Když se Severus uklidnil, zjistil, že Hermiona pláče. Nejednalo se o žádný hysterický vzlykot, brečela tiše. Severuse její pláč udeřil do hrudníku jako rána pěstí. Udělal chybu. Neměl s ní spát. ,,Zkazil jsem to," zašeptal skoro neslyšně. Hermiona se přemohla a zastavila své vzlykání.
,,Ne, to ne," hlesla a pohladila ho po tváři. ,,Já nepláču ze smutku."
,,Ale dojetím a štěstím očividně taky ne," opáčil Severus (oprávněně) vztahovačně. Hermiona se pousmála a přikývla.
,,To tak my holky někdy míváme. Pláču, abych se lépe vypořádala s tím, že se v mém životě událo něco velmi důležitého. Nevím, jak přesně se cítím, ale zato moc dobře vím, že toho nelituju." Pak stydlivě sklopila zrak a dodala: ,,Příště už nebudu tak... vyděšená... a nejistá..."
,,Byla jsi rozkošná," uklidnil ji Severus. ,,Oba musíme být trpěliví."
,,Ty musíš být trpělivější, já jsem totiž úplně nezkušená," řekla Hermiona a znělo to skoro až provinile. Severus uchopil Hermioninu ruku tak, aby druhým ukazováčkem mohl na její dlani kreslit kroužky. Schválně své krouživé pohyby sledoval, tentokrát se on styděl pohlédnout do tváře Hermioně.
,,Nejsem..." začal a trochu se zamračil, ,,... o nic zkušenější... než ty..." Lehce se kousl do spodního rtu, aby bolestí snížil vnitřní napětí. ,,Vlastně... znám vše jen... teoreticky."
,,Ne, ne," vydechla Hermiona nevěřícně. ,,Vždyť jsi... věděl, jak...a kde... Aby se mi to líbilo..."
Severusovy tváře lehce zrůžověly. Pohodil rameny. ,,To člověk... odtuší. Ty jsi pak už taky věděla... Abych byl... víc než spokojený..." Pro oba bylo úlevné zjištění, že i bez zkušeností dokázali zdárně ,,podniknout" první milování. Mluvit o tom sice neuměli, ale aspoň měl jejich rozhovor nádech nesmělosti - a o to větší důvěry, pochopení a respektu. Hermiona přestala plakat, chňapla do dlaně Severusův ukazováček, čímž ho donutila vzhlédnout. Když se jí podíval do tváře, něžně se usmála. ,,Myslím, že jsme byli moc dobří."
Severusovo srdce se při tomto jemném vtípku srdce naplnilo láskou - bezbřehou, nekončící, stálou. Věřil, že takhle může milovat jen blázen nebo dítě. Jeho rty se mírně zvedly do vroucného úsměvu.
,,Máš pravdu," souhlasil. Políbil ji na čelo a vylezl z postele, donesl Hermioně skleničku vody. Svlažila své suché rty a spokojeně zamručela. Položil sklenku na noční stolek a objal Hermionu kolem ramen. Přitiskla se na jeho nahé tělo. Hřála jako kamínka.
,,Mám tě tak moc ráda, Severusi," začala tiše Hermiona, ,,až se bojím, že tolik lásky nedokážu snést." Severus přesně rozuměl tomu, co Hermiona říká. Cítil to stejně. Doslova. Vše, co pověděla, i to, co říkat ani nemusela. Opětoval její city, ale říct to neuměl. Tak ji jen políbil do vlasů a doufal, že porozumí jeho vyznání. Hermiona si byla jeho láskou naprosto jistá.

▓▓▓▓▓▓▓▓▓▓

Ráno se proplížila do dívčích ložnic, jako by se nic nestalo. Za okny svítalo a Hermiona ležela mezi ostatními děvčaty, jako lehávala každou noc. Bylo však vše úplně jinak. Nešlo ani tak o samotnou ztrátu nevinnosti, ale o příslib, který si tím dali. Nemohli si navzájem věnovat nic víc, čímž zpečetili svou lásku. Hermiona se bála slunečních paprsků, jako kdyby světlo mělo odhalit tu ošklivou skutečnou tvář světa, na kterou díky Severusovi zapomínala. Nechtěla za dvě hodiny vstávat, chtěla celý den prospat a žít pouze v noci, pouze se Severusem. Zavřela oči a představovala si, jaké by to bylo, kdyby byli volní. Neměli by žádné povinnosti vůči společnosti, nemuseli být součástí té pitomé války dobra a zla, byl by jen Severus a Hermiona. Ukryti v druhém největším městě Walesu. Možná by tím pohodlným životem zestárla o sto let, ale lepší než ta nejistota, kterou zažívala teď. Potřebovala Severuse. I když věděla, že to brzy skončí, stejně si to nedokázala představit. Neuměla mu dát sbohem. Nemohla ho přestat milovat. S touto myšlenkou usnula.