Hermiona své nahé tělo přikryla dekou, objala Severuse kolem pasu a jen tak řekla: ,,Už se blíží konec školního roku."
,,Já vím," hlesl Severus. Moc dobře si tuto skutečnost uvědomoval. Celé dny i noci nemyslel na nic jiného. Konec byl tady.
,,Budeme se vídat?" zeptala se s nadějí v hlase.
,,Pochybuji," odvětil Severus. Nechtěl ji tím naštvat nebo ranit, konstatoval to, co byla pravda. Nechtěl jí nalhávat, že se uvidí. Navíc věděl, že ho Hermiona ani nebude chtít vidět, až se stane to, k čemu byl Brumbálovým vydíráním donucen. ,,Budeš mi chybět," dodal tiše. Hermiona zvedla hlavu a políbila Severuse na odhalenou hruď. Pak se posunula blíž k jeho tváři a políbila ho na krk, bradu a pravý koutek úst.
,,Co ten náš útěk?" snažila se znít laškovně, ale tón jejího hlasu se barvil smutkem.
,,Myslíš Wales? To se obávám, že nebudeme moct zrealizovat," odvětil a začal ji hladit po rameni. Zároveň ji tím k sobě víc a víc tiskl. ,,Ani nevíš, jak moc bych si přál, abychom před tím vším mohli utéct. Chtěl bych nás osvobodit z těch okovů... Bohové, Hermiono," zašeptal a jeho hlas se změnil, ,,já se bojím." Ta věta Hermionu rozrušila a otřásla její duší. Oči se jí naplnily slzami, a to ještě netušila důvod svého pláče.
,,Miluju tě, Severusi. Na tom se nic nezmění. Nikdy tě nepřestanu milovat," ujistila ho tiše, ale za pevně. Za svým prohlášením si naprosto stála. Severus ve svém nitru umíral žalem.

Pozoroval, jak se obléká. Byla tak nádherná. Zbožňoval každou část jejího těla, její duše, miloval ji. Byla to ta nejjednodušší věc na světě - milovat ji. Vlastně nechápal, jak mohl předtím žít bez té lásky k Hermioně. Nakonec vstal a začal Hermioně zapínat knoflíčky na košili. Tichounce se zahihňala. Její roztomilost ještě víc drásala jeho myšlenky. Když byl hotový, chytila ho za ruce a vynutila si jeho pohled. ,,Každý den děkuji bohům, že mi tě dali," řekla. Severus se lehce sklonil a políbil ji na čelo.
,,Běž rovnou do nebelvírské věže, nikde se nezdržuj. Chci, abys byla v bezpečí." Hermiona se pousmála nad jeho starostlivostí a přikývla. Pustila jeho ruce a nevěděla, že je to naposledy, co ho smí za ruce držet. Zdálo se to jako každé jejich loučení. Vždy nerada odcházela, takže nevytušila žádnou změnu. Severus oproti tomu nemohl skoro dýchat, když mizela ve dveřích. Chtěl se za ní rozběhnout. Přemístit se s ní do Walesu nebo na konec vesmíru a zůstat s ní. Místo toho musel přihlížet, jak láska jeho života odchází. Zavřel oči, bylo to pro něj nesnesitelné. A to se ještě nic nestalo... Jak to přežije? Už teď bez ní nedokázal žít.

Hermiona seděla u krbu a četla si. Nemohla usnout. Navíc s Ronem čekali, až se Harry vrátí ze svého setkání s Brumbálem. Občas na svého zrzavého kamaráda tiše pohlédla a ten jen bezradně pokrčil rameny. Nebyla nijak nervózní, protože už ustáli takových špatných zážitků, že dnešní večer musel být dobrý. Ron málem umřel, Harry málem zabil Malfoye... Už si svou smůlu vybrali během školního roku. Teď už se nemohlo nic pokazit. Spokojeně se vrátila k četbě, ale po chvíli jí došlo, jak moc se jí třesou ruce. Nevěděla proč. Srdce jí bušilo jako o závod, i když její mysl byla klidná. Nic se neděje, přesvědčovala v duchu sama sebe. Do společenské místnosti vběhl Seamus celý zadýchaný. ,,B-Brumbál...!" vydal ze sebe pouze. Nikdo tehdy ještě nechápal, co se stalo, ale všichni věděli, že došlo k něčemu strašnému. Hermiona si připravila svou hůlku, chytila Rona za ruku a rozběhli se za Seamusem. Všude byl zmatek. Lidé pobíhali sem a tam, někteří křičeli, jiní se zmateně rozhlíželi a snažili se zjistit, co se stalo. Vyběhli ven. Na nádvoří takový shon nebyl, naopak - bylo tam děsivé ticho.
,,Je mrtvý..." šeptal nějaký student, který stál před Hermionou a Ronem. Hermiona se rozplakala a padla Ronovi kolem krku.
,,Prej to udělal Snape," ozval se někdo další. Hermiona ztuhla hrůzou. Chtěla by se na ně osopit, jakou nehoráznou pomluvu vynáší z úst... Jenže její srdce vědělo, že ten člověk říká pravdu. Teprve nyní dokázala rozšifrovat Severusovy pohledy. Teprve teď rozuměla jeho nevyslovenému a nevyslovitelnému smutku.