,,Dovolte mi najít toho kluka, dovolte mi najít Pottera," žádal, ale věděl, že je vše ztraceno. Přemýšlel, jestli je Hermiona někde nablízku. Nechtěl, aby to viděla. Zároveň ji chtěl ještě naposledy zahlédnout. Bál se. 
,,Zabij."
Dalších několik vteřin se seběhlo tak rychle, že Severusovi nejdřív ani nedošlo, co vše se stalo. Slyšel sám sebe vykřiknout, ale neuvědomoval si, že by křičel. Celý svět utichl. Cítil jak jeho tělo klesá zpět na zem. Byl to podivný pocit. Severus byl v takovém šoku, že necítil žádnou bolest. Místo toho cítil horkost, která se mu rozlévala celým tělem. Bylo to příjemné teplo, jako kdyby v něm někdo založil malý ohníček, který putoval jeho žílami. Jenže krvácel a postupně (společně s krví) ztrácel to utišující teplo. Zastihl ho chlad, svalové stahy způsobovaly, že se celý třásl. Objevil se před ním Potter. Poklekl k němu. Severus věděl, že brzy vše skončí. Ještě však musel předat Potterovi důležité informace. Mezitímco mu předával vzpomínky, ze stínu vykročila Hermiona. Stála nad ním, ústa otevřená v nevýslovném šoku a bolesti. Dokázala však Harrymu vyčaroval lahvičku, do které uložil Severusovy vzpomínky. Harry se zvedl a poodešel. Chtěl odejít, ale Hermiona přistoupila k Severusovi. Stálo ho to hodně energie, ale věnoval jí malý úsměv. Poklekla k němu a chytila ho za ruku. ,,Bude...líp...beze mě," vydechl ztěžka a jeho pohled se vzdálil do nekonečna. Chtěla křičet, zoufale se rozplakat, ničit věci, zabít se... Srdce jí svírala panická hrůza z budoucnosti. Bez Severuse nedokázala pokračovat.
,,Musíme jít, Hermiono," říkal Harry. Nechtěla jít. Chtěla zůstat. Padnout na Severusovu hruď a umřít. Jenže to by nechtěl. Stejně jako Severus bojoval do posledního dechu, i ona musela být statečnou. Byť právě teď v sobě nedokázala najít ani špetku odhodlání. Jen kvůli němu se překonala. Hermiona se sklonila k muži, kterého hluboce milovala, políbila ho na čelo. Setrvala pár vteřin svými rozechvělými rty na jeho chladné kůži. Loučila se se svým milovaným tak tiše, až k uzoufání decentně. Pak vstala, musela jít, ale odcházet nechtěla. Harry nepochopil plně, co se stalo, ale objal Hermionu na znamení soucitu. Ať už jeho nejlepší kamarádka byla tak zdrcená z jakéhokoliv důvodu, litoval ji.

Vše skončilo tak tiše. Tak obyčejně. Až měla Hermiona pocit, že vlastně bylo všechno zbytečné. Nedokázala už ani plakat. Celá vyčerpaná si sedla na schod, hlavu opřela o zeď. Někdo jí přehodil deku přes ramena, ani si to neuvědomila, bylo jí to jedno. Všechno už jí bylo jedno. Chtěla usnout, zapomenout na to, co se stalo. Utěšovala se, že je to jen sen. Možná se nic z toho nestalo. Nemohlo se přece stát to nejhorší, co se stát mohlo... Přesto - byla tu a Severus byl mrtvý. I když to byla nejnespravedlivější věc na světě. Byť Severuse milovala víc než kohokoliv jiného, stejně ho ztratila. Pro cizí vítězství prohráli vlastní boj. Nejraději by teď všem vmetla do tváří, co vše ztratila. Neměla však sílu. Navíc i ostatní přišli o své blízké. Jenže Hermiona se s tím neuměla smířit. Chtěla pryč. Ode všech. Už nikdy nechtěla pomyslet na Bradavice, na válku, na oběti, které přinesl muž, kterého milovala. Z kapsičky vyndala jedinou stříbřitou vzpomínku, tiskla ji ve své dlani.