatruj se, Harry," řekla a objala svého nejlepšího kamaráda. Bála se, že ho ztratí. Nedokázala si představit, že by Harry umřel. Její srdce bylo naplněno hrůzou, že umře byť jen jediný člověk, kterého má ráda. Zároveň věděla, že je to nevyhnutelné. Ráda by Harryho objímala déle, ale nebyl čas. Couvla o krok zpět, pak pevněji uchopila hůlku a rozběhla se pryč.

Běžela po chodbě, když se před ní vynořila temná postava. Připravila si hůlku, ale hned ji sklonila. Poznala Severuse skoro ihned. ,,Neublí..." začal, aby jí dal najevo, že není nepřítel, ale mezitím mu stihla vběhnout do náručí. Hlasitě se rozvzlykala. Tiskla ho k sobě vší silou. Skoro ani nevěřila v tento zázrak. Měla možnost se Severusem vidět! Mohla být aspoň chvíli skrytá v jeho objetí. Vždyť to bylo veliké štěstí! Hermiona nežádala příliš. Tímto se vyplnilo její skromné přání a ona za to byla velmi vděčná. Odtáhla se jen natolik, aby byla schopná stoupnout si na špičky a políbit ho. Severus byl naprosto šokovaný její reakcí. Měla se ho bát! Měla se na něj zlobit. Měla... se chovat úplně jinak...
,,Chyběl jsi mi," řekla se stále zavřenýma očima. ,,Kdybys jen věděl, jak moc jsi mi chyběl." Zadívala se mu do očí.
,,Odpusť mi," zašeptal. ,,Neměl jsem to nikdy dopustit. Varoval jsem tě, že toho jednoho dne budeš litovat."
Hermiona se ale něžně usmála, i když jí po tvářích tekly slzy.
,,Děkuju ti. Za všechno ti děkuju. Nikdy jsem nebyla šťastnější... Jen s tebou. Nelituju jediné chvíle, kterou jsem strávila s tebou. Jsem vděčná za všechnu lásku, kterou k tobě chovám."
Severus se pokusil napodobit její úsměv, i když stále nechápal, že se Hermiona nehněvá. ,,Stálo to za to?" zeptal se jemně.
,,Bezpochyby," odpověděla. Chytil ji za ruku.
,,Jsi blázínek," poznamenal skoro až rozněžněle. ,,Slib mi, že budeš žít."
,,Když mi slíbíš totéž," opáčila, i když věděla moc dobře...
,,Hermiono, chtěl jsem ti říct..." Zaslechl cizí kroky. Nebyl čas na vyznání. Předal jí maličkou lahvičku, ve které se třpytila jediná Severusova vzpomínka. ,,Ostatní si vezmu s sebou..." Neřekl do hrobu, ale viděla to v jeho pohledu. Chtěla si vynutit ještě jeden polibek, ale ve vteřině byl Severus pryč.

Severus Snape si byl jistý, že Hermiona bude bez něj vést spokojený život. Moc si to přál. Chtěl, aby byla šťastná. Jistě, možná bude truchlit, ale pak se naučí vidět znovu všechny krásy světa. Severus si dovolil malý úsměv, ve kterém dal najevo, že Hermioně přeje jen a jen to nejlepší do budoucnosti bez něj.