Hodiny obrany proti černé magii se nesly v podivně dusném duchu. Hermiona měla pocit, že z ní láska k Severusovi sálá. Byla si jistá, že to všichni musí vědět. Nikdo to však nevěděl. Nikdo si nevšímal jejich pohledů, Hermionina krátkého dechu, Severusových zpocených dlaní. Ani jednomu spolužákovi nepřišlo divné, že čas od času se o sebe  nebelvírská studentka a otravný profesor otřeli paží, zavadili hřbetem ruky o hřbet ruky toho druhého či jen tak letmo zavadil svými prsty o Hermioniny kadeře vlasů. Hermioně při sebemenším doteku začalo tlouct srdce jako o závod. Vše bylo tak okaté pro zamilovaný pár, přesto okolnímu světu to zůstávalo neviditelné. Harry zíral unavenýma očima na volné místo, kde sedával Ron. Levandule vzlykala a posmrkávala. Hermiona ji neměla moc v lásce, ale tentokrát jí rozuměla. Soucítila s Levandulí. Obě se bály o Rona, jen Hermiona to uměla lépe skrývat... Nebo to spíš neuměla dát najevo. Díkybohu měla Severuse, Severus jí byl oporou. Levandule neměla nikoho. Její kamarádky dostatečně nechápaly její bolest. Málem jí zemřel chlapec, to si málokdo dokázal představit.

▓▓▓▓▓▓▓▓▓▓

Ron se zotavoval, Hermiona trávila každou noc s Severusem, Harry se mezitím snažil dostat k pravé Křiklanově vzpomínce. Byl to první školní rok, kdy spolu přátelé netrávili skoro žádný volný čas. Svět se pomalounku stáčel k tragédii. Tak nepatrné maličkosti, které s odstupem času tvořily dohromady obrovskou propast plnou zármutku, osamění a smrti. Dokonce přestali mluvit. Nejdřív nemluvili s okolním světem, následně ticho dostihlo i Severuse a Hermionu v jejich vlastním životě. Každou noc přišla, někdy se milovali, jindy se jen objímali, občas jen seděli naproti sobě. A mlčeli. Stejně jako mlčeli na začátku. Severus se začal slov bát a Hermiona ho následovala v jeho činech a v jeho mlčení. Milovali se, stále se vzájemně šíleně milovali, ale už o tom nepadlo jediné slovo. Nemohli se vymanit z té nadcházející katastrofy, oba na to mysleli, ale ani jeden to nepřiznal. Bylo zbytečné o tom mluvit, nebylo vlastně co říct. Ta nevyhnutelnost je nutila mlčet. Březen se překlenul v duben. Harry byl posedlý Malfoyem a učebnicí, ale ani o jednom už s Hermionou nemluvil. Levandule se rozešla s Ronem, oba nově nezadaní upadli do smutku, ale ani jeden o tom nemluvil. Každý bojoval mlčky svou osobní bitvu. Hermioně se zdálo, že prohrává... Vlastně měla pocit, že nikdy neměla šanci vyhrát. Kdykoliv ji dostihl tento pocit, musela Severuse chytit za ruku a ujistit se, že je stále s ní. Severus sice nemluvil, ale jeho polibky byly vroucnější a naléhavější než dřív. Každý den se s ní ,,loučil". Každou noc tak trochu umíral.

▓▓▓▓▓▓▓▓▓▓

Hermiona vstoupila do jeho komnat. Severus seděl v křesle. Otočil hlavu a podíval se jí do očí. Byla tak nádherná, to ho rozesmutnilo. Sklopil zrak ke sklence vína. Hermiona došla před křeslo. Klekla si a položila si svou hlavu na Severusova kolena. Severus otálel, ale nakonec ji jednou rukou vplul do kadeří hnědých vlasů. Hermiona zavřela oči a nechala se unášet pryč ze světa, daleko od starostí, soustředila se pouze na Severusovo vískání ve vlasech. Myslela jen a jen na jeho dotek, na jeho blízkost, na jeho vůni. Na ničem jiném jí nezáleželo. Nic jiného ji nedokázalo držet dál od zoufalství.

▓▓▓▓▓▓▓▓▓▓

Ruku měl přehozenou kolem jejího pasu. Podle pravidelného oddechování už spala. Severus však usnout nedokázal. Zíral do tmy a občas zamrkal, aby zahnal slzy. Teď! Teď ho jako dospělého muže musel dohnat pláč! Nikdy neplakal! Nenáviděl tu ukázku slabosti v podobě slaných kapek! Zakázal si plakat. Ale bylo to těžké. Severus byl zničený. Blížil se čas, kdy bude muset Hermionu opustit a už nyní zažíval tu nejhorší bolest, jakou kdy pociťoval... Nedokázal si představit, jak přežije, až ji skutečně ztratí.